Kapitola LIV - NEBEZPEČNÁ CESTA

Mudlové... Jejich cirkusy... Jejich věštby... A můj osud...

Možná se to nevyplní... Možná. A nebo taky jo. Každopádně - z první věštby jsem byla celkem vykolejená. A ta ježibaba, co mi vykládala z Tarotu taky... Vlastně mi pořádně neřekla, co z těch karet vyložila, ale tvářila se, že je to něco fakt strašnýho. James a Marry mi tvrdili, abych to nebrala tak vážně. Maj pravdu, to uznávám, jenže jak bych si něco takovýho mohla myslet hned po tom vyvěštění?

Podruhý jsem tam šla s Jamesem. Pro jistotu jsem se převlíkla (kombinace kiltu, flanelový košile, čapky a nebelvírský kravaty je prostě nezapomenutelná - nejen díky fotkám) a učesala jsem si takový příšerný copy. Samozřejmě mě ta babizna poznala i tak. To ovšem nevadilo - vybrali jsme si jakousi věštbu pro páry. No, když si někdo vytáhne kolo štěstí, co špatnýho se dá vymyslet? Jenom nějaká cesta, na kterou se budu muset vydat... Ale do tý doby prej budeme mít harmonickej vztah plnej věcí, který bychom věděli i bez tý ženský. No prostě... Jakej jinej vztah bych mohla mít s tak úžasnym klukem?

Už se těšim na hrad. Možnost čarovat, pomoc s kouzlama od Jamese, spaní v měkký postýlce v prostornym pokoji, snad i ta nebelvírská flaška... V Kotli si připadám jak bezdomovec.

Ale vrátim se do reality - ještě furt jsou prázdniny. Takže... Otevřeli Příčnou. Kotel plnej prváků, všude na zemi zvratky a Vin s Jen dohlížející na frontu. Šla jsem si přebarvit oblečení k Malkinový a nechali si tam můj plášť, ať si ho vyzvednu... Problém je, že jsem nemocná a nejspíš to nestihnu. Budu se muset zeptat Thorinsona, jestli to půjde nějak objednat...

Marry si koupila šaty! Takový pěkný a k nim střevíčky... Jo, půlrok u Munga dělá zázraky. A ten poslední večer, kterej jsem v Kotli strávila, se chovala fakt divně. Vypila nějakej Chechtavec... A to co mě zarazilo ještě víc bylo, že dobrou náladu měla i Jen... Jen? Radši jsem se bavila s Felixem. Neměl náladu jako ony dvě a po nějaký době dokonce prohlásil, že Jen utrhne hlavu, jestli bude pokračovat. Taky si stěžoval, že se s nim Marry vůbec nebaví... Upřímně mi ho bylo líto. No, jsem zvědavá, jestli skončí v Nebelvíru.

Jdu si lehnout, abych mohla jet v pondělí do Bradavic s ostatníma.

Kapitola LIII - MARRY!

Brečela bych. Brečela bych nad událostma posledních dní, i když se nám vrátila Marry. Ale jinak je to zlý. Jako bych od posledního zápisu šla temnou chodbou, někde zhruba uprostřed bliklo silně zářící světýlko a zase rychle zhaslo. Ale tak... Asi se o tom trochu rozepíšu.

Když jsem se v sobotu vrátila do Kotle, všechno bylo poměrně normální. Teda až na hromadu novejch lidí. Oni jsou všude! Je to hrozný... Nechápu, jak jsem mohla bejt taky taková, možná ještě horší. Ovšem nějak se mi v paměti nevybavuje, že bych kdy kradla ostatnim ryby, nebo dokonce plný pytle ryb... A ještě ke všemu staršim lidem! Nedokážou odhadnout, co je ještě zábava a co už ne...

Následovala několikadenní akce. Nevim jak to nazvat, možná: "Chyť ty dva nevychovaný prcky, který za několik dní skončej pod sprchou kleteb!". Ono to totiž bylo asi trochu složitější... Nejdřiv jenom otravovali, další den ukradli ryby nejen mně, ale i Jul Fox (jí celej pytel vrátili, mně už ne), potom jsme je chtěli jít s Jamesem napráskat na ministerstvo (já vim, je to trochu zvláštní, ale jít k tý mudlovský po... policii nebo jak, nepřipadalo v úvahu), vrátnej spal, takže jsme napsali dopis (totiž James napsal pod mym jménem...) a další den ukradli ryby i Kris... To už se do toho zapojilo víc lidí a ani nevim jak, včera k večeru jsem obdržela 15 srpců... Upřímně, za 34 ryb bych dostala mnohem víc a radši ani nechci vědět, kde se ty peníze vzaly, ale každej svrček dobrej...

Prostě a jednoduše.. S prvákama jsou jenom samý problémy. Některý se chovaj celkem normálně, ale většina... Asi bez komentáře, pro jistotu. A když se ozvalo "...Marry Spring..." z davu prváků, celej Nebelvír se tvářil, že by člověka, kterej to řek, nejradši uškrtil. To ještě byla Marry zavřená u Munga. Pozdějc jsem zjistila, že o Marry mluvil nějakej Felix, z kterýho vypadlo, že se s Marry znaj a že mu o nás vyprávěla. To už jsem trošku změnila názor.

Jeden den jsem se dokonce dala do řeči s Artairem... Ano, s Artairem. Bylo to takový zvláštní. Měla jsem ten dojem, že se každou chvílí začneme vyloženě hádat, ale ono nic. Což je samozřejmě dobře... Vlastně, kdyby nějaká prvačka nepotřebovala pomoct, ani bychom se bavit nezačli.

Ještě asi nejdůležitější věc číslo jedna. David mě teda opravdu zklamal. Jestli vážně udělal to, co každýho napadne, když vidí někoho s pořezanou rukou a kousek od něj nůž od krve... Jenom kvůli Marry. Kdyby chudák věděl, že si ublížil úplně zbytečně... Ale na druhou stranu - od čeho má mě, kamarádku, která slíbila, že mu kdykoliv pomůže? Jestli místo v Bradavicích neskončí ve čtvrtym patře u Munga, budu se mu muset pokusit nějak pomoct...

A teď to nejlepší z celýho léta... Marry se nám vrátila! Nejdřiv mě málem shodila do vody v Portsmucku a pak už jsem prostě poznala, že je zpátky - ta její zábava nám celou dobu chyběla. Jsem tak ráda, že už je tady!

A večer se nám rovnou postarala o program. Naše oblíbená hra, o který píšu snad do každýho druhýho zápisu. Ovšem tradiční nebelvírská flaška, byla hrána jenom do příchodu jisté Vin. Tak jsme několik kol hráli ve čtyřech... Vin šla potom stejně spát - ale stihla nám ještě slíbit, že dneska půjdeme k Věštkyni do cirkusu. No, možná bude lepší, nepsat sem všechno, co jsem se dozvěděla. Asi to shrnu takhle: Marry se u Munga trochu změnila... Ale kotlíky s vodou vylejvá furt stejně!

Vzali jsme ji s Jamesem k nám na pokoj - přeci jenom, máme volnou postel a místo na kufr tam taky ještě bylo... Připadalo mi trochu divný spát s Jamesem na jedný posteli, když asi tak metr od nás spala Marry. I když, nic špatnýho jsme nedělali. A vlastně jsem si s Marry potom ještě chvíli povídala. To, co mi řekla, mě šokovalo tak, že jsem z toho celou noc pořádně nespala.

Asi zase přijdou na řadu nějaký ty lektvary...

Kapitola LII - VŠECHNO SE TOČÍ OKOLO...

Prázdniny se pomalu blížej ke konci, řekla bych, že mám za sebou několik dní, který považuju za jedny z nejhezčích v celym životě a zejtra jedu domů... Upřímně se mi tam vůbec nechce, ale k tomu se dostanu...

Náročná akce, o který jsem se zmínila, je dávno za mnou. Asi neni zrovna nejlepší ujmout se organizace rande v Londýně, když jsem ráda, že se nějak dokodrcám z Kotle na nádraží... Ovšem nakonec se povedlo. Bylo to vlastně o hře, který mám pořád chuť řikat Flaška, i přesto, že k Flašce to mělo hodně daleko. Otázky, otázky a zase otázky... Dozvěděla jsem se o Jamesovi hodně novejch věcí, on poznal na 100 otázek pomalu půlku mojí rodiny a nakonec to skončilo... tak nějak normálně, jak rande končí...

Nikdy jsem nechápala, co lidi viděj na nakupování, chození po obchodech a dalších nesmyslech. No, stala jsem se závislou na chození po Příčný. Zpětně si řikám, že jsem opravdu dobře udělala... Když jsem totiž došla do cukrárny, myslela jsem, že prostě spim. Spim, stojim ve dveřích uprostřed Příčný, vnímám maximálně tak vůni zmrzliny a nemůžu pochopit, proč mám halucinace. Přede mnou seděla Jenifer a vedle ní (ne, to opravdu neni možný!) Marry! Neviděla jsem ji celou věčnost, hrozně mi chyběla a konec konců, přišla o naplnění její věštby... Bohužel jsem se tam objevila až na poslední chvíli, takže jsme si toho ani nestihly moc říct. Snad příště...

A jednoho dne konečně po nekonečnym a šíleně stereotypnim rybaření přišla změna. Otázkou je, jak moc hezká změna to byla... Jenifer nás s Jamesem vzala na Obrtlou. Co bych měla komu vykládat, jasně, že jsem se tam těšila. Nebo jsem možná byla spíš zvědavá, jaký to tam je. Jen nás protáhla vchodem, pak dolů po nějakejch schodech a jen se zastavíme a skoro se ani nestačim porozhlídnout, už vidim na zdi krev... A vedle další a další... Pokračovali jsme dál. Krve sice nepřibejvalo, ale ani neubejvalo, jenomže těch podivnejch lidí stálo podél cesty čim dál víc. Měla jsem z toho divnej pocit. Hrozně se mi chtělo drapnout Jamese jako klíště a oba je ukecat, ať se vrátěj... Což jsem ani nemusela. Po tom, co jsme si v rychlosti prohlídli kouzelný tvory (mezi nima byl takovej velikánskej had...), se tam už nechtěli zdržovat ani oni... I když to nebyl zrovna nejhezčí zážitek, jsem ráda, že nás tam Jen vzala.

Sice už ani nevim, kdy to bylo, ale vydali jsme se s Jamesem na Příčnou, jen tak. Teda, jít se svym klukem do apatyky je opravdu záživný. Nejdřiv vám vnucuje krabičku s náplastma, zatimco jste přesvědčeni, že o náplasti nejde, pak začnete okecávat náplasti a ve skutečnosti to vyzní úplně jinak, zamotáte se do toho a ve výsledku je to fakt trapný... Ještě, že existuje obchod s věcma na Famfrpál! Na jednu stranu je super si tam tu náladu zlepšit, ale na druhou je opravdu těžký odejít se skutečností, že to koště, který se vám tak líbí, stojí tolik galeonů, kolik jste nikdy v životě neviděli pohromadě. Krutá realita... Každopádně, byl to užitej den.

Vlastně se všechno točí okolo dortů, čokoládovejch žabek, specifickejch klobouků, básniček na všechny způsoby a taky usínání v jistý poloze. Každej den stejně a přitom úplně jinak... Co víc bych si mohla přát? Mám zábavu, jídlo, občas i pití, hezký sny a hlavně skvělýho kluka... 

A samozřejmě kamarády... Po dlouhý době jsem viděla Davida a tak jsme si tak jako povídali. A u toho překvapivě rybařili. Došli jsme až k zážitku z minulýho léta, kterej jsem sem radši ani nepsala... A taky jsem viděla Victorii, se kterou jsem se loni skamarádila. Otravoval nás nějakej podivně vypadající chlap a ptal se na nějakýho "Grosse". Vic ho prej zná. No, zajímalo by mě, co po něm chce...

Další návštěva Příčný se neobešla bez společnosti Amaie a Vin. Třeba nakonec neni zas tak hrozná, jak mi už nějakou tu dobu připadá... A nebo třeba taky jo. James řikal, že se prej ještě třeba skamarádíme, ovšem o tomhle já celkem pochybuju. Půjčíme si stan pro čtyři (jsem teda fakt zvědavá, kde na to vezmu) a půjdem někam stanovat. Až znova otevřou Příčnou.

Tak a ještě poslední bod zápisu. Výstava bylin. Celkem jsem se tam těšila, jenže jsem samozřejmě hned první den byla zklamaná. Nejenom, že jsem zabloudila, ale hlavně tam nebyl nikdo, s kym se bavim. A lidi s kterejma se znám, mě většinou ani nepozdravili... Ten večer jsem se teda vrátila zpátky do Kotle, kde byl naštěstí James. Po nějaký době jsme se rozhodli, že si zahrajem úkoly (úkoly a zase úkoly...). 

Druhej den už byl mnohem lepší. Měla jsem skvělej doprovod a zůčastnila jsem se přednášky i workshopu. A večer byl zase o úkolech, úkolech a úkolech... No a třetí den... Byla tombola. Jak to tak bejvá, nepatřim mezi lidi, který maj na tyhle věci štěstí, takže jsem ani nečekala, že bych mohla něco vyhrát... Někdo už vyhrával třetí cenu a já překvapivě pořád nic. To, co se stalo mě teda opravdu překvapilo - normálně mě vylosovali na první cenu! Je to zahradní gril... Jsem zvědavá, jestli mám grilovat ve spolce, nebo kde vlastně. A pochopitelně mi to nedalo a musela jsem začít hned zkoumat, co v tý bedně všechno je... Gril, různý nádobí, zástěry a jedno problémový uhlí. Po skončení celý akce jsme se dokodrcali na vlak. Na vlak, kterej měl stát 15 liber! No jako vážně, kde bych v tu chvíli vzala jedinou penci, když jsme byli na výstavě pro kouzelníky? Vin měla úžasnej nápad, že prej pojedem načerno. Z čehož velice rychle zase sešlo, takže jsme se vrátili k přenášedlu.

Jo, musim uznat, že těch několik dní jsem si opravdu užila. A teď už bych asi měla jít spát, ráno musim brzo vstávat...

Kapitola LI - AFRA, ZLATÍČKA A PŘÍBUZENSTVO...

*v nadpisu něco začmáráno*

Půlka prázdnin za náma, Příčná plná prváků před náma a půl flašky punče ve mně. James ještě spí a mě napadá, že jsem ho neměla nechat, aby mi ten punč kupoval. Teda... Ne, že by mi to nechutnalo, ale zase jsem vyváděla fakt pěkný věci. Nejlepší bude nerozebírat to...

Asi to zase shrnu. Bez detailů - jako obvykle... Rozešla jsem se s Artairem a povedlo se mi tak shodit něco strašně těžkýho - možná pocit viny? Bylo to takový zvláštní. Překvapivě jsem se s někym rozcházela poprvý a na to jak mě naštval, jsme se rozešli celkem v dobrym.

A od tý chvíle jsem získala na svět jinej pohled. Je hrozně hezkej pocit probudit se několik dní za sebou s tim, že se bude něco dít. Něco pěknýho, záživnýho... Totiž... Abych to "něco" upřesnila... Nikdy by mě nenapadlo, jakej James je. Hodnej a zábavnej určitě, to na každýho, jenže ke mně se chová opravdu hezky. Kdybych si chtěla rejpnout do rodiny, řekla bych, že jsem o Vánocích nikdy nedostala tolik dárků, jako za těch několik dní od Jamese... A samozřejmě mi nejde jenom o dárky.

To ovšem nebylo vysvětlení nadpisu. Díky genialitě jistý osoby, která ještě spí a něco mumlá ze spaní, se nám podařilo vybojovat si společnej pokoj. Pro mě je to neuvěřitelný vysvobození - konečně se můžu na pokoji pohnout. Takže kdyby se někdo cizí ptal (nejspíš nějakej brigádník), jsme příbuzný. 

A pomalu se dostávám k poslední věci. Jenifer nutně potřebovala změnit identitu a já jsem jí narvhla, ať si na hlavě udělá zelený afro. Až na tu zelenou barvu mě vzala vážně a splácala si podivnej účes. Potom to samý udělala mě. Po příchodu přeletaxování do Kotle, se odehrávala hra "Chyť a změň účes na afro". Místo toho lidi usínali, padaly na ně židle a celkově se to úplně vymklo naší kontrole. Pak Annie oznámila, že půjde spát a já jí to vymluvila... Chyba.

"Uneseme Tweetyho!" Annie a Jenifer proti mě a... spícímu Jamesovi? Takhle to zhruba vypadalo. Nejdřiv se mě ptaly, kde má pokoj. Když jsem dělala, že nevim, použily tvrdší metody - vydírání špuntama do uší. Nakonec se vloupaly do prvního, kterej je napad. No, naneštěstí to byl ten správnej. Unesly Tweetyho a já jsem díky tomu pořádně nespala.

To se ví, že jsem je napráskala Jamesovi, jen jsem ho viděla. On si totiž chudák ani nevšim, že mu chybí sova. Nakonec se to nějak vyřešilo, i když vůbec nevim jak, jelikož jsem u toho nebyla a nikdo z nich mi to neřek. Ten večer byl takovej prapodivnej. Pili jsme punč a plánovali jsme cestu na Obrtlou. No, proč ne? Akorát bylo opravdu zvláštní, že nejdřiv se s náma Jen sotva bavila a nakonec nám tu Obrtlou slíbila. 

A teď jdu možná ještě chvíli spát. Nejen, že zbytek večera byl psychicky náročnej, ale hlavně jsem se chopila organizace jedný nejmenovaný "akce", která se bude odehrávat právě dneska...

Kapitola L - JASNOVIDKA MARRY ANEB PŘÍBĚH BEZ HLAVY I PATY

30. červenec 1999 *zvýrazněno asi desetkrát*

Tenhle den se nejspíš zapíše do historie. Ale přece by bylo hrozně nudný napsat to hned na začátek...

Vrátim se o několik dní zpátky. Carrington se doopravdy objevila v Kotli, přeměnila nám jabka na modrý sovy s červenejma očima odznaky, koupila nám večeři, slíbila, že Charliemu Jimbovi přičaruje vlasy (teda pokud to neudělá Thorinson) a celej večer jsem si opravdu užila. Ovšem pak se objevili Cavallero s Alertem, ještě nějakej chlap a pořád tam pobíhali brigádníci, jestli si prej něco nedáme... Když Alert odešel, přised si Cavallero k nám a nabízel mi čokoládovou žabku když uhodnu, kdo nepřišel na teoretickou zkoušku z formulí... A pak mě ukecával, ať si vyberu POKT ("Přece si nenecháte ujít jednorožce!") To tak! Tady se tváří jako hodnej pán rozdávající čokoládový žabky a ve skutečnosti... Ještě si to budu muset rozmyslet.

Bylo domluvený, že na několik dní pojedu domů. Ale to, co nebylo domluvený je, že jsem se tam musela ještě ten den, co jsem přijela, zase vrátit. No koho by to nenaštvalo? Nejdřiv mi zabijou babičku, mamku zmrzačej a teď se k ní přidá ještě brácha. Je to hrozný - ještě, že jsem v Londýně, kde jakožto údajnej vrah pobíhá jenom Matthew Black...

Dneska asi kolem poledne jsem se zase vrátila. Netušim, jak jsem se objevila zrovna v Portsmucku a stejně tak netušim jak je možný, že jsem hned narazila na osobu, kterou jsem měla v úmyslu hledat. Ale náhody neexistujou. Na dnešek jsem měla jasný dva cíle: Najít Jamese a vyklopit mu svoje pocity a najít Artaira a rozejít se s nim. Ani jeden z těch cílů se nesplnil tak úplně podle mýho očekávání. James po chvilce celkem normálního rozhovoru začal okecávat takovou "jednoduchou" otázku, jestli bych s nim nechodila. A to jsem nemusela řikat vůbec nic... Škoda, že tu neni Marry. Kdybych se s ní tenkrát u tý flašky vsadila o nějaký ty srpce, asi bych jí nemohla dát nic, jelikož jsem bez peněz vyhrála by... Několik srpců. No co, aspoň má novou, extrémně tajnou přezdívku -  "Jasnovidka Marry"...

Aby to celý mělo smysl, musela bych nejdřiv mluvit s Artairem. Bohužel, jaksi jsem ho nenašla. Ptala jsem se na něj Julie, jelikož jsem na ni narazila skoro hned. Ta vypadala, jako by na ni někdo použil nějakou koktací kletbu. Chvíli jsem se z ní snažila vytáhnout co se děje... Navrhla, že půjdeme do altánku a tam mi řekla dost zajímavý věci. Pomalu se mi tim ani nechce špinit deník (ač už jsem si ho ušpinila horšíma větama, jménama a možná i opravdovou špínou...). Julie Artairovi vykecala to, co slíbila, že nikomu neřekne - že jsem se zamilovala... A to nejhorší? Oni se normálně líbali! Pěknej humus, co Deníku? Ne, tak jsem to úplně nemyslela... Kdyby se nestaly ty další věci, asi bych reagovala jinak, ale proč si kazit ten dokonalej den - 30. červenec 1999???

James Courtman... Ten samej kluk, o kterym jsem řekla, že je nejhezčí na škole. Jo, přesně ten. Pozval mě na večeři (i když bych tomu řikala spíš něco jako "rande s čokoládovym dortem" - samozřejmě ne doslova), dal mi úžasný dárky a narval mi špunty do uší (a to tvrdí, že by do LPOS nechtěl - ovšem kdyby tu sázku Annie vyhrála, neměl by na výběr...). Jo a James naprosto dokonale líbá... (Teď můžu jenom doufat, že si tenhle deník nikdo nikdy nepřečte...) 

A teď už bych možná měla jít spát - na jeden den se toho stalo až přehnaně moc...

Kapitola XLIX - UŽ TO ZAČÍNÁ...

Kolik může bejt hodin? Tři? Půl čtvrtý ráno? Nevim, netušim... Ale nějak nemůžu usnout. Možná bych se o to měla po miliontý pokusit, ale pro člověka, kterej vlastní obrovskou krabici (ač vlastně namíchaných) lektvarů, to neni tak důležitý. Určitě do sebe než vstanu něco naleju....

Začnu třeba "Ligou pro ochranu sov". Annie se pokoušela sehnat odznaky pro náš úžasnej spolek. Nemůžu uvěřit, že možná budeme v LPOS čtyři! No, moc dobře to nedopadlo... Má jenom jeden a ke všemu jakýsi jabko, což sovu se špuntama v uších zrovna dvakrát nereprezentuje... Psaly jsme paní profesorce Carrington, jestli by jen tak náhodou neznala nějakou užitečnou přeměnu. Prej znala a dneska by se měla objevit v Kotli!

Pak mám další novinku. Kristene už přijela a byla z toho dárku úplně nadšená. Nebo je aspoň dobrá herečka... Nevim, co to do mě vjelo, ale navrhla jsem jí rozjet nový pátrání. Rovnou jsem nadhodila podezřelý a tak můžeme kdykoliv začít...

Měsíc se s měsícem sešel a mě se znova naskytla ta příležitost, zahrát si "flašku" ve dvou - s Jamesem... Jasně, úplně postrádá smysl řikat tomu flaška, ale vzhledem k atmosféře je to prostě flaška ve dvou a hotovo. Takže... James se mi pokusí s těma soubojema pomoct. Ještě mě celkem uklidnil větou: "Zas tak zlý to snad nebude." No jo, kdyby takoví byli všichni lidi... Taky jsem mu zapomněla vyprávět pohádku na dobrou noc, dozvěděla jsem se, že bílou barvu pozná a pak jsem se z něj snažila vytáhnout nějakou informaci, kterou mi nechtěl říct... Od tý doby jsem ho neviděla, takže ještě furt nevim, co to bylo...

V sobotu se konalo Člověče nezlob se. Ukecala jsem Jenifer, aby se stala mym skvělym spoluhráčem. Nejdřiv to vypadalo, že úžasnej tým červenejch Nebelvíráků prohraje, pak se to výrazně zlepšilo a nakonec jsme skončily předposlední. Škoda, že jsme si nemohli nechat ty srandovní slamáky, který jsme měli na hlavě. Všichni dostali nějaký sladkosti, ten první tým (Sally s nějakym klukem) ještě k tomu pohár... Večer jsem prokecala s Julií Fox a s Amaiem... Až na historky o lezení do cizích kolejí se nic moc zajímavýho neřešilo.

Když už jsem u Jenifer... Je to fajn člověk. Od tý doby, co jsem se vrátila do Kotle s ní trávim prakticky všechen čas. Nemá tu Marry a já se vždycky k někomu jen tak náhodou přidám, takže tak. Vybrala, jsem si ji jako člověka, kterýmu je vhodný svěřit se. Nevim, možná jsem to neměla řikat nikomu, ale dost se mi ulevilo...

V pátek (nebo kdy) se v Kotli objevil dost divnej chlap. Furt po někom koukal a Jen napadlo, že jde po Annie. Ukázalo se, že nejspíš ne. Zmizel do Godriku, my o několik minut pozdějc za nim a už jsme ho nenašly. A kdo se tam objevil? Zase Septimus... Motal se kolem nás i když jsme vyrazily za Annie, jak ji pronásledoval ten zakuklenec. Jenifer někam zmizela a on šel celou dobu za mnou a tvářil se hrozně důležitě... Nakonec jsem Jen našla na hřbitově a toho chlápka jsme nikde neviděly...

A včera zas. Zase stál tam v patře a mě to nedalo a musela jsem se zamyslet... Koho by tak moh shánět? Napad mě jeden člověk, Jen s tim souhlasila a my se zase vydaly za nim - na Příčnou. Nikde nebyl. Jenifer ještě proběhla Obrtlou, ale prej nebyl ani tam... Ovšem jestli opravdu hledá tu osobu, kterou si myslim, řekla bych, že hledá špatně. V Kotli se pravděpodobně ukazovat nebude...

Nevim, kdo mě napráskal, že jsem šla do Příčný, ale najednou vedle mě stál Artair. A to jsem si naivně myslela, že s Jenifer budem pokračovat v pátrání... Upřímně jsem na něj moc náladu neměla a tak jsem se pokusila zmizet - marně. Připadalo mi hrozně blbý říct něco jako: "Hele, sorry, my musíme ještě něco s Jenifer vyřešit, teď na tebe nemám náladu." Navíc se Jen tvářila, že už je to dořešený... Možná to moh bejt zábavně strávenej večer, kdybych si vybrala jinou společnost. Ale ne, já radši šla pozorovat hvězdy k altánku. To jsem fakt dělat neměla. Loni jsme tam byly s Marry, vyprávěla mi něco o Jacobovi a byla hrozně smutná... Samozřejmě jsem si na to vzpomněla... A hlavou mi běhalo tisíce dalších myšleněk - na minulost, na budoucnost, jenom ne na přítomnost... Asi jsem si o to řekla svym chovánim sama, ale tenhle večer neskončil zrovna nejlíp...

Myslela jsem si, že v Kotli bude prázdno. Nebylo. Hned u prvního stolu seděl Artair, dole se zanedlouho objevil ten Sallyin parťák (možná i kluk) a přišla i dvojice ve složení Amai a jedna z těch Foxek - nevim, jak se jmenuje křestnim... Nic moc jsem neřešila, přemejšlela jsem a pak mě z přemejšlení probral nesnesitelnej hluk. Vypadalo to, že se tam několik lidí porvalo, což mě nijak nepřekvapuje... Na druhou stranu... Asi se budu muset poptat...

Za chvíli bude ráno. Nechce se mi vstávat - celkem se bojim, co se bude dít... Teď bych potřebovala nějakýho člověka, kterej je z tohohle děje úplně venku... Třeba Shyam? Jo, já vim, zní to trochu divně, nejsme zrovna skvělí kamarádi... Ale... Kdo ví, jak to všechno dopadne...

Kapitola XLVIII - BOJ, VRAŽDA A... MATT?!

Sice to neni taková doba, co jsem sem psala naposled, ale za těch několik dní, se stalo opravdu hodně věcí... 

V neděli jsem se vrátila do Kotle až k večeru a zvolila jsem radši poklidnější procházku po Příčný. Neměla jsem tam s kym jít - většinou se na takový akce vydávám s Davidem, ale ten den jsem ho ani neviděla... Potřebovala jsem zjistit ceny některejch věcí, který se chystám prodat a pořádně si prohlídnout novější zboží.

Když jsem se vrátila do Kotle, povedlo se mi porušit předsevzetí o tom, že se Jamesovi budu vyhejbat. Seděli tam s Annie a asi se dobře bavili, tak jsem se k nim přidala. Nelituju toho - jsem naopak ráda.

To, čeho ale lituju, je konverzace následujícího dne. Dusila jsem v sobě několik měsíců informaci (nebo spíš víc), o který jsem měla dojem, že ji prostě Jamesovi musim říct. Bohužel, asi jsem tak úplně neodhadla situaci - co je v tu chvíli vhodný řikat a co už ne. Připadala jsem si trochu trapně, když neodpovídal. Naštěstí přišla Annie a malinko atmosféru odlehčila odznakama "LIGY PRO OCHRANU SOV". Upřímně - nic tak špatnýho jsem neřekla.

Zní to neuvěřitelně, ale ještě ten den, jsme se zase vydali "za Marry". Tentokrát jsme s sebou vzali i Davida. Byla to taková rutina - cestování letaxem do nemocnice, do výtahu, čtvrtý patro a čekání na Farley. Nenapadlo by mě ovšem, že ta rutina bude oboustranná. Farley přišla, řekla nám, že Marry nemá návštěvy povolený a zase odešla... Nikdo z nás tří by tohle nečekal. 

Nějakou dobu jsme tam stáli. Postupně nás začli vyhazovat i zbylí dva lékouzelníci s tím, že ten první jde na svačinu a ta druhá (byla to nějaká ženská, i když si Jenifer myslí, že to byl chlap) nám vyhrožovala ochrankou. Mysleli jsme si, že si dělá srandu, celkem pohodlně čekali u dveří do oddělení a řešili, co bude dál. Možná jsem měla říct: "Půjdeme...", ale když jsem viděla Jen a Davida, jak tam chtěj za každou cenu, nešlo by to, ani kdybych chtěla. 

Po chvíli se objevil chlap jak hora, stál ve dveřích naproti mě (ano, inteligentně jsem si stoupla doprostřed) a něco nám řikal. Začínala jsem mít strach, ovšem dál jsem zůstávala stát. Pak se za nim cosi mihlo, rychle přibouch dveře, odtáh někam Jenifer a stoup si do výtahu tak "šikovně", že jsem se tam nenarvala za nima. David na mě počkal a co nejrychleji jsme se odletaxovali do Kotle.

Tam už byla pro zbytek lidí velká podívaná, jak ten chlap drží Jenifer za ruku, nadává jí, přiletaxujem se my a pak nás seřve všechny. Všichni na nás koukali, zahlídla jsem toho kluka, co mi tenkrát chtěl vymazat paměť a... Radši jsme zašli do tý hospody v Portsmucku, kde jsme strávili večer.

A další "akce". Prospala jsem celej následující den a když jsem se večer konečně vzbudila, čekalo mě menší překvapení. A to nejen v podobě Nicol Pellas, kterou jsem dlouho neviděla, ale hlavně... Jenifer byla v šoku. Venku pršelo, hřmělo, lítaly blesky a Jen asi... nevim, možná má strach z bouřky? Taky pořád opakovala něco o Marry. Že by toho na ni bylo moc? Ještě dneska z toho byla celá taková divná...

To nejhorší na závěr. Chytili E&G. Jo, jasně, to je samozřejmě dobře, jenže... V tom článku ve Věštci se psalo ještě něco. Annie i Nicol řikaly, že Matt odcestoval, ale ani jedna z nich mi nic víc neřekla. A co je ten problém? V novinách píšou, že Matt se podílel na vraždě! Když jsem to viděla, udělalo se mi špatně od žaludku. Vezme si moji krev, plánuje velký plány s Medovym rájem, muzeem, Famfrpálem a nakonec vraždí lidi? Asi bych to tak neřešila, možná bych těm novinářům ani nevěřila, ale ta krev...

Chtěla bych se zejtra ráno probudit s tim, že tyhle čtyři dny ještě nebyly a taky nikdy nebudou. Nebo že jsem ještě v Bradavicích, s Mattem jsem se nikdy nezačala bavit, nikdy nezačnu a nikdy mu nedám svoji krev. Tyhle prázdniny se nějak moc podezřele táhnou - snad milionkrát pomalejc, než hodina Dějin s Cavallerem...

Kapitola XLVII - LPOS

Takový nemehlo můžu bejt fakt jenom já... Taky koho by napadlo, psát uprostřed noci něco do deníku? No... Podařilo se mi propíchnout si ruku brkem, ale naštěstí ta rána byla mělká a už je to v pořádku. A teď jdu psát o všem, co se tenhle tejden stalo, jelikož toho bylo opravdu hodně...

Asi začnu nadpisem. V pondělí jsme s Annie, Jamesem a Sus seděli v Kotli a řešilo se, jestli James mluví ze spaní. Annie si myslela, že by se to mohla dozvědět od jeho sovy, ale James se netajil tim, že jí dává špunty do uší a to dost drastickym způsobem...

Druhej den Annie navrhla, že si z něj vystřelíme. Vymyslela si dopis z LIGY PRO OCHRANU SOV a nechala mě, ať se na tom činu podílim taky. James byl na brigádě a my jsme byly s naším dílem hotovy několik minut před tim, než ta brigáda skončila. Teda, nenapadlo by mě, že mě James tak rychle prokoukne. Díky zapírání to ale nakonec řešil s Annie, což bylo dobře...

Konečně mi přišla objednávka od Malkinový. Bohužel, nebylo to v zrovna nejlepší chvíli. Nějaká neodbytně vypadající sova si představovala, že jí hodim peníze a bude zase moct letět... Jenže kde vzít 6 Galeonů? Světe div se, James mi tuhletu sumu půjčil. Už jsem to zvládla vyrybařit a vrátit mu to, jenže on si představuje úroky jinak, než něco přes Galeon navíc... Hm... Původně jsem za nim chtěla jít s prosbou, ale kvůli vlastní hlouposti se mu budu snad radši vyhejbat.

Začla jsem se víc bavit s Jenifer. Možná proto, že tu nikdo jinej neni, nebo možná proto, že jsem na ni za ty dva roky změnila názor. Je hrozně fajn a nechápu, jak jsem si někdy mohla myslet něco jinýho... Podpořila mě při tom incidentu "Matt a krev" (mimochodem, psala jsem mu a ještě mi neodpověděl), povzbudila Annie, když ji pronásledoval nějakej zakuklenec a zrovna dneska jsme šly špehovat Jamese, místo čehož jsme skončily ve vodě... Prostě byla sranda...

A to nejdůležitější... Byly jsme "za Marry" u Munga. Teda jednou tam byli jenom Jen a James, ale na protest jsme se dneska rozhodly, že se tam vydáme znova (tentokrát bez Jamese). Trochu jsme se chytly s personálem, což byl ale účel. Od začátku máme cíl jasnej: Chodit tam každej den a vytočit tu ženskou co nejvíc to půjde...

Teď už jdu spát - mám za sebou náročnej tejden a večerní chození po Příčný s Davidem. Objevili jsme hromadu novejch obchodů, ale jsou trochu předražený a pro člověka, co má jenom několik Srpců a ještě bude muset splácet úroky jinak, než penězma...

Ještě by mě zajímala jedna věc... Kde je vlastně Artair?

Kapitola XLVI - KRVÍ PROTKANÁ NOC

Z indigově modré oblohy zářil bledý měsíc a do jinak tmavého města vrhal trochu stříbrného světla. Ve většině přímořsky vypadajících domečků se už několik hodin nesvítilo. Jen v jednom obrovském domě na kraji Florencie, se ani dlouho po půlnoci, v jednom okně nepřestával odrážet plamínek dosud zapálené svíčky.

Na posteli ležela černě oděná dívka, která vypadala, jako by už několik nocí nespala. Pokojem se rozléhaly melodie tvrdšího rocku. Pocházely z kazeťáku, jejž dívce darovala mudlovská sousedka asi před třemi lety. Pod rukama měla jakýsi deník a kolem postele bylo rozházeno několik tuctů zmačkaných listů papíru.

"Za ten necelej rok, co jsem nebyla doma, se stalo opravdu hodně věcí. Zvláštní... Proč vlastně nejezdim domů o Vánocích? No, to je teď jedno... V květnu mi umřela babička Margherita, nedávno se teta Francesca vdala za nějakýho Němce a mamka leží u Munga... Mohla bych se tu teď začít dopodrobna rozepisovat o tom, co jsem skoro měsíc doma dělala, ale myslim, že už jsem se v těch myšlenkách topila hodně dlouho.

Mimo tradiční návštěvy Itálie, jsem s tetou a strejdou strávila nějakou dobu v jejich domě kousek od Londýna. Trochu jsem jim pomáhala s dozařizovánim a musim uznat, že to tam maj moc pěkný. Taky mě vzali na výlet do Skotska - je to hezká část Británie...

Než se zase vrátim mezi spolužáky do Kotle, strávim několik dní ve Florencii. Nevim, nějak to tu nemám ráda (a ten "adventní" kalendář, na kterym si prababička odpočítává datum smrti, to nedělá). Hlavně mi chyběj kamarádi...

Co když už se někteří v září do Bradavic nevrátěj? Možná jsem naivní, ale takovejch lidí co šli na jinou školu je... Například sestra Nicol Pellas. Je někde... v Americe? Z vyprávění se člověk dozví hromadu věcí...

Nikdy jsem sem nepsala všechno a taky nikdy nebudu. Kdykoliv si to kdokoliv může přečíst. Teoreticky... Ale... Asi jsem sem nenapsala dost důležitou věc (a překvapivě ani nenapíšu). Nebo důležitou... Jak často píšu o Davidovi? Hm? Dřív - někdy v prváku - mi celkem lez na nervy. Jenže pak přišel nějakej takovej zlom. Bylo to až koncem loňskejch prázdnin, kdy jsme spolu zase začli vycházet - nejspíš díky Marry... A během druháku jsem zjistila, že je fajn kámoš. Od blbnutí na koleji, přes chození po hradu po večerce až k tomu, že mi vlastně nikdy nic neproved. Chtěla bych mu to nějak vrátit, což asi nebude tak jednoduchý...

Co asi dělá Marry? Trpí pod nadvládou nějaký Farley? A co třeba Kristene? Vymejšlí tucet dalších plánů? Nebo James? Nenapadá mě nic... A Jenifer? Julie Fox? Jul Jameson?... Profesor Alert? Míchá nějaký lektvary na zlobivý děti, aby je měl čim krmit, až budou zavřený u něj v kabinetu? Ne, to asi ne (ale kdo ví)... Radši nechci vědět, co dělá třeba Lou. Mimochodem, ze žvejkačkovejch barev se dala na černo modrou a obarvila si vlasy na černo...

Fajn a co dělá Artair? Sedí doma u okna a kouká někam do někam? Nevěřim tomu, podle mě má lepší věci na práci. Ale stejská se mi po něm...

Uvědomila jsem si, že s mym talentem na souboje musim něco udělat. Sice nejsou životně důležitý, ale nechci vypadat tak nemotorně, když si s někym ten souboj dám. Přesně vim, za kym se vydám s prosbou o pomoc. Existuje asi jeden jedinej člověk, kterej mi pomoh nejen s kouzlenim a nikdy se mi za moje neschopnosti nesmál."

Na nedaleké kostelní věži právě odbila třetí hodina. Svíčka pomalu dohořívá, kazeta se přehrává už poněkolikáté dokola... Měsíc svítí přímo do okna ložnice a vrhá po zdech strašidelné stíny...

"Měla bych někdy napsat Mattovi. Možná to bude znít neuvěřitelně směšně, po tom, co jsem s nim několik posledních měsíců trávila tolik času a brala ho jako někoho, komu se dá věřit, ale... Jak to vlastně bylo tenkrát s tou krví? Potřebuje ji prej pro nějaký studium lékouzelnictví či k čemu? A neni to blbost? Nemoh by jen tak čirou náhodou použít svoji krev? Asi už nemá smysl zabejvat se tim, jenže k čemu všemu se dá tahle červená tekutina využít? Nějaký rituály? Lektvary? Něco spojenýho s dotyčnym člověkem? Nebezpečnýho? Mám strach..."

Červený brk naposledy zaskřípal, hlava jí spadla na černý klobouk a dívka usnula. Měsíc už díky velkému černému mraku nebyl vidět. Po několika minutách dohořela i svíčka a jediným zdrojem světla se tak staly hvězdy třpytící se na teď už černé obloze. Temnou atmosféru dokreslovaly nejen tóny linoucí se z kazeťáku, ale především kapky krve na pergamenu...

Kapitola XLV - MÁSLOVEJ LEŽÁK

Tak deníku... Konečně jedu domů. Bojim se, že tam nebudu mít zas tolik času na psaní, takže to do tebe napíšu ještě teď...

Do Londýna jsem přijela v neděli. Nejdřiv jsem čekala na pokoj a když už konečně přijde ta brigádnice, začne všechny ubytovávat na jednolůžákách... Radši jsem si dala kufry i s klecí na postel, abych nedopadla jak nejmenovanej spolužák loni... 

S Davidem jsme večer chodili po Příčný. Vlastně to nebylo nic moc, dokud jsme nedošli do lékárny... Prodávaj tam fakt divný věci. A pak uslyšíte: "Co kdybych Marry koupil ty antikoncepční pilulky?" Ten lékárník je Davidovi samozřejmě neprodal (mohla bejt sranda :D).

Nemocnice se stala mým hlavním cílem. Nejdřiv jsem se vydala najít Marry sama, ale po přečtení tabule mi došlo, že to asi nebude zas tak jednoduchý. Ta paní na recepci mě poslala za nějakou další (několikrát jsem ji viděla v Kotli) a ta zase za další... Do čtvrtého patra za lékouzelnicí Farley... "Slečna Spring potřebuje klid." Chudák Marry, jestli tráví všechen čas s touhle ženskou, nebyla zrovna nejpříjemnější... No, co mi zbylo jinýho, než se vydat zase zpátky do Kotle? 

Čas se neuvěřitelně vlek. Koupila jsem si lahev Máslovýho ležáku a vzhledem k tomu, že jsem ho pila poprvý v životě, dodalo mi to možná až moc optimismu a dobrý nálady. Ani nevim jak, dostala jsem se ke hraní flašky v altánku. Připadala jsem si tam sice trochu jak z jinýho světa, ale za ten večer jsem si tak nějak zvykla na všechny lidi. Všechny úkoly a otázky byly dost zákeřný - teď skoro lituju, že jsem řekla to, co jsem řekla a že jsem taky udělala tunu věcí, který ke mně tak úplně neseděj... Ještě, že tam nebyla Kris, ta by moji odpověď na otázku: "Kterej kluk je podle tebe na škole nejhezčí?" asi nerozdejchala. A nebo by zase vzala ten svůj sešit na pátrání a obnovila by podezření na mě. Já si nemohla pomoct, musela jsem říct Jamese, i když jsem upřímně uvažovala ještě o Shyamovi a možná i Mattovi, než si obarvil vlasy. A ještě že tam nebyla Marry. Ta vidět Amaie, jak mi dává pusu, už by se mnou nikdy nepromluvila... 

Zatim jsem moc nerybařila, ale zato jsem prodala ryby, který jsem nachytala ještě na hradě. Moc se mi do toho nechtělo, jelikož se mi v hlavě téměř okamžitě vybavilo to, co mi řek Matt - snad nerybařim jenom pro peníze... Ale když ty ryby neumim připravit k jídlu a neměla jsem skoro žádný peníze, co bych s těma rybama měla dělat? Otevřít si speciální muzeum? Jo a taky jsem začla pěstovat kytky. Akorát se bojim, že když je zalejvám vodou z vodovodu, moc dlouho mi nevydržej...

Tak a teď už musim na vlak. Jak tak přemejšlim, nikomu jsem neřikala, že jedu domů. Ale tak co, ostatní taky mizej bez jedinýho slova. Třeba se vrátim a potkám nějaký ty lidi, který jsem chtěla vidět. Měj se deníku, pak napíšu, co se doma dělo...