Sedim tu na posteli, opírám se o zeď a píšu deník. Jak typická činnost pro začátek července. Venku je překvapivě teplo, všichni si užívaj prázdnin, ti co nejsou v Kotli jsou doma... A nebo možná někde v zahraničí. Řekla bych, že jim závidim. Ale vždyť já přece můžu bejt v zahraničí skoro kdy se mi zachce, stačí si sbalit kufry, dojet domů a přemístit se do Florencie. Kéž by to bylo tak jednoduchý i prakticky, nejen teoreticky.
Vrátim se ještě o několik dní zpátky. Na hradě se toho poslední měsíc už moc nedělo. Bohužel, před zkouškama jsem onemocněla, takže si jich budu muset většinu dodělávat. Nijak zvlášť mě to netíží, aspoň si budu moct vybrat profesory, ke kterejm půjdu. Taky jsem přišla o bradavickou slavnost, kde se oslavovala výhra Bradavic v lektvarologický soutěži. Ani si nevzpomínám, jestli jsem to sem psala nebo ne, ale fakt vyhráli. Upřímně nechápu, jak moh nějakej Hill rozdrtit celou Británii. No co, aspoň na těch soutěžích bylo hodně jídla...
K velkýmu překvapení letos Nebelvír prohrál. Nikdo z koleje se se mnou (teda mimo Jen) nebavil, i Marry se ke konci roku chovala zvláštně, Annie se na závěrečnou hostinu vrátila z ošetřovny, kde ležela s mononukleózou, a dokonce ani ona se nechovala tak, jak se chová obvykle. Domů jsem se netěšila, vždyť na co taky. Ovšem z hradu se mi opravdu chtělo - přála jsem si, aby ten zatim nejhorší školní rok už skončil.
Cestou z Bradavic jsem se stavila doma. Nikdo tam nebyl, teta na stole nechala vzkaz, že jeli se strejdou za dědou do Florencie a můžu několik dní strávit v Kotli. Samozřejmě jsem ji neposlechla. Tahle tvrdá postel se s tou měkkoučkou, kterou doma mám, nedá vůbec srovnávat. A samota doma byla rozhodně lepší než samota na pokoji v Kotli. Ale nakonec jsem se přece jenom vydala do společnosti - kdo ví, koho tu potkám.
Hned první den jsem prošla Příčnou. Těšila jsem se do obchodu s famfrpálovou výbavou, kde mě to neuvěřitelně zklamalo. Myslela jsem si, že jsem k Vánocům dostala kvalitní koště, když je tak pěkný a tak dobře se na něm lítá. A ono je zatim jedno z nejlacinějších, který v tom konkrétnim obchodě prodávaj. Tohle samozřejmě nebylo to nejhorší.
Sedla jsem si do Kotle a vnímala jsem lidi okolo. Tolik známých tváří... málokoho znám jménem... Pak jsem se na chvíli zamyslela a najednou se vedle mě z ničeho nic objevil Matt. Ani nevim proč, byla jsem neuvěřitelně ráda, že ho vidim. Je odborník na tahání lidí z toho nejhoršího, takže jsem od něj čekala pomoc. Ta se dostavila. Stačil pocit toho, že se se mnou někdo baví - někdo, pro koho jsem možná jenom ta holka, co rozdává krev na počkání. Snad si to nemyslí, protože byl první a poslední, komu jsem něco takovýho darovala. No... ptal se mě, jak se mám. Musel to na mě vidět hned, ale stejně se zeptal. Prej zas bude líp... Věřim mu to. Mattovi snad ani nevěřit nejde, i když mě samotnou překvapilo, jak jednoduše jsem se mu svěřila, když jsem to všechno nedokázala říct nikomu jinýmu.
A pak se trefil přímo do černýho. Začli jsme se bavit o Jamesovi, respektive o vztahu s nim. Jo, bylo to pro mě hodně nepříjemný téma, o takovejch věcech se mluví těžce. Dopadlo to dost nehezkym závěrem. Matt si myslí, že bych se měla s Jamesem rozejít, protože takovej vztah nemá smysl. Co já vim, možná má pravdu. Třeba se James už ani nikdy neukáže, v takovym případě by měl Matt zase pravdu. V jednu chvíli mi připadalo, jako by to bral za vyřešenou věc - prostě se rozejdeme a hotovo. Ale já se přece nebudu rozcházet s někym, s kym jsem zažila nejhezčí zážitky, který jsem si z Bradavic zatim mohla odnýst jenom kvůli tomu, že mi nějakej Matthew Black řek, abych to udělala. Asi měl pravdu, když mě přirovnal k mrtvole, ale zároveň měl (doufám) pravdu, když řikal, že zas bude líp. Snad neudělá nějakou blbost, nejsem si tak úplně jistá tim, jestli vim, čeho všeho je schopnej.
Teď jsme zase na začátku. Mrtvola tu sedí na posteli, píše do nějakýho deníku, s nikym se nebaví, přemejšlí o radách člověka, s kterym kdysi objevila nový sušenky a doufá, že se to všechno brzo změní...
Cestou z Bradavic jsem se stavila doma. Nikdo tam nebyl, teta na stole nechala vzkaz, že jeli se strejdou za dědou do Florencie a můžu několik dní strávit v Kotli. Samozřejmě jsem ji neposlechla. Tahle tvrdá postel se s tou měkkoučkou, kterou doma mám, nedá vůbec srovnávat. A samota doma byla rozhodně lepší než samota na pokoji v Kotli. Ale nakonec jsem se přece jenom vydala do společnosti - kdo ví, koho tu potkám.
Hned první den jsem prošla Příčnou. Těšila jsem se do obchodu s famfrpálovou výbavou, kde mě to neuvěřitelně zklamalo. Myslela jsem si, že jsem k Vánocům dostala kvalitní koště, když je tak pěkný a tak dobře se na něm lítá. A ono je zatim jedno z nejlacinějších, který v tom konkrétnim obchodě prodávaj. Tohle samozřejmě nebylo to nejhorší.
Sedla jsem si do Kotle a vnímala jsem lidi okolo. Tolik známých tváří... málokoho znám jménem... Pak jsem se na chvíli zamyslela a najednou se vedle mě z ničeho nic objevil Matt. Ani nevim proč, byla jsem neuvěřitelně ráda, že ho vidim. Je odborník na tahání lidí z toho nejhoršího, takže jsem od něj čekala pomoc. Ta se dostavila. Stačil pocit toho, že se se mnou někdo baví - někdo, pro koho jsem možná jenom ta holka, co rozdává krev na počkání. Snad si to nemyslí, protože byl první a poslední, komu jsem něco takovýho darovala. No... ptal se mě, jak se mám. Musel to na mě vidět hned, ale stejně se zeptal. Prej zas bude líp... Věřim mu to. Mattovi snad ani nevěřit nejde, i když mě samotnou překvapilo, jak jednoduše jsem se mu svěřila, když jsem to všechno nedokázala říct nikomu jinýmu.
A pak se trefil přímo do černýho. Začli jsme se bavit o Jamesovi, respektive o vztahu s nim. Jo, bylo to pro mě hodně nepříjemný téma, o takovejch věcech se mluví těžce. Dopadlo to dost nehezkym závěrem. Matt si myslí, že bych se měla s Jamesem rozejít, protože takovej vztah nemá smysl. Co já vim, možná má pravdu. Třeba se James už ani nikdy neukáže, v takovym případě by měl Matt zase pravdu. V jednu chvíli mi připadalo, jako by to bral za vyřešenou věc - prostě se rozejdeme a hotovo. Ale já se přece nebudu rozcházet s někym, s kym jsem zažila nejhezčí zážitky, který jsem si z Bradavic zatim mohla odnýst jenom kvůli tomu, že mi nějakej Matthew Black řek, abych to udělala. Asi měl pravdu, když mě přirovnal k mrtvole, ale zároveň měl (doufám) pravdu, když řikal, že zas bude líp. Snad neudělá nějakou blbost, nejsem si tak úplně jistá tim, jestli vim, čeho všeho je schopnej.
Teď jsme zase na začátku. Mrtvola tu sedí na posteli, píše do nějakýho deníku, s nikym se nebaví, přemejšlí o radách člověka, s kterym kdysi objevila nový sušenky a doufá, že se to všechno brzo změní...
