Kapitola LXXXVIII - ZTRACENÝ STÍNY LPOSU

Chladná tichá místnost plná kamenů - v podlaze, na stěně, na stropě... Přesně tady jsme ještě rok zpátky s Annie chtěly ubytovat náš miniaturní nábytek, sošku sovy a hlavně nekonečně dobrou náladu dvou bláznivejch prefektek. Možná spíš primusek. Že nevěříš, Deníku? Tak věř. Mám taky ten odznak. A Annie bych tady teď potřebovala víc, než kdykoliv dřív. Ale o tom někdy jindy, zkusim shrnout, co se za ten rok událo...

Bohužel, vyrábění rohožek na míru, i to už je za náma. Buď si ji Alert vzal, někdo ji ukrad, nebo dokonce visí na stěně v kabinetu Proctter. Doufejme v první variantu - nerada dělám něco jen tak, bez účelu a využití.

Možná právě proto jsem si Annie vzala jako moudrou (aneb tu, se kterou se nikdy nenudim) rádkyni a růžovovlasou pomocnici na prodej na trhu. Mělo to úspěch, fakt mě to bavilo. Jenže pak jsem se dozvěděla, že Medovej ráj se prodává... Medovej ráj? Matt... Ten skvělej prefekt, kterýmu nebudu nikdy sahat ani po paty. Nemám totiž tak skvělý brnění jako on! Ptala jsem se na něj Thorinsona, má přece v kabinetu jeho fotku. Ale nic. Asi už nadešel ten čas, kdy jsme se viděli naposled. Dva roky zpátky v Medovym ráji. Jednou to přijít muselo. A dost mě to vzalo. V jistou dobu bejval mojí největší podporou. Prostě... kamarád.

Rok ale šel dál. K Vánocům jsem vyfasovala sadu pro fotografa. Opravdu moc krásný věci. Jenže stalo se něco, co jsem fakt nechtěla. Dárek od rodiny, koleje, Grimes, Annie a Jen... Přitom já jich rozdala tolik! Přesně tohle si člověk zaslouží, když přátele zpravidla neopouští a vyhoví jim v čemkoliv. Berou to asi jako samozřejmost. Ale to už je jedno. Zavzpomínám na Maxe a můžu skočit z astronomický věže. Jenom by se mi asi stejskalo po Annie.

Jistej Paul Woods si ze mě udělal tak trochu bodyguarda. Chraň mě před Amaiem, ale nebudu poslouchat ani tebe! No to určitě. Teď už jsme usmířený, ale loni, to bylo něco jinýho. Měla jsem s nim co dělat, aby mě poslouchal a splnil aspoň nějakej trest. 

Na konci roku jsem se konečně pustila do dodělávání NKÚ. Ty komisaři, to bylo něco hroznýho, snažili se nachytat mě úplně na všem. Ale prošla jsem se dvěma N a zbytkem V. Asi se mi splní sen a lektvaroložka přece jenom budu.

Nejzábavnější částí roku byla ale ta hostina H. Proč? Alert měl na ní skončit s růžovejma vlasama! Všechno šlo podle plánu - Brzorůžovlásek na hostinu dorazil, já šla odlákat pozornost pod záminkou dveří u klubu lektvarů, Annie si stoupla někam pod zastírákem a chystala se vykonat to, co jsme plánovaly snad celou věčnost. Jenže... Trefilo to profesorku Leadenrose, která seděla hned vedle něj. Měla jsem pocit, že nás tam všechny zabije - mě, Annie, a hlavně Blackwooda. Kdyby Annie trefila Alerta, tak jsme všichni mrtví, pravda.

LPOS ale ještě neskončil. Přihlásily jsme se s Annie na kurz přemisťování, a když jsme zkoušku s odřenýma ušima složily, byl čas na oslavu. Nestihly jsme ji. Teda.... Stihly. Ale nějaký prváci nám ukradly košíky, takže to moc záživný nebylo.

Asi bych měla končit, kolej na mě čeká. I když mi je jasný, že Amai by byl radši, kdybych se už nikdy neobjevila a k tomu zanechala odznak primuse na rozloučenou. Ať se tou závistí, namyšleností a největšíma japonskejma specialitama třeba udáví - na každýho jednou dojde...

Kapitola LXXXVII - RÁNY OSUDU

Všechno je jinak. To padající listí mi nepřipadá tolik barevný, jako mi připadalo dřív. Ten vítr je snad ještě chladnější. A naše skvělá kolej je málo červená... no vážně. Asi je na místě hodit veškerou srandu z astronomický věže. Protože nic vtipnýho na tom opravdu neni. Dobře, začneme od začátku - Maxem.

Že je to jenom nějakej beznohej třeťák, kterej je akorát drzej, porušuje pravidla, má podmínečný vyloučení? Ne, to teda neni. Byl tady pro mě. Moje velká opora. Člověk, kterej měl chuť střádat se mnou plány. Neměl rád stejný lidi jako já... Ale o Halloweenu se to změnilo...

Když jsem se vzbudila, čekala jsem pavouky, duchy, strašidla, čarodějnice (jako třeba Proctter), lektvary... Ale oni tam akorát byly figuríny. Prej nějaká pohádka... No nevim. Ve spolce bylo veselo. Marry se Shyamem vedli vášnivou debatu o ničem, ostatní je sledovali, na stole byla hromada jídla... Takovej typickej záživnej poslední říjnovej den. Výborně, už si zas na něco stěžuju. Ale vlastně ta akce byla super. Hledali jsme kostýmy, sbírali kuličky s barvou, nakonec byla bitka... Připadala jsem si, jako kdybych se vrátila o pár let zpátky. Do dob, kdy jsem ještě do Bradavic nechodila, byla jsem malá, žila jsem s rodičema... Je to dávno.

Naopak večer jsem si připadala jako dáma. Vzala jsem si na sebe šaty od Jamese, jsou fakt nádherný. Kdyby tady byl, tak by měl zas hromadu poznámek - třeba že jdu za nejhezčí holku na světě. Konec nostalgie. James tu neni. Jsou tu ale jiný kluci, což moc dobře ví hlavně Jen. Naše sázka, vyzvat profesora Brzorůžovláska Alerta k tanci, by se určitě uskutečnila. Kdyby tady ale Alert byl. Místo toho jsem dostala jinou oběť,  prej ať jdu za Carlem. Vlastně se ani moc neznáme, seznámili jsme se až loni, cestou do Bradavic. A to už nastupoval jako profesor... Zkusila jsem mu tykat, jako před rokem... Vyšlo to, samozřejmě. Moje jediný zkušenosti v tancování spočívaj v diskotékovym trsání s Davidem na plese v prváku a nějakym divnym ploužákem s Jamesem. Ne, neumim tancovat. Ale to se změní, až profesorka Grimes otevře ten taneční klub! Takže jak to dopadlo? Prej mi to šlo, ale... nevim nevim.

Nakonec se nechat odvíst na kolej rozčilenym Richardem a Jen v nejlepší náladě... Co víc si přát? Přesně tady nastal ten zlom. Šla jsem na kolej, Jen ještě venku chvíli kecala s Richardem. Chvilku se nedělo nic, ale pak se objevil Max. Hodil po Amaiovi lahev, začal mu nadávat... Tušila jsem, co se stalo. Během plesu si Senter volala několik lidí do kabinetu... Maxe vyloučili. Byl někdy předtim za mnou, že prej mu zas někdo akorát nadával. Akorát... v tuhle chvíli to nekončí. Max se sebral a odešel pryč, údajně do stok... Vyběhla jsem za nim, ale šel celkem rychle - naštěstí byl před kolejí ještě pořád Richard, kterej ho šel zachránit.

Co myslíš, deníku, že se teď stane? Mrtvej Max? Ne. Richard mu domluvil a doved ho až na kolej. Naštěstí... Je to všechno Amaiova vina. To on ho chtěl dostat ze školy. Ale vlastně se chtěli dostat ze školy navzájem. Akorát... Nic. Neřekla jsem Maxovi nic. Seděl v koutě a brečel a... bylo mi ho fakt strašně líto. Nikdy jsem neměla něco takovýho dopustit. Měla jsem mu zkusit pomoct...

Noc byla dlouhá. Zdálo se mi o Godriku Nebelvírovi. Ale on nebyl takovej, jakýho jsem si ho vždycky představovala... Přišel mi... dost krutej. Chtěl nechat Gianovi a tý holce s růžovejma vlasama uříznout prsty. Jinak v tom snu bylo hrozně moc lidí, který znám. Viděla jsem tam i Annie, ale měla dost práce s tou holčičkou, která se občas objeví v Kotli. Hm... James ani Matt tam nebyli, to asi bude stačit.

Druhej den se to stalo - Maxe vyloučili. Vůbec netušim, jak to udělal, ale nějak se dostal do rozhlasu, někam se asi schoval... Senter si přivedla svoji skřítku a nechala ji, aby ho našla. Tohleto... v tu chvíli už jsem věděla, že je konec. Hazel dělala strašný scény. Vlastně se jí ani nedivim. Max to loučení hrozně protahoval. A mimochodem má asi strašně přísnýho tátu. Co jsem udělala já? Seděla na schodech, sledovala to, zatínala pěsti a pak si všechen vztek vylila na Amaiovi.

Strašně ráda bych zas brzo napsala něco pozitivního, ale... Ne, je čas se probrat a začít si užívat poslední dva roky na týhle škole!

Kapitola LXXXVI - NOTHIN' LASTS FOREVER...

*deník je místy zmáčený od slz, ale písmo není příliš rozpité*

Nikdy... Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane. Nic moc tomu nenaznačovalo... Dobře, tak naznačovalo. Byla jsem hloupá. Měla jsem tenkrát dát na ty Mattovy pesimistický rady, ukončit to už dávno a mít nějaký to trápení za sebou... Nebo ne? Ne, to by asi k Jamesovi nebylo fér. Může se toho stát ještě hodně. Hodně. Ale ne. Už je asi po všem... 

Tohle léto bylo celý takový divný. Nic moc pozitivního, až na návštěvu u příbuznejch Marry, se vlastně nedělo. Trvalo to dlouho. Dlouho jsem čekala, až se ozve. Až přijede. Až mě obejme a políbí... A jednoho dne se taky ozval. Na posteli mi přistál dopis. Dopis, ze kterýho to bylo všechno jasný - nepřijede, a už vůbec mě neobejme ani nepolíbí... Odstěhoval se do Německa, a do Bradavic dál chodit nebude. Jamesi, jak jsi mi to moh udělat... 

Tolik společnejch zážitků - od tý doby, co jsem byla ta maličká holčička, který prodal pár věcí, aby nejela do Bradavic s prázdnou. Nesčetně společně strávenejch večerů ve spolce, pozdějc i v Kotli. Polibky, básničky, nerozdělitelná láska, nejlepší kamarádi, nejlepší pár, dva prefekti, ty dva, který vyhráli soutěž ve sbírání bodů... Několik nocí, několik nezapomenutelnejch nocí plnejch nezapomenutelnejch zážitků. Všechno se čtyři roky točilo jenom okolo Jamese. V deníku všude samej James. James, James, James. Nejlepší brankář ve famfrpálu? James. Nejlepší společník při flašce? Zase James. Největší povzbuzovatel a zvedač nálady? Znova James.

Ne, neumim si bez něj ty Bradavice představit. Žádný prosmátý večery ve spolce, žádný další "úžasný zážitky", žádný zamilovaný slova... Ale hlavně nikdo, koho bych mohla nazvat jako nejlepšího kamaráda. Každej má někoho. Annie, Jen... S nikym jinym se prakticky nebavim. Nebudu se moct škodolibě chlubit, koho jsem chytila po večerce na chodbě, jakej trest jsem komu dala. A nebude tu nikdo, kdo by mi s těmahle věcma poradil.

Nedá se nic dělat. Můžeme se vidět jednou, dvakrát za rok, ale ty dva roky to tu budu muset nějak přetrpět. A pokud se nám to nerozpadne, mám aspoň motivaci, proč se snažit u NKÚ. Tak a je na čase začít si plnit svoje prefektský povinnosti...