Kapitola LXV - UŽ NIKDY VÍC

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna dneska napíšu do tohohle deníku něco tak... pesimistickýho. Stejně tak by mě nikdy nenapadlo, že přijde noc, kdy se mi bude spát tak špatně... Všechno je pomíjivý, mnohdy přijdou okamžiky, který člověk ani ve snu neočekává...

Tahle pesimistická kapitola začíná zhruba v srpnu, ne-li ještě dřív. Prostě jsem z ničeho nic měla pocit, že ubejvaj lidi, kterejm na mně záleží. Ty lidi, který by mě podrželi, když bych to potřebovala. Bylo mi to strašně líto, ale nerada se někomu vnucuju, takže jsem svoji běžnou společnost omezila na Jamese a Annie. 

A jednoho večera přišel zlom, naprosto nečekanej. Náš novej prefekt, samozřejmě můj kluk, měl opravdu podivnou náladu. Nedokázal se přenýst přes to, že si z něj dělám srandu, jak jsem ho provokovala kvůli nějakýmu respektu k prefektům, či jak to nazvat. Jasně, nějakej respekt k nim mám, ale James je James, takže se ty moje kecy asi nedaly brát tak úplně vážně. Naštval se a začal mi vyčítat všechno možný, takovýho ho vážně neznám. 

Odešla jsem do Kotle, i když jsem věděla, že tam nikdo nebude. Marry seděla ve společnosti druháků a prváků a ke mně si po chvíli přisedla Annie. Je neuvěřitelný, jak mi spoluzakladatelka LPOSu dokáže zvednout náladu, ač nic moc neřekla. A když tak trochu usnula, vrátila jsem se zpátky na pokoj, kde se to uklidnilo. *zvýrazněn text: "První věc, kterou nikdy neopakovat"*

Bradavice... Řekla bych, že tam se můžou dít samý pěkný věci, když přehlídneme události z prváku, ale ono ne... Cesta probíhala docela normálně, akorát jak je teď James prefekt, musel jet v tom prefektskym kupé, takže jsem si musela najít jinou společnost. Marry nepřipadala v úvahu. Ve Visánku jsem potkala Dannyho, v Kotli Davida a tak jsem jela s nima.

Druhej den na hradě byl mnohem zajímavější než ten první. Ráno zkouška z drakologie, zbytek dne jsem se flákala, protože jsem neměla nic lepšího na práci. Kouzla mi pořád nejdou, cesta do lektvarovýho klubu je moc dlouhá, hrad mám poměrně prozkoumanej... Ale na druhou stranu jsem si mohla vyslechnout jednu novinku od Marry. Deníku, pro případ, že by tě někdy někdo našel, bych to sem asi radši nepsala, přece s tim nemám nic společnýho...

Večer jsme začli hrát flašku. Tu flašku, kterou si možná budu pamatovat ještě hodně dlouho. Ne, nemůžou za to ani úkoly, ani otázky. Tohle bych v paměti nejradši neměla. Během hry k Marry přiletěla sova a doručila jí dopis. Původně jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost, každej přece občas dostane dopis sovou, to je normální. Jenže... Marry se netvářila zrovna nadšeně. Následně ten dopis podala Jamesovi, pak jsem nějak nevnímala a najednou James zmizel. Jo, šel hledat Davida, kterej, jak jsem se pozdějc dozvěděla, šel spáchat sebevraždu. *další zvýraznění, tentokrát textu: "Už nikdy víc..."*

Obsah toho dopisu jsem znala až mnohem pozdějc, ale mám tendenci přeskakovat. Bylo v něm něco jako: "...asi tu nikomu chybět nebudu...", pak několik vypsaných jmen lidí, který považuje za kamarády a mezi nima i to moje. Jednu dobu jsme spolu opravdu hodně kamarádili, mám ten dojem v prváku, možná i ve druháku.

No, situace vypadala asi následovně: David, co někam (stejně jsem hned od začátku věděla, že to musel bejt les) odešel spáchat sebevraždu, James, kterej se ho vydal hledat, El, která se taky vydala mimo kolej a ten fakt, že Shyam o tom možná ani nevěděl. Jo a málem bych zapomněla - truchlící lidi okolo velkýho stolu ve spolce. Pak přiběhla El, že našla červenej plášť a mrtvou sovu, údajně byla Davida. Všichni jsme se sebrali a poslouchali jsme pokyny Jen. Ať prej dojdem pro nějaký profesory, prostě jsme někam šli, až nás zastavil Shyam. Shyam s košilí od krve. Poslal nás na kolej a následovalo velký napětí. Trvalo to snad celou věčnost. Čekání na prefekty a taky na Marry. Čim dýl jsem tam seděla, tim víc se mě zmocňovaly myšlenky, že se Jamesovi mohlo něco stát. Ale ne, po nějaký době se tam konečně všichni tři objevili.

Budu pomalu končit, nechci ty pocity zažívat znova. Shyam i James mě svejma slovama prostě donutili, abych se nad tim zkusila trochu zamyslet. Davida napad vlk, je na ošetřovně, ale klidně moh i umřít. Stejně tak moh umřít kdokoliv jinej - Marry i James. Všichni tři jsou lidi, který pro mě opravdu hodně znamenaj a ztrátu někoho takovýho bych prostě neunesla. Nikdy mě nenapadlo, že bejt prefekt znamená mít zodpovědnost i za takový věci. A taky by mě nenapadlo, že někdo svym pokusem o sebevraždu může ohrozit život i dalších lidí. Co bych asi dělala, kdybych Jamese ztratila? Ne, nezabila bych se, protože bych moc dobře věděla, jak by to okolí nejspíš neslo. Ale... Lepší nad tim nepřemejšlet a usínat v náručí toho člověka, bez kterýho si svůj život neumim představit. Jo, vedle takovýho hrdiny se člověk prostě cejtí v bezpečí...

Kapitola LXIV - NOSTALGIE...

No... Je tady krásně. Moře, teplo, hromada jídla zdarma... Prostě nejlepší nebelvírskej výlet, kterej jsem kdy zažila. Teda ne že by jich bylo víc. Už je skoro ráno a vzhledem k tomu, že nemůžu spát, jsem se rozhodla zase po delší době něco málo napsat - vždyť už brzo začne škola a tyhle prázdniny se toho děje až podezřele moc...

Jak tak koukám, naposled jsem zmiňovala tu flašku s v podstatě neznámejma lidma... To už je celkem dávno. Od tý doby jsem Matta potkala už jenom jednou, naprostou náhodou. Uprostřed noci seděl v Kotli, tak jsem si k němu přisedla a po chvíli se tam objevila i Nicol. Je dost zajímavý, že s ní jsem se nikdy zas tolik nebavila, přitom mi připadá tak fajn... Teď už to nejspíš nenapravim, ani kdybych se hodně snažila.

Asi bych sem měla napsat i menší zážitek se zakuklencem... To je tak když sedíte u ohniště za Kotlem, jíte zvuky Džungle a Lesa (pokud si to správně pamatuju) a najednou Marry a James začnou řešit, že na ně někdo kouzlí... Nemůžu přece pořád bejt ten šťastlivec, kterýmu se tyhle věci vyhejbaj, ale už to tu bylo zas. Pak jsem si tý osoby všimla taky... No... Jestli jsem to pochytila dobře, po chvilce už měl James přes oči pásku a přede mnou a před Marry se objevil nezakuklenej zakuklenec. Člověk fakt nikdy neví... Po pravdě jsem se v bezpečí cejtila až po tom, co jsem potkala Matta v Kotli...

Taky jsem byla doma. Sice mi připadá, že už to tam nikdy nebude jako dřív, ale co bych asi řekla, kdyby třeba babiččin teď už vlastně dědův "hrad" vyhořel? Možná by to bylo mnohem hezčí, než během pár let ztratit půlku svejch příbuznejch - ať už jakkoliv. Mrtvá babička, polomrtvá mamka, nezvěstnej taťka a brácha, umírající prababička... To zní hodně pozitivně. Ještě že mám dědu, strejdu a hlavně tetu. A pak ty další, který jsem nikdy neviděla.

Nayer. Ta holka co si o sobě myslí, že může všechno, jak tvrdí Amai. Minule nám zpívala nějakym divnym jazykem (fajn, možná francouzsky nebo vážně netušim jak jinak) písničku, jednou za mnou dolezla na ryby a začla mě poučovat o zlodějích (napadlo mě, že je možná ta zlodějka ona, ale radši jsem byla zticha), pak mi taky tvrdila, že se v Americe jí na Vánoce kapr, pořád se do něčeho plete... No, ale to k čemu směřuju je, že se asi pokoušela Amaie zmlátit, nevim proč, nevim jak. Když utekla, jak taky jinak, chvilku jsem si s Amaiem povídala. Došlo na takový zajímavý témata... Já mu slíbila, že to nikomu řikat nebudu a taky se nechystám tenhle slib porušit. Ono je občas dobrý vyměnit společnost ke konverzaci, ale v tu chvíli nejspíš tak úplně nebylo.

Od tý doby jsem si připadala jak největší melancholik světa. Neměla jsem na nikoho náladu, dokonce ani na Marry, jenom na Jamese. Vyhejbala jsem se všemožný společnosti, většinu času jsem trávila vydělávánim peněz (nejen rybařenim, ale i prodávánim přísad do lektvarů, ač to moc nevynáší), prošla jsem několikrát Godrikův Důl, na tom hřišti jsem se zašila a hrála jsem na kytaru. Takovou nostalgii jsem nepoznala hodně dlouho. Úplně jsem si vzpomněla na moje první prázdniny po prvnim roce v Bradavicích. Tenkrát jsem se chtěla přidat k Eamovi. I když vlastně ne, já to dokonce udělala. A Marry jsem pak řekla, že to tak nebylo. Když jsem se s timhle jednou svěřila Mattovi, neuvěřitelně se mi ulevilo, ale najednou se ten strašnej pocit vrátil... 

Jednoho rána jsem se vzbudila s tou samou náladou. Jediná pozitivní věc byla, že už se James vrátil. Jenže potom mi dal nějakou básničku, ať prej si to přečtu... A já četla a četla, až jsem se dočetla k tomu, že jsem zapomněla na výročí. Kdybych si bejvala někdy koupila kalendář, nejspíš bych nezapomněla, že už spolu chodíme rok. Takhle trapně jsem si snad ještě nikdy nepřipadala. 

A tak jsem se konečně dokopala k poslednímu bodu zápisu - nebelvírskej výlet. Předevčírem byl sraz v Kotli a mimo Nebelvíráků se k nám taky přidaly Vin, Alice a Sus. Nakonec jsem ráda, že jely, je tu s nima sranda. No... Jeli jsme sem autobusem a cesta byla celkem zajímavá, asi půlku jsem prospala. Když jsme konečně vystoupili, chvilku jsme bloudili a nakonec jsme došli k hotelu. Rozdělili jsme se do chatek po dvojicích a nejsem s nikym jinym než s Jamesem. Následovala večeře, ke který jsem si dala špagety s parmazánem a džus. Ponaučení pro příště: Nikdy si v Británii nedávat jídlo, který jíte doma až moc často. Po večeři jsme ještě hráli hru "Nikdy jsem...". Byla u toho fakt sranda, takže jsme šli spát až někdy skoro ráno. 

Druhej den výletu byl ovšem mnohem zajímavější. Ráno jsme si mohli nabrat libovolnej počet jídla, takže jsem samozřejmě pobrala všechno, co se mi vešlo na talíř. Zbytek jídla jsem propašovala v brašně a pak už se konala dopolední zábava - vodní bitva. Já na zádech Alice proti Kris na zádech Jamese... Co by se dalo čekat jinýho, než že měl James druhý Vánoce z toho, čim do něj Alice vlastně vráží (no jo, když je menší...). Samozřejmě jsme vyhrály my. Odvetu už jsme sice nedali, ale aspoň se po obědě odehrávala jiná bitva, mnohem zajímavější. K obědu jsem si tentokrát dala kuře s bramborovou kaší a jakousi broskvovou colu. Sice to byl džus, ale my si objednali colu. 

Odpoledne jsme strávili bitvou, který se účastnili i Thorinson a Senter. Profesorka byla rozhodčí a tentokrát jsem bojovala s Jamesem proti Kris a Thorinsonovi. Byla mnohem větší sranda než ráno, ale na druhou stranu tohle utkání skončilo porážkou pro mě nás. Večeři jsme si tentokrát upekli na ohni a večer se skoro nic zajímavýho nedělo. Jenže pak se zjistilo, že na pláži prodávaj pivo - všem bez rozdílu! Kdybych si nepřipadala tak chudě, nejspíš bych si tam došla něco koupit hned, hlavně wafle nebo palačinky, ale nechala jsem to na ráno. 

Nakonec se společnost porozpadala a zůstali jsme s Jamesem u ohniště sami. Obloha plná hvězdiček, dohořívající oheň, básničky... Bylo to strašně pěkný. Ovšem pak jsem dostala nápad, že se půjdem projít na pláž. Vzali jsme to menší obklikou a když jsme tam došli, začala jsem Jamese tak trochu provokovat. Občas si připadám nezodpovědně, neznám meze kdy se srandou přestat. Všechno to skončilo tak, že jsem mu zdrhla do chatky a tam začalo něco dalšího. Probrala jsem se celkem pozdě - leželi jsme na posteli, oblečený jenom napůl. V tu chvíli mi došlo, že jsem možná ještě celkem malá a asi by nebylo moc vhodný to udělat. Takže tu teď sedim a přemejšlim nad tim, že už jsem to mohla mít za sebou. Ale... Ono to přijde jindy, jsem si tim jistá...

Kapitola LXIII - CO JE PRAVDA?

Prázdniny... Po tom náročnym školnim roce jsou konečně tady. Nakonec jsme tu soutěž o body vyhráli, spolu s Jamesem. On si vybral spisovatelskou sadu. Věřim, že ji určitě hodně využije, už v ní má několik básniček. Já jsem se pořád rozhodovala mezi astronomickou sadou a sadou s lektvarovym sklem. Do teď si nejsem jistá, co by se mi líbilo víc, ale je pravda, že ty různý nádoby rozhodně líp využiju. Ale času na rozhodování mám ještě dost, teď už něco k prázdninám...

Do Kotle jsem přijela dýl než většina ostatních lidí. Všechny pokoje vepředu už byly zabraný, takže nás brigádnice chtěla ubytovat až někde vzadu v prvnim patře. Mně se nějakym záhadnym způsobem povedlo nacpat se na pokoj k Jamesovi - bez jeho přítomnosti. Je to prostě jasný, když člověk řekne, že je s někym příbuznej, vždycky to zabere. 

Prvních několik dní se mi plete dohromady. Hodně jsem rybařila (a vydělala si tak možná maximálně 5 galeonů?), prošli jsme s Jamesem Příčnou, pak jsem se taky procházela po Londýně (kde neni mimo cedulí: "Mimo provoz." nic novýho), prozkoumala jsem Godrikův Důl, kousek Portsmucku, nakoupila jsem několik věcí na Příčný... No prostě toho bylo fakt hodně.

Ve středu ráno jsem měla opravdu špatnou náladu. V noci jsem měla jednu z nejhorších nočních můr, který se mi kdy zdály. Chvíli jsme s Marry seděly v Kotli a pak jsem se vydala na Příčnou. Ještě jsem ani nedošla moc daleko, zhruba někam k tý růžový čajovně, a už jsem se chtěla vrátit zpátky. Stála tam Nayer, ta otravná havraspárská holka, a s ní zhruba 20letej kluk s dlouhejma červenejma vlasama, kterýho jsem okamžitě poznala. Byl to Matt. Už jsem se dávno smířila s tim, že ho nikdy neuvidim, i když to bylo opravdu těžký. A on tam stál a povídal si s otravnou prvačkou. Jelikož jsem vůbec nevěděla co od něj čekat, pokusila jsem se rychle vytratit - marně, stejně si mě všimnul.

Když pak přišel do Kotle, okamžitě se k němu nahrnuli lidi. Nejdřiv Amai, pak James a potom jsem se odhodlala i já. Člověk nikdy neví, co od lidí jako je Matt čekat. Měl narážku ve smyslu, jestli se mu už nevyhejbám... Vyprávěl nám co se za ten rok stalo, jak se nešťastnou náhodou do něčeho zaplet a pak ho snad unesli... A že je nevinnej. Otázkou zůstává, jestli mu to věřit. Koupil nám džus a pak se vytratil (nejen díky Nayer, ale i díky nějakejm brigádnicim).

Tu krev jsme samozřejmě pozdějc probrali. Tvrdí, že se s ní nikdy nic nedělo. Dobře, tohle mu věřim. Vlastně ani jinou možnost nemám, jelikož kdybych mu nevěřila, asi bych se z toho dlouhýho zamyšlení nikdy nedostala. Pak mi vyprávěl příběh a všechno se najednou zdálo bejt fajn. Jako kdyby z ničeho nic byly všechny pochybnosti někde pryč. Včera jsme si dokonce povídali úplně normálně. Došlo na různý témata, třeba i na sušenky. A pak najednou Matt odešel. Něco se tam řešilo, všimla jsem si zase tý Nayer a pak ještě jednoho kluka, o kterym jsem pozdějc zjistila, že je taky Matt, Matt Mason.

Ani nevim jak se to povedlo, ale postupně si ke mně přisedlo několik lidí - Marry, Matt Black, již zmíněnej Matt Mason, pak ještě ten Vymazávač pamětí, Darius a Ay, kterou znám z loňska. No dobře, ten Darius asi nemá ani ponětí jak vymazat paměť (dokonce na to působí až moc pohodově), ale moc dobře si ten zážitek pamatuju. Potom jsme hráli flašku. Bylo to dost zvláštní, jelikož víc než polovinu těch lidí jsem včera večer teprve poznala a hlavně jsou mnohem starší. Ale na druhou stranu jsem se opravdu bavila. Dalo by se to pojmout jako takový seznámení. Možná. Padlo hodně zajímavejch otázek a několik úkolů, který už tolik originální nebyly. Přiznávám se, připadala jsem si dost blbě, když jsem měla Mattovi Blackovi dát pusu na tvář, ale horší by bylo, kdyby se nevykecal z pusy na pusu...

Radši už to ukončim, za chvíli je ráno a měla bych se ještě trochu prospat.