Kapitola LXXXIV - PREFEKTKY S MINIATURNIM NÁBYTKEM

Půlnoc už dávno byla, a i přesto, že zejtra opravdu brzo vstávám, abych se s Marry sešla na letišti a společně jsme tak započaly naši cestu do Francie, tu píšu věty do deníku. Bože, to zní, jako kdyby se Proctter snažila o uměleckej proslov o mudlovskym způsobu dopravy. Heh, fanklub profesorky Proctter, to mi připomíná jistou organizaci a jistý novinky, který by tu rozhodně neměly chybět...

Annie... Snad kamarádka, která dokáže nejlíp rozjasnit (případně zpestřit) den. Samozřejmě, v tom dobrym slova smyslu. Hlavně když přijde a začne vám nabízet stoly! No jo, to je pro mrzimorskou prefektku typický. Jenže ona to myslela vážně. Někam odběhla a pak už mě táhla k Mang do kabinetu. Má to tam nějaký přestavěný, řekla bych. I když je fakt, že v tý druhý místnosti, a dokonce na balkóně, jsem nikdy nebyla. Jo, přesně na tom balkóně měla stůl a čtyři židle. Zmenšování zůstalo na Annie, to ona je tu ta... znalejší a zručnější. Sice to trvalo dlouho, ale nakonec se povedlo a my si tak odnášely miniatury nábytku někam do třetího patra. Nová místnost LPOSu. Počkat, to je blízko k profesoru Brzorůžovláskovi a jeho (ač úžasný) učebně.

Po prázdninách si určitě užijeme místnosti LPOSu až až. Ale den odjezdu na sebe nenechal dlouho čekat. Domluvily jsme se s Annie na společný jízdě (vlastně bychom stejně jakožto dvě prefektky jinou možnost neměly). Ona ji strávila hlídkovánim, já sezenim v kupé. Byla jsem celkem bez nálady, takže jsem pak Annie i odmítla jako spolubydlící (svedla jsem to na Jamese, ač moc nevěřim, že se v Kotli o prázdninách objeví...).

Děravej Kotel byl přecpanej k prasknutí, ale i tak se vedle mě po chvíli zjevil Danny. Zase se ptal na tu stížnost Senter... Přiznávám se, tohle bylo zanedbání prefektský povinnosti. Jenže kdyby tam třeba Senter byla... Dělala jsem, že mám na práci důležitej rozhovor s Annie a s nadějí vyhlížela průvodčího a brigádníka. Ten brigádník byl fakt super. Pochopil Annie a jejího spolubydlícího, dělal si srandu z kufrů Amaie a skoro co hláška, to vtip. Aspoň tam nebyla ta divná ženská, která tam bejvá vždycky a je celkem nepříjemná.

V Kotli jsem si toho moc neužila. Co tam? Bez Annie, bez Jamese... Ani rybařit jsem nemohla, protože rybárnu zavřeli. Investovala jsem poslední peníze do židlí a stolu, abych měla v tom pokoji na čem sedět (mimo postele). A taky u toho rybaření, až zas rybář otevře. Rozhodla jsem se rybařit pryč od lidí, tenkrát mě tam zavedla Jen... No jo, Jen. Strašně dlouho jsem ji neviděla. Ty lidi mi chyběj... Ještě, že musim strávit většinu prázdnin doma...

Kapitola LXXXIII - NEMRTVÍ NA HRADĚ?

Ten den začal naprosto normálně. Totiž, radši bych byla, kdyby "normálně" znamenalo jinak. Nebudu ti kecat, Deníku, James mi prostě a jednoduše chybí. Nějakej šestej smysl mi řiká, že by měl bejt v pořádku, ale abych si tim byla jistá... No, zkusim mu hned na začátku prázdnin napsat.

Ale zpátky. Vstala jsem asi před polednem. Potkala jsem Amaie na chodbě u knihovny. Uznala jsem mu ten první trest a ten druhej zrušila. Co bych se s nim zabejvala, a navíc - pokud se to nedozví Thorinson, neni co řešit. Amai mi řek, že prej má podezření na některý profesory, který by mohli bejt pod mnoholičnym lektvarem - konkrétně Fowler, Thorinson (počkat, co když ty tresty ani nezadával skutečnej Thorinson?) a Carrington. Začala jsem se na hradě najednou cejtit mnohem víc v nebezpečí a ta několikadenní tma ten pocit jenom umocňovala.

Procházela jsem se po škole. Vlastně ani ne s nějakym zvláštnim záměrem, neměla jsem náladu nikoho sekýrovat, a dokonce se mi všichni zdáli hodný. Neodolala jsem. I přes ten strach a temnotu jsem se vydala podívat na famfrpálový hřiště... Totiž, jenom na ty mini trosky, který z něj zbyly. Přísahám, kdybych věděla, co se bude o pár metrů dál pár minut po tom, co jsem si odnesla na památku nějakej bordel, kterej jsem tam sebrala, dít, nikdy bych tam nevlezla. 

Došla jsem zpátky do hradu. O chvíli pozdějc hlásila Alice, že jsou ve sklepení ty dvě osoby, který byly pod mnoholičnym lektvarem. Při mý smůle jsem na ně musela narazit, když jsem se z toho sklepa snažila dostat. Nevim, možná si mě nevšimli, možná jsem jim za nějaký útoky nestála, protože, jak brzo několik studentů zjistilo, šlo jim evidentně o něco jinýho než útočit na mírumilovný studenty pochodující po chodbách. 

Pak se Alice vrátila, ty dva utekli na pozemky. Pod jejim vedenim jsme tam ve skupince šli. Nevzpomínám si, jestli bylo hezky nebo ne - nepršelo. Víc než hvězdy nebo mraky se mi do paměti vrylo znamení, který na obloze jasně zářilo a který žádnej student nemoh přehlídnout. Došli jsme až k pozůstatku famfrpálovýho hřiště a tam - já fakt nedokážu pochopit, jak se tam něco takovýho mohlo během půl až tři čtvrtě hodiny objevit - probíhal rituál. Kolem dokola stáli lidi, u artefaktu pak nejspíš jejich velitel a holka, co se měla v příštích okamžicích stát obětí.

Nejdřiv se nás snažili nalákat k sobě. To se jim, překvapivě, nepovedlo, a tak pokračovali v rituálu. My se zatim rozestavili kolem kruhu Rudých ještěrek (či jak se jmenovali; pokud to teda byli oni) a začli jim artefakt ničit. Netušim, co to kouzlo bylo vůbec zač a možná to ani vědět nechci. Důležitý bylo, že to ničilo ten artefakt, a sem tam se nám povedlo zasáhnout i nějakýho z těch lidí. 

Oni si to samozřejmě po chvíli nenechali líbit a na pár lidech přistáli různý kletby - někdo měl na konci ještě furt na očích pásku, někdo ležel v bezvědomí a ty šťastnější, mezi nima bohužel i já, si vyzkoušeli, jaký to je prožít si Cruciatus. Mrazí mě z toho po zádech do teď a myslim si, že ještě nějakou dobu bude. Ta... bolest... nedá se to snad k ničemu, co jsem kdy zažila, přirovnat. Nechápu, jak jsem pak mohla ještě vstát a bojovat dál, dokud se ten artefakt nezničil a pomoct nějakou holku dostat z bezvědomí. 

Bystrozoři, ministerstvo, profesoři... Brrr... Nechali nás v tom samotný. Dva bystrozoři se objevili těsně po tom, co už leželi všichni příslušníci Rudých ještěrek omráčeni a odzbrojeni. Takže mi zachráníme život nejen sobě, ale i nějaký holce a oni nám ještě budou vyhrožovat zatčenim? Nakonec si odvedli jenom Alice (mimochodem, kvůli tomu, že tu holku odvedla k Mungovi, aneb logika bystrozorů) a napsali si jména ostatních. Mezitim tam přišel Aquarin a snažil se to celý trochu urovnat, po odchodu bystrozorů si nás odtáh stranou do nějakýho skladu. Ve skutečnosti se nic nevyřešilo, nebo o tom aspoň nevim.

Další den jsem se pro jistotu zdržovala na koleji. Člověk nikdy neví, kdy narazí zrovna na ty dva bystrozory a budou po něm něco chtít. K večeru mě to tam samozřejmě přestalo bavit, takže jsem se vydala hlídkovat. Prošla jsem si temný sklepení, nic. Došla jsem až k veverce, pak tou chodbou za ní a jen jsem odsunula stěnu na konci, vešlo tam něco, co jsem v prvnim okamžiku ani nedokázala pojmenovat. Potom jsem si uvědomila, že je to kostlivec. Nezmohla jsem se na nic; jenom jsem pevně doufala, že až ke mně dojde, nic mi neudělá, zase se otočí a vyjde z tý chodby ven. To se taky stalo. Opatrně jsem šla za nim. Dveře do nejbližší učebny byli otevřený, po chodbě pochodovali asi dvě další stvoření, podobný tomu, který se objevilo v chodbě. A na druhý straně se krčila mrzimorská prefektka - kdo jinej než Annie. Byla vyděšená stejně jako já, a navíc se mě lekla, když jsem ji pozdravila. Sehnali jsme profesora, s nim pak přišli další dvě holky (netušim, co tam vlastně dělaly a ani to vědět nechci) a všechno se to nějak vyřešilo. Ale pochodující kostlivci - brrr - už nikdy.

Kapitola LXXXII - RITUÁLNÍ VRAŽDY, ZNOVA

Je den. Nebo noc? Nebo večer? Ráno? Já ani nevim. A přísahám, tentokrát jsem se alkoholu ani nedotkla! Vlastně za to nemůžu vůbec. Kdybych totiž veděla, co bude následovat, když se po delší době vydám do společnosti, bejvala bych zůstala zalezlá v pokoji. 

Hned první den jsem šla na obchůzku hradu - prostě jen tak (protože pohyb mi, mimo cesty do koupelny a zpátky, opravdu chyběl). Ani mě nijak nepřekvapovalo, že jsem nikoho nepotkala, to už tak v neděli bejvá. Jenom ve vstupce bylo pár lidí a na koleji se pak objevila Jen. Tady to začalo.

Dala mi přečíst noviny. Další rituální vražda, pohřešovaný lidi... A mezi nima Emily (ta, co se potuluje po večerce s Marry, žádnou jinou aspoň neznám), Art, Merovol Grosse (o tom jsem se tu už taky kdysi zmínila) a Archer. S tim, že by moh bejt Merovol únosce. Nevim, tohle se mi teda vůbec nezdá. A dokonce, podle všeho, muselo zmizet víc lidí. Protože od nás z koleje potkávám jenom Jen, Marry, Amaie, Dannyho, Ary a... ještě nějakou prvačku. Nechala jsem to bejt, snažila jsem se to nebrat tak, jak bych to asi brát měla, nepřemejšlet o tom, nezabejvat se tim.

Jenže první den NKÚ se zkoušky musely hned zrušit. Tim se dostávám k tomu hlavnímu. Noc už je dokonce i ve dne. Kam zmizelo slunce zůstává záhadou. Takže vidíš, žádnej alkohol. Všude je tma. Ale ne taková, jako když je zataženo. Prostě tma jako v noci. Ideálně někdy v zimě. O to bylo děsivější, když Carrington zavolala ostatní profesory do sklepení. Nějaký studenti se tam šli taky podívat, tak jsem se vydala za nima. Nejdřiv jsem to pořádně neviděla, ale když si moje oči na ještě větší tmu začínaly zvykat a profesorka na zeď posvítila hůlkou, viděla jsem tam krvavej nápis. Krev. Krvavej nápis. Z něčí krve. Krve. Lidská krev? Nějakýho studenta? Profesora? Samozřejmě mě hned napadlo, že... Ne, to je blbost. Někdo, kdo prodává sladkosti v Medovym ráji (ještě jsem se neotrávila, takže!) se nemůže přiživovat něčim takovym. Navíc je to už tři roky, co po mně Matt chtěl krev a skoro dva roky, co jsme si to všechno vyjasnili. Ale ty rituály. Ne. On s tim určitě nemá nic společnýho. Sakra, jsem paranoidní, vždyť mu přece zase důvěřuju!

Teď se nabízí otázka, co to má teda všechno znamenat. Nejvíc znepokojující je ovšem to, že jsem za celou tu dobu nepotkala Jamese. Ptala jsem se i ostatních, a taky ho neviděli. Co když... Co když se mu něco stalo? O tý krvi na zdi radši ani nebudu přemejšlet. Určitě se to celý nějak vysvětlí a dobře to dopadne. Vždyť ty oběti už maj bejt všechny, no ne? Navíc, proč by si vybírali Jamese? Na světě je sedm miliard dalších lidí, z toho je jich určitě nějaká část kouzelníků a pár jich bude žít v Británii. Potřebovala bych jeho objetí. Tu jistotu, že je v pořádku a že jsme na to na všechno furt dva. Ale musim bejt silná. Sice pochybuju o svejch schopnostech ochraňovat celej Nebelvír, ale jako od jedinýho prefekta a jediný "autority" ode mě určitě bude pár lidí očekávat, že se zbaběle nezamknu v pokoji. A vůbec, co tam? Sama, opuštěná, ve strachu nejen o Jamese...

Tohle neni konec, jenom začátek. Dneska si mě odchyt Danny. Prej byl zavřenej na ošetřovně. Napadli ho. V koupelně. V koupelně v Nebelvíru? A to jsem si myslela, jak je spolka super bezpečný místo. Už prostě chápu, proč se má bejt po skupinkách. Jo, je pravda, že jsem se stejně zašila do Divadelního klubu. Sama. Moh tam kdykoliv kdokoliv přijít. Dokonce pak, když jsme šli za Senter (která mimochodem neni k sehnání), nějaký holky vypadaly fakt vystrašeně. Odebrala jsem se na kolej.

Trochu jsme si tu nekonečnou noc zpříjemnily hranim na kytaru, zpěvem, Nikdy jsem a dalšíma věcma. Snažila jsem se Marry uklidnit ohledně Emily. Jinak všichni mlčej. Už mě to nebaví, bojim se i vystrčit paty z pokoje... Je vůbec ještě noc?

Kapitola LXXXI - MELANCHOLIE

Jsou asi tři hodiny ráno. Venku svítí měsíc, všude je až podezřele ticho. Sníh už venku dávno roztál, od požáru hřiště uběhly skoro tři měsíce a NKÚ jsou za dveřma. Je tu duben. Hodiny, který jsem zameškala, už radši ani nepočítám. Je mi nějak smutno - zastesklo se mi po rodičích...

Přišel mi svitek pergamenu, napsanej mně dobře známym písmem, zpečetěnej rodinnou pečetí... Na konci je podpis "Máma". Přijde mi neuvěřitelný, že by po tolika měsících mohla ještě vůbec umět psát to napsala ona. Uběhla strašně dlouhá doba od chvíle, kdy jsem jí naposled objala. Prostě mi to nějak... chybí. A nejhorší na tom je *něco začáráno a zřejmě následně rozpatláno* Už jsem přišla o hodně lidí, tohle musí skončit. Hlavně bych se furt mohla stranit kolektivu, a tentokrát jsem to tak trochu přehnala, dva měsíce je dlouhá doba.

Co se dělo před tim? Den po tom požáru jsem hned ráno potkala Jamese. Byl v pořádku, a až na to, že jeho sešit na přeměny měla Annie, i v dobrý náladě.

Akorát Fowler asi zas tak v pohodě nebyla. Něco vykládala, James se furt hlásil a měl k tomu nějaký poznámky, což jí samozřejmě vadilo. Chtěla jsem se ho zastat, ale moji zvedlou ruku ignorovala a furt mlela dál, tak jsem to nechala bejt. Ježibaba jedna. S Moonstonem ty hodiny byly lepší, ač jsme se teda učili jenom kouzla.

Za zmínku pak už stojí asi jenom napadení knihovny. Přesně tak. Někdo tam, pokud jsem to dobře pochopila, rozházel a poničil knihy. Nelíbilo se mi, jakym způsobem to profesoři řešili. Postavili si nás do asi čtyř řad před knihovnu a tvářili se, že za to můžem všichni, a proto musíme bejt všichni potrestaní. Tohle je vážně logika. Hlavně se to prej stalo v tý době hašení požáru, odkud jsem odešla, takže bych určitě byla mezi podezřelejma... Naštěstí se to nakonec moc neřešilo, prostě nás pustili.

Pak už jsem neměla náladu na nic. Lehnout si a spát. Ve svý posteli, kde mi společnost dělaj plyšáci. Jenže oni neuměj objímat ani mluvit, nedávaj ten pocit bezpečí...

Kapitola LXXX - SELHÁNÍ

Strach, nervozita, vyčerpanost, selhání a... Manolus došel, takže taky depka. Je to zajímavý. Tyhlety zimy v Bradavicích jsou horší a horší a horší a ještě horší... Jednou hoří les, jednou famfrpálový hřiště... Prostě nic pozitivního. A ještě ke všemu - na krku mám nejen NKÚ, ale ještě pořád i dodělávání těch zkoušek.

Přiznávám se, i přes tohle všechno, školu neuvěřitelně flákám. V pondělí jsem si přispala tak, že jsem prej přišla o hodinu s bubákem. Na jednu stranu jsem ráda, ale na tu druhou... Takhle vůbec nebudu připravená, až jednou třeba na nějakýho bubáka narazim. Jak se s nim vůbec vypořádám? A v co se promění? No a to nejzajímavější... Jak vypadali bubáci mejch spolužáků?

Bubáci nebubáci, strávila jsem místo toho nějakou tu chvilku s Annie. Chtěla jsem se zašít v prefektský koupelně (protože tam žádnej Art s... kymkoliv bejt nemoh, tak co) a trochu se tam i ohřát, je tam celkem teplo. Jenže pak se moje LPOSácká kolegyně objevila - na první pohled podvyživená, unavená, celá taková divná. A už to jelo. Nejhorší konverzace, kterou jsem s Annie zažila. O čem že jsme se to bavily? Já ani nevim, nejspíš nic se strukturou. Furt chtěla odcházet, pak jsem ji překecala, ať nechodí, a pak jsme se stejně rozloučily... 

Jak tak nad tim přemejšlim, jediná hodina, která byla, jsou formule. S Thorinsonem. Teda spíš s někym, kdo tak jenom vypadal, rozhodně se tak nechoval. Když řek, že nemá smysl, abychom tam seděli bez sešitů, měla jsem sto chutí bejt na něj drzá, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela - stejně by to k ničemu dobrýmu nevedlo. A tak jsem se poslušně zvedla a odešla trucovat...

Za zmínku rozhodně stojí ten Amaiův trest. Ano, konečně jsem mu ho zadala. Esej na 45 stran, odevzdat o Valentýnu. A myslim si, že jsem, v rámci mejch možností, vymyslela i normální téma - jak se chovat k mladšim. Dneska Už někdy dřív mi ji Amai odevzdal. Na 19 stran s tim, že mu mám dát kdyžtak dodatečnou esej. Aha. Vůbec jsem nevěděla, co s nim mám udělat. Dokopat ho rovnou k Senter, když má ještě pár dní čas? Moc tvrdý. Vrátit mu to? Odmítal ji dopisovat. Dát mu tu dodatečnou? Nakonec jsem to udělala. Ale ne, nikdo si nebude určovat pravidla, jak bude psát tresty, takže hezky na 60 stran a... To prostě řek, že jsem se snad zbláznila a půjde si stěžovat. Já mu šanci dala. A asi nejen jednu. Kdybych celej ten případ nechala řešit Senter hned, určitě by nevyváz s esejí na 45 stran. Ale ne, já jsem ta, v hloubi duše, hodná prefektka.

Chtěla jsem bejt zlá, mít nad všema moc a konečně využít sílu odznaku a rozkazovat jim. Přísně. Za každý chození po večerce trest. Jenže už během prvních pár dní jsem si uvědomila, že takhle to asi nefunguje. Všechno, co jsem chtěla dělat, je možný nejen teoreticky, ale i prakticky. Akorát... Takhle se prostě člověk chovat nemůže. Pořád jsou tu lidi, který si chci udržet jako kamarády. Marry, Jen... 

Aby toho ale nebylo málo, k večeru jsem vylezla ze svý celodenní zašívárny (Divadelního klubu, od kterýho mám jako jedinej student na hradě klíče) a z věže nad klubem lektvarů jsem viděla kouř. Netrvalo dlouho a už se školou nes rozhlas, že hoří hřiště. No co jsem tak chtěla dělat? Jo, běžela jsem tam jak největší hrdinka světa, mezi kouřem jsem matně viděla nějaký lidi... Ale to už mě někdo chyt za ruku a já poznala Jamese. Pak zas někam odběh, byl tam strašnej zmatek. Chtěla jsem jít blíž a zkusit ten požár uhasit, jenže na mě chtěla zaútočit nějaká potvora, která nejspíš to hřiště zapálila, a kdyby mě James nestrh, kdo ví, co by se stalo. Ne, hasit hřiště asi nebude jako vysoušet ošetřovnu. 

Utekla jsem. Zbaběle jsem zdrhla na kolej a seděla. Co když se někomu něco stane? Něco fakt vážnýho? Popáleniny vyššího stupně, uhořelá končetina, zaútočí na ně ten tvor, šlápnou někam špatně, až se dostanou dovnitř toho polorozpadlýho hřiště... Hlavně se snad nestane nic Jamesovi, to bych asi nerozdejchala... Jedinej člověk, kterýmu jsem to celý vyklopila byla Jen. Akorát... To ona se už pár dní trápí a já jí nijak nepomohla... Vim, je to se mnou horší a horší, ale zejtra uvařim Manolus a třeba bude líp...

Kapitola LXXVIX - PREFEKT PORUŠUJÍCÍ MORÁLNÍ ZÁSADY

Každej den jako kdyby se přetrhla nějaká ta nitka tvořící pouta s jinejma lidma. Jako kdyby nic nemělo trvat věčně (nebo aspoň do smrti). Bylo by smutný ohlížet se za tim všim zrovna o Vánocích - jenže ono je to bohužel aktuálnější než dárky...

Po roce se opět konala návštěva Prasinek. Těšila jsem se tam víc než poprvý - snad díky nějakýmu šestýmu smyslu? Kdo ví. Každopádně... James, Marry, Jen, Annie nebo kdokoliv jinej známej nikde. Fowlerka měla strašnej problém pustit mě, ač po mně loni to potvrzení znova nechtěla. Nakonec jsem ji nějak ukecala, a tak se mi povedlo dostat za bránu školy. Sníh, mráz, divný lidi, furt ty stejný obchody... Ale pak jsem si vzpomněla na Medovej ráj. Ne, ze začátku mi to přišlo neuvěřitelný, ale opravdu tam prodával Matt. Vypadal spokojeně, usmíval se, proved mě po obchodě, trochu jsme pokecali a právě během rozhovoru mi to došlo. Nejspíš nebyl v pohodě vůbec. No po pravdě - kdy se Matt, za tu dobu, co ho znám, usmíval? Jednou? Dvakrát? Taky z něj pár informací, který moc pozitivně nezněly, vypadlo. Ještě jsme se viděli na vánočních trzích... A co si zpětně vyčítám? Asi jsem mu mohla zkusit nabídnout pomoc. Jako správná kamarádka. Přesně tak, považuju se za kamarádku Matta Blacka. Jenom doufám, že nemám moc špatný dojmy.

Přestala jsem se v roli prefektky vyžívat tolik. Možná kvůli Mattovi, možná kvůli tomu, že mě lidi nemaj rádi, možná kvůli Vánocům nebo strachu z... no z otěhotnění (ale naštěstí už je to v pohodě). Jenže to bych nebyla já. Za pár dní už se to prostě nedalo vydržet, ať byla nedávná zkušenost jakákoliv. Na tyhle zážitky prostě moc věcí nemá. Zvlášť s jistotou, že tentokrát se bát nemusim. A abych o  Jamesovi napsala i něco jinýho... Naprosto neomluvitelně porušuje základní morální zásady! Koukat mi pod sukni pod zastírákem uprostřed chodby, shodit příbor při štědrovečerní večeři na zem, aby se mi moh kouknout pod sukni... Radši bych asi měla pomlčet (však on by věděl, proč), ale tohleto... No to je prostě nemožný! Hlavně, že si před tim náramně popovídal s Priorkou, jo. A pak dělá, jako by nic. I když, nemám mu co vyčítat - klobouk nechal kloboukem (ač se netvářil moc nadšeně), dal mi k Vánocům moc pěkný šaty, skvěle... líbá a je prostě celej úžasnej. Jo a abych nekecala - on ať si mi pod sukni klidně kouká, i kdyby to bylo hrubý porušování školního řádu.

Ježiši, málem bych zapomněla... V úterý byla numerologie a Senter asi nebylo tak úplně dobře. Teda... spíš jí bylo fakt blbě, několikrát málem spadla. Pak ji James odved na ošetřovnu, no. Nešla jsem s nima, jelikož mě čekalo ještě jasnovidectví (a s nim i pochybná zkouška).

A teď ten poslední bod zápisu. Annie a... Marry. Jo, přesně tak, tyhle dvě. Annie na mě čekala před kolejí s dárkem, ve kterym byl i balíček pro Jamese. Jsem zvědavá, co na členskej odznak LPOSu poví, ale nemá přece Annie posílat sošku sovy se špuntama v uších! Potom se Annie vypařila a já se vydala zpátky do spolky za Jen. Všechno mohlo bejt v pohodě, kdyby mi po chvíli nezmizela taky. Následovala nekonečná nuda. Po večerce jsem se vydala hlídkovat a nepotkala nikoho jinýho než Marry s Annie, obě v nejlepší náladě. Nechtělo se mi k tomu nic řikat, tohle na mě prostě bylo nějak moc. Z Marry pak vypadla dost ironicky znějící věta, že já jsem přece pro každou špatnost... Áha. Stačilo. Už před nějakou dobou jsem si všimla, že se s Marry moc nebavíme, ale nedokážu, a ani nechci, si přiznat, že se naše kamarádství nejspíš pomalu rozpadá. Celý mi to přišlo jako největší rána Vánoc. Už na to nějak nemám, jsem špatná prefektka, i když mě Jen přesvědčovala o opaku.

Že bych šáhla po tý lahvičce s oranžovou tekutinou a... Ne, nebudu řešit problémy alkoholem, to nikam nevede.

Kapitola LXXVIII - PROBLÉM SEM, PROBLÉM TAM

Den za dnem, hodina za hodinou, vločka za vločkou... Ano, nepsala jsem tak dlouho, že už je tu skoro prosinec. Však to, Deníku, pochopíš - dělo se tolik věcí, musela jsem řešit tolik problémů a na tebe jsem si čas až do teďka prostě tak nějak... nenašla. Neumim si moc dobře představit, co se bude dít dál, je toho na moji psychiku nějak moc.

Všechny ty nesmysly okolo koleje jsem už dávno vyřešila. Koupelny prostě Thorinson nechal zamknout oboje, ten incident mezi Maxem a Amaiem se řešil trochu dýl. Všechny si nás pozval do kabinetu a asi dvě hodiny jsme tam prostě jen tak proseděli, abychom si vyslechli, že mám Amaiovi zařídit dva školní tresty... No super, to jsem si vždycky přála. Ještě jsem mu je nezadala, ale až si ho příště odchytnu, určitě se z toho jen tak nevyvlíkne. 

Co se dělo dál? No jo, my vlastně máme i nějaký to vyučování. No... numerologii jsem bohužel nestihla, na jasnovidectví teď máme profesorku Brightwell (která se s Proctter nedá vůbec srovnávat), dodělala jsem si u Carrington ty zkoušky z přeměn i obrany (obě za Vé), a pak jsou tu lektvary. Jak že se jmenuje ten profesor, kterýho letos máme? Christian Archer nebo tak nějak podobně? Ono je to vlastně asi jedno. Ty hodiny jsou takový jiný, než byly s Alertem, Moonstonem, nebo dokonce i s Blamem nebo Mang. Třeba vaření Zrakovce byl totální propadák, ještě se mi poved jenom na... Pé? Asi. A hlavně, na žádnejch lektvarech nikdy nebyla Alice. No a aby toho nebylo málo, naprosto úžasně jsem se předvedla při zkoušce. Hrozný, hrozný, hrozný. Fakt nechápu, jak jsem mohla dostat Vé. Ten profesor si o mně musí myslet, že jsem úplně blbá.

Taky jsme hráli flašku i "Nikdy jsem...". Byl to moc hezkej oddych, zapomněla jsem na chvíli na všechny ty problémy a povinnosti... Dokud se po obou těhle hrách neobjevil Max. V obou případech už bylo dávno po večerce a když na nás takhle narazil poprvý, měl jediný štěstí, že tam byl James (protože já si větu: "Nedám ti trest." rychle rozmyslela, zatimco James trval na tom, že bych Maxovi žádnej trest dávat neměla, když už jsem to jednou řekla). Ale podruhý už ho žádnej James nezachránil, a tak má Max moc hezkej trest, o kterym se se mnou začal klidně hádat. Prej to nenapíše. No, jeho problém - hlavně ať se pak nediví, až s tim půjdu za Senter. 

Našla jsem si úžasnou zašívárnu v prefektskejch koupelnách. Nikdo tam nechodí, je tam příjemný prostředí, teplo, klid, moc lidí tam nemůže... Tak jsem tam jednou šla trénovat kouzla. Pochopitelně jsem očekávala, že tam zase nikdo nebude. Jaký ale bylo moje překvapení, když jsem tam viděla Artaira Tarana s Elisabeth Prior? Čekala bych snad cokoliv, jenom tohle ne. Takhle trapně jsem se dlouho necejtila. Takže příště do koupelen jenom pod zastírákem. Naštěstí nikdo nebyl v místnosti pro prefekty, a tak jsem tam úspěšně natrénovala kouzla. A hádej co, Deníku? Konečně po dvou letech umim rozsvěcení svíčky a světlo do prostoru! Což pro mě znamená samý dobrý věci - zbavila jsem se jedný povinnosti - trénování starejch kouzel. 

Už se pomalu blížim ke konci. Ještě bych se mohla zmínit o hlídkování. Furt to neni nic moc, ale od tý doby, co chodim pod zastírákem, občas na nějaký ty lidi narazim. Třeba taková Anna Waldorf, kterou jsem jeden večer chytila hned dvakrát (ač mi tvrdila, že jde na kolej), dokonce skončila s trestem. Ale zrovna dneska se mi povedlo narazit na Vici Clinton v Lotroskopu a tý jsem ani neměla potřebu nějakej trest dávat. Možná proto, že tam byla ještě Hazel, možná proto, že jsem prostě neměla náladu na někoho řvát (zvlášť po tom, co se se mnou ještě Max hádal), a tak jsem prostě neřekla nic. Z Vic pak vypadlo, že jsme ty nejlepší prefektky, takže toho ani nelituju - někdy bych prostě na ty lidi neměla bejt tak tvrdá.

Zbejvá napsat poslední bod zápisu. Kdy to jenom bylo... předevčírem? No, ono na tom v tuhle chvíli ani tak nesejde. Dali jsme si s Jamesem takovou typickou večerní zábavu a asi trochu víc jsme se odvázali. Bože, jak jsem si mohla uvědomit až ráno, že se chováme tak strašně nezodpovědně? Teda, udělali jsme to jenom jednou, i když to bohatě stačilo. Spát bez nějaký ochrany už s nim jen tak nebudu. Ale na druhou stranu, co bych dělala bez jeho pomoci? Očekávala bych jistej tejden v měsíci a jenom doufala, že vážně přijde? James mi došel na ošetřovnu pro takovej ten prášek a snad by to mělo bejt v pohodě... Jenže co když nebude? Kdyby ten prášek nezabral, asi nás vykopnou ze školy. A co by na to asi řekli doma? Na to se mi nechce ani myslet... Každopádně, jeden člověk by mi pravděpodobně oporou zůstal, k tomu nejsou potřeba žádný slova - stačí stisknutí ruky a vlídnej úsměv...

Kapitola LXXVII - KOUPELNY

Od posledního zápisu se toho moc nezměnilo. Prakticky každej večer (teda až na jeden) hlídkuju na chodbách a včera se mi konečně povedlo pár lidí chytit - Jen, nějakou Veronice a s ní ještě jednu holku, která mi ale zdrhla. No jo, budu se muset naučit zdokonalit potřebný kouzla, a pak už mi nějaký druhačky vážně neutečou.

Když už jsme u toho, asi dvakrát jsem se snažila někoho odchytit za doprovodu Annie. Jedinej problém je, že když se vydaj dvě spoluzakladatelky LPOSu po chodbách Bradavic, musí si jich všimnout a dát si na ně pozor skoro každej. Takhle jsme jednou dokonce odchytly nějakýho zakuklence, kterej s náma ale vůbec nekomunikoval a radši se nechal odtáhnout Filchem. No hrozný. Nebo jsme potkaly holku, co nám klidně řekla, že nás dvou se vážně bojí a Filchovi tvrdila, že je profesorka...

Co se tak ještě dělo zajímavýho... Jo, letos už zase funguje klub lektvarů. Jsem tam tak nějak nejstarší, ještě s Adamem Barrem, a tak nás Alert vybral jako skladníky přísad. Na jednu stranu jsem ráda, tohle byl vždycky můj sen, mít přístup k těm všem přísadám a trochu se v oblasti lektvarů nějak pozitivně zviditelnit. Jenže na tu druhou si řikám, že jsem si toho možná nabrala až moc. Musim tam docházet párkrát tejdně, přede mnou jsou ještě pořád skoro všechny zkoušky, čeká mě vyřešit pár problémů na koleji, dlužim Davidovi trest... Ale snad to nějak zvládnu.

Dokonce už jsme se začali učit. Letos máme na přeměny Fowler, tu profesorku, co furt nosí nějaký růžovo-fialovo-růžový oblečení. Nicol tvrdila, že je přísná. A abych to tak zhodnotila, mám na ni úplně stejnej názor. Po první hodině. Nejdřiv nám nadiktovala nějaký pravidla, během představování se jí Marry ptala na věk, potom jsme se normálně učili a ona po nás chce povinně sešity! No hrozný, je mi ještě míň sympatická než Cavallero, což už je vážně co říct. Na obraně jsem nebyla, zkoušku z lektvarů furt nemám, protože jsem kabinet toho profesora nenašla (je fakt super narazit na řečnící Vin v nějaký učebně...), dneska bych si měla jít dodělat zkoušku z přeměn a obrany ke Carrington... Ta letos asi učí i ty lektvary, ale už by mi bylo fakt blbý, dodělávat si u ní tři zkoušky, dvě jsou až až...

Dál se musim zmínit o Maxovi. Chtěl po mně nějakou pomoc s lektvarem, tak jsem se teda překonala a jeden ten lektvar mu uvařila, a pak dala nějaký rady. Ne že by mi tak moc vadilo, vařit kvůli někomu lektvar, ale prostě jsem měla ten den úplně jiný plány, no. A teď to špatný... Takhle jsem se procházela po škole pod zastírákem, až jsem do něj vrazila. Prej mě celý odpoledne sháněl. A kvůli čemu? Amai mu dal pásku, pak ho hodil o zeď... Kdo ví, co je na tom pravdy. Nijak jsem to řešit nemohla, Senter ani Thorinson nejsou k zastižení a Amai se tvářil strašně otráveně, když jsem se ho na to zeptala. Ale tohle nenechám jen tak, přestává se mi to líbit. Že by šikana slabších, mladších, jednonohých spolužáků ze stejný koleje? To nám tak ještě chybělo. Už takhle jsem se Wenn (snad to byla Wenn) zaručila, že se pokusim s tim kolektivem v Nebelvíru něco udělat. 

Dneska mě čekaj formule i numerologie, snad máme Thorinsona i Senter. Musim s nima vyřešit víc věcí, třeba ještě zamčený záchody - o co, že to udělal David, protože kouzla přes tu bariéru normálně projdou. A když už jsme u toho, vlastně se chci zeptat i na ten Davidův trest, chyběj mi k tomu nějaký věci. No a samozřejmě si potřebuju dodělat zkoušku z numerologie.

Tak jo, to už by bylo asi tak vš Počkat, ještě jsem se nezmínila o Jamesovi. Hm... kde jenom začít? Spolíhám na to, že mi s řešenim těch problémů pomůže, trochu jsme to probírali. Moc mu to nezazlívám, ale zatim všechno (dobře, až na tu prohlídku hradu a částečně problém s Davidem) řešim sama. A to si ještě dovolil dokopat mě na astronomii, kde se podle jeho slov učí furt dokola to samý, a tak tam on samozřejmě nešel. Super, Aquarin byl nadšenej ze studentů o počtu... jedna holka z Nebelvíru. Měla jsem jediný štěstí, že se něco dělo, a proto měl profesor strašnou potřebu jít se tam kouknout a tu hodinu (spolu s mojí zkouškou) odložit na příští tejden. Ale abych se vrátila k Jamesovi... Byla jsem mu ukázat prefektskou koupelnu, ze který byl podle všeho nadšenej až moc, takže ji musel okamžitě vyzkoušet. Blbost, museli jsme ji vyzkoušet oba. Mytí zad se tak trochu zvrtlo a... dál si to umíš představit, Deníku. Co asi tak můžou dva prefekti (možná nejen) opačnýho pohlaví dělat v prefektský koupelně a náramně si to užívat?

Něco mi řiká, že je na čase skončit, stejně musim vstávat. A víš co? Dnešní den si zase užiju otravovánim prváků, můžou se jenom těšit.

Kapitola LXXVI - NEPOSLUŠNÍ NEBELVÍRÁCI

Jestli dneska usnu, bude to zázrak. A jestli se ráno vykopu z postele, bude to ještě větší zázrak. Člověk by si řek, že tenhle rok se stane jenom dalšim nudnym rokem v Bradavicích. Třeba taky jo. Každopádně, mám za sebou teprve prvních pár dní, a už se toho stalo opravdu hodně. Kde jsem vlastně skončila?

Jo, provázení prvaček po škole. Ráno po mně překvapivě chtěly odvíst na snídani, potom jsem je odvedla zase zpátky na kolej, že počkáme určitou dobu, pokud nepřijdou profesoři a pak je tu provedu. Minuty plynuly, už se ten jistej čas pomalu blížil, a James ani Shyam nikde. Naštěstí se objevil Thorinson, po kterym ještě několik lidí něco chtělo. A světe, div se, mezitim bylo moje několikaměsíční přání vyslyšeno - James najednou stál ve dveřích, za chvíli už seděl u stolu, a dokonce mi přistála pusa na tváři. Kdyby tam nebyl Thorinson (ty prvačky by mi asi nevadily), nezůstalo by to u polibku na tvář. James za tu dobu, co jsme se neviděli, tak trochu... vyrost? Vyspěl? Já nevim, jak je to vhodný slovo. Ale chová se furt stejně. Takže abych to tak shrnula - provádět s nim prváky po hradě, bylo prostě něco, o čem jsem si mohla ještě v noci nechat jenom zdát.

O několik minut pozdějc jsme už procházeli chodby hradu a strávili jsme tim dohromady celý odpoledne. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že nebejt tam ten můj skvělej kluk, sama bych ty prváky nezvládla. Skoro celou dobu mluvil on (taky jsem mu to na začátku nabídla), připadalo mi, že ani po zdolání několika pater nepřestává používat různejch vtipů a ironie (kabinet Blackburnů byl jenom začátek) a tak jsme došli až na pozemky. Cestou jsme vlastně ještě stihli potkat Annie, projít tajnou chodbou, ztratit jednu prvačku, dojít do kuchyně a zavzpomínat si na zážitky před kabinetem Filche. Samozřejmě tam ještě pořád nějakej nepořádek z hnojůvky byl - kdo ví, jestli se jedná o ten asi tři roky starej. Abych se vrátila k zastávce na pozemcích - tady si James neodpustil největší proslov, jakej jsem od něj kdy slyšela. Ne Deníku, tentokrát v tom žádná ironie neni. Zapovězenej les, úrazy v něm a Nebelvír, to bohužel prostě patří dohromady. Snad se žádná z těch nicnetušících prvaček po večerce nevydá právě na to místo, kde jeden Nebelvírčan přišel o život, jiný utrpěli újmu na zdraví a ty další je zachraňovali...

Na kolej jsme se vrátili až kolem večerky. Konečně to pro ten den skončilo, všechny ty povinnosti... Omyl. Ve chvíli, kdy mi James podával kytku, jsem si myslela, že už nás nechaj všichni bejt, vždyť jsme se takovou dobu neviděli... Na koleji zase dělal problémy David. Hned první den jsem byla rozhodnutá dát mu ten trest, ale asi těžko to můžu udělat, když přede mnou jenom utíká. Ještě tak zbaběle - pod zastírákem. Takže to dopadlo tak, že se James pokoušel Davidovi domluvit. Nepovedlo se mu to, to je na tom to nejsmutnější.

Další den jsem na to všechno zase zůstala sama. Před obědem jsme měli lektvary s novym profesorem - to už je pátej za tu dobu, co v Bradavicích studuju.  Přijde mi takovej zvláštní, ale hodnej, v neděli si k němu půjdu dodělat zkoušku. Během oběda se konala schůze studentský rady (což znamená prefektů a primusů). Profesorka Senter nám dala klíče, ukázala místnost, kde se můžeme sházet a řekla heslo od prefektský koupelny. Na tu jsem se taky co nejdřiv po obědě byla podívat. Je to tam úplně jiný než loni. Samej zlatej kohoutek, na každym jinej kámen, ručníky, křesílka, všude mramorová podlaha... A hlavně tam moc lidí nesmí, takže bych tam mohla trávit docela dost času.

Teď ještě jedno věčný téma - David. Znova jsem se ho pokusila zastavit, znova se mi to nepovedlo, a tak jsem se vydala za Senter. K mojí smůle tam nebyla, takže jsem se rozhodla odejít na kolej a moc to neřešit. Jenže tam byl Thorinson. Co bych mohla udělat jinýho, než si stěžovat? Taky nevim. Potom jsem šla hlídat vchod na kolej a mezitim přišla Alice. No že neuhádneš, koho vedla? Jasně, Davida. Nejspíš byl za ní na ošetřovně. Ale i tak, prostě ho dovedla na kolej, aby šel spát. Zanedlouho se tam objevila i Hazel. Poslechly jsme si Aliciny rady ohledně toho, jak někoho chytit. David pořád chodil ven pod zastírákem, až přišel i Thorinson, sed si před obraz a čekal, dokud se David neobjevil, doslova. Choval se dost drze, takže jsem se divila, že se Thorinson rozhod jenom poslat Buclatou dámu na párty do třetího patra. Ani nevim jak to dořešili, šla jsem radši spát.

Ráno mě však čekalo další příjemný překvapení, tak jako ty předešlý dny. Buclatá dáma si tu pařbu trochu protáhla. Nevadilo mi to, dokud jsem na to nepřišla. Postupně bylo totiž před obrazem víc a víc studentů a zřejmě čekali, že to vyřešim - mám přece ten odznak a je tak všechno na mně. Senter nikde, Thorinson nikde, tak jsem zaklepala na první kabinet od koleje (dobře, Moonstonea teď nepočítám) a nějaká profesorka Thorinsona zavolala. Nakonec jsme se Buclatý dámy dočkali, ale nebyla jsem z toho celýho moc nadšená.

Po obědě jsem se rozhodla jít na drakologii, tajná chodba byla zablokovaná. Samozřejmě mě to naštvalo. Jako by na mě ty problémy číhaly na každym rohu. Večer jsem si proto musela zlepšit náladu procházkou po hradě. Prolezla jsem několik tajných místností, prošla ty nejzašitější kouty hradu, a až v klubu lektvarů mě čekalo moc milý překvapení - David s Maxem vařící lektvar. Poslala jsem je na kolej, i když mám pocit, že to stejně nebrali moc vážně. Maxe jsem tam dokonce chtěla odvíst, ale cestou se začal míchat mezi mě a Jamese, tak jsem ho tak nějak nechala zmizet. Prošla jsem ještě hrad, nikdo nikde nebyl (mimo tý zajímavý primusky, která má za mazlíčka nějaký podivný oranžový stvoření).

Tim to pro mě ještě neskončilo. Původně příjemnej večer na koleji se změnil v moji nejhorší noční můru. Nikdy jsem se těhlech hádek moc výrazně neúčastnila, jenže teď to bylo jiný. Údajně tam po sobě všichni kouzlili, David si prej začal, překřikovali se, každej musel říct svůj nejchytřejší názor... Až už mě to všechno přestalo bavit. Takhle jsem si za celý ty čtyři roky ještě nezanadávala. Holkám jsem se snažila vnutit ještě nějaký kecy, ale ignorovaly mě. No co už, pokusim se nějak rozumě domluvit Davidovi. Chvíli jsem ho poslouchala, až přišla Marry. Byla to víc jak hodina po večerce a ona si přijde s výmluvou, že nějaký Emily bylo špatně?! A to jí to mám jako věřit?! Dovršila to oslovovánim "Bručounku" a tim, jak mě odtáhla na chodbu. Asi se mě snažila uklidnit, ale nepovedlo se jí to. Neměla jsem v plánu se jí zpovídat, ona by to stejně nemohla pochopit. Taky jsem loni nechápala, když se James choval tak, jak se choval. Teď už to chápu.

Jestli se podobný věci budou dít každej den, moje psychika to asi dlouho nevydrží. No, psala jsem to dlouho, za chvíli budu muset vstát. Snad to nebude jenom další den plnej řešení nějakejch problémů...

Kapitola LXXV - SLEČNA PREFEKTKA...

Tak jsem zase tady, v Bradavicích. Uprostřed noci Takhle nad ránem nemám na práci nic lepšího, než sledovat spící Kris. Jinak je ten pokoj prázdnej - kam zmizela Eleanor nebo Marionova sestra zůstává záhadou. Vlastně jsem ráda, že tu teď nejsou. Vyměnili nám dveře, a tak budu muset v týhle místnosti strávit celej rok, pěknej to ale začátek. Můžu asi jenom doufat, že se s nikym ze spolubydlících nepohádám. Za malej okamžik nejspíš budu muset vstát, ale nejdřiv se ještě pokusim shrnout ve stručnosti zbytek prázdnin a začátek roku...

Prakticky celej srpen jsem strávila na rybách, v pár posledních dnech jsem si vystála několik front na Příčný, a jinak se nic nedělo. I když vlastně... Jednoho krásnýho rána se stalo něco, v co už jsem mohla opravdu jenom doufat - přišel mi dopis. Od koho? Od Jamese! Popsal mi, proč musel odjet, omluvil se a nezapomněl dodat, že se uvidíme v Bradavicích.

Včera ráno jsem si dobalila poslední věci, natáhla na sebe uniformu (bez pláště a kravaty) a pomalu jsem vyrazila na nástupiště 9 a 3/4. Už popátý. V Kotli jsem zahlídla jenom Marry, ale neměla jsem náladu s ní jet, ani nevim proč. Prošla jsem celej vlak, našla si volný kupé až někde vzadu a pomalu se začala smiřovat s tim, že tahle cesta bude nejnudnější ze všech, který jsem si v tomhle vlaku už stihla zažít. Nemýlila jsem se, nudná byla, ale ne tak úplně nezajímavá.

Za chvíli přilítla sova a nesla mi dopis. Dopis z Bradavic, to jsem poznala hned. Vevnitř byl nějakej papír, nějakej sešit a - připadalo mi to vážně nemožný - prefektskej odznak. Nejdřiv jsem si pročetla zbytek obsahu obálky a pak jsem si ten odznak nasadila a vydala se úplně dopředu vlaku. Tam moc lidí nebylo, jenom nějaký dva profesoři (jednoho mi pak Vin představovala, když jsem s nima jela v kočáře) a jeden prefekt. Jo a vlastně průvodčí, od kterýho jsme dostali noviny zadarmo. Chvilku jsem si tam poseděla, jenže jsem si připadala mezi profesorama dost divně, ač mi nevěnovali žádnou pozornost. Nakonec jsem teda prošla asi půlku vlaku, cestou jsem se pokusila vyřešit několik problémů, pochlubila jsem se, a ještě se stihla vrátit pro ty noviny, než vlak zastavil v Prasinkách.

Nebudu zmiňovat, co všechno se dělo mezi zastávkou v Prasinkách a večeří, stejně je to každej rok stejný. Jedinej problém bylo to, že jsem nikde neviděla ani Jamese, ani Shyama. Všechno mělo bejt na mě. Samozřejmě jsem si moc dobře uvědomovala, jak těžkej úkol před sebou mám. Měla jsem se postarat o prváky bez pomoci nebo rady někoho zkušenějšího. Odvíst je na kolej a dostat je přes obraz mi nepřišlo zas tak moc těžký - dokud se neobjevili Senter s Thorinsonem. Hlouček prváků prvaček s neschopnou prefektkou v čele... super, fakt super. Naštěstí nikdo nekomentoval mě, ale ty ostatní, aspoň tak. Po rozdělení pokojů, rozdání kufrů a nějakym úvodnim proslovu profesorky Senter mě čekala ještě jedna věc - nabarvit prvačkám pláště a klobouky. Zajímavý, do včerejška jsem neměla tušení, jak se barvěj, a najednou jsem to uměla. Vzpomněla jsem si, že když mi Matt kdysi barvil klobouk, nějak na něj poklepával tim odznakem... A vida! Ono to fakt šlo takhle jednoduše.

Už moh bejt konec. Ale nebyl. Chvíli jsme ve spolce kecali s Jen a Amaiem, potom se objevil David s prvačkou (Ziva se myslim jmenovala), prej byli venku. Na to hned reagoval Amai a hodil Davidovi pásku. V tu chvíli jsem jich měla akorát tak dost. Ne, prostě nenechám lidi dělat věci, který se mi nelíběj, když už si konečně můžu říct, jak chci, aby to bylo. Uznávám, každej občas porušujeme školní řád, ale nikoho vědomě nenechám chodit po večerce ven, nikdo přede mnou nebude nikomu házet pásky. A už vůbec mi nikdo nebude odmlouvat, natož David. Může to brát klidně i jako pomstu za loňskej rok, ale už má u mě trest. Asi se stal zázrak - hned první den jsem pochopila, co to prefektství odnáší.

Dneska mě čeká další náročnej den - prohlídka hradu. Snad se objeví buď James nebo Shyam, protože si neumim představit, jak povedu skupinku prvaček po celym hradě. Jenom doufám, že tim nestrávim celej den.