Kapitola LXXV - SLEČNA PREFEKTKA...

Tak jsem zase tady, v Bradavicích. Uprostřed noci Takhle nad ránem nemám na práci nic lepšího, než sledovat spící Kris. Jinak je ten pokoj prázdnej - kam zmizela Eleanor nebo Marionova sestra zůstává záhadou. Vlastně jsem ráda, že tu teď nejsou. Vyměnili nám dveře, a tak budu muset v týhle místnosti strávit celej rok, pěknej to ale začátek. Můžu asi jenom doufat, že se s nikym ze spolubydlících nepohádám. Za malej okamžik nejspíš budu muset vstát, ale nejdřiv se ještě pokusim shrnout ve stručnosti zbytek prázdnin a začátek roku...

Prakticky celej srpen jsem strávila na rybách, v pár posledních dnech jsem si vystála několik front na Příčný, a jinak se nic nedělo. I když vlastně... Jednoho krásnýho rána se stalo něco, v co už jsem mohla opravdu jenom doufat - přišel mi dopis. Od koho? Od Jamese! Popsal mi, proč musel odjet, omluvil se a nezapomněl dodat, že se uvidíme v Bradavicích.

Včera ráno jsem si dobalila poslední věci, natáhla na sebe uniformu (bez pláště a kravaty) a pomalu jsem vyrazila na nástupiště 9 a 3/4. Už popátý. V Kotli jsem zahlídla jenom Marry, ale neměla jsem náladu s ní jet, ani nevim proč. Prošla jsem celej vlak, našla si volný kupé až někde vzadu a pomalu se začala smiřovat s tim, že tahle cesta bude nejnudnější ze všech, který jsem si v tomhle vlaku už stihla zažít. Nemýlila jsem se, nudná byla, ale ne tak úplně nezajímavá.

Za chvíli přilítla sova a nesla mi dopis. Dopis z Bradavic, to jsem poznala hned. Vevnitř byl nějakej papír, nějakej sešit a - připadalo mi to vážně nemožný - prefektskej odznak. Nejdřiv jsem si pročetla zbytek obsahu obálky a pak jsem si ten odznak nasadila a vydala se úplně dopředu vlaku. Tam moc lidí nebylo, jenom nějaký dva profesoři (jednoho mi pak Vin představovala, když jsem s nima jela v kočáře) a jeden prefekt. Jo a vlastně průvodčí, od kterýho jsme dostali noviny zadarmo. Chvilku jsem si tam poseděla, jenže jsem si připadala mezi profesorama dost divně, ač mi nevěnovali žádnou pozornost. Nakonec jsem teda prošla asi půlku vlaku, cestou jsem se pokusila vyřešit několik problémů, pochlubila jsem se, a ještě se stihla vrátit pro ty noviny, než vlak zastavil v Prasinkách.

Nebudu zmiňovat, co všechno se dělo mezi zastávkou v Prasinkách a večeří, stejně je to každej rok stejný. Jedinej problém bylo to, že jsem nikde neviděla ani Jamese, ani Shyama. Všechno mělo bejt na mě. Samozřejmě jsem si moc dobře uvědomovala, jak těžkej úkol před sebou mám. Měla jsem se postarat o prváky bez pomoci nebo rady někoho zkušenějšího. Odvíst je na kolej a dostat je přes obraz mi nepřišlo zas tak moc těžký - dokud se neobjevili Senter s Thorinsonem. Hlouček prváků prvaček s neschopnou prefektkou v čele... super, fakt super. Naštěstí nikdo nekomentoval mě, ale ty ostatní, aspoň tak. Po rozdělení pokojů, rozdání kufrů a nějakym úvodnim proslovu profesorky Senter mě čekala ještě jedna věc - nabarvit prvačkám pláště a klobouky. Zajímavý, do včerejška jsem neměla tušení, jak se barvěj, a najednou jsem to uměla. Vzpomněla jsem si, že když mi Matt kdysi barvil klobouk, nějak na něj poklepával tim odznakem... A vida! Ono to fakt šlo takhle jednoduše.

Už moh bejt konec. Ale nebyl. Chvíli jsme ve spolce kecali s Jen a Amaiem, potom se objevil David s prvačkou (Ziva se myslim jmenovala), prej byli venku. Na to hned reagoval Amai a hodil Davidovi pásku. V tu chvíli jsem jich měla akorát tak dost. Ne, prostě nenechám lidi dělat věci, který se mi nelíběj, když už si konečně můžu říct, jak chci, aby to bylo. Uznávám, každej občas porušujeme školní řád, ale nikoho vědomě nenechám chodit po večerce ven, nikdo přede mnou nebude nikomu házet pásky. A už vůbec mi nikdo nebude odmlouvat, natož David. Může to brát klidně i jako pomstu za loňskej rok, ale už má u mě trest. Asi se stal zázrak - hned první den jsem pochopila, co to prefektství odnáší.

Dneska mě čeká další náročnej den - prohlídka hradu. Snad se objeví buď James nebo Shyam, protože si neumim představit, jak povedu skupinku prvaček po celym hradě. Jenom doufám, že tim nestrávim celej den.

Kapitola LXXIV - JAKO BRITSKÝ POČASÍ

Slunečný rána plný skrytýho optimismu sem tam vystřídá typický britský počasí. Ráno za ránem, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem... A najednou je tu srpen. Deníku, věř mi nebo ne, ještě pořád jsem si nekoupila kalendář. Momentálně to ničemu nevadí, ale... má to to "ale". Postupně se k tomu dostanu. Dokonce nejen k tomu - plánuju skončit první letošní vlnou prváků. Je zajímavý, jak to letí, letos už mě čeká NKÚ, pokud teda ještě nepropadnu. 

Jsem jako to červencový počasí - žiju každej prázdninovej den stejně. Ráno vstanu, zaleju kytky, vzpomenu si u toho na pochcípaný kytky, který James "pěstoval" na hradě, najim se a vyrazim rybařit. Tam rybařim celej den, pak jdu zase zpátky do Kotle a rovnou spát. Proč? Protože rybaření je nudný a únavný. Občas se ale stane, že někoho potkám. Skoro každej den vídám Marry, Maxe, Jen, občas Kris, ale s nikym z nich se nebavim - teda většinou. 

Naposled jsem tady psala, jak jsem potkala Matta. Je opravdu veliký překvapení, že se od tý doby neukázal. No, už jsem se s tim smířila, asi ho zase uvidim až za rok. A nebo třeba nikdy? Kdyby i všechno, co mi kdy řek, mizelo s nim, bylo by to možná lepší. I když asi ne úplně všechno, ale některý věci určitě. Ty by se ovšem nemusely znova objevovat, jelikož dokážou pořádně bodnout. Kam tim směřuju, Deníku? Přesně k tomu, jak mi Matt řek, že bych se měla rozejít s Jamesem. Přijde mi to jako celá věčnost, co mi něco takovýho navrhnul, ale ty myšlenky se zdaj několik hodin čerstvý.

Pár dní jsem ještě na Jamese čekala, věřila jsem, nebo spíš doufala, že se objeví. Jenže marně. Potom už mě to přestalo bavit - popadla jsem všechny věci a vyrazila na místo, na kterym jsem nebyla už minimálně tři roky - do Oxfordu. Cesta vlakem byla poměrně dlouhá, nebavilo mě to tam a vlastně mi na vlaku nepřišlo nic zajímavýho. Na mudlovskym vlaku. Kdyby to byla aspoň taková ta parní lokomotiva, jako jezdily dřív, ale on to byl obyčejnej vlak. Je mi líto, že jsem ten čas nemohla využít na zapsání zápisu. Musim se učit, protože mě v září čeká dodělávání zkoušek a na konci roku možná i ty NKÚ.

Na obloze se pomalu objevovaly první červánky a já jsem měla náš starej dům několik set metrů před sebou. Stačilo vyštrachat ty správný klíče, zasunout je do zámku, po otočení nechat cvaknout kliku a už jsem se mohla začít topit v prachu, kterej pokrejval podlahu v celym domě. Nic se tu nezměnilo. Dokonce ani to šílený skřípání parket, na který už jsem si za tu dobu odvykla. Pomalu jsem vyšla po schodech, prošla jsem všechny pokoje v patře a v mámině pracovně jsem narazila na několik sešitů jejích vlastních poznámek. Jestli někdy budu lektvaroložka, mohly by se hodit. Naštěstí jsou napsaný čitelně, ale k mojí smůle celý italsky. Spisovná italština, to nikdy nebyl můj obor, že? Dál mě zaujalo, jak má vybavenou laboratoř. Teda, jak je ta laboratoř vybavená a chátrá tady. Byla jsem rozhodnutá, že se tetě zmiňovat o týhle návštěvě nebudu. Jenom se jí tak mimochodem zeptám, jestli by mě nenaučila líp italsky a samozřejmě na tu laboratoř.

Ráno jsem vyrazila do Florencie, kde jsem pak strávila několik dní. Po vyřčení obou přání jsem si nejdřiv vyslechla, jak je nebezpečný toulat se v patnácti jen tak po Británii. Ale potom se stalo něco, co jsem nečekala. Teta prohlásila, že si můžu s máminou pracovnou udělat co chci, a klidně můžeme některý vzácný věci odvízt do Florencie nebo do Londýna. A potom se objevil děda s plnou náručí knížek, který mi prej pomůžou s tou italštinou. Začetla jsem se do nich a po několika stránkách jsem zjistila, že jsou to pohádky o dracích, co mi kdysi čet. Ale tohle mi nestačilo. Několik večerů jsem se toulala po nejtajnějších zákoutích toho obrovskýho domu a postupně jsem objevila hromadu mnohem zajímavějších knížek. Jedinej problém byl v jazyku, jakym byly napsaný - mnohdy to nebyla ani italština, ale dokonce latina. Jenže nemůžu za nikym z rodiny přijít s knihou nadepsanou "Necromantiae" a říct si o překlad. Ne, ne, ne, to prostě nejde. Navíc ta knížka byla hodně pečlivě schovaná. Já vůbec nevim, co to se mnou je. Už zase mě láká dozvědět se něco o tý černý magii. Tuhle knížku jsem si musela vzít s sebou do Londýna, budu ji luštit po večerech (ano, přesně tak, objevila jsem totiž v jedný knihovně i něco jako slovník). Třeba se ještě dozvim, jak se dá někoho uřknout a najdu si Lou a... jako ta milá osoba ji uřknu, jo.

Doma už se nic dalšího nedělo. Táta s bráchou pořád nezvěstný, máma pořád v kómatu, babička s prababičkou pořád mrtvý (jak nečekaný) a teta se strejdou a dědou pořád živý, naštěstí. Prej se mám ještě do konce prázdnin stavit a pojedeme na výlet do Drážďan, abych poznala strejdovy rodiče. 

V Kotli se nic významnýho nedělo, až do včerejška. Včera bylo totiž 30. července. Občas si zalistuju do zápisů dva roky zpátky a pročítám si ten jeden konkrétní, ve kterym je napsanej datum 30. července 1999 snad skrz naskrz. Letos jsem... ehm... zase zapomněla. Ale víš co, Deníku? Ono je to stejně jedno, když se James takovou dobu neukázal, neozval... Co když se mu něco stalo? Třeba mu teď vyčítám něco, na co ani nemám nárok. Třeba... Ne, to ne, to určitě ne. Bude v pořádku, to něco mezi náma bude happyend a všem, co pochybujou, vytřu zrak, až je pozvu na svatbu. Kéž by to bylo tak jednoduchý. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle udělám, ale musim částečně souhlasit s Mattem - donekonečna to odkládat nemůžu. Takže dávám Jamesovi poslední šanci... Ha, ani tohle neni tak jednoduchý, jak to vypadá. Mám totiž takovej hezkej nehezkej pocit, že hromadě kluků vůbec nejsem lhostejná. Jenže oni nejsou jako James, to je ten problém. S nikym si nepovídám tak strašně ráda, nikdo mě nedokáže tak pobavit, nikdo z nich na mě neni tak hodnej. Nikdo. 

Z depky mě zachránila až Jen, jinak bych asi ani v tuhle chvíli neudržela nejen rovnováhu, ale ani pero v ruce. Udělala si z toho všeho tak trochu srandu, dá-li se to tak říct. Dokázala nečekaně obrátit situaci a za chvíli už jsme hrály docela dobrou dokonalou scénku! Hledali jsme Annie, která by Jen zachránila před zlym nebelvírskym prefektem. Když jsme se dozvěděly, že Annie někam odešla, svalila se Jen v Kotli na zem a obě jsme chytly neskutečnej záchvat smíchu. Připomnělo mi to starý dobrý časy, kdysi dávno... Dobře, možná nebelvírskej výlet by se tomu moh vyrovnat. Ale jenom možná. No a potom se ještě z Jen stala osoba kupující nezletilejm whisky. Honili se s Amaiem po celym Kotli, přišlo mi to tak vtipný, až jsem z toho rozlila ležák na zem a nakonec Jen spadla. No jo, s blbnutim by se to nemělo přehánět. 

Tady skončim. Sice jsem se na začátku zmiňovala o prvácích, ale to už by stejně tenhle zápis nijak neovlivnilo. Zase někdy napíšu, snad ve veselejší náladě. 

Kapitola LXXIII - VYTAŽENÍ KE DNU?

Sedim tu na posteli, opírám se o zeď a píšu deník. Jak typická činnost pro začátek července. Venku je překvapivě teplo, všichni si užívaj prázdnin, ti co nejsou v Kotli jsou doma... A nebo možná někde v zahraničí. Řekla bych, že jim závidim. Ale vždyť já přece můžu bejt v zahraničí skoro kdy se mi zachce, stačí si sbalit kufry, dojet domů a přemístit se do Florencie. Kéž by to bylo tak jednoduchý i prakticky, nejen teoreticky.

Vrátim se ještě o několik dní zpátky. Na hradě se toho poslední měsíc už moc nedělo. Bohužel, před zkouškama jsem onemocněla, takže si jich budu muset většinu dodělávat. Nijak zvlášť mě to netíží, aspoň si budu moct vybrat profesory, ke kterejm půjdu. Taky jsem přišla o bradavickou slavnost, kde se oslavovala výhra Bradavic v lektvarologický soutěži. Ani si nevzpomínám, jestli jsem to sem psala nebo ne, ale fakt vyhráli. Upřímně nechápu, jak moh nějakej Hill rozdrtit celou Británii. No co, aspoň na těch soutěžích bylo hodně jídla... 

K velkýmu překvapení letos Nebelvír prohrál. Nikdo z koleje se se mnou (teda mimo Jen) nebavil, i Marry se ke konci roku chovala zvláštně, Annie se na závěrečnou hostinu vrátila z ošetřovny, kde ležela s mononukleózou, a dokonce ani ona se nechovala tak, jak se chová obvykle. Domů jsem se netěšila, vždyť na co taky. Ovšem z hradu se mi opravdu chtělo - přála jsem si, aby ten zatim nejhorší školní rok už skončil.

Cestou z Bradavic jsem se stavila doma. Nikdo tam nebyl, teta na stole nechala vzkaz, že jeli se strejdou za dědou do Florencie a můžu několik dní strávit v Kotli. Samozřejmě jsem ji neposlechla. Tahle tvrdá postel se s tou měkkoučkou, kterou doma mám, nedá vůbec srovnávat. A samota doma byla rozhodně lepší než samota na pokoji v Kotli. Ale nakonec jsem se přece jenom vydala do společnosti - kdo ví, koho tu potkám.

Hned první den jsem prošla Příčnou. Těšila jsem se do obchodu s famfrpálovou výbavou, kde mě to neuvěřitelně zklamalo. Myslela jsem si, že jsem k Vánocům dostala kvalitní koště, když je tak pěkný a tak dobře se na něm lítá. A ono je zatim jedno z nejlacinějších, který v tom konkrétnim obchodě prodávaj. Tohle samozřejmě nebylo to nejhorší.

Sedla jsem si do Kotle a vnímala jsem lidi okolo. Tolik známých tváří... málokoho znám jménem... Pak jsem se na chvíli zamyslela a najednou se vedle mě z ničeho nic objevil Matt. Ani nevim proč, byla jsem neuvěřitelně ráda, že ho vidim. Je odborník na tahání lidí z toho nejhoršího, takže jsem od něj čekala pomoc. Ta se dostavila. Stačil pocit toho, že se se mnou někdo baví - někdo, pro koho jsem možná jenom ta holka, co rozdává krev na počkání. Snad si to nemyslí, protože byl první a poslední, komu jsem něco takovýho darovala. No... ptal se mě, jak se mám. Musel to na mě vidět hned, ale stejně se zeptal. Prej zas bude líp... Věřim mu to. Mattovi snad ani nevěřit nejde, i když mě samotnou překvapilo, jak jednoduše jsem se mu svěřila, když jsem to všechno nedokázala říct nikomu jinýmu.

A pak se trefil přímo do černýho. Začli jsme se bavit o Jamesovi, respektive o vztahu s nim. Jo, bylo to pro mě hodně nepříjemný téma, o takovejch věcech se mluví těžce. Dopadlo to dost nehezkym závěrem. Matt si myslí, že bych se měla s Jamesem rozejít, protože takovej vztah nemá smysl. Co já vim, možná má pravdu. Třeba se James už ani nikdy neukáže, v takovym případě by měl Matt zase pravdu. V jednu chvíli mi připadalo, jako by to bral za vyřešenou věc - prostě se rozejdeme a hotovo. Ale já se přece nebudu rozcházet s někym, s kym jsem zažila nejhezčí zážitky, který jsem si z Bradavic zatim mohla odnýst jenom kvůli tomu, že mi nějakej Matthew Black řek, abych to udělala. Asi měl pravdu, když mě přirovnal k mrtvole, ale zároveň měl (doufám) pravdu, když řikal, že zas bude líp. Snad neudělá nějakou blbost, nejsem si tak úplně jistá tim, jestli vim, čeho všeho je schopnej.

Teď jsme zase na začátku. Mrtvola tu sedí na posteli, píše do nějakýho deníku, s nikym se nebaví, přemejšlí o radách člověka, s kterym kdysi objevila nový sušenky a doufá, že se to všechno brzo změní...