Kapitola LII - VŠECHNO SE TOČÍ OKOLO...

Prázdniny se pomalu blížej ke konci, řekla bych, že mám za sebou několik dní, který považuju za jedny z nejhezčích v celym životě a zejtra jedu domů... Upřímně se mi tam vůbec nechce, ale k tomu se dostanu...

Náročná akce, o který jsem se zmínila, je dávno za mnou. Asi neni zrovna nejlepší ujmout se organizace rande v Londýně, když jsem ráda, že se nějak dokodrcám z Kotle na nádraží... Ovšem nakonec se povedlo. Bylo to vlastně o hře, který mám pořád chuť řikat Flaška, i přesto, že k Flašce to mělo hodně daleko. Otázky, otázky a zase otázky... Dozvěděla jsem se o Jamesovi hodně novejch věcí, on poznal na 100 otázek pomalu půlku mojí rodiny a nakonec to skončilo... tak nějak normálně, jak rande končí...

Nikdy jsem nechápala, co lidi viděj na nakupování, chození po obchodech a dalších nesmyslech. No, stala jsem se závislou na chození po Příčný. Zpětně si řikám, že jsem opravdu dobře udělala... Když jsem totiž došla do cukrárny, myslela jsem, že prostě spim. Spim, stojim ve dveřích uprostřed Příčný, vnímám maximálně tak vůni zmrzliny a nemůžu pochopit, proč mám halucinace. Přede mnou seděla Jenifer a vedle ní (ne, to opravdu neni možný!) Marry! Neviděla jsem ji celou věčnost, hrozně mi chyběla a konec konců, přišla o naplnění její věštby... Bohužel jsem se tam objevila až na poslední chvíli, takže jsme si toho ani nestihly moc říct. Snad příště...

A jednoho dne konečně po nekonečnym a šíleně stereotypnim rybaření přišla změna. Otázkou je, jak moc hezká změna to byla... Jenifer nás s Jamesem vzala na Obrtlou. Co bych měla komu vykládat, jasně, že jsem se tam těšila. Nebo jsem možná byla spíš zvědavá, jaký to tam je. Jen nás protáhla vchodem, pak dolů po nějakejch schodech a jen se zastavíme a skoro se ani nestačim porozhlídnout, už vidim na zdi krev... A vedle další a další... Pokračovali jsme dál. Krve sice nepřibejvalo, ale ani neubejvalo, jenomže těch podivnejch lidí stálo podél cesty čim dál víc. Měla jsem z toho divnej pocit. Hrozně se mi chtělo drapnout Jamese jako klíště a oba je ukecat, ať se vrátěj... Což jsem ani nemusela. Po tom, co jsme si v rychlosti prohlídli kouzelný tvory (mezi nima byl takovej velikánskej had...), se tam už nechtěli zdržovat ani oni... I když to nebyl zrovna nejhezčí zážitek, jsem ráda, že nás tam Jen vzala.

Sice už ani nevim, kdy to bylo, ale vydali jsme se s Jamesem na Příčnou, jen tak. Teda, jít se svym klukem do apatyky je opravdu záživný. Nejdřiv vám vnucuje krabičku s náplastma, zatimco jste přesvědčeni, že o náplasti nejde, pak začnete okecávat náplasti a ve skutečnosti to vyzní úplně jinak, zamotáte se do toho a ve výsledku je to fakt trapný... Ještě, že existuje obchod s věcma na Famfrpál! Na jednu stranu je super si tam tu náladu zlepšit, ale na druhou je opravdu těžký odejít se skutečností, že to koště, který se vám tak líbí, stojí tolik galeonů, kolik jste nikdy v životě neviděli pohromadě. Krutá realita... Každopádně, byl to užitej den.

Vlastně se všechno točí okolo dortů, čokoládovejch žabek, specifickejch klobouků, básniček na všechny způsoby a taky usínání v jistý poloze. Každej den stejně a přitom úplně jinak... Co víc bych si mohla přát? Mám zábavu, jídlo, občas i pití, hezký sny a hlavně skvělýho kluka... 

A samozřejmě kamarády... Po dlouhý době jsem viděla Davida a tak jsme si tak jako povídali. A u toho překvapivě rybařili. Došli jsme až k zážitku z minulýho léta, kterej jsem sem radši ani nepsala... A taky jsem viděla Victorii, se kterou jsem se loni skamarádila. Otravoval nás nějakej podivně vypadající chlap a ptal se na nějakýho "Grosse". Vic ho prej zná. No, zajímalo by mě, co po něm chce...

Další návštěva Příčný se neobešla bez společnosti Amaie a Vin. Třeba nakonec neni zas tak hrozná, jak mi už nějakou tu dobu připadá... A nebo třeba taky jo. James řikal, že se prej ještě třeba skamarádíme, ovšem o tomhle já celkem pochybuju. Půjčíme si stan pro čtyři (jsem teda fakt zvědavá, kde na to vezmu) a půjdem někam stanovat. Až znova otevřou Příčnou.

Tak a ještě poslední bod zápisu. Výstava bylin. Celkem jsem se tam těšila, jenže jsem samozřejmě hned první den byla zklamaná. Nejenom, že jsem zabloudila, ale hlavně tam nebyl nikdo, s kym se bavim. A lidi s kterejma se znám, mě většinou ani nepozdravili... Ten večer jsem se teda vrátila zpátky do Kotle, kde byl naštěstí James. Po nějaký době jsme se rozhodli, že si zahrajem úkoly (úkoly a zase úkoly...). 

Druhej den už byl mnohem lepší. Měla jsem skvělej doprovod a zůčastnila jsem se přednášky i workshopu. A večer byl zase o úkolech, úkolech a úkolech... No a třetí den... Byla tombola. Jak to tak bejvá, nepatřim mezi lidi, který maj na tyhle věci štěstí, takže jsem ani nečekala, že bych mohla něco vyhrát... Někdo už vyhrával třetí cenu a já překvapivě pořád nic. To, co se stalo mě teda opravdu překvapilo - normálně mě vylosovali na první cenu! Je to zahradní gril... Jsem zvědavá, jestli mám grilovat ve spolce, nebo kde vlastně. A pochopitelně mi to nedalo a musela jsem začít hned zkoumat, co v tý bedně všechno je... Gril, různý nádobí, zástěry a jedno problémový uhlí. Po skončení celý akce jsme se dokodrcali na vlak. Na vlak, kterej měl stát 15 liber! No jako vážně, kde bych v tu chvíli vzala jedinou penci, když jsme byli na výstavě pro kouzelníky? Vin měla úžasnej nápad, že prej pojedem načerno. Z čehož velice rychle zase sešlo, takže jsme se vrátili k přenášedlu.

Jo, musim uznat, že těch několik dní jsem si opravdu užila. A teď už bych asi měla jít spát, ráno musim brzo vstávat...