Kapitola LXIII - CO JE PRAVDA?

Prázdniny... Po tom náročnym školnim roce jsou konečně tady. Nakonec jsme tu soutěž o body vyhráli, spolu s Jamesem. On si vybral spisovatelskou sadu. Věřim, že ji určitě hodně využije, už v ní má několik básniček. Já jsem se pořád rozhodovala mezi astronomickou sadou a sadou s lektvarovym sklem. Do teď si nejsem jistá, co by se mi líbilo víc, ale je pravda, že ty různý nádoby rozhodně líp využiju. Ale času na rozhodování mám ještě dost, teď už něco k prázdninám...

Do Kotle jsem přijela dýl než většina ostatních lidí. Všechny pokoje vepředu už byly zabraný, takže nás brigádnice chtěla ubytovat až někde vzadu v prvnim patře. Mně se nějakym záhadnym způsobem povedlo nacpat se na pokoj k Jamesovi - bez jeho přítomnosti. Je to prostě jasný, když člověk řekne, že je s někym příbuznej, vždycky to zabere. 

Prvních několik dní se mi plete dohromady. Hodně jsem rybařila (a vydělala si tak možná maximálně 5 galeonů?), prošli jsme s Jamesem Příčnou, pak jsem se taky procházela po Londýně (kde neni mimo cedulí: "Mimo provoz." nic novýho), prozkoumala jsem Godrikův Důl, kousek Portsmucku, nakoupila jsem několik věcí na Příčný... No prostě toho bylo fakt hodně.

Ve středu ráno jsem měla opravdu špatnou náladu. V noci jsem měla jednu z nejhorších nočních můr, který se mi kdy zdály. Chvíli jsme s Marry seděly v Kotli a pak jsem se vydala na Příčnou. Ještě jsem ani nedošla moc daleko, zhruba někam k tý růžový čajovně, a už jsem se chtěla vrátit zpátky. Stála tam Nayer, ta otravná havraspárská holka, a s ní zhruba 20letej kluk s dlouhejma červenejma vlasama, kterýho jsem okamžitě poznala. Byl to Matt. Už jsem se dávno smířila s tim, že ho nikdy neuvidim, i když to bylo opravdu těžký. A on tam stál a povídal si s otravnou prvačkou. Jelikož jsem vůbec nevěděla co od něj čekat, pokusila jsem se rychle vytratit - marně, stejně si mě všimnul.

Když pak přišel do Kotle, okamžitě se k němu nahrnuli lidi. Nejdřiv Amai, pak James a potom jsem se odhodlala i já. Člověk nikdy neví, co od lidí jako je Matt čekat. Měl narážku ve smyslu, jestli se mu už nevyhejbám... Vyprávěl nám co se za ten rok stalo, jak se nešťastnou náhodou do něčeho zaplet a pak ho snad unesli... A že je nevinnej. Otázkou zůstává, jestli mu to věřit. Koupil nám džus a pak se vytratil (nejen díky Nayer, ale i díky nějakejm brigádnicim).

Tu krev jsme samozřejmě pozdějc probrali. Tvrdí, že se s ní nikdy nic nedělo. Dobře, tohle mu věřim. Vlastně ani jinou možnost nemám, jelikož kdybych mu nevěřila, asi bych se z toho dlouhýho zamyšlení nikdy nedostala. Pak mi vyprávěl příběh a všechno se najednou zdálo bejt fajn. Jako kdyby z ničeho nic byly všechny pochybnosti někde pryč. Včera jsme si dokonce povídali úplně normálně. Došlo na různý témata, třeba i na sušenky. A pak najednou Matt odešel. Něco se tam řešilo, všimla jsem si zase tý Nayer a pak ještě jednoho kluka, o kterym jsem pozdějc zjistila, že je taky Matt, Matt Mason.

Ani nevim jak se to povedlo, ale postupně si ke mně přisedlo několik lidí - Marry, Matt Black, již zmíněnej Matt Mason, pak ještě ten Vymazávač pamětí, Darius a Ay, kterou znám z loňska. No dobře, ten Darius asi nemá ani ponětí jak vymazat paměť (dokonce na to působí až moc pohodově), ale moc dobře si ten zážitek pamatuju. Potom jsme hráli flašku. Bylo to dost zvláštní, jelikož víc než polovinu těch lidí jsem včera večer teprve poznala a hlavně jsou mnohem starší. Ale na druhou stranu jsem se opravdu bavila. Dalo by se to pojmout jako takový seznámení. Možná. Padlo hodně zajímavejch otázek a několik úkolů, který už tolik originální nebyly. Přiznávám se, připadala jsem si dost blbě, když jsem měla Mattovi Blackovi dát pusu na tvář, ale horší by bylo, kdyby se nevykecal z pusy na pusu...

Radši už to ukončim, za chvíli je ráno a měla bych se ještě trochu prospat. 

Kapitola LXII - POPRVÝ, PODRUHÝ A POTŘETÍ

Sedim tady v pokoji nad sbalenejma kuframa a přemítám o celym školnim roku. I když... vlastně jenom o uplynulym tejdnu... A nebo jenom o včerejšku? Nevim, nemám tušení, co sem napsat. Ne že by se toho stalo zrovna málo...

Zkoušky. Začínali jsme hned v pondělí první hodinu a rovnou s jasnovidectvim. Samozřejmě, tenhle předmět beru spíš jen tak ze srandy, ale i tak jsme se museli nějakou tu teorii naučit. Moje jediný štěstí bylo, že jsme nemuseli věštit z orbity a stačil jí jenom test. To nejlepší? Mám Véčko. 

Stejně tak proběhly i další zkoušky - na některý jsem šla, na některý ne a z některejch ještě nejsou známky zapsaný. Po tom všem utrpení jsem se dopracovala ke čtyřem Véčkům a jsem za ně fakt ráda - hlavně za to z lektvarů!

Když se zamyslim dál, dostávám se až ke kouzlům... Kdo by to byl do mě řek, že se zvládnu ještě do zkoušky z obrany doučit druhý Lambertovo? Byla to dlouhá a náročná cesta, ale díky Shyamovi tohleto problematický kouzlo umim. A teď to ještě musim naučit *jedno slovo přeškrtané*. Taky jsem se dopracovala k iluzi králika a Shyam je tentokrát ten, díky komu vim, že je to takhle dobře... No, uvidim. Zkoušky z formulí a obrany si půjdu dodělat v září...

Včera večer jsme s Jamesem dopisovali poslední eseje - ty eseje, který nás měly zachránit. Vlastně nás ty eseje zachránily, ale tak trochu před něčim jinym než před prohrou. Nebo si to tak jenom přebírám? Těžko říct... Každopádně, James mi bohatě vynahradil to, že jsme spolu poslední dobou netrávili tolik času. Nejsem si moc jistá tim, jak bych to tu rozepsala, ale... je to prostě o důvěře. Celej ten náš vztah. Založenej na dlouhodobym kamarádství, který přerostlo ve velkou lásku... *na tomto místě je kaňka* Už s tim zase začínám... *dopsáno drobnějšim písmem*

Teď se vrátim k dnešku. Ráno bylo takový... výjimečný. Jiný než ty ostatní. A to se nic zvláštního nestalo. Jediný co mě čekalo, bylo odevzdání těch našich esejí Moonstoneovi. Každýmu z nás, mně a Jamesovi, dal 3 body a Véčko... To neni možný, James měl tu esej mnohem lepší a hlavně se nepřepsal a nenapsal podobnou blbost jako to, že je bezoár jed. Dopoledne jsem strávila balenim. Po obědě byla zkouška z numerologie, pro všechny ročníky společná. Ještě aby kvůli jedinýmu člověku dělali speciální zkoušku, že jo. A právě během týhle dvouhodinovky se stalo něco nemožnýho. Ještě ráno jsme prohrávali a najednou... Bylo v nádobě s rubínama mnohem víc než v tý se safírama. Následovalo hromadný připravování na to, že podruhý co jsem na týhle škole vyhrajem pohár. Nastrojila jsem se do svýho jedinýho svátečního ohozu, doplnila jsem to šperkama od Jamese a hodinkama od Kris a vydala jsem se na nebelvírskej sraz v nebelvírský spolce. 

Pokračovali jsme na hostinu. Po tom, co do velký síně přišel ředitel, nám oznámil, že všichni budou oblečený v uniformách... Následovalo hromadný převlíkání do uniforem. Totiž hromadný nebelvírský převlíkání do uniforem. Pak už se toho moc nedělo. Rozdali nám vysvědčení, vyhlásili vítěze poháru a byla večeře. Červenýmu pití jsem se pro jistotu vyhla a nalila jsem si něco, co mi připomínalo máslovej ležák. Všechno se zdálo bejt v pohodě, až do tý doby, než jsme se dozvěděli o nepořádku před naší kolejí - pasti, starý jídlo, hnojůvky... Vevnitř to nebylo o moc lepší - navíc rozházený papíry. A to nejhorší? Dokonce se vloupali Shyamovi do pokoje. Zajímalo by mě, kdo to udělal...

Je hrozně zvláštní, že už jsem na hradě strávila tři roky. Tolik se toho za tu dobu stalo... Letos je tu naposled Nicol a myslim si, že se mi po ní bude stýskat. I když... Nikdy jsem se s ní nebavila tolik jako s Mattem. Ne, asi bych měla jít spát...

Kapitola LXI - LOU

Nemám na to. Nemám na to, abych famfrpálkou někoho majzla po hlavě. A to sakra všude hrdě rozhlašuju, že hraju na postu odrážeče! Když se člověk nevyvzteká fyzicky a slovama mu to nestačí, většinou jde k Jimbovi a sesílá na něj opravdu krásný kletby... Pomohlo to? Omyl. Takže jsem musela otevřít zase tuhle knížku...

Kdybych první část tejdne nestrávila s Jamesem, pravděpodobně bych ani neměla co pozitivního napsat. Nevim, mám v něj nějak čim dál větší důvěru, takže až na jednu věc (která zůstane snad navždycky mezi mnou a Marry) mu řikám tak nějak všechno. A počítám s tim, že naopak je to aspoň podobně. Ono totiž... 

V neděli se prej hrála flaška - já ji úspěšně prospala. A v pondělí se Marry i James tvářili nějak zaraženě. Chvíli vedli nic neříkající konverzaci a pak se James zved, že prej se půjdeme projít. Fajn, kdyby tohle udělal někdy jindy, brala bych to úplně normálně, ale za celej ten rok mě jen tak nevytáh ven... Před kolejí mi začal vyprávět, co se vlastně dělo. Věřila jsem mu, že mi tam nevykládá nějaký výmysly, ale furt mi nesedí, proč nechtěli, aby mi to řek ten druhej... No, budu si muset poslechnout asi i Marryinu verzi.

Pak jsme se domluvili na plánu, že mi jako řikal něco úplně jinýho. Ten den to po mně nikdo vědět ani nechtěl, takže poslední věc, která se stala, bylo líbání uprostřed velký síně. Totiž, očekávala jsem, jak tam bude přecpáno, když to bylo v době oběda, ale nikdo tam nebyl... Až v úterý se to s tou flaškou dořešilo. Jedinej problém byl, že jsem většinu těch informací zapomněla a ani mi to na Marry nešlo moc zahrát, ztrácela jsem se v tom...

Ve středu jsme se dopoledne zvládly zabavit jednoduše. Úkol na jasnovidectví. Marry tvrdila, že mě Proctter za to, že mám u většiny symbolů napsaný smrt, nebezpečí a podobný věci, nejspíš pochválí. K našemu zklamání, žádná hodina jasnovidectví nebyla. Jenom si nás ve čtvrtek zavolala do kabinetu a dala nám látku... Přežily jsme, těžko uvěřit.

Pomalu se blížim ke konci. Kouzla... Největší překážka v tom, abych prošla do dalšího ročníku... Horší je, že k tomu, abych jednou byla lektvarolog, budu potřebovat co nejlepší známky - ideálně Véčka. Začíná to bejt zlý. James mi s tim poradit neumí, Shyam taky ne a nikoho dalšího se mi ptát nechce... Kdyby tu byl Matt, nejspíš bych se to všechno naučila hned - nešla mi destabilita, poradil mi, najednou mi šla, nešlo mi první Lambertovo, poradil mi, zase mi to šlo... Může si o něm každej tvrdit co chce, můžou si o něm v Dennim Věštci taky psát co chtěj, můžou se mi všechny vzpomínky míchat do sebe, ale za jednim názorem si budu stát stejně - takovej jasnovidec, kterej je ale největší realista, jakýho jsem zatim poznala, se jen tak nenajde...

A konečně to, kvůli čemu jsem původně chtěla tenhle deník roztrhat, místo psaní... Ano, Lou. Objevila se tu po hrozně dlouhý době - už si ani nevzpomínám, kdy mě naposled vraždila pohledem. Přivedla ji Star s tim, že jsme přišli o 20 bodů... Výborně, Havr jsme zase dohnali, ale nikdo z toho nebyl moc nadšenej... A v pátek... Nás připravila o 50 bodů... Je to ještě vůbec možný? Dá se opravdu za dva večery připravit kolej o 70 bodů? Už prvně jsme se za ní vloupaly - s Marry, Katie a Wennys - s famfrpálkama v ruce... Bohužel, mezi tim usnula. Když se to opakovalo, Marry tam naštěstí nebyla. Mám totiž ten dojem, že by jí tou famfrpálkou na jednu ránu zabila.

Včera se to řešilo se Shyamem, kterej celej den marně sháněl Thorinsona nebo Senter... Nakonec, po tom, co nám přišly výsledky z numerologie, za Senter šel... Zjistilo se, že Lou byla ve Zmijozelu a bude se to řešit s ředitelem... Ale jsme dobrý, včera jsme zase získali kupu bodů...

Asi jdu ještě dospat a psychicky se tak připravit na další den. Už jenom dvě eseje, sehnat Proctter a bude hotovo.

Kapitola LX - TĚŽCE TRHLEJ PÁR

Naposled jsem si našla čas na zapsání několika řádků na ošetřovně. Jako by to bylo strašně dávno a nikdy tam skoro půlka hradu neležela. Nikdy. Jenže ten zhruba měsíc, kterej jsme tam strávili se za prvý v tý době krátkej nezdál vůbec a za druhý jsem toho musela strašně moc dohnat, takže jsem se k tobě dostala až teď, když ještě Kris (a skoro předpokládám, že i celej hrad) spí.

Hned po propuštění se ke mně dostalo několik novinek. Dostala jsem (další) dárek k Valentýnu, pokecala jsem s hromadou lidí a pak jsem se dozvěděla ještě něco, nad čim poslední dobou uvažuju furt dokola. Článek z Denního Věštce s nápisem: "Rituální vražda". Ve chvíli kdy jsem to uviděla mi hlavou problesklo tolik myšlenek a zastavilo se to u... Matta. Samozřejmě si to hodně spojuju s článkem z léta a hlavně s tim, jak mi sliboval nějaký vyvolávání duchů, nebo co to mělo bejt. Ovšem pořád se snažim věřit tý variantě, že je to jenom blbá náhoda a on je v tom (aspoň) tentokrát naprosto nevinně...

Když už jsem u toho, pomalu ale jistě přestávám těmhle věcem jako jsou nějaký rituály, věštění z orbity a konec konců i tomu věštění z Tarotu věřit. Vidět to teta, asi mě na místě zabije, jenže já si prostě nemůžu pomoct. Jak to tak totiž bejvá, ve středu jsme se zase s Marry vydaly do tý růžový učebny v přízemí, abychom si poslechly obsáhlou přednášku o tom, jak nám chybí vnitřní oko. I když vlastně ne. Jenom jsme sledovaly orbitu a já jsem v ní nakonec uviděla vidličku s jednim vylomenym hrotem. A Proctter z toho udělala to, že jsem viděla ďáblovu vidlici, čeká mě strašný nebezpečí a podobný kecy. Následně se do ní Marry pustila, proč mě jako ta ježibaba straší, Proctter se chytla za srdce a hrála tam strašný přecitlivění. A tenhle tejden jsem tohleto "věštění" zkoušela na koleji. Jako by tam stála Proctter a čarovala mi do ní nějaký iluze, protože jsem v tý kouli samozřejmě viděla strašidelnou kočku... Kdybych tu věšteckou kouli nedostala od Jamese, asi bych ji už dávno zahodila - i přes to, že na Příčný stojí přes 7 galeonů.

Radši přejdu k něčemu veselejšímu. Tak třeba ty dvě prvačky, Katie a Wennys. Jsou sice takový trochu zvláštní, ale připadaj mi opravdu fajn. No, prostě prvačky. Což mi připomíná, že máme na koleji ještě Eleanor, kterou jsem ovšem dlouho neviděla. A to jsem s ní na pokoji... Včera se Danny zmínil, že je El asi na ošetřovně. Zajímalo by mě, co se jí stalo...

Ne, už to zase začíná mít "trochu" negativní nádech. Co třeba taková Liga pro ochranu sov? Jak to tak vypadá, Annie měla podobnej nápad jako já a jedno odpoledne na mě čekala před Nebelvírem. Zase jsme o kus pokročily - mimo toho, že máme odznáčky (a to doslova) pro další členy, je pomalu na cestě i výběr místnosti pro LPOS! Jo a ještě je tu jedna novinka - překecala jsem Jamese k tomu, aby se k LPOSu přidal do konce roku. Ve skutečnosti to bylo součástí nejmenovaný akce (pro jistotu). A teď mi vlastně došlo, že o tom Annie ještě neví. 

Když už nejdu chronologicky, ale podle témat, budu pokračovat Jamesem. Jistě, co by to bylo za zápis bez tohohle jména? Ale to jsem sem psát nechtěla... Je to vlastně furt stejný - pusa na uvítanou, pusa na rozloučenou, každodenní konverzace plný toho faktu, že si rozumíme a občas i... Ne, to sem radši psát nebudu... Každopádně se mi hrozně líběj ty Jamesovy plány budoucnosti. Strašně bych si přála, aby to jednou nezůstalo jenom u těch myšlenek a slov, ale... To už plácám blbosti. 

Jenže já znám samozřejmě i tu jeho těžce trhlou stránku (jak o sobě sám tvrdí), takže se k němu vždycky ještě trhlejc zapojim. Nějak se mi nevybavuje kdy to bylo. Podstatný je, že jsme byli ve spolce a trochu jsme se škádlili a pak se to trochu zvrtlo a... Najednou jsme si všimli Marry, která seděla u stolu v rohu a celou tu dobu nás sledovala. Takhle trapně jsem se před ní ještě necejtila. Teda do tý doby... Když pak odešla ze spolky, vlastně to pokračovalo. No, na odrážečku mám asi malou sílu, jelikož mě James přepral opravdu snadno. Kdyby někdo do spolky přišel ve chvíli, kdy mě líbal *něco začmáráno*, nejspíš bych se těm dotyčnejm nedokázala kouknout do očí opravdu hodně dlouho... Přiznávám, tohle asi vyznělo trochu zle. James je přece úžasnej kluk!

Jenže tyhle zhruba dva měsíce se odehrávaly v hroznym zmatkování, co se školy týče. Dopsala jsem několik esejí, naučila jsem se kouzla na odstranění zdi a dovařila jsem si čtyři lektvary za jeden den... Původně jsem je chtěla přinýst ukázat Moonstoneovi, ovšem nikdy jsme ho s Marry nezastihly v kabinetu. Jednou jsme dokonce čekaly zhruba v době večerky, povídaly jsme si a najednou mi v uších začal řvát hlas... Znala jsem ho, určitě jsem znala toho člověka, kterýmu ten hlas patřil, ale jako bych si nemohla vzpomenout. Nebyl ničí z koleje, tim si jsem jistá. A jak jsem tak koukala kolem, ani tam nikdo nebyl. Marry samozřejmě neslyšela to co já... I když možná taky měla nějaký ty slyšiny, podle toho jak se tvářila. Já jsem hrozně líná osoba, takže jsem se po nějaký době čekání vydala na kolej. Hned za mnou šla Marry, u vchodu zmizela a když vtrhla do spolky, kde byli myslim Jen a James, udělala něco, čim u mě na nějakou dobu poklesla. Obhajovala se někym, kdo ji před vchodem odchyt a vyhrožoval, že se něco stane Nicol. Upřímně řečeno, ještě, že tam u toho nebyl David...

A abych nezapomněla - lektvary jsem si včera úspěšně uvařila. Kdyby takhle vstřícní byli všichni profesoři a ne jenom Moonstone, neměla bych asi na škole problém pomalu s žádnym předmětem. Ty lektvary jsem si mohla dovařit na hodině čtvrťáků a samozřejmě jsem za ně dostala plnej počet bodů, takže mi na dlouho stouplo sebevědomí. Plus ještě jsem se v průběžnym pořadí nacházela na prvnim místě (spolu s Jamesem)... Jestli se mi splní sen a opravdu jednou budu lektvarolog, tak se mi prostě splní sen a budu lektvarolog!

Kapitola LIX - NOČNÍ MŮRA

"Můžete kašlat krev, kusy plic, tahle nemoc je smrtelná... Ale neděste se toho - máme přece lektvar."

Takhle nějak nás uvítali na ošetřovně, když přišly výsledky. Takže super, ležim tam. Myslim, že když budu mít štěstí, mohla bych odtamtud brzo zmizet - ani jsem moc nekašlala a když už, tak ne krev a rozhodně ne kousky plic... Obrací se mi žaludek vždycky, když si na úvodní proslov vzpomenu.

Celou tu dobu vlastně jenom ležim, sedim, piju, jim, spim a přemejšlim. Nic jinýho nedělám. Samozřejmě se ty dlouhodobý myšlenky ještě prohlubujou. Asi nejdelší dobu jsem strávila uvažovánim nad tim, kde je vlastně James a jestli se mu něco nestalo. Naštěstí byl měl bejt v pořádku, jak jsem včera zjistila...

Bavim se tu s úplně jinejma lidma, než jsem zvyklá. Například s Vin nebo s Dannym. Naopak s Marry jsem za poslední dobu moc slov neprohodila... No, až nás pustěj, bude zase všechno jako dřív...

Včera byl Valentýn. Sice jsem to původně ani nevěděla, jelikož nemám pomalu ponětí ani o tom, jestli je den či noc. Ovšem jak přilít nějakej takovej... jak se jim řiká... Amorek, bylo mi to hned jasný. Připadala jsem si trochu divně, když mi uprostřed jídelny začal recitovat básničku. A navíc určitě od Jamese, to já prostě poznám! Je mi strašně líto, že já mu nic dát nemohla a hlavně to, že jsem ho hrozně dlouho neviděla.

Abych nezapomněla - prodávalo se další číslo Denního Věštce. Vim, píšu o tom pokaždý... Jenže tentokrát jsem si ho nemohla jít koupit, takže jsem o hodně vyděšenější, jestli se náhodou něco nestane... Marry by mi sice řekla, že jsem paranoidní, ale to mi je celkem jedno.

No nic, jdu se vrátit do svých "úžasných" myšlenek při sledování toho ohavnýho oranžovýho závěsu...

Kapitola LVIII - MOROVÁ EPIDEMIE

Dobře, mor v Bradavicích asi fakt nemáme, ovšem nějakou infekční nemoc jo. Vlastně vůbec netušim, jak se takovej mor může projevovat, ale hádám, že kašlem to nebude. No, snad taky nejsem nakažená...

Tenhle tejden se zdál nějakou dobu víc než pozitivní - začly mi jít kouzla, body se jenom sypaly a konečně jsme měli tu numerologii, na kterou jsem se tak těšila. Jenže jak tu tak sedim v prázdnym pokoji, řikám si, že se snad slovo "pozitivní" v tomhle zápisu v kladnym smyslu nemůže objevit.. Nebo jo?

Asi bych měla napsat, co mi dělá úplně největší starost a musim o tom pořád přemejšlet... Naposled jsem Jamese viděla v úterý a myslim si, že to byl opravdu hezky strávenej den... Akorát... Pak prostě zmizel. Snad se taky nenakazil morem tou nemocí. A navíc v tuhle chvíli mi tu hrozně chybí. A ne kvůli kouzlům a tomu našemu večernímu blbnutí... Prostě obecně. Chtěla bych s nim mluvit, potřebuju od něj zvednout náladu... On má totiž pravdu - na týhle koleji jsme jediný normální. Nebo mi aspoň nikdo tak nerozumí a jelikož zmizela i Marry, ani se nemám s kym smát...

Divný mi vlastně přišlo už jenom to, že v pátek na drakologii nebyl mimo mě nikdo. Star se sice netvářila, že by to bylo něco neobvyklýho, ale mě se něco takovýho běžně nestává... Astronomie nebyla, takže jsem se vydala směr ošetřovna. Ony se totiž první zprávy o tom moru objevily na tabuli ve spolce, když jsme se vrátili z tréninku a bylo tam napsáno, ať se v pátek dostavíme na ošetřovnu.

A teď zpátky - taková fronta snad bejvá jenom u Malkinový. Z tý hromady lidí, kteří před ošetřovnou stáli se vrátila jenom menšina zpátky. A já naštěstí mezi nima!

Dneska večer jsem se už vážně nudila... Popadla jsem tu kytaru a zkusila zahrát nějaký melodie. Nešlo mi to, takže jsem se rozhodla vydat do DK - je tam takový úžasný pianino! No, takhle dobře jsem si dlouho nezahrála. Budu ale muset trochu trénovat.

Teď už jdu spát, jelikož jsem fakt vyčerpaná. Z kouzel, vaření lektvarů a hlavně samoty...

Kapitola LVII - VÁNOCE 1999

*celý zápis je napsán nepravidelným písmem*

Proč mám na začátek každýho zápisu tendenci psát, že se toho stalo hodně? Tentokrát jsou navíc ty události tak pestrý... Některý bych asi nejradši smazala - například páteční večer...

Vánoce vlastně začaly celkem opravdu pěkně. Dlouho očekávaná návštěva Prasinek všechny moje očekávání předčila. Největší (a taky nejhromadnější) nákup, jsme udělali v obchodě s žertovnejma předmětama. Po tom, co si většina z naší skvělý party koupila šperhák, nás prodavač podezíral z velkoplánu na vykrádání hradu. Ale my, takoví slušní studenti, bychom přece na krádež ani nepomysleli! (Nebo možná jo, ale stejně je ten šperhák na dvě věci...)

Samozřejmě jsme nemohli vynechat posezení u ležáku. A vůbec mi nevadilo, že jsem tam z nich byla nejmladší - už jsem si na to tak nějak zvykla... Celej den jsme s Jamesem "zakončili" procházkou po zbytku Prasinek, dokoupili jsme nějaký dárky a skončili jsme v záhadnym domě, ze kterýho se údajně nedalo dostat a zjistila jsem v něm, že jsme s Jamesem stejně hluchý...

Události následujících dní se mi tak nějak motaj dohromady... Nějakej večer jsme hráli flašku; jindy jsme s Jen psaly nejmenovanej dopis, nebo dokonce čekaly na sraz s *šmouha*, jenže nikdo nepřišel.

Taky byly předvánoční trhy. Měla jsem celkem slušnou sbírku nadbytečnejch věcí, ale nic moc jsem neprodala... I když, prváci od nás z koleje se dali překecat poměrně snadno, ač to bylo mimo trhy... A abych nezapomněla, byl taky divadelní klub...

Tímhle se dostávám k druhýmu důležitýmu dni - 24. prosince. Ráno jsem vstala jako obvykle - mimo toho, že byla vyzdobená spolka, se nic nezměnilo. No, z letošní výzdoby nejsem zrovna dvakrát nadšená, připadám si jak v obřim iglů... Ale vrátim se k Vánocům. Cestou na snídani jsem objevila punčochu a tak jsem do ní nakoukla - k mýmu překvapení jsem z ní vytáhla dárkovou krabici. Pokračovala jsem v hledání, jelikož snídaně stejně žádná nebyla. Světe div se, objevila jsem jich všech 24... Takže si můžu zatleskat (nonRP odkaz pro nejmenovanou spoluhráčku :D) a říct si: "Ano, vyznám se na hradě hodně dobře."

Následovala slavnostní hostina a po ní návštěva našeho kolejního na koleji... Už jenom Jamesovy otázky bohatě stačily k pobavení. A Thorinson se netvářil moc nadšeně, že si s nim chceme zahrát flašku... Nakonec jsme splácali pohádku, která byla ve výsledku hlavně Jamesova práce, ale podíleli jsme se na ní i já s Marry. A jedním slovem nám přispěl i Thorinson!

A ohledně posledního dne mám hodně výpadků... Budu se muset před tim, než do sebe naleju bezesnej spánek, pořádně fláknout a následně zbytek dne prospat...

Začátek dne byl naprosto dokonalej - až mě překvapilo, kolik lidí mi poslalo dárek... Jeden z nich byl anonymní a absolutně netušim, kdo by mi ho moh dát (nějakej slamák a vysoký boty mám ten dojem). Každopádně mi všichni udělali radost. A pak mě překvapil dárek od Blackburnů heh... No co, aspoň mám tak na dva roky zásobu dárkovejch krabic.

Taky nesmim zapomenout napsat o LPOSu. Annie ten odznak taky nosí a sehnala nám nějaký další odznaky pro další členy, což je super!

A teď něco nakonec... Ano, opila jsem se... Nejspíš i Marry a David nás možná půjde napráskat... Původně jsem Marry ukazovala kytaru od tety a strejdy a ona na ni hrála písničky. Hraje fakt dobře, to se musí uznat. Pak vytáhla láhev vína a od tý chvíle si pamatuju jenom několik věcí - víno, Marry *začmáráno tak, až je to skoro prodřený skrz* a Davida, jak mi vzal hůlku. Jestli se to, co jsem tak dokonale začárala provalí, moh by se se mnou James možná i rozejít... Kvůli takový blbosti, by moh skončit náš vztah plnej budoucnosti? Ne, to se nesmí stát...

Nebelvírská pohádka

Rozhodla jsem se, že bych tu mohla zveřejnit naše vánoční veledílo :D

Autoři: James Courtman, Marry Spring, Fiona Azzuro a jedním slovem přispěl i pan profesor Theodhor Thorinson

Bylo jednou jedno kuře (vypasené a zelené) z domku v údolí za šestero kurníky s patero výběhy. Jednoho srpnového rána se vydalo za starým dědečkem kohoutem, protože byl hladovej a moc línej. Tak se rozhodl změnit outfit a účes. Jenže neměl dostatečný plat, takže potřeboval dýně, aby se neprozradil při krádeži v cizím háječku. Kradl na statku plném červů, ale Nebelvír ho nechytil. Právě když se pokoušel ukrást sošku Alerta koupajícího se v loužičce, tak se vylekal, protože Láskonoš začal působit velice intenzivně. Právě díky tomu, že soška byla až do pasu velikánská. To kuře ale neumělo snášet moc oříškových očí. Proto Alerta pustilo na Vánoce ze svého objetí. Alert ale nevěděl, že kohout tancuje jak postřelenej valčík a snaží se tančit i hip hap hop. A tak se zelený kuře, vypasený čokoládou s jahodami praženými na grilu vedle bidetu, koupalo v záchodě, protože dědeček trsal na diskotéce. Probíhala také kolem soutěž o missáka mokrý kuře. Kuře i dědek trénovali ostošest - kuře v bidetu, dědek nohou v záchodu. Nikdo ale nečekal, co se stalo. Vítězem nebyl nikdo jiný než Alert, který si na sebe přilepil brka povalující se na parketu, která tam zbyla po dědovi kohoutovi a po kuřeti. Zazvonil zvonec a byl konec. A jako cenu dostal Alert sošku se svou podobiznou, koupajícího se v loužičce. Tadá!

Po skončení příběhu probíhala ještě krátká diskuze o několikrát zmíněné sošce nejmenovaného profesora :D

Kapitola LVI - UŽ SE TO BLÍŽÍ

Najednou to utíká až moc rychle. Před chvílí jsme přijeli do Bradavic a teď už by se doba do Vánoc dala počítat na dny... Mezi tim proběhlo celkem dost událostí - oslava Halloweenu, pečení cukroví, vymejšlení lumpáren, marná snaha naučit se kouzla z obrany...

A taky vydání Denního Věštce. Jako by mi šestej smysl našeptával, že se tam nic psát nebude... Jenže já stejně každý nový číslo doslova hltám, ač ne jako souvislej text - jdu po jménech. Zatim je to "hledání" marný. Takže dál žiju ve strachu, jestli to všechno nemá souvislost - hlavně s tou věštbou.

Poslední výtisk vyšel dokonce na Předvečer všech svatých, což by mohlo znamenat, že se jednalo o nějakou srandu s napadením ministerstva. I když si to nemyslim, jelikož takovýhle vtipy by seděly spíš k Aprílu (nebo červenci - kdo ví?). A když se k tomu Halloweenu vrátim... Profesoři jsou fakt zvláštní - Proctter se převlíkla za nějakýho trubače, Thorinson za královnu (nejdřiv měl snad dokonce nějaký křídla) a Cavallero vypadal jako zelenej skřítek a dal mi se slovy: "Hoďte to po Jamesovi!" jakousi bouchací kuličku. Cíl byl jasnej - osvobodit uvězněnou princeznu z mučírny. Ale byly k tomu potřeba hádanky a na ty já moc nejsem... Jinak se nic moc nedělo - ani ples nebyl, jenom slavnostní hostina.

V pondělí se odehrávala velká pátrací akce. Formule jsme měli mít v učebně u druhý zkouškový místnosti. Samozřejmě, nikdo asi ze sedmi lidí nevěděl, kde druhá zkoušková místnost je. Narazila jsem na tu učebnu formulí úplnou náhodou až o několik hodin dýl... A abych nezapomněla - hrozně lituju výběru volitelnejch předmětů. Bylo by fajn, kdybych se co nejdřiv mohla zbavit Mudlů. Je to nudnější než dějiny s Cavallerem, bylinkářství s Blackburnem a obecně hodiny s Dworkinem dohromady. Profesorka je asi hodná a možná to pro někoho může bejt užitečný, ale mě to tam prostě nebaví! Už chápu, proč tam chodíme jenom čtyři... 

A kouzla z OPČM, to byl taky zážitek. Když Hazel Dworkinovi řekla, že propadla jenom kvůli těmhle kouzlům, došlo mi, že to asi opravdu tak jednoduchý nebude. Ptala jsem se několika lidí, jestli neznaj takový to kouzlo, přes který by se to dalo naučit. Sice jsem měla původně v plánu zeptat se na to Jamese, jenže po tom jako by se slehla zem. Viděla jsem ho až na astronomii, ale tam jsem přišla pozdě a hned po skončení hodiny jsem zase spěchala na pečení vánočního cukroví... Takže kouzla na obranu se asi opravdu jen tak nenaučim. Aspoň ty přeměny jsou tak primitivní, že jsem je všechny uměla za necelou půlhodinu. 

Co mi tak ještě chybí... No jasně! To blbnutí na koleji! Chtělo by to založit novou organizaci, i když si nejsem tak úplně jistá, jestli by to vůbec mělo cenu. Nejlepší bude už ani nepočítat, kolikátej spolek se za ty dva roky a nějaký měsíce, co na hradě jsem, zakládá. Ale my prostě budeme originální! A vystrašení Shyama bylo to nejmenší, co jsme mohly udělat.

Nakonec jsem se dokopala i k tomu pečení cukroví. Perníčky byly asi nejlehčí - prostě splácejte těsto, rozválejte ho a vykrajujte z toho co chcete... Karamelky už byly o něco těžší. I když se vařily podobně jako lektvar - nalejt do kotlíku, zahřát na určenou teplotu, zamíchat, vylejt do formiček a nechat ztuhnout - nebylo to jenom o splácání všeho dohromady. A největší boj jsem svedla asi s čokoládou, ale i ta se mi nakonec povedla! Ještě, že ty skřítky byly tak ochotný nám se všim pomoct... Jo a pekla jsem se dvěma prvačkama od nás z koleje - s Wennys a Katie, myslim. A jedna z nich tam byla místo Felixe Sceana, kterej je prej ze Zmijozelu... Já si řikala, že jsem ho nějak dlouho neviděla...

Vánoce se kvapem blížej, doufám, že i návštěva Prasinek a až seženu pro všechny dárky, můžu se jenom radovat z blížícího se příchodu novýho století a tisíciletí - roku 2000...

Kapitola LV - LEKTVARY NA VŠECHNY ZPŮSOBY

Dlouho jsem nenapsala, jelikož nebylo moc času... Dopoledne se učim, odpoledne si dodělávám zkoušky, po večerech trénuju kouzla a po nocích poslouchám pohádky. Totiž, "pohádky". Ale postupně...

Sice jsem zmeškala zahajovací hostinu, ovšem vlak do Bradavic jsem si ujet nenechala. Ve škole se na první pohled nic nezměnilo - vstupní síň plná tabulí, tajný chodby pořád stejný a kolej bych radši ani nerozebírala... Možná jenom - měli by tu ceduli nad krbem přepsat! 

Jenže když se člověk po hradě nějakou tu dobu pohybuje, zjistí, že je tu změn opravdu hodně. Tak například - Shyam je prefekt a Nicol je primuska! Myslim si, že oba dva si to zasloužej. A Shyam si tu roli náramně užívá - po večerech chodí krátce po večerce hledat lidi, co porušujou školní řád. Další novinkou je hromada novejch profesorů. Z prváku nám zbyli snad jenom Carrington s Aquarinem. Už nemáme ani Alerta a to co mě štve nejvíc, Phyre prej pracuje na ministerstvu, nebo co... Ale třeba náš novej profesor lektvarů, Moonstone, je super. Možná si to řikám jenom proto, že mi hodnotí práci jako "skvělou" a dává mi Véčka. Jo, v lektvarech jsem se od prváku neskutečně zlepšila. Skoro si řikám, že je to nemožný. A taky, že se na tom podílelo opravdu hodně lidí - hlavně Kristene. 

Pak jsou tady ty horší změny. Profesor bylinek (s Nortonem je nesrovnatelnej), kterej nám strhává body za nenošení klobouků, Dworkin (to jsem si radši šla dodělat zkoušku z OPČM k Alertovi...) a Proctter, která mi předpověděla nebezpečí. Začínám tomu pomalu věřit... Občas mě chytnou takový nápady, jako třeba, že *rozmazaná šmouha*... Jak jsem řikala - měli by tu ceduli nad krbem přepsat...

Zkoušky jsem si nakonec dodělala a tak mi vysvědčení zdobí Péčko, který se neskutečně vyjímá mezi těma Véčkama... Ale může za to Phyre - z obrany nám chybělo opravdu hodně učiva. Vybrala jsem si všechny volitelný předměty mimo POKT a zatim jsem spokojená. Pokud budu chodit na Numerologii sama pokaždý, bude sbírání bodů celkem jednoduchý...

Teď bych se vrátila k lektvarům. Láskonoš *slovo několikrát zvýrazněno*. Ano, tenhle lektvar už nechci vidět. Když jsem přišla na kolej, měla jsem hroznou žízeň a na stole ležel hrníček s "jahodovym džusem". Přesně tak, byl to ten Láskonoš... Což jsem samozřejmě nevěděla a tak jsem se toho napila. Pak jsem uviděla Marry, stalo se něco fakt divnýho, následně se tam objevili myslim ještě James s Jen a mě došlo, co se mi to právě povedlo. Naštěstí to trvalo jenom tři dny a pak se všechno vrátilo do normálu. To co mě na tom nejvíc překvapilo bylo, že tohle pití vzali na hostině. Takže od teď se jahodovejm džusům budu vyhejbat.

A k tomu co dělám, když neni vyučování... Po odpoledních jsem marně sháněla Alerta, abych si mohla dodělat zkoušku. A mimo těch zkoušek vlastně většinou trénuju kouzla, nebo chodim do klubů, do kterejch jsem se zapsala. A o víkendu jsem si vyzkoušela souboj s Jamesem... Asi takhle - až bude příště chtít souboj, ať mě hlavně netahá do Lotroskopu. Hold bych se měla zlepšit, je to se mnou zlý...

Samozřejmě jsme během doby strávený na hradě, hráli taky tu naši úžasnou Flašku. Vyšel na mě úkol, ať prej pošlu Alertovi nějakej vzkaz, jak moc ho mám ráda... Tak jsem mu napsala, že jsem si ho moc oblíbila a proto si myslim, že by měl pořádat čajový dýchánky v neděli v pět. Netvářil se zrovna nadšeně, takže můžu bejt jedině ráda, že jsem vyvázla jenom s napomenutim a tim pitomym Péčkem.

Jo a málem bych zapomněla - James mi dal klíč od jeho pokoje, takže jsem u něj jednou přespávala. Na jeho pohádku na dobrou noc asi nikdy nezapomenu. Vymejšlí pohádky tak nějak podobně jako básničky - prostě na úrovni! Pojmenovala bych to: "O princezně, Honzovi a "prstenu"". Už se nemůžu dočkat, až mu budu vyprávět pohádku já!

Včera bylo 1. kolo náboru do famfrpálovýho týmu. Střelec ze mě asi nebude, tak doufám, že se mi povede obhájit si toho odrážeče. Ten trénink byl ale zajímavej, to musim uznat. Shyam je dobrej kapitán.

To by asi stačilo Deníku, zase někdy napíšu.

Kapitola LIV - NEBEZPEČNÁ CESTA

Mudlové... Jejich cirkusy... Jejich věštby... A můj osud...

Možná se to nevyplní... Možná. A nebo taky jo. Každopádně - z první věštby jsem byla celkem vykolejená. A ta ježibaba, co mi vykládala z Tarotu taky... Vlastně mi pořádně neřekla, co z těch karet vyložila, ale tvářila se, že je to něco fakt strašnýho. James a Marry mi tvrdili, abych to nebrala tak vážně. Maj pravdu, to uznávám, jenže jak bych si něco takovýho mohla myslet hned po tom vyvěštění?

Podruhý jsem tam šla s Jamesem. Pro jistotu jsem se převlíkla (kombinace kiltu, flanelový košile, čapky a nebelvírský kravaty je prostě nezapomenutelná - nejen díky fotkám) a učesala jsem si takový příšerný copy. Samozřejmě mě ta babizna poznala i tak. To ovšem nevadilo - vybrali jsme si jakousi věštbu pro páry. No, když si někdo vytáhne kolo štěstí, co špatnýho se dá vymyslet? Jenom nějaká cesta, na kterou se budu muset vydat... Ale do tý doby prej budeme mít harmonickej vztah plnej věcí, který bychom věděli i bez tý ženský. No prostě... Jakej jinej vztah bych mohla mít s tak úžasnym klukem?

Už se těšim na hrad. Možnost čarovat, pomoc s kouzlama od Jamese, spaní v měkký postýlce v prostornym pokoji, snad i ta nebelvírská flaška... V Kotli si připadám jak bezdomovec.

Ale vrátim se do reality - ještě furt jsou prázdniny. Takže... Otevřeli Příčnou. Kotel plnej prváků, všude na zemi zvratky a Vin s Jen dohlížející na frontu. Šla jsem si přebarvit oblečení k Malkinový a nechali si tam můj plášť, ať si ho vyzvednu... Problém je, že jsem nemocná a nejspíš to nestihnu. Budu se muset zeptat Thorinsona, jestli to půjde nějak objednat...

Marry si koupila šaty! Takový pěkný a k nim střevíčky... Jo, půlrok u Munga dělá zázraky. A ten poslední večer, kterej jsem v Kotli strávila, se chovala fakt divně. Vypila nějakej Chechtavec... A to co mě zarazilo ještě víc bylo, že dobrou náladu měla i Jen... Jen? Radši jsem se bavila s Felixem. Neměl náladu jako ony dvě a po nějaký době dokonce prohlásil, že Jen utrhne hlavu, jestli bude pokračovat. Taky si stěžoval, že se s nim Marry vůbec nebaví... Upřímně mi ho bylo líto. No, jsem zvědavá, jestli skončí v Nebelvíru.

Jdu si lehnout, abych mohla jet v pondělí do Bradavic s ostatníma.

Kapitola LIII - MARRY!

Brečela bych. Brečela bych nad událostma posledních dní, i když se nám vrátila Marry. Ale jinak je to zlý. Jako bych od posledního zápisu šla temnou chodbou, někde zhruba uprostřed bliklo silně zářící světýlko a zase rychle zhaslo. Ale tak... Asi se o tom trochu rozepíšu.

Když jsem se v sobotu vrátila do Kotle, všechno bylo poměrně normální. Teda až na hromadu novejch lidí. Oni jsou všude! Je to hrozný... Nechápu, jak jsem mohla bejt taky taková, možná ještě horší. Ovšem nějak se mi v paměti nevybavuje, že bych kdy kradla ostatnim ryby, nebo dokonce plný pytle ryb... A ještě ke všemu staršim lidem! Nedokážou odhadnout, co je ještě zábava a co už ne...

Následovala několikadenní akce. Nevim jak to nazvat, možná: "Chyť ty dva nevychovaný prcky, který za několik dní skončej pod sprchou kleteb!". Ono to totiž bylo asi trochu složitější... Nejdřiv jenom otravovali, další den ukradli ryby nejen mně, ale i Jul Fox (jí celej pytel vrátili, mně už ne), potom jsme je chtěli jít s Jamesem napráskat na ministerstvo (já vim, je to trochu zvláštní, ale jít k tý mudlovský po... policii nebo jak, nepřipadalo v úvahu), vrátnej spal, takže jsme napsali dopis (totiž James napsal pod mym jménem...) a další den ukradli ryby i Kris... To už se do toho zapojilo víc lidí a ani nevim jak, včera k večeru jsem obdržela 15 srpců... Upřímně, za 34 ryb bych dostala mnohem víc a radši ani nechci vědět, kde se ty peníze vzaly, ale každej svrček dobrej...

Prostě a jednoduše.. S prvákama jsou jenom samý problémy. Některý se chovaj celkem normálně, ale většina... Asi bez komentáře, pro jistotu. A když se ozvalo "...Marry Spring..." z davu prváků, celej Nebelvír se tvářil, že by člověka, kterej to řek, nejradši uškrtil. To ještě byla Marry zavřená u Munga. Pozdějc jsem zjistila, že o Marry mluvil nějakej Felix, z kterýho vypadlo, že se s Marry znaj a že mu o nás vyprávěla. To už jsem trošku změnila názor.

Jeden den jsem se dokonce dala do řeči s Artairem... Ano, s Artairem. Bylo to takový zvláštní. Měla jsem ten dojem, že se každou chvílí začneme vyloženě hádat, ale ono nic. Což je samozřejmě dobře... Vlastně, kdyby nějaká prvačka nepotřebovala pomoct, ani bychom se bavit nezačli.

Ještě asi nejdůležitější věc číslo jedna. David mě teda opravdu zklamal. Jestli vážně udělal to, co každýho napadne, když vidí někoho s pořezanou rukou a kousek od něj nůž od krve... Jenom kvůli Marry. Kdyby chudák věděl, že si ublížil úplně zbytečně... Ale na druhou stranu - od čeho má mě, kamarádku, která slíbila, že mu kdykoliv pomůže? Jestli místo v Bradavicích neskončí ve čtvrtym patře u Munga, budu se mu muset pokusit nějak pomoct...

A teď to nejlepší z celýho léta... Marry se nám vrátila! Nejdřiv mě málem shodila do vody v Portsmucku a pak už jsem prostě poznala, že je zpátky - ta její zábava nám celou dobu chyběla. Jsem tak ráda, že už je tady!

A večer se nám rovnou postarala o program. Naše oblíbená hra, o který píšu snad do každýho druhýho zápisu. Ovšem tradiční nebelvírská flaška, byla hrána jenom do příchodu jisté Vin. Tak jsme několik kol hráli ve čtyřech... Vin šla potom stejně spát - ale stihla nám ještě slíbit, že dneska půjdeme k Věštkyni do cirkusu. No, možná bude lepší, nepsat sem všechno, co jsem se dozvěděla. Asi to shrnu takhle: Marry se u Munga trochu změnila... Ale kotlíky s vodou vylejvá furt stejně!

Vzali jsme ji s Jamesem k nám na pokoj - přeci jenom, máme volnou postel a místo na kufr tam taky ještě bylo... Připadalo mi trochu divný spát s Jamesem na jedný posteli, když asi tak metr od nás spala Marry. I když, nic špatnýho jsme nedělali. A vlastně jsem si s Marry potom ještě chvíli povídala. To, co mi řekla, mě šokovalo tak, že jsem z toho celou noc pořádně nespala.

Asi zase přijdou na řadu nějaký ty lektvary...

Kapitola LII - VŠECHNO SE TOČÍ OKOLO...

Prázdniny se pomalu blížej ke konci, řekla bych, že mám za sebou několik dní, který považuju za jedny z nejhezčích v celym životě a zejtra jedu domů... Upřímně se mi tam vůbec nechce, ale k tomu se dostanu...

Náročná akce, o který jsem se zmínila, je dávno za mnou. Asi neni zrovna nejlepší ujmout se organizace rande v Londýně, když jsem ráda, že se nějak dokodrcám z Kotle na nádraží... Ovšem nakonec se povedlo. Bylo to vlastně o hře, který mám pořád chuť řikat Flaška, i přesto, že k Flašce to mělo hodně daleko. Otázky, otázky a zase otázky... Dozvěděla jsem se o Jamesovi hodně novejch věcí, on poznal na 100 otázek pomalu půlku mojí rodiny a nakonec to skončilo... tak nějak normálně, jak rande končí...

Nikdy jsem nechápala, co lidi viděj na nakupování, chození po obchodech a dalších nesmyslech. No, stala jsem se závislou na chození po Příčný. Zpětně si řikám, že jsem opravdu dobře udělala... Když jsem totiž došla do cukrárny, myslela jsem, že prostě spim. Spim, stojim ve dveřích uprostřed Příčný, vnímám maximálně tak vůni zmrzliny a nemůžu pochopit, proč mám halucinace. Přede mnou seděla Jenifer a vedle ní (ne, to opravdu neni možný!) Marry! Neviděla jsem ji celou věčnost, hrozně mi chyběla a konec konců, přišla o naplnění její věštby... Bohužel jsem se tam objevila až na poslední chvíli, takže jsme si toho ani nestihly moc říct. Snad příště...

A jednoho dne konečně po nekonečnym a šíleně stereotypnim rybaření přišla změna. Otázkou je, jak moc hezká změna to byla... Jenifer nás s Jamesem vzala na Obrtlou. Co bych měla komu vykládat, jasně, že jsem se tam těšila. Nebo jsem možná byla spíš zvědavá, jaký to tam je. Jen nás protáhla vchodem, pak dolů po nějakejch schodech a jen se zastavíme a skoro se ani nestačim porozhlídnout, už vidim na zdi krev... A vedle další a další... Pokračovali jsme dál. Krve sice nepřibejvalo, ale ani neubejvalo, jenomže těch podivnejch lidí stálo podél cesty čim dál víc. Měla jsem z toho divnej pocit. Hrozně se mi chtělo drapnout Jamese jako klíště a oba je ukecat, ať se vrátěj... Což jsem ani nemusela. Po tom, co jsme si v rychlosti prohlídli kouzelný tvory (mezi nima byl takovej velikánskej had...), se tam už nechtěli zdržovat ani oni... I když to nebyl zrovna nejhezčí zážitek, jsem ráda, že nás tam Jen vzala.

Sice už ani nevim, kdy to bylo, ale vydali jsme se s Jamesem na Příčnou, jen tak. Teda, jít se svym klukem do apatyky je opravdu záživný. Nejdřiv vám vnucuje krabičku s náplastma, zatimco jste přesvědčeni, že o náplasti nejde, pak začnete okecávat náplasti a ve skutečnosti to vyzní úplně jinak, zamotáte se do toho a ve výsledku je to fakt trapný... Ještě, že existuje obchod s věcma na Famfrpál! Na jednu stranu je super si tam tu náladu zlepšit, ale na druhou je opravdu těžký odejít se skutečností, že to koště, který se vám tak líbí, stojí tolik galeonů, kolik jste nikdy v životě neviděli pohromadě. Krutá realita... Každopádně, byl to užitej den.

Vlastně se všechno točí okolo dortů, čokoládovejch žabek, specifickejch klobouků, básniček na všechny způsoby a taky usínání v jistý poloze. Každej den stejně a přitom úplně jinak... Co víc bych si mohla přát? Mám zábavu, jídlo, občas i pití, hezký sny a hlavně skvělýho kluka... 

A samozřejmě kamarády... Po dlouhý době jsem viděla Davida a tak jsme si tak jako povídali. A u toho překvapivě rybařili. Došli jsme až k zážitku z minulýho léta, kterej jsem sem radši ani nepsala... A taky jsem viděla Victorii, se kterou jsem se loni skamarádila. Otravoval nás nějakej podivně vypadající chlap a ptal se na nějakýho "Grosse". Vic ho prej zná. No, zajímalo by mě, co po něm chce...

Další návštěva Příčný se neobešla bez společnosti Amaie a Vin. Třeba nakonec neni zas tak hrozná, jak mi už nějakou tu dobu připadá... A nebo třeba taky jo. James řikal, že se prej ještě třeba skamarádíme, ovšem o tomhle já celkem pochybuju. Půjčíme si stan pro čtyři (jsem teda fakt zvědavá, kde na to vezmu) a půjdem někam stanovat. Až znova otevřou Příčnou.

Tak a ještě poslední bod zápisu. Výstava bylin. Celkem jsem se tam těšila, jenže jsem samozřejmě hned první den byla zklamaná. Nejenom, že jsem zabloudila, ale hlavně tam nebyl nikdo, s kym se bavim. A lidi s kterejma se znám, mě většinou ani nepozdravili... Ten večer jsem se teda vrátila zpátky do Kotle, kde byl naštěstí James. Po nějaký době jsme se rozhodli, že si zahrajem úkoly (úkoly a zase úkoly...). 

Druhej den už byl mnohem lepší. Měla jsem skvělej doprovod a zůčastnila jsem se přednášky i workshopu. A večer byl zase o úkolech, úkolech a úkolech... No a třetí den... Byla tombola. Jak to tak bejvá, nepatřim mezi lidi, který maj na tyhle věci štěstí, takže jsem ani nečekala, že bych mohla něco vyhrát... Někdo už vyhrával třetí cenu a já překvapivě pořád nic. To, co se stalo mě teda opravdu překvapilo - normálně mě vylosovali na první cenu! Je to zahradní gril... Jsem zvědavá, jestli mám grilovat ve spolce, nebo kde vlastně. A pochopitelně mi to nedalo a musela jsem začít hned zkoumat, co v tý bedně všechno je... Gril, různý nádobí, zástěry a jedno problémový uhlí. Po skončení celý akce jsme se dokodrcali na vlak. Na vlak, kterej měl stát 15 liber! No jako vážně, kde bych v tu chvíli vzala jedinou penci, když jsme byli na výstavě pro kouzelníky? Vin měla úžasnej nápad, že prej pojedem načerno. Z čehož velice rychle zase sešlo, takže jsme se vrátili k přenášedlu.

Jo, musim uznat, že těch několik dní jsem si opravdu užila. A teď už bych asi měla jít spát, ráno musim brzo vstávat...

Kapitola LI - AFRA, ZLATÍČKA A PŘÍBUZENSTVO...

*v nadpisu něco začmáráno*

Půlka prázdnin za náma, Příčná plná prváků před náma a půl flašky punče ve mně. James ještě spí a mě napadá, že jsem ho neměla nechat, aby mi ten punč kupoval. Teda... Ne, že by mi to nechutnalo, ale zase jsem vyváděla fakt pěkný věci. Nejlepší bude nerozebírat to...

Asi to zase shrnu. Bez detailů - jako obvykle... Rozešla jsem se s Artairem a povedlo se mi tak shodit něco strašně těžkýho - možná pocit viny? Bylo to takový zvláštní. Překvapivě jsem se s někym rozcházela poprvý a na to jak mě naštval, jsme se rozešli celkem v dobrym.

A od tý chvíle jsem získala na svět jinej pohled. Je hrozně hezkej pocit probudit se několik dní za sebou s tim, že se bude něco dít. Něco pěknýho, záživnýho... Totiž... Abych to "něco" upřesnila... Nikdy by mě nenapadlo, jakej James je. Hodnej a zábavnej určitě, to na každýho, jenže ke mně se chová opravdu hezky. Kdybych si chtěla rejpnout do rodiny, řekla bych, že jsem o Vánocích nikdy nedostala tolik dárků, jako za těch několik dní od Jamese... A samozřejmě mi nejde jenom o dárky.

To ovšem nebylo vysvětlení nadpisu. Díky genialitě jistý osoby, která ještě spí a něco mumlá ze spaní, se nám podařilo vybojovat si společnej pokoj. Pro mě je to neuvěřitelný vysvobození - konečně se můžu na pokoji pohnout. Takže kdyby se někdo cizí ptal (nejspíš nějakej brigádník), jsme příbuzný. 

A pomalu se dostávám k poslední věci. Jenifer nutně potřebovala změnit identitu a já jsem jí narvhla, ať si na hlavě udělá zelený afro. Až na tu zelenou barvu mě vzala vážně a splácala si podivnej účes. Potom to samý udělala mě. Po příchodu přeletaxování do Kotle, se odehrávala hra "Chyť a změň účes na afro". Místo toho lidi usínali, padaly na ně židle a celkově se to úplně vymklo naší kontrole. Pak Annie oznámila, že půjde spát a já jí to vymluvila... Chyba.

"Uneseme Tweetyho!" Annie a Jenifer proti mě a... spícímu Jamesovi? Takhle to zhruba vypadalo. Nejdřiv se mě ptaly, kde má pokoj. Když jsem dělala, že nevim, použily tvrdší metody - vydírání špuntama do uší. Nakonec se vloupaly do prvního, kterej je napad. No, naneštěstí to byl ten správnej. Unesly Tweetyho a já jsem díky tomu pořádně nespala.

To se ví, že jsem je napráskala Jamesovi, jen jsem ho viděla. On si totiž chudák ani nevšim, že mu chybí sova. Nakonec se to nějak vyřešilo, i když vůbec nevim jak, jelikož jsem u toho nebyla a nikdo z nich mi to neřek. Ten večer byl takovej prapodivnej. Pili jsme punč a plánovali jsme cestu na Obrtlou. No, proč ne? Akorát bylo opravdu zvláštní, že nejdřiv se s náma Jen sotva bavila a nakonec nám tu Obrtlou slíbila. 

A teď jdu možná ještě chvíli spát. Nejen, že zbytek večera byl psychicky náročnej, ale hlavně jsem se chopila organizace jedný nejmenovaný "akce", která se bude odehrávat právě dneska...

Kapitola L - JASNOVIDKA MARRY ANEB PŘÍBĚH BEZ HLAVY I PATY

30. červenec 1999 *zvýrazněno asi desetkrát*

Tenhle den se nejspíš zapíše do historie. Ale přece by bylo hrozně nudný napsat to hned na začátek...

Vrátim se o několik dní zpátky. Carrington se doopravdy objevila v Kotli, přeměnila nám jabka na modrý sovy s červenejma očima odznaky, koupila nám večeři, slíbila, že Charliemu Jimbovi přičaruje vlasy (teda pokud to neudělá Thorinson) a celej večer jsem si opravdu užila. Ovšem pak se objevili Cavallero s Alertem, ještě nějakej chlap a pořád tam pobíhali brigádníci, jestli si prej něco nedáme... Když Alert odešel, přised si Cavallero k nám a nabízel mi čokoládovou žabku když uhodnu, kdo nepřišel na teoretickou zkoušku z formulí... A pak mě ukecával, ať si vyberu POKT ("Přece si nenecháte ujít jednorožce!") To tak! Tady se tváří jako hodnej pán rozdávající čokoládový žabky a ve skutečnosti... Ještě si to budu muset rozmyslet.

Bylo domluvený, že na několik dní pojedu domů. Ale to, co nebylo domluvený je, že jsem se tam musela ještě ten den, co jsem přijela, zase vrátit. No koho by to nenaštvalo? Nejdřiv mi zabijou babičku, mamku zmrzačej a teď se k ní přidá ještě brácha. Je to hrozný - ještě, že jsem v Londýně, kde jakožto údajnej vrah pobíhá jenom Matthew Black...

Dneska asi kolem poledne jsem se zase vrátila. Netušim, jak jsem se objevila zrovna v Portsmucku a stejně tak netušim jak je možný, že jsem hned narazila na osobu, kterou jsem měla v úmyslu hledat. Ale náhody neexistujou. Na dnešek jsem měla jasný dva cíle: Najít Jamese a vyklopit mu svoje pocity a najít Artaira a rozejít se s nim. Ani jeden z těch cílů se nesplnil tak úplně podle mýho očekávání. James po chvilce celkem normálního rozhovoru začal okecávat takovou "jednoduchou" otázku, jestli bych s nim nechodila. A to jsem nemusela řikat vůbec nic... Škoda, že tu neni Marry. Kdybych se s ní tenkrát u tý flašky vsadila o nějaký ty srpce, asi bych jí nemohla dát nic, jelikož jsem bez peněz vyhrála by... Několik srpců. No co, aspoň má novou, extrémně tajnou přezdívku -  "Jasnovidka Marry"...

Aby to celý mělo smysl, musela bych nejdřiv mluvit s Artairem. Bohužel, jaksi jsem ho nenašla. Ptala jsem se na něj Julie, jelikož jsem na ni narazila skoro hned. Ta vypadala, jako by na ni někdo použil nějakou koktací kletbu. Chvíli jsem se z ní snažila vytáhnout co se děje... Navrhla, že půjdeme do altánku a tam mi řekla dost zajímavý věci. Pomalu se mi tim ani nechce špinit deník (ač už jsem si ho ušpinila horšíma větama, jménama a možná i opravdovou špínou...). Julie Artairovi vykecala to, co slíbila, že nikomu neřekne - že jsem se zamilovala... A to nejhorší? Oni se normálně líbali! Pěknej humus, co Deníku? Ne, tak jsem to úplně nemyslela... Kdyby se nestaly ty další věci, asi bych reagovala jinak, ale proč si kazit ten dokonalej den - 30. červenec 1999???

James Courtman... Ten samej kluk, o kterym jsem řekla, že je nejhezčí na škole. Jo, přesně ten. Pozval mě na večeři (i když bych tomu řikala spíš něco jako "rande s čokoládovym dortem" - samozřejmě ne doslova), dal mi úžasný dárky a narval mi špunty do uší (a to tvrdí, že by do LPOS nechtěl - ovšem kdyby tu sázku Annie vyhrála, neměl by na výběr...). Jo a James naprosto dokonale líbá... (Teď můžu jenom doufat, že si tenhle deník nikdo nikdy nepřečte...) 

A teď už bych možná měla jít spát - na jeden den se toho stalo až přehnaně moc...

Kapitola XLIX - UŽ TO ZAČÍNÁ...

Kolik může bejt hodin? Tři? Půl čtvrtý ráno? Nevim, netušim... Ale nějak nemůžu usnout. Možná bych se o to měla po miliontý pokusit, ale pro člověka, kterej vlastní obrovskou krabici (ač vlastně namíchaných) lektvarů, to neni tak důležitý. Určitě do sebe než vstanu něco naleju....

Začnu třeba "Ligou pro ochranu sov". Annie se pokoušela sehnat odznaky pro náš úžasnej spolek. Nemůžu uvěřit, že možná budeme v LPOS čtyři! No, moc dobře to nedopadlo... Má jenom jeden a ke všemu jakýsi jabko, což sovu se špuntama v uších zrovna dvakrát nereprezentuje... Psaly jsme paní profesorce Carrington, jestli by jen tak náhodou neznala nějakou užitečnou přeměnu. Prej znala a dneska by se měla objevit v Kotli!

Pak mám další novinku. Kristene už přijela a byla z toho dárku úplně nadšená. Nebo je aspoň dobrá herečka... Nevim, co to do mě vjelo, ale navrhla jsem jí rozjet nový pátrání. Rovnou jsem nadhodila podezřelý a tak můžeme kdykoliv začít...

Měsíc se s měsícem sešel a mě se znova naskytla ta příležitost, zahrát si "flašku" ve dvou - s Jamesem... Jasně, úplně postrádá smysl řikat tomu flaška, ale vzhledem k atmosféře je to prostě flaška ve dvou a hotovo. Takže... James se mi pokusí s těma soubojema pomoct. Ještě mě celkem uklidnil větou: "Zas tak zlý to snad nebude." No jo, kdyby takoví byli všichni lidi... Taky jsem mu zapomněla vyprávět pohádku na dobrou noc, dozvěděla jsem se, že bílou barvu pozná a pak jsem se z něj snažila vytáhnout nějakou informaci, kterou mi nechtěl říct... Od tý doby jsem ho neviděla, takže ještě furt nevim, co to bylo...

V sobotu se konalo Člověče nezlob se. Ukecala jsem Jenifer, aby se stala mym skvělym spoluhráčem. Nejdřiv to vypadalo, že úžasnej tým červenejch Nebelvíráků prohraje, pak se to výrazně zlepšilo a nakonec jsme skončily předposlední. Škoda, že jsme si nemohli nechat ty srandovní slamáky, který jsme měli na hlavě. Všichni dostali nějaký sladkosti, ten první tým (Sally s nějakym klukem) ještě k tomu pohár... Večer jsem prokecala s Julií Fox a s Amaiem... Až na historky o lezení do cizích kolejí se nic moc zajímavýho neřešilo.

Když už jsem u Jenifer... Je to fajn člověk. Od tý doby, co jsem se vrátila do Kotle s ní trávim prakticky všechen čas. Nemá tu Marry a já se vždycky k někomu jen tak náhodou přidám, takže tak. Vybrala, jsem si ji jako člověka, kterýmu je vhodný svěřit se. Nevim, možná jsem to neměla řikat nikomu, ale dost se mi ulevilo...

V pátek (nebo kdy) se v Kotli objevil dost divnej chlap. Furt po někom koukal a Jen napadlo, že jde po Annie. Ukázalo se, že nejspíš ne. Zmizel do Godriku, my o několik minut pozdějc za nim a už jsme ho nenašly. A kdo se tam objevil? Zase Septimus... Motal se kolem nás i když jsme vyrazily za Annie, jak ji pronásledoval ten zakuklenec. Jenifer někam zmizela a on šel celou dobu za mnou a tvářil se hrozně důležitě... Nakonec jsem Jen našla na hřbitově a toho chlápka jsme nikde neviděly...

A včera zas. Zase stál tam v patře a mě to nedalo a musela jsem se zamyslet... Koho by tak moh shánět? Napad mě jeden člověk, Jen s tim souhlasila a my se zase vydaly za nim - na Příčnou. Nikde nebyl. Jenifer ještě proběhla Obrtlou, ale prej nebyl ani tam... Ovšem jestli opravdu hledá tu osobu, kterou si myslim, řekla bych, že hledá špatně. V Kotli se pravděpodobně ukazovat nebude...

Nevim, kdo mě napráskal, že jsem šla do Příčný, ale najednou vedle mě stál Artair. A to jsem si naivně myslela, že s Jenifer budem pokračovat v pátrání... Upřímně jsem na něj moc náladu neměla a tak jsem se pokusila zmizet - marně. Připadalo mi hrozně blbý říct něco jako: "Hele, sorry, my musíme ještě něco s Jenifer vyřešit, teď na tebe nemám náladu." Navíc se Jen tvářila, že už je to dořešený... Možná to moh bejt zábavně strávenej večer, kdybych si vybrala jinou společnost. Ale ne, já radši šla pozorovat hvězdy k altánku. To jsem fakt dělat neměla. Loni jsme tam byly s Marry, vyprávěla mi něco o Jacobovi a byla hrozně smutná... Samozřejmě jsem si na to vzpomněla... A hlavou mi běhalo tisíce dalších myšleněk - na minulost, na budoucnost, jenom ne na přítomnost... Asi jsem si o to řekla svym chovánim sama, ale tenhle večer neskončil zrovna nejlíp...

Myslela jsem si, že v Kotli bude prázdno. Nebylo. Hned u prvního stolu seděl Artair, dole se zanedlouho objevil ten Sallyin parťák (možná i kluk) a přišla i dvojice ve složení Amai a jedna z těch Foxek - nevim, jak se jmenuje křestnim... Nic moc jsem neřešila, přemejšlela jsem a pak mě z přemejšlení probral nesnesitelnej hluk. Vypadalo to, že se tam několik lidí porvalo, což mě nijak nepřekvapuje... Na druhou stranu... Asi se budu muset poptat...

Za chvíli bude ráno. Nechce se mi vstávat - celkem se bojim, co se bude dít... Teď bych potřebovala nějakýho člověka, kterej je z tohohle děje úplně venku... Třeba Shyam? Jo, já vim, zní to trochu divně, nejsme zrovna skvělí kamarádi... Ale... Kdo ví, jak to všechno dopadne...

Kapitola XLVIII - BOJ, VRAŽDA A... MATT?!

Sice to neni taková doba, co jsem sem psala naposled, ale za těch několik dní, se stalo opravdu hodně věcí... 

V neděli jsem se vrátila do Kotle až k večeru a zvolila jsem radši poklidnější procházku po Příčný. Neměla jsem tam s kym jít - většinou se na takový akce vydávám s Davidem, ale ten den jsem ho ani neviděla... Potřebovala jsem zjistit ceny některejch věcí, který se chystám prodat a pořádně si prohlídnout novější zboží.

Když jsem se vrátila do Kotle, povedlo se mi porušit předsevzetí o tom, že se Jamesovi budu vyhejbat. Seděli tam s Annie a asi se dobře bavili, tak jsem se k nim přidala. Nelituju toho - jsem naopak ráda.

To, čeho ale lituju, je konverzace následujícího dne. Dusila jsem v sobě několik měsíců informaci (nebo spíš víc), o který jsem měla dojem, že ji prostě Jamesovi musim říct. Bohužel, asi jsem tak úplně neodhadla situaci - co je v tu chvíli vhodný řikat a co už ne. Připadala jsem si trochu trapně, když neodpovídal. Naštěstí přišla Annie a malinko atmosféru odlehčila odznakama "LIGY PRO OCHRANU SOV". Upřímně - nic tak špatnýho jsem neřekla.

Zní to neuvěřitelně, ale ještě ten den, jsme se zase vydali "za Marry". Tentokrát jsme s sebou vzali i Davida. Byla to taková rutina - cestování letaxem do nemocnice, do výtahu, čtvrtý patro a čekání na Farley. Nenapadlo by mě ovšem, že ta rutina bude oboustranná. Farley přišla, řekla nám, že Marry nemá návštěvy povolený a zase odešla... Nikdo z nás tří by tohle nečekal. 

Nějakou dobu jsme tam stáli. Postupně nás začli vyhazovat i zbylí dva lékouzelníci s tím, že ten první jde na svačinu a ta druhá (byla to nějaká ženská, i když si Jenifer myslí, že to byl chlap) nám vyhrožovala ochrankou. Mysleli jsme si, že si dělá srandu, celkem pohodlně čekali u dveří do oddělení a řešili, co bude dál. Možná jsem měla říct: "Půjdeme...", ale když jsem viděla Jen a Davida, jak tam chtěj za každou cenu, nešlo by to, ani kdybych chtěla. 

Po chvíli se objevil chlap jak hora, stál ve dveřích naproti mě (ano, inteligentně jsem si stoupla doprostřed) a něco nám řikal. Začínala jsem mít strach, ovšem dál jsem zůstávala stát. Pak se za nim cosi mihlo, rychle přibouch dveře, odtáh někam Jenifer a stoup si do výtahu tak "šikovně", že jsem se tam nenarvala za nima. David na mě počkal a co nejrychleji jsme se odletaxovali do Kotle.

Tam už byla pro zbytek lidí velká podívaná, jak ten chlap drží Jenifer za ruku, nadává jí, přiletaxujem se my a pak nás seřve všechny. Všichni na nás koukali, zahlídla jsem toho kluka, co mi tenkrát chtěl vymazat paměť a... Radši jsme zašli do tý hospody v Portsmucku, kde jsme strávili večer.

A další "akce". Prospala jsem celej následující den a když jsem se večer konečně vzbudila, čekalo mě menší překvapení. A to nejen v podobě Nicol Pellas, kterou jsem dlouho neviděla, ale hlavně... Jenifer byla v šoku. Venku pršelo, hřmělo, lítaly blesky a Jen asi... nevim, možná má strach z bouřky? Taky pořád opakovala něco o Marry. Že by toho na ni bylo moc? Ještě dneska z toho byla celá taková divná...

To nejhorší na závěr. Chytili E&G. Jo, jasně, to je samozřejmě dobře, jenže... V tom článku ve Věštci se psalo ještě něco. Annie i Nicol řikaly, že Matt odcestoval, ale ani jedna z nich mi nic víc neřekla. A co je ten problém? V novinách píšou, že Matt se podílel na vraždě! Když jsem to viděla, udělalo se mi špatně od žaludku. Vezme si moji krev, plánuje velký plány s Medovym rájem, muzeem, Famfrpálem a nakonec vraždí lidi? Asi bych to tak neřešila, možná bych těm novinářům ani nevěřila, ale ta krev...

Chtěla bych se zejtra ráno probudit s tim, že tyhle čtyři dny ještě nebyly a taky nikdy nebudou. Nebo že jsem ještě v Bradavicích, s Mattem jsem se nikdy nezačala bavit, nikdy nezačnu a nikdy mu nedám svoji krev. Tyhle prázdniny se nějak moc podezřele táhnou - snad milionkrát pomalejc, než hodina Dějin s Cavallerem...

Kapitola XLVII - LPOS

Takový nemehlo můžu bejt fakt jenom já... Taky koho by napadlo, psát uprostřed noci něco do deníku? No... Podařilo se mi propíchnout si ruku brkem, ale naštěstí ta rána byla mělká a už je to v pořádku. A teď jdu psát o všem, co se tenhle tejden stalo, jelikož toho bylo opravdu hodně...

Asi začnu nadpisem. V pondělí jsme s Annie, Jamesem a Sus seděli v Kotli a řešilo se, jestli James mluví ze spaní. Annie si myslela, že by se to mohla dozvědět od jeho sovy, ale James se netajil tim, že jí dává špunty do uší a to dost drastickym způsobem...

Druhej den Annie navrhla, že si z něj vystřelíme. Vymyslela si dopis z LIGY PRO OCHRANU SOV a nechala mě, ať se na tom činu podílim taky. James byl na brigádě a my jsme byly s naším dílem hotovy několik minut před tim, než ta brigáda skončila. Teda, nenapadlo by mě, že mě James tak rychle prokoukne. Díky zapírání to ale nakonec řešil s Annie, což bylo dobře...

Konečně mi přišla objednávka od Malkinový. Bohužel, nebylo to v zrovna nejlepší chvíli. Nějaká neodbytně vypadající sova si představovala, že jí hodim peníze a bude zase moct letět... Jenže kde vzít 6 Galeonů? Světe div se, James mi tuhletu sumu půjčil. Už jsem to zvládla vyrybařit a vrátit mu to, jenže on si představuje úroky jinak, než něco přes Galeon navíc... Hm... Původně jsem za nim chtěla jít s prosbou, ale kvůli vlastní hlouposti se mu budu snad radši vyhejbat.

Začla jsem se víc bavit s Jenifer. Možná proto, že tu nikdo jinej neni, nebo možná proto, že jsem na ni za ty dva roky změnila názor. Je hrozně fajn a nechápu, jak jsem si někdy mohla myslet něco jinýho... Podpořila mě při tom incidentu "Matt a krev" (mimochodem, psala jsem mu a ještě mi neodpověděl), povzbudila Annie, když ji pronásledoval nějakej zakuklenec a zrovna dneska jsme šly špehovat Jamese, místo čehož jsme skončily ve vodě... Prostě byla sranda...

A to nejdůležitější... Byly jsme "za Marry" u Munga. Teda jednou tam byli jenom Jen a James, ale na protest jsme se dneska rozhodly, že se tam vydáme znova (tentokrát bez Jamese). Trochu jsme se chytly s personálem, což byl ale účel. Od začátku máme cíl jasnej: Chodit tam každej den a vytočit tu ženskou co nejvíc to půjde...

Teď už jdu spát - mám za sebou náročnej tejden a večerní chození po Příčný s Davidem. Objevili jsme hromadu novejch obchodů, ale jsou trochu předražený a pro člověka, co má jenom několik Srpců a ještě bude muset splácet úroky jinak, než penězma...

Ještě by mě zajímala jedna věc... Kde je vlastně Artair?

Kapitola XLVI - KRVÍ PROTKANÁ NOC

Z indigově modré oblohy zářil bledý měsíc a do jinak tmavého města vrhal trochu stříbrného světla. Ve většině přímořsky vypadajících domečků se už několik hodin nesvítilo. Jen v jednom obrovském domě na kraji Florencie, se ani dlouho po půlnoci, v jednom okně nepřestával odrážet plamínek dosud zapálené svíčky.

Na posteli ležela černě oděná dívka, která vypadala, jako by už několik nocí nespala. Pokojem se rozléhaly melodie tvrdšího rocku. Pocházely z kazeťáku, jejž dívce darovala mudlovská sousedka asi před třemi lety. Pod rukama měla jakýsi deník a kolem postele bylo rozházeno několik tuctů zmačkaných listů papíru.

"Za ten necelej rok, co jsem nebyla doma, se stalo opravdu hodně věcí. Zvláštní... Proč vlastně nejezdim domů o Vánocích? No, to je teď jedno... V květnu mi umřela babička Margherita, nedávno se teta Francesca vdala za nějakýho Němce a mamka leží u Munga... Mohla bych se tu teď začít dopodrobna rozepisovat o tom, co jsem skoro měsíc doma dělala, ale myslim, že už jsem se v těch myšlenkách topila hodně dlouho.

Mimo tradiční návštěvy Itálie, jsem s tetou a strejdou strávila nějakou dobu v jejich domě kousek od Londýna. Trochu jsem jim pomáhala s dozařizovánim a musim uznat, že to tam maj moc pěkný. Taky mě vzali na výlet do Skotska - je to hezká část Británie...

Než se zase vrátim mezi spolužáky do Kotle, strávim několik dní ve Florencii. Nevim, nějak to tu nemám ráda (a ten "adventní" kalendář, na kterym si prababička odpočítává datum smrti, to nedělá). Hlavně mi chyběj kamarádi...

Co když už se někteří v září do Bradavic nevrátěj? Možná jsem naivní, ale takovejch lidí co šli na jinou školu je... Například sestra Nicol Pellas. Je někde... v Americe? Z vyprávění se člověk dozví hromadu věcí...

Nikdy jsem sem nepsala všechno a taky nikdy nebudu. Kdykoliv si to kdokoliv může přečíst. Teoreticky... Ale... Asi jsem sem nenapsala dost důležitou věc (a překvapivě ani nenapíšu). Nebo důležitou... Jak často píšu o Davidovi? Hm? Dřív - někdy v prváku - mi celkem lez na nervy. Jenže pak přišel nějakej takovej zlom. Bylo to až koncem loňskejch prázdnin, kdy jsme spolu zase začli vycházet - nejspíš díky Marry... A během druháku jsem zjistila, že je fajn kámoš. Od blbnutí na koleji, přes chození po hradu po večerce až k tomu, že mi vlastně nikdy nic neproved. Chtěla bych mu to nějak vrátit, což asi nebude tak jednoduchý...

Co asi dělá Marry? Trpí pod nadvládou nějaký Farley? A co třeba Kristene? Vymejšlí tucet dalších plánů? Nebo James? Nenapadá mě nic... A Jenifer? Julie Fox? Jul Jameson?... Profesor Alert? Míchá nějaký lektvary na zlobivý děti, aby je měl čim krmit, až budou zavřený u něj v kabinetu? Ne, to asi ne (ale kdo ví)... Radši nechci vědět, co dělá třeba Lou. Mimochodem, ze žvejkačkovejch barev se dala na černo modrou a obarvila si vlasy na černo...

Fajn a co dělá Artair? Sedí doma u okna a kouká někam do někam? Nevěřim tomu, podle mě má lepší věci na práci. Ale stejská se mi po něm...

Uvědomila jsem si, že s mym talentem na souboje musim něco udělat. Sice nejsou životně důležitý, ale nechci vypadat tak nemotorně, když si s někym ten souboj dám. Přesně vim, za kym se vydám s prosbou o pomoc. Existuje asi jeden jedinej člověk, kterej mi pomoh nejen s kouzlenim a nikdy se mi za moje neschopnosti nesmál."

Na nedaleké kostelní věži právě odbila třetí hodina. Svíčka pomalu dohořívá, kazeta se přehrává už poněkolikáté dokola... Měsíc svítí přímo do okna ložnice a vrhá po zdech strašidelné stíny...

"Měla bych někdy napsat Mattovi. Možná to bude znít neuvěřitelně směšně, po tom, co jsem s nim několik posledních měsíců trávila tolik času a brala ho jako někoho, komu se dá věřit, ale... Jak to vlastně bylo tenkrát s tou krví? Potřebuje ji prej pro nějaký studium lékouzelnictví či k čemu? A neni to blbost? Nemoh by jen tak čirou náhodou použít svoji krev? Asi už nemá smysl zabejvat se tim, jenže k čemu všemu se dá tahle červená tekutina využít? Nějaký rituály? Lektvary? Něco spojenýho s dotyčnym člověkem? Nebezpečnýho? Mám strach..."

Červený brk naposledy zaskřípal, hlava jí spadla na černý klobouk a dívka usnula. Měsíc už díky velkému černému mraku nebyl vidět. Po několika minutách dohořela i svíčka a jediným zdrojem světla se tak staly hvězdy třpytící se na teď už černé obloze. Temnou atmosféru dokreslovaly nejen tóny linoucí se z kazeťáku, ale především kapky krve na pergamenu...

Kapitola XLV - MÁSLOVEJ LEŽÁK

Tak deníku... Konečně jedu domů. Bojim se, že tam nebudu mít zas tolik času na psaní, takže to do tebe napíšu ještě teď...

Do Londýna jsem přijela v neděli. Nejdřiv jsem čekala na pokoj a když už konečně přijde ta brigádnice, začne všechny ubytovávat na jednolůžákách... Radši jsem si dala kufry i s klecí na postel, abych nedopadla jak nejmenovanej spolužák loni... 

S Davidem jsme večer chodili po Příčný. Vlastně to nebylo nic moc, dokud jsme nedošli do lékárny... Prodávaj tam fakt divný věci. A pak uslyšíte: "Co kdybych Marry koupil ty antikoncepční pilulky?" Ten lékárník je Davidovi samozřejmě neprodal (mohla bejt sranda :D).

Nemocnice se stala mým hlavním cílem. Nejdřiv jsem se vydala najít Marry sama, ale po přečtení tabule mi došlo, že to asi nebude zas tak jednoduchý. Ta paní na recepci mě poslala za nějakou další (několikrát jsem ji viděla v Kotli) a ta zase za další... Do čtvrtého patra za lékouzelnicí Farley... "Slečna Spring potřebuje klid." Chudák Marry, jestli tráví všechen čas s touhle ženskou, nebyla zrovna nejpříjemnější... No, co mi zbylo jinýho, než se vydat zase zpátky do Kotle? 

Čas se neuvěřitelně vlek. Koupila jsem si lahev Máslovýho ležáku a vzhledem k tomu, že jsem ho pila poprvý v životě, dodalo mi to možná až moc optimismu a dobrý nálady. Ani nevim jak, dostala jsem se ke hraní flašky v altánku. Připadala jsem si tam sice trochu jak z jinýho světa, ale za ten večer jsem si tak nějak zvykla na všechny lidi. Všechny úkoly a otázky byly dost zákeřný - teď skoro lituju, že jsem řekla to, co jsem řekla a že jsem taky udělala tunu věcí, který ke mně tak úplně neseděj... Ještě, že tam nebyla Kris, ta by moji odpověď na otázku: "Kterej kluk je podle tebe na škole nejhezčí?" asi nerozdejchala. A nebo by zase vzala ten svůj sešit na pátrání a obnovila by podezření na mě. Já si nemohla pomoct, musela jsem říct Jamese, i když jsem upřímně uvažovala ještě o Shyamovi a možná i Mattovi, než si obarvil vlasy. A ještě že tam nebyla Marry. Ta vidět Amaie, jak mi dává pusu, už by se mnou nikdy nepromluvila... 

Zatim jsem moc nerybařila, ale zato jsem prodala ryby, který jsem nachytala ještě na hradě. Moc se mi do toho nechtělo, jelikož se mi v hlavě téměř okamžitě vybavilo to, co mi řek Matt - snad nerybařim jenom pro peníze... Ale když ty ryby neumim připravit k jídlu a neměla jsem skoro žádný peníze, co bych s těma rybama měla dělat? Otevřít si speciální muzeum? Jo a taky jsem začla pěstovat kytky. Akorát se bojim, že když je zalejvám vodou z vodovodu, moc dlouho mi nevydržej...

Tak a teď už musim na vlak. Jak tak přemejšlim, nikomu jsem neřikala, že jedu domů. Ale tak co, ostatní taky mizej bez jedinýho slova. Třeba se vrátim a potkám nějaký ty lidi, který jsem chtěla vidět. Měj se deníku, pak napíšu, co se doma dělo...

Kapitola XLIV - KONCEM TO NEKONČÍ...

Letní rána zalitá sluncem, nebo propršené dny i noci? Popravdě, ani nevim, jak tenhle měsíc vypadal, jelikož jsem většinu času strávila u zkoušek a zalezlá v posteli.

Sedět na koleji mě přestalo bavit úplně - nikdy tam nikdo neni. A tak se slečna Azzuro jednou vydá na procházku po hradě, prodere se tmou hustou tak, že by se dala krájet až do sklepení, avšak jen co narazí na civilizaci, je okamžitě rozpoznána i přesto, že má kapuci staženou do obličeje a téměř nevidí na cestu... Ehm, David mě zná fakt dobře. Beztak mě okamžitě vyhodili, tsss... Mezi takový lidi prostě nepatřim, no...

Stejně mi to na konci roku nedalo a musela jsem se trochu projít znova. Nejdřiv pro kouzelný dortíky - narazim téměř okamžitě na Matta... Naštěstí mě nechal jít... Pak do kuchyně - potkám Zlodějku kotlíků s nějakou holkou (mám ten dojem, že se jmenuje Alice)... Šla jsem i do Vody, ale šestej smysl mi našeptával, ať radši ani nechodim až dozadu... Pak jdu do Lotroskopu. Ještě nikdy jsem tam nikoho nepotkala. Ale jen vylezu ven, zase Vin... Moje cesta skončila v Mrzimoru... Údajná párty byla fakt zvláštní. Nikdo nic neřek, až na Rasistu se zastírákem. No, mám ten dojem, že Mrzimorákům se budu nějakou dobu vyhejbat a cizim kolejim asi úplně.

Marry nám poslala dopis. Byl pro Davida, Jenifer a mě, Jsem ráda, že si na mě taky vzpomněla. Bude to znít zvláštně, ale právě ona přináší do Nebelvíru optimismus a dobrou náladu. Flaška, přebarvování jistýho člověka... Asi ji budu muset zkusit navštívit, až přijedu do Londýna.

No, na Artaira jsem poslední dobou moc náladu neměla, asi kvůli Marry. Ale podporoval mě u zkoušky z Formulí, jsem za to ráda. Když už jsem u zkoušek... Nějakym zázrakem mám zatim samý Véčka. A hádej co jsme dělali místo lektvarů? Skupinka lidí, ze všech možnejch kolejí, pozorující mraky, co vypadaj jako Alert. No nezní to skvěle? A závěrečná hostina byla super, až na to, že vyhrál Zmijozel (jsem zvědavá, jestli Julie Fox skočí z astronomický věže). Dokonce jsem sklidila pochvalu šatů od Matta. *zazubí se*

No jasně, to jsem sem ještě nepsala. Matt mě asi dva měsíce zpátky pozval na vyvolávání. Sice se nakonec neuskutečnilo, ale naotravovala jsem ho s tim hodně - to bych nebyla já. Taky mi slíbil, že si půjdem zalítat. Bohužel, ani tohle se neuskutečnilo... A teď odejde a nebudu se ani mít s kym bavit...

Přemejšlim, jestli to sem psát nebo ne. Děsně mě štve, že už jsem se s Jamesem hodně dlouho nebavila, je skvělej kámoš... Otázkou je, proč ho ani moc nevídám. A třešničkou na dortu se staly názory ostatních...

Uzavírám další kapitolu, další školní rok, další část života... Budu pevně doufat, že příští rok přijdou normální prváci a léto bude veselejší, než loni...

Kapitola XLIII - KE KONCI...

Jeden den si člověk řekne, že vzít do ruky brk, vytáhnout kalamář a začít psát do blbýho deníku je obtížný, protože má tak blbou náladu, až se mu nechce dělat ani tohle... Pak jsou dny, kdy člověk má sto chutí vypsat se ze všeho, nejlíp hned. A poslední varianta nastala dneska. Kombinace všech možnej pocitů, touha chňapnout pero, ale zase ho hned položit i když by sem nejradši něco napsal... 

Pondělí nebylo nic moc. Zkouška z Přeměňování za Vé (ještě, že tam byla náhradní otázka) mi sice zvedla náladu, ale to bylo asi tak všechno pozitivní. Šla jsem na oběd, vykašlala jsem se na Dějiny, jelikož ty eseje se mi den před tim psát nechtěly, a chystala jsem se strávit poklidnou hodinu ve společnosti Marry a Davida. Marry vyprávěla o tom, jak jednou měli na suplování Dějin Alerta, když vtom se školou rozlehlo hlášení, ať se Marry dostaví do vstupní síně... Úplně mě v tu chvíli zamrazilo... 

Marry, jednu z mála lidí, který považuju za opravdový přátele, odvezli pryč. Došlo na slova Matta, měl k tomu nějakej zajímavej, pravdivej citát. Bylo hrozně divný chodit po hradě, poslouchat komentáře ostatních, jak je Marry blázen a ještě horší bylo vidět Davida, jak se odčleňuje od společnosti... Nabídla jsem mu pomoc, protože on mi taky vždycky pomůže, když potřebuju, ale moc se k tomu neměl. A úplně nejhorší byl pocit, že jsem byla zrovna já, kdo to celý musel říct Jenifer. Ne, neumim uklidňovat lidi, takže jsem ji bezohledně nechala sedět u famfrpálovýho hřiště... Ach jo, to jsem fakt neměla dělat...

*na chvíli deník zavře, bouchne se s nim do hlavy a zas ho otevře*

Na jednu stranu to vyjde podobně. Marry jsem už předtim několik měsíců nevídala. Ovšem teď si jsem vědoma toho, že nebude šance potkat ji na chodbě, u jídla a že je prostě pryč... Je mi jedno, jak se k tomu postavěj ostatní - až se vrátí, budu se k ní chovat stejně jako dřív, podle mě neni blázen. Některý lidi prostě nevěděj o čem mluvěj.

Vlastně ještě v neděli jsem se ptala Davida, co si on myslí o mně a Jamesovi. To co mi řek, mě málem položilo. Prej mu připadáme jak sourozenci... A podařilo se mi Kris vymluvit ten plán. Ovšem pozor! Máme novej - záživnější, lepší, dokonalejší... Ještě ho vymyslet...

Poprvý v životě jsem někoho ošetřovala. Sama od sebe bych si na něco takovýho netroufla, ale když mi Matt řek, ať mu obvážu pořezanou ruku, nějak jsem to udělala.

A konečně velká, neuvěřitelná, originální, nejpozitivnější a nejlepší událost za několik měsíců na závěr. Potkala jsem Artaira jindy než v pondělí. Ze začátku to vypadalo na obyčejný odpoledne, akorát s někym, koho jsem chtěla vidět opravdu dlouho. Zašli jsme k jezeru, povídali jsme si o blbostech, o zkouškách a zas o blbostech... Například o mojí vestě. Hodně lidí má podobnou. Dokud se rozebíral jenom Cavallero, dala se plácat blbost za blbostí, ale když jsem začla s dalšíma lidma, došlo mi, že by Artair určitě nechtěl slyšet, kdo všechno takovou má...

Taky jsme řešili lektvary. On nebyl letos ani na jedněch, takže nedokáže pochopit, že Alert neni zas tak hroznej. Náhodou, oblíbila jsem si ho víc než profesorku Mang... Nerada někoho podceňuju, ale bojim se, že když si nezkusil žádnej uvařit, nemusel by tu zkoušku zvládnout. Doufám, že se trochu vzpamatuje a zejtra něco splácá...

Vzpomínám si na pondělí. Po tom požáru v Mrzimoru jsem o něj měla hroznej strach, takže jsem se neudržela a musela jsem ho obejmout... Ale dnešek byl oproti nějakýmu objetí úplně jinej. Nejsem zrovna největší mistr ve vyjadřování citů a radši to sem ani psát nebudu, protože bych se musela propadnout hanbou. Ale navozovat téma umim fakt skvěle *zazubí se*. Takový vyznání lásky jsem si ještě nikdy nevyslechla. Připadala jsem si trochu blbě po mym začátku, ale celkem rychle mě to přešlo.

Já to věděla celou dobu. Celou dobu jsem věděla, že lžu nejen svýmu okolí, ale hlavně sobě! Když se mě někdo zeptal, jestli spolu chodíme, automaticky jsem řekla, že jsme jenom kamarádi. Ehm... Kamarádi se líbaj od kdy? Ale na druhou stranu... Od kdy spolu chodíme? To je fakt na nic, nevim co budu lidem řikat příště...

Teď už bych ale fakt měla jít spát, zejtra je zkouška z Dějin a mám ten dojem, že to nebude tak úplně jednoduchý...

Kapitola XLII - AŽ DONEKONEČNA...

Ještě, že existuje lektvar na duševní posílení. Ještě, že jsem schopná ho uvařit. Ještě, že jsem na něj měla přísady. Ještě, že mi James půjčil učebnici ze třeťáku. Ještě, že Marry napadlo nějakej lektvar použít. A ještě, že se snad nikomu nic nestalo...

No, prostě... Konečně mě jednou David dokope k tomu, abych napsala tu esej na dějiny, ale díky jeho šestýmu smyslu to stejně nedopíšu... Navrh, že půjde do kuchyně pro něco k jídlu a když se nevracel skoro půl hodiny, začínalo nám bejt divný, kde je. Nakonec přines nejen jídlo, ale i zprávu, že v Mrzimoru hořelo. To na mě bylo moc. Evidentně nikdo další s lidma z Mrzimoru nekamarádí. A nebo jsem to trochu přeháněla? Je mi z toho blbě až do teď. Artaira jsem od pondělí neviděla, takže si nemůžu bejt jistá, jestli se mu třeba něco nestalo.

Nechápu, jak je to možný, ale ať se mě snažil kdokoliv ujistit, že jsou všichni v pořádku, nebrala jsem je vážně. Ovšem když to řek Matt, docela jsem se uklidnila. Zatim jsem se ještě nesetkala se situací, kdy by neměl pravdu. Takže doufám, že ji měl i tentokrát...

V podstatě dělám každej den furt to samý. Ráno jdu na snídani, pak se stavim zalejt ve skleníku kytky (nejen sobě, ale i Artairovi) a nakonec tak jako tak skončim ve spolce. Už mě takovej způsob trávení času začíná trochu hodně nudit, ale nakonec se mi povedlo potkat nějaký lidi.

Třeba Jamese jsem nutně potřebovala sehnat už hodně dlouho. Ku podivu se mi to povedlo. Řekla jsem mu to tak jak to je, že je to součástí plánu a on se netvářil zrovna dvakrát nadšeně. Ostatně se mu nedivim. Taky to byl on, kdo mi půjčil svoji učebnici na lektvary a jsem mu za to opravdu vděčná. 

Opět jsem si hodně povídala s Mattem. Stává se mi často skoro furt, že nepotkávám nikoho jinýho ani u snídaně, ani u oběda, ani u večeře a dokonce ani ve spolce, než jeho. Ostatně, neni divu, jelikož (jak on sám poznamenal) spolka je vždycky plná - podle mě přeplněná až k prasknutí. Skoro se bojim, co budu dělat přístí rok, až budu bezvýznamně sedět na koleji a žádnej Matthew Black, kterej by taky neměl co na práci, se tam neobjeví. Je škoda, že už letos končí.

Ale to neni důvod, proč to sem píšu. Myslim, že mu můžu říct hodně věcí. Věřim, že to nebude nikde vykládat. Vyprávěla jsem mu o všem možnym - od Artaira až po Eama... Potřebovala jsem někomu říct pravdu. Někomu mimo Artaira a Lou. Sice to okolí zakopalo pod koberec, ale i po tři čtvrtě roce mě nepřestalo tížit to, že jsem lhala Marry...

Tady to ale nekončí. Matt buď umí číst myšlenky, má šestej smysl, špehoval pod zastírákem ve spolce a nebo prostě ostatní viděj všechno jinak, trochu přibarveně. Má dojem, že to, co je mezi mnou a Jamesem neni jen kamarádství, aspoň z jeho strany. Nikdy nepochopim, jak na to přišel. Nebyl ani u tý flašky, kdy James řikal, že si rozumíme, ani u tý druhý, kdy řikal *začmáráno*... Co si o tom mám myslet? Jestli to tak vidí víc lidí Matt neni první, kdo to tak vidí - a pak se divim, že jsem byla na seznamu obviněných...

No, ještě dopsat eseje. procvičit kouzla a v pondělí na zkoušku z Přeměňování...

Kapitola XLI - POSLEDNÍ SUŠENKY SVĚTA!!!

Nemám žádnej důkaz, ale za to mám jednoho svědka, že jsem poslední sušenky na světě ukradla a ty, který uvidíte od soboty ráno do budoucna jsou z nový generace!

Pátek byl opravdu netradiční den - potkala jsem Marry. Furt na koleji štítkuju košíky větama typu: "Bez Marry je tady nuda" a Mára mi je úspěšně maže... Pche... Ale to teď neni důležitý. Strávily jsme totiž dopoledne lítánim na košťatech okolo školy a musim říct, že jsem si to opravdu užila. Člověk na chvíli na všechno zapomene, obzvlášť když se ztratí...

Pak se mnou Marry šla na kolej a dokonce i na oběd, kde mi něco málo vyprávěla a musim říct, že i když mi slíbila, že se o to znova nepokusí, mám o ní strach. Dost mě překvapilo, že se na koleji ukázala i v neděli. Myslim, že jí David musel dlouho překecávat, aby tam šla...

No a k těm sušenkám.... Páteční večer vypadal, že bude stejně nudnej jako každej jinej - možná ještě nudnější, jelikož jsem potom ve spolce zůstala úplně sama... Už jsem si začínala myslet, že budu muset vytáhnout novej sešit a začít psát ty příšerný eseje na Dějiny, ale v tu chvíli se objevil Matt. Vymyslel opravdovou zábavu - házel po mně balóny s vodou a hnojůvky (na kterejch jsme se ale předem nedomluvili). Musim říct, že jsem se bavila opravdu dobře.

A ty sušenky jsem mu vlastně jenom tak nabídla, ale protože jsem to udělala už druhej den za sebou, obvinil mě z toho, že jsem všechny ukradla... Mám takovej dojem, že se nemýlil, jelikož v sobotu celej den žádný sušenky nebyly... Ach jo, asi se na mě Tinto opravdu zlobí... A pozor! V neděli jsem sesbírala asi 30 plechů sušenek číslo dvě, takže se na nás všichni ve spolce dívali dost divně...

Kristene mě zatáhla do toho pátrání a už nejsem mezi obviněnejma, což je super!!! Máme naprosto dokonalej plán, kterej znaj sice David, Marry, Jen a ještě s nim potřebujem obeznámit Jamese, ale pro jistotu to sem psát nebudu... Co kdybych ten deník někde ztratila a přečetli by si to nesprávný lidi? Musim ale uznat, že i bez toho malýho oživení by si početli dost slušně *vezme za nějaký stránky jako by je chtěla vytrhnout* *zase je pustí* Byla by škoda něco vytrhnout...

Ještě sem musim napsat, že se ukázala pravda o Lou... Ona normálně nesnáší Nebelvír... A opravdu hodně lidí zase nesnáší ji - to mě třeba od Amaie opravdu hodně překvapilo. Sice neřek, že ji doslova nesnáší, ale moc v oblibě ji nemá určitě... A dokonce se se mnou začal bavit - asi sem začnu psát stížnosti na ostatní častějc, ono to pomáhá. *zazubí se* No, prostě... Lou by klidně nechala některý lidi umřít, hlavně aby s nima neměla nic společnýho, aspoň to tak vypadá... David si včera rozbil hlavu o stůl a ona nebyla schopná ani sehnat profesora... Ještě, že Marry přivedla Alerta a David vyváz "jen" s otřesem mozku a obvazem. To, že si nás nepamatuje je podle profesora normální...

Pondělí se neslo v duchu další odpadlý OPČM. Jestli tu vůbec profesor bude v době zkoušek, jsem zvědavá, z čeho vlastně budou... U Formulí to asi nebude tak zlý, tam tý teorie máme celkem dost... A stal se takovej typickej pondělní zázrak - potkala jsem Artaira. On normálně tvrdí, že za tejden je "brzy"! Tak jasně, jak na co - třeba na esej z Dějin to je extra krátká doba, ale vidět se jednou za tejden je takový... Nevim, no... Každopádně jsem ho viděla moc ráda. Měla jsem hroznou chuť skočit mu kolem krku, ale ovládla jsem se (jako vždycky)... Akorát mě štve, že celou tu volnou hodinu strávil trénovánim kouzel. Když už se vidíme jednou tejdně... Nechápu, proč musíme mít všechny hodiny v pondělí - kdyby to bylo nějak rovnoměrně rozvržený (aspoň trošku), možná bychom se viděli častějc... Jsem celkem zvědavá na prázdniny. A nebo radši ani ne? Těžko říct...

Kapitola XL - MATT JE VŠUDE

Sníh už dávno roztál a mám nepříjemnej pocit, že už přišlo jaro. Nepříjemnej hned z několika důvodů. Hlavní asi je, že už se nemám na co těšit. Vánoce už byly a teď nás čekaj jenom zkoušky a pak dlóuhý prázdniny... Ne, že bych prázdniny neměla ráda, ale jsem si jistá, že tyhle nebudou zrovna nejhezčí. No, to je teď jedno, od března do prázdnin času dost...

Nejdřiv asi zmínim historicky první docela záživnou hodinu Bylinkářství, na který jsme sázeli. Nejsem si jistá, jak často bych tu kytku měla zalejvat, takže jenom doufám, že dvě zalití za čtyři dny nijak neuškodily. Taky jsme se konečně naučili nový (aspoň pro mě) kouzlo z OPČM. Když Phyre řek, že to nejspíš většina zvládne z fleku, celkem jsem si věřila. Po dlouhym bezúspěšnym trénování jsem musela poprosit Matta, aby mi pomoh a nakonec jsem se to nějak naučila.

Kristene si hraje na detektiva. Asi by mě to ani moc nezajímalo, kdyby mě neuvedla mezi podezřelý do svýho speciálního sešitu... Prej jsem jednou o Jamesovi prohlásila, že je celkem pohlednej - což je pravda - ale kvůli tomu mě hned nemusí obviňovat z toho, že bych mu chtěla překazit vztah s tou El... Ne, na to bych fakt neměla, ani kdybych chtěla... Člověk už nemůže hodnotit vzhled ostatních, ani s nima trávit čas, aby se nebál, že ho nějaká Kris bude pozdějc nesmyslně obviňovat...

V Nebelvíru je po večerech hrozná nuda. S Jen (se kterou jsem se začla trochu i bavit a divim se, že jsme spolu dřív neprohodily pomalu ani "ahoj") jsme se shodly na tom, že se naše skvělá kolej skládá z pěti lidí - ty ostatní buď choděj brzo spát, nebo lítaj po hradě až do rána...

Ještě, že David umí vymyslet hodně blbostí, jak se zabavit. Několik večerů jsme prochodili po hradě a bylo to fakt super. Ukázal mi jednu tajnou chodbu, která vede snad přes půl školy a musela jsem si jí ještě dvakrát projít ve dne, abych se pokochala. Taky mi vyprávěl celej příběh o Lou... Po vyslechnutí určitý části mi ho začalo bejt líto mnohem víc, než kdy dřív. Jo a aby toho nebylo málo, dali jsme si souboj. Opravdu, slečna Azzuro si s někym dala souboj! A celkem rychle prohrála, jak jinak...

To by mohlo bejt všechno ostatní a teď už k nadpisu. Je to fakt výstižný, Matt je opravdu snad všude!!! Trochu popořadě... Prostě na mě dopadla ta typická nebelvírská nuda, takže jsem se rozhodla strávit úterý rybařenim. Myslela jsem si, že k jezeru před školu nikdo nechodí, ale tak trochu jsem se zmýlila. Byla jsem tam už dlouho, když se najednou Matt objevil. Nejdřiv mě to trochu překvapilo, ale on je fajn a povídám si s nim ráda, takže mi to nijak zvlášť nevadilo. Ve středu jsem pro změnu chtěla natrénovat vodu v jedný místnosti v 6. patře a kdo se tam neobjevil? Matt. A ještě se mi ho včera povedlo potkat u snídaně. Snad na nikoho jinýho nenarážim tak často... A nebo si toho jenom nevšímám? Těžko říct...

Každopádně - za ty tři dny jsme si popovídali opravdu hodně. Povedlo se mi zasypat ho hromadou otázek, zjistit, že anglicky neumim úplně perfektně (no jo, Německo mi docvaklo až po tom, co se zmínil o válkách *plácne se do čela*) a dozvěděla jsem se, že jsem podobná nějaký Alie (nejspíš vyjadřovánim se). A taky jsem mu řikala takový věci, za který si zpětně připadám dost blbě, takže se mi to sem ani nechce psát...

Teď bych si přála, abych některý lidi vídala častějc - třeba Marry, Artaira, Julii (a možná i další)... Taky jsem dlouho neviděla třeba Shyama - snad se mu nic nestalo (naposled nevypadal moc šťastně)... A pak přemejšlim, co jsem některym lidem, jako třeba Amaiovi udělala... To že se nebavim s Lou? Ne, to je asi blbost, už dřív se ke mně choval takhle divně... Jako by za to mohla smrt Eama... Asi jo. Fajn a teď už končim, za chvíli bude ráno...