Kapitola LXXXVII - RÁNY OSUDU

Všechno je jinak. To padající listí mi nepřipadá tolik barevný, jako mi připadalo dřív. Ten vítr je snad ještě chladnější. A naše skvělá kolej je málo červená... no vážně. Asi je na místě hodit veškerou srandu z astronomický věže. Protože nic vtipnýho na tom opravdu neni. Dobře, začneme od začátku - Maxem.

Že je to jenom nějakej beznohej třeťák, kterej je akorát drzej, porušuje pravidla, má podmínečný vyloučení? Ne, to teda neni. Byl tady pro mě. Moje velká opora. Člověk, kterej měl chuť střádat se mnou plány. Neměl rád stejný lidi jako já... Ale o Halloweenu se to změnilo...

Když jsem se vzbudila, čekala jsem pavouky, duchy, strašidla, čarodějnice (jako třeba Proctter), lektvary... Ale oni tam akorát byly figuríny. Prej nějaká pohádka... No nevim. Ve spolce bylo veselo. Marry se Shyamem vedli vášnivou debatu o ničem, ostatní je sledovali, na stole byla hromada jídla... Takovej typickej záživnej poslední říjnovej den. Výborně, už si zas na něco stěžuju. Ale vlastně ta akce byla super. Hledali jsme kostýmy, sbírali kuličky s barvou, nakonec byla bitka... Připadala jsem si, jako kdybych se vrátila o pár let zpátky. Do dob, kdy jsem ještě do Bradavic nechodila, byla jsem malá, žila jsem s rodičema... Je to dávno.

Naopak večer jsem si připadala jako dáma. Vzala jsem si na sebe šaty od Jamese, jsou fakt nádherný. Kdyby tady byl, tak by měl zas hromadu poznámek - třeba že jdu za nejhezčí holku na světě. Konec nostalgie. James tu neni. Jsou tu ale jiný kluci, což moc dobře ví hlavně Jen. Naše sázka, vyzvat profesora Brzorůžovláska Alerta k tanci, by se určitě uskutečnila. Kdyby tady ale Alert byl. Místo toho jsem dostala jinou oběť,  prej ať jdu za Carlem. Vlastně se ani moc neznáme, seznámili jsme se až loni, cestou do Bradavic. A to už nastupoval jako profesor... Zkusila jsem mu tykat, jako před rokem... Vyšlo to, samozřejmě. Moje jediný zkušenosti v tancování spočívaj v diskotékovym trsání s Davidem na plese v prváku a nějakym divnym ploužákem s Jamesem. Ne, neumim tancovat. Ale to se změní, až profesorka Grimes otevře ten taneční klub! Takže jak to dopadlo? Prej mi to šlo, ale... nevim nevim.

Nakonec se nechat odvíst na kolej rozčilenym Richardem a Jen v nejlepší náladě... Co víc si přát? Přesně tady nastal ten zlom. Šla jsem na kolej, Jen ještě venku chvíli kecala s Richardem. Chvilku se nedělo nic, ale pak se objevil Max. Hodil po Amaiovi lahev, začal mu nadávat... Tušila jsem, co se stalo. Během plesu si Senter volala několik lidí do kabinetu... Maxe vyloučili. Byl někdy předtim za mnou, že prej mu zas někdo akorát nadával. Akorát... v tuhle chvíli to nekončí. Max se sebral a odešel pryč, údajně do stok... Vyběhla jsem za nim, ale šel celkem rychle - naštěstí byl před kolejí ještě pořád Richard, kterej ho šel zachránit.

Co myslíš, deníku, že se teď stane? Mrtvej Max? Ne. Richard mu domluvil a doved ho až na kolej. Naštěstí... Je to všechno Amaiova vina. To on ho chtěl dostat ze školy. Ale vlastně se chtěli dostat ze školy navzájem. Akorát... Nic. Neřekla jsem Maxovi nic. Seděl v koutě a brečel a... bylo mi ho fakt strašně líto. Nikdy jsem neměla něco takovýho dopustit. Měla jsem mu zkusit pomoct...

Noc byla dlouhá. Zdálo se mi o Godriku Nebelvírovi. Ale on nebyl takovej, jakýho jsem si ho vždycky představovala... Přišel mi... dost krutej. Chtěl nechat Gianovi a tý holce s růžovejma vlasama uříznout prsty. Jinak v tom snu bylo hrozně moc lidí, který znám. Viděla jsem tam i Annie, ale měla dost práce s tou holčičkou, která se občas objeví v Kotli. Hm... James ani Matt tam nebyli, to asi bude stačit.

Druhej den se to stalo - Maxe vyloučili. Vůbec netušim, jak to udělal, ale nějak se dostal do rozhlasu, někam se asi schoval... Senter si přivedla svoji skřítku a nechala ji, aby ho našla. Tohleto... v tu chvíli už jsem věděla, že je konec. Hazel dělala strašný scény. Vlastně se jí ani nedivim. Max to loučení hrozně protahoval. A mimochodem má asi strašně přísnýho tátu. Co jsem udělala já? Seděla na schodech, sledovala to, zatínala pěsti a pak si všechen vztek vylila na Amaiovi.

Strašně ráda bych zas brzo napsala něco pozitivního, ale... Ne, je čas se probrat a začít si užívat poslední dva roky na týhle škole!

Kapitola LXXXVI - NOTHIN' LASTS FOREVER...

*deník je místy zmáčený od slz, ale písmo není příliš rozpité*

Nikdy... Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane. Nic moc tomu nenaznačovalo... Dobře, tak naznačovalo. Byla jsem hloupá. Měla jsem tenkrát dát na ty Mattovy pesimistický rady, ukončit to už dávno a mít nějaký to trápení za sebou... Nebo ne? Ne, to by asi k Jamesovi nebylo fér. Může se toho stát ještě hodně. Hodně. Ale ne. Už je asi po všem... 

Tohle léto bylo celý takový divný. Nic moc pozitivního, až na návštěvu u příbuznejch Marry, se vlastně nedělo. Trvalo to dlouho. Dlouho jsem čekala, až se ozve. Až přijede. Až mě obejme a políbí... A jednoho dne se taky ozval. Na posteli mi přistál dopis. Dopis, ze kterýho to bylo všechno jasný - nepřijede, a už vůbec mě neobejme ani nepolíbí... Odstěhoval se do Německa, a do Bradavic dál chodit nebude. Jamesi, jak jsi mi to moh udělat... 

Tolik společnejch zážitků - od tý doby, co jsem byla ta maličká holčička, který prodal pár věcí, aby nejela do Bradavic s prázdnou. Nesčetně společně strávenejch večerů ve spolce, pozdějc i v Kotli. Polibky, básničky, nerozdělitelná láska, nejlepší kamarádi, nejlepší pár, dva prefekti, ty dva, který vyhráli soutěž ve sbírání bodů... Několik nocí, několik nezapomenutelnejch nocí plnejch nezapomenutelnejch zážitků. Všechno se čtyři roky točilo jenom okolo Jamese. V deníku všude samej James. James, James, James. Nejlepší brankář ve famfrpálu? James. Nejlepší společník při flašce? Zase James. Největší povzbuzovatel a zvedač nálady? Znova James.

Ne, neumim si bez něj ty Bradavice představit. Žádný prosmátý večery ve spolce, žádný další "úžasný zážitky", žádný zamilovaný slova... Ale hlavně nikdo, koho bych mohla nazvat jako nejlepšího kamaráda. Každej má někoho. Annie, Jen... S nikym jinym se prakticky nebavim. Nebudu se moct škodolibě chlubit, koho jsem chytila po večerce na chodbě, jakej trest jsem komu dala. A nebude tu nikdo, kdo by mi s těmahle věcma poradil.

Nedá se nic dělat. Můžeme se vidět jednou, dvakrát za rok, ale ty dva roky to tu budu muset nějak přetrpět. A pokud se nám to nerozpadne, mám aspoň motivaci, proč se snažit u NKÚ. Tak a je na čase začít si plnit svoje prefektský povinnosti...

Kapitola LXXXV - FRANCIE POMUDLOVSKU I

Ještě jsem skoro ani nestihla dopsat poslední řádky mýho posledního slohu a už bylo ráno. Vlastně ještě spíš noc a nejradši bych si pár hodin přispala... Jenže mamka mě vytáhla z postele s poznámkou, že si tu Francii přece nemůžu nechat ujít, když už jsem ji tak ukecávala, a nakonec se mi to povedlo. Stejně tak mě dokopala na to letiště. Jo, jinak bych - naprosto určitě - přišla pozdě.

Marry se objevila na letišti až po mně, dokonce i s doprovodem. Bude mít asi fajn tátu, ale na první pohled z něj jde opravdu respekt. Pro jistotu jsem se moc nepředváděla co se týče různejch ksichtů a možná až nevhodnejch poznámek. Marry to určitě ocení, ale její táta? Radši nic nepokoušet. Jenže on se mi zdál tak povědomej! Bohužel mi to ujelo, takže když mi došlo, kde jsem ho viděla, musela jsem dělat, že to byl omyl. Nechtěla jsem kazit atmosféru vzpomínkama na období "Marry u Munga".

Letadlo... Taková velká lítací věc plná fyziky! Kdyby se tak dalo rozebrat a prozkoumat a zase složit a... Jo, já vim. Marry se mnou nadšení z těhlech věcí vůbec nesdílí. Vlastně jsem ještě člověka, kterýho by to zajímalo, nenašla. To je teď jedno. Ta cesta, to byl prostě zážitek! Jak je jenom možný, že se těm mudlům něco tak obrovskýho nezřítí dolů. Oni jsou prostě úplně hustý a geniální. Ale abych zas jenom nevychvalovala... Na koštěti se mi lítá líp. Pravda, je to asi o zvyku, ale stejně. Jenžé!!! Na koštěti bych se takhle jako v tom letadle neprospala, a nemohla bych tak dospat tu šíleně dlouhou dobu, kterou jsem proseděla v noci nad tebou, a o kterou jsem musela vstát dřív.

Po příletu do Francie jsem se seznámila se strejdou Marry, Eriquem. Hned mi nabíd tykání, což mě celkem překvapilo, ale aspoň jsem si připadala trochu líp než při setkání s jejim tátou. Eriq mi totiž přišel od prvního pohledu sympatičtější, přátelštější a ještě jsem mu mohla tykat. Je zvláštní, že jsme jeli autem Jeli jsme autem. Ano, autem! Další naprosto fascinující mudlovská věc. Jezdící vynález. Vždycky jsem se nějakym tim autem chtěla projet a - světe div se - ten den se mi to konečně splnilo! Dobře, památky byly zajímavější. Autem se jezdí všude, francouzský památky jsou, překvapivě, jenom ve Francii. Vždycky na mě dopadne taková ta historická atmosféra, když něco podobnýho vidim. Heh, skoro jak ve Florencii. A když jsme se dostaly dovnitř, doslova mě to tam okouzlilo...

No ale potom následovaly nějaký katakomby, či co. Jak už to tak se mnou bejvá, napadaly mě různý myšlenky typu rozebírání, rozkopávání, prozkoumávání... Abych na takový nechutný věci moc neupozorňovala, pro jistotu jsem jenom tak poznamenala, kolik lidí je tam pohřbenejch. No, vlastně kdyby se to rozkopalo hodně pečlivě, dalo by se to možná i spočítat.

Celej ten den jsem si připadala jak v pohádce. Všechny ty stavby na mě působily tak luxusně... Dokonce jsme byli na tý Eiffelovce. Taková ta zvláštní konstrukce, která je složená z nějakejch trojúhelníků. Neuvěřitelně romantický místo... Takže i když jsem si to nechala pro sebe, někdy sem musim vytáhnout Jamese... Třeba za pár let...

Pak jsme konečně (opět tim autem) dojeli domů. Poznala jsem Marryinu tetu, Charmaine. Docela mě zaskočilo, když se se mnou začla bavit anglicky, protože jsem to tak trochu... nečekala. No jo, nevzpomínám si, že by o ní Marry kdy mluvila, ale Charmaine musí bejt její pokrevní příbuzná. Šla nám uvařit čaj (jo, trochu britskej přístup). Ale co nějakej čaj, těch si můžu doma uvařit, kolik budu chtít. Ta televize! Já ji hned poznala. Zas tolik věcí, který by měli tu věc... no, jak se to jmenuje... obrazovku, tu nebylo. K mojí smůle byla vyplá.

To se však po chvilce změnilo. Něco cvaklo, obrazovka se rozzářila a objevila se na ní nějaká pochybně vypadající Francouzka, která připravovala něco stejně pochybně vypadajícího k jídlu. Kdybych to viděla ve skutečnosti, nijak by mě to nenadchlo. Ale v tý televizi! Vždyť je to úplně fascinující! Hejbající se obrázky... Na tohle se budu muset poptat Archera (nebo nějakýho jinýho profesora na mudly), protože by mě opravdu zajímalo, jak to funguje. Co způsobuje ten obraz? Proč jde z toho zvuk? Z čeho je ta televize složená? Kdyby se to tak jako rozebral- Dobřé, už toho nechám. Na návštěvě by se měl člověk chovat slušně. Upřímně, nikdy jsem nic zajímavějšího než televizi neviděla. A jeden z těch velkejch životních snů se mi konečně splnil...

Marry mě pak vytáhla ještě trochu po okolí. Nejdřiv ukázat zbytek rodiny (ty dvě dětičky jsou fakt roztomilý!), potom na procházku. Jenže, Deníku, znáš mě. Jak se jednou pro něco zapálim, hodnou chvíli trvá, než mě to omrzí. Takže jsem nic kolem nevnímala, furt jsem jenom mlela o tý televizi... Ani nevim, o čem všem jsem uvažovala, protože mi ta pauza strašně rychle utekla.

Když jsme se vrátily, následoval hřeb večera dne. V tý televizi bylo puštěný něco o technice. A anglicky! Mluvili tam o nějakejch podčítačích (nebo počítačích?). Nebo tak nějak. Má to taky takovou podobnou obrazovku jako televize, jenom trochu jinou. Všechny ty částečky tam... Někdy bych si chtěla nějakej ten počítač naživo rozpitvat. Měla bych se asi začít krotit. Ještě si to s tou lektvaroložkou budu hodně rozmejšlet...

Kapitola LXXXIV - PREFEKTKY S MINIATURNIM NÁBYTKEM

Půlnoc už dávno byla, a i přesto, že zejtra opravdu brzo vstávám, abych se s Marry sešla na letišti a společně jsme tak započaly naši cestu do Francie, tu píšu věty do deníku. Bože, to zní, jako kdyby se Proctter snažila o uměleckej proslov o mudlovskym způsobu dopravy. Heh, fanklub profesorky Proctter, to mi připomíná jistou organizaci a jistý novinky, který by tu rozhodně neměly chybět...

Annie... Snad kamarádka, která dokáže nejlíp rozjasnit (případně zpestřit) den. Samozřejmě, v tom dobrym slova smyslu. Hlavně když přijde a začne vám nabízet stoly! No jo, to je pro mrzimorskou prefektku typický. Jenže ona to myslela vážně. Někam odběhla a pak už mě táhla k Mang do kabinetu. Má to tam nějaký přestavěný, řekla bych. I když je fakt, že v tý druhý místnosti, a dokonce na balkóně, jsem nikdy nebyla. Jo, přesně na tom balkóně měla stůl a čtyři židle. Zmenšování zůstalo na Annie, to ona je tu ta... znalejší a zručnější. Sice to trvalo dlouho, ale nakonec se povedlo a my si tak odnášely miniatury nábytku někam do třetího patra. Nová místnost LPOSu. Počkat, to je blízko k profesoru Brzorůžovláskovi a jeho (ač úžasný) učebně.

Po prázdninách si určitě užijeme místnosti LPOSu až až. Ale den odjezdu na sebe nenechal dlouho čekat. Domluvily jsme se s Annie na společný jízdě (vlastně bychom stejně jakožto dvě prefektky jinou možnost neměly). Ona ji strávila hlídkovánim, já sezenim v kupé. Byla jsem celkem bez nálady, takže jsem pak Annie i odmítla jako spolubydlící (svedla jsem to na Jamese, ač moc nevěřim, že se v Kotli o prázdninách objeví...).

Děravej Kotel byl přecpanej k prasknutí, ale i tak se vedle mě po chvíli zjevil Danny. Zase se ptal na tu stížnost Senter... Přiznávám se, tohle bylo zanedbání prefektský povinnosti. Jenže kdyby tam třeba Senter byla... Dělala jsem, že mám na práci důležitej rozhovor s Annie a s nadějí vyhlížela průvodčího a brigádníka. Ten brigádník byl fakt super. Pochopil Annie a jejího spolubydlícího, dělal si srandu z kufrů Amaie a skoro co hláška, to vtip. Aspoň tam nebyla ta divná ženská, která tam bejvá vždycky a je celkem nepříjemná.

V Kotli jsem si toho moc neužila. Co tam? Bez Annie, bez Jamese... Ani rybařit jsem nemohla, protože rybárnu zavřeli. Investovala jsem poslední peníze do židlí a stolu, abych měla v tom pokoji na čem sedět (mimo postele). A taky u toho rybaření, až zas rybář otevře. Rozhodla jsem se rybařit pryč od lidí, tenkrát mě tam zavedla Jen... No jo, Jen. Strašně dlouho jsem ji neviděla. Ty lidi mi chyběj... Ještě, že musim strávit většinu prázdnin doma...

Kapitola LXXXIII - NEMRTVÍ NA HRADĚ?

Ten den začal naprosto normálně. Totiž, radši bych byla, kdyby "normálně" znamenalo jinak. Nebudu ti kecat, Deníku, James mi prostě a jednoduše chybí. Nějakej šestej smysl mi řiká, že by měl bejt v pořádku, ale abych si tim byla jistá... No, zkusim mu hned na začátku prázdnin napsat.

Ale zpátky. Vstala jsem asi před polednem. Potkala jsem Amaie na chodbě u knihovny. Uznala jsem mu ten první trest a ten druhej zrušila. Co bych se s nim zabejvala, a navíc - pokud se to nedozví Thorinson, neni co řešit. Amai mi řek, že prej má podezření na některý profesory, který by mohli bejt pod mnoholičnym lektvarem - konkrétně Fowler, Thorinson (počkat, co když ty tresty ani nezadával skutečnej Thorinson?) a Carrington. Začala jsem se na hradě najednou cejtit mnohem víc v nebezpečí a ta několikadenní tma ten pocit jenom umocňovala.

Procházela jsem se po škole. Vlastně ani ne s nějakym zvláštnim záměrem, neměla jsem náladu nikoho sekýrovat, a dokonce se mi všichni zdáli hodný. Neodolala jsem. I přes ten strach a temnotu jsem se vydala podívat na famfrpálový hřiště... Totiž, jenom na ty mini trosky, který z něj zbyly. Přísahám, kdybych věděla, co se bude o pár metrů dál pár minut po tom, co jsem si odnesla na památku nějakej bordel, kterej jsem tam sebrala, dít, nikdy bych tam nevlezla. 

Došla jsem zpátky do hradu. O chvíli pozdějc hlásila Alice, že jsou ve sklepení ty dvě osoby, který byly pod mnoholičnym lektvarem. Při mý smůle jsem na ně musela narazit, když jsem se z toho sklepa snažila dostat. Nevim, možná si mě nevšimli, možná jsem jim za nějaký útoky nestála, protože, jak brzo několik studentů zjistilo, šlo jim evidentně o něco jinýho než útočit na mírumilovný studenty pochodující po chodbách. 

Pak se Alice vrátila, ty dva utekli na pozemky. Pod jejim vedenim jsme tam ve skupince šli. Nevzpomínám si, jestli bylo hezky nebo ne - nepršelo. Víc než hvězdy nebo mraky se mi do paměti vrylo znamení, který na obloze jasně zářilo a který žádnej student nemoh přehlídnout. Došli jsme až k pozůstatku famfrpálovýho hřiště a tam - já fakt nedokážu pochopit, jak se tam něco takovýho mohlo během půl až tři čtvrtě hodiny objevit - probíhal rituál. Kolem dokola stáli lidi, u artefaktu pak nejspíš jejich velitel a holka, co se měla v příštích okamžicích stát obětí.

Nejdřiv se nás snažili nalákat k sobě. To se jim, překvapivě, nepovedlo, a tak pokračovali v rituálu. My se zatim rozestavili kolem kruhu Rudých ještěrek (či jak se jmenovali; pokud to teda byli oni) a začli jim artefakt ničit. Netušim, co to kouzlo bylo vůbec zač a možná to ani vědět nechci. Důležitý bylo, že to ničilo ten artefakt, a sem tam se nám povedlo zasáhnout i nějakýho z těch lidí. 

Oni si to samozřejmě po chvíli nenechali líbit a na pár lidech přistáli různý kletby - někdo měl na konci ještě furt na očích pásku, někdo ležel v bezvědomí a ty šťastnější, mezi nima bohužel i já, si vyzkoušeli, jaký to je prožít si Cruciatus. Mrazí mě z toho po zádech do teď a myslim si, že ještě nějakou dobu bude. Ta... bolest... nedá se to snad k ničemu, co jsem kdy zažila, přirovnat. Nechápu, jak jsem pak mohla ještě vstát a bojovat dál, dokud se ten artefakt nezničil a pomoct nějakou holku dostat z bezvědomí. 

Bystrozoři, ministerstvo, profesoři... Brrr... Nechali nás v tom samotný. Dva bystrozoři se objevili těsně po tom, co už leželi všichni příslušníci Rudých ještěrek omráčeni a odzbrojeni. Takže mi zachráníme život nejen sobě, ale i nějaký holce a oni nám ještě budou vyhrožovat zatčenim? Nakonec si odvedli jenom Alice (mimochodem, kvůli tomu, že tu holku odvedla k Mungovi, aneb logika bystrozorů) a napsali si jména ostatních. Mezitim tam přišel Aquarin a snažil se to celý trochu urovnat, po odchodu bystrozorů si nás odtáh stranou do nějakýho skladu. Ve skutečnosti se nic nevyřešilo, nebo o tom aspoň nevim.

Další den jsem se pro jistotu zdržovala na koleji. Člověk nikdy neví, kdy narazí zrovna na ty dva bystrozory a budou po něm něco chtít. K večeru mě to tam samozřejmě přestalo bavit, takže jsem se vydala hlídkovat. Prošla jsem si temný sklepení, nic. Došla jsem až k veverce, pak tou chodbou za ní a jen jsem odsunula stěnu na konci, vešlo tam něco, co jsem v prvnim okamžiku ani nedokázala pojmenovat. Potom jsem si uvědomila, že je to kostlivec. Nezmohla jsem se na nic; jenom jsem pevně doufala, že až ke mně dojde, nic mi neudělá, zase se otočí a vyjde z tý chodby ven. To se taky stalo. Opatrně jsem šla za nim. Dveře do nejbližší učebny byli otevřený, po chodbě pochodovali asi dvě další stvoření, podobný tomu, který se objevilo v chodbě. A na druhý straně se krčila mrzimorská prefektka - kdo jinej než Annie. Byla vyděšená stejně jako já, a navíc se mě lekla, když jsem ji pozdravila. Sehnali jsme profesora, s nim pak přišli další dvě holky (netušim, co tam vlastně dělaly a ani to vědět nechci) a všechno se to nějak vyřešilo. Ale pochodující kostlivci - brrr - už nikdy.

Kapitola LXXXII - RITUÁLNÍ VRAŽDY, ZNOVA

Je den. Nebo noc? Nebo večer? Ráno? Já ani nevim. A přísahám, tentokrát jsem se alkoholu ani nedotkla! Vlastně za to nemůžu vůbec. Kdybych totiž veděla, co bude následovat, když se po delší době vydám do společnosti, bejvala bych zůstala zalezlá v pokoji. 

Hned první den jsem šla na obchůzku hradu - prostě jen tak (protože pohyb mi, mimo cesty do koupelny a zpátky, opravdu chyběl). Ani mě nijak nepřekvapovalo, že jsem nikoho nepotkala, to už tak v neděli bejvá. Jenom ve vstupce bylo pár lidí a na koleji se pak objevila Jen. Tady to začalo.

Dala mi přečíst noviny. Další rituální vražda, pohřešovaný lidi... A mezi nima Emily (ta, co se potuluje po večerce s Marry, žádnou jinou aspoň neznám), Art, Merovol Grosse (o tom jsem se tu už taky kdysi zmínila) a Archer. S tim, že by moh bejt Merovol únosce. Nevim, tohle se mi teda vůbec nezdá. A dokonce, podle všeho, muselo zmizet víc lidí. Protože od nás z koleje potkávám jenom Jen, Marry, Amaie, Dannyho, Ary a... ještě nějakou prvačku. Nechala jsem to bejt, snažila jsem se to nebrat tak, jak bych to asi brát měla, nepřemejšlet o tom, nezabejvat se tim.

Jenže první den NKÚ se zkoušky musely hned zrušit. Tim se dostávám k tomu hlavnímu. Noc už je dokonce i ve dne. Kam zmizelo slunce zůstává záhadou. Takže vidíš, žádnej alkohol. Všude je tma. Ale ne taková, jako když je zataženo. Prostě tma jako v noci. Ideálně někdy v zimě. O to bylo děsivější, když Carrington zavolala ostatní profesory do sklepení. Nějaký studenti se tam šli taky podívat, tak jsem se vydala za nima. Nejdřiv jsem to pořádně neviděla, ale když si moje oči na ještě větší tmu začínaly zvykat a profesorka na zeď posvítila hůlkou, viděla jsem tam krvavej nápis. Krev. Krvavej nápis. Z něčí krve. Krve. Lidská krev? Nějakýho studenta? Profesora? Samozřejmě mě hned napadlo, že... Ne, to je blbost. Někdo, kdo prodává sladkosti v Medovym ráji (ještě jsem se neotrávila, takže!) se nemůže přiživovat něčim takovym. Navíc je to už tři roky, co po mně Matt chtěl krev a skoro dva roky, co jsme si to všechno vyjasnili. Ale ty rituály. Ne. On s tim určitě nemá nic společnýho. Sakra, jsem paranoidní, vždyť mu přece zase důvěřuju!

Teď se nabízí otázka, co to má teda všechno znamenat. Nejvíc znepokojující je ovšem to, že jsem za celou tu dobu nepotkala Jamese. Ptala jsem se i ostatních, a taky ho neviděli. Co když... Co když se mu něco stalo? O tý krvi na zdi radši ani nebudu přemejšlet. Určitě se to celý nějak vysvětlí a dobře to dopadne. Vždyť ty oběti už maj bejt všechny, no ne? Navíc, proč by si vybírali Jamese? Na světě je sedm miliard dalších lidí, z toho je jich určitě nějaká část kouzelníků a pár jich bude žít v Británii. Potřebovala bych jeho objetí. Tu jistotu, že je v pořádku a že jsme na to na všechno furt dva. Ale musim bejt silná. Sice pochybuju o svejch schopnostech ochraňovat celej Nebelvír, ale jako od jedinýho prefekta a jediný "autority" ode mě určitě bude pár lidí očekávat, že se zbaběle nezamknu v pokoji. A vůbec, co tam? Sama, opuštěná, ve strachu nejen o Jamese...

Tohle neni konec, jenom začátek. Dneska si mě odchyt Danny. Prej byl zavřenej na ošetřovně. Napadli ho. V koupelně. V koupelně v Nebelvíru? A to jsem si myslela, jak je spolka super bezpečný místo. Už prostě chápu, proč se má bejt po skupinkách. Jo, je pravda, že jsem se stejně zašila do Divadelního klubu. Sama. Moh tam kdykoliv kdokoliv přijít. Dokonce pak, když jsme šli za Senter (která mimochodem neni k sehnání), nějaký holky vypadaly fakt vystrašeně. Odebrala jsem se na kolej.

Trochu jsme si tu nekonečnou noc zpříjemnily hranim na kytaru, zpěvem, Nikdy jsem a dalšíma věcma. Snažila jsem se Marry uklidnit ohledně Emily. Jinak všichni mlčej. Už mě to nebaví, bojim se i vystrčit paty z pokoje... Je vůbec ještě noc?

Kapitola LXXXI - MELANCHOLIE

Jsou asi tři hodiny ráno. Venku svítí měsíc, všude je až podezřele ticho. Sníh už venku dávno roztál, od požáru hřiště uběhly skoro tři měsíce a NKÚ jsou za dveřma. Je tu duben. Hodiny, který jsem zameškala, už radši ani nepočítám. Je mi nějak smutno - zastesklo se mi po rodičích...

Přišel mi svitek pergamenu, napsanej mně dobře známym písmem, zpečetěnej rodinnou pečetí... Na konci je podpis "Máma". Přijde mi neuvěřitelný, že by po tolika měsících mohla ještě vůbec umět psát to napsala ona. Uběhla strašně dlouhá doba od chvíle, kdy jsem jí naposled objala. Prostě mi to nějak... chybí. A nejhorší na tom je *něco začáráno a zřejmě následně rozpatláno* Už jsem přišla o hodně lidí, tohle musí skončit. Hlavně bych se furt mohla stranit kolektivu, a tentokrát jsem to tak trochu přehnala, dva měsíce je dlouhá doba.

Co se dělo před tim? Den po tom požáru jsem hned ráno potkala Jamese. Byl v pořádku, a až na to, že jeho sešit na přeměny měla Annie, i v dobrý náladě.

Akorát Fowler asi zas tak v pohodě nebyla. Něco vykládala, James se furt hlásil a měl k tomu nějaký poznámky, což jí samozřejmě vadilo. Chtěla jsem se ho zastat, ale moji zvedlou ruku ignorovala a furt mlela dál, tak jsem to nechala bejt. Ježibaba jedna. S Moonstonem ty hodiny byly lepší, ač jsme se teda učili jenom kouzla.

Za zmínku pak už stojí asi jenom napadení knihovny. Přesně tak. Někdo tam, pokud jsem to dobře pochopila, rozházel a poničil knihy. Nelíbilo se mi, jakym způsobem to profesoři řešili. Postavili si nás do asi čtyř řad před knihovnu a tvářili se, že za to můžem všichni, a proto musíme bejt všichni potrestaní. Tohle je vážně logika. Hlavně se to prej stalo v tý době hašení požáru, odkud jsem odešla, takže bych určitě byla mezi podezřelejma... Naštěstí se to nakonec moc neřešilo, prostě nás pustili.

Pak už jsem neměla náladu na nic. Lehnout si a spát. Ve svý posteli, kde mi společnost dělaj plyšáci. Jenže oni neuměj objímat ani mluvit, nedávaj ten pocit bezpečí...

Kapitola LXXX - SELHÁNÍ

Strach, nervozita, vyčerpanost, selhání a... Manolus došel, takže taky depka. Je to zajímavý. Tyhlety zimy v Bradavicích jsou horší a horší a horší a ještě horší... Jednou hoří les, jednou famfrpálový hřiště... Prostě nic pozitivního. A ještě ke všemu - na krku mám nejen NKÚ, ale ještě pořád i dodělávání těch zkoušek.

Přiznávám se, i přes tohle všechno, školu neuvěřitelně flákám. V pondělí jsem si přispala tak, že jsem prej přišla o hodinu s bubákem. Na jednu stranu jsem ráda, ale na tu druhou... Takhle vůbec nebudu připravená, až jednou třeba na nějakýho bubáka narazim. Jak se s nim vůbec vypořádám? A v co se promění? No a to nejzajímavější... Jak vypadali bubáci mejch spolužáků?

Bubáci nebubáci, strávila jsem místo toho nějakou tu chvilku s Annie. Chtěla jsem se zašít v prefektský koupelně (protože tam žádnej Art s... kymkoliv bejt nemoh, tak co) a trochu se tam i ohřát, je tam celkem teplo. Jenže pak se moje LPOSácká kolegyně objevila - na první pohled podvyživená, unavená, celá taková divná. A už to jelo. Nejhorší konverzace, kterou jsem s Annie zažila. O čem že jsme se to bavily? Já ani nevim, nejspíš nic se strukturou. Furt chtěla odcházet, pak jsem ji překecala, ať nechodí, a pak jsme se stejně rozloučily... 

Jak tak nad tim přemejšlim, jediná hodina, která byla, jsou formule. S Thorinsonem. Teda spíš s někym, kdo tak jenom vypadal, rozhodně se tak nechoval. Když řek, že nemá smysl, abychom tam seděli bez sešitů, měla jsem sto chutí bejt na něj drzá, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela - stejně by to k ničemu dobrýmu nevedlo. A tak jsem se poslušně zvedla a odešla trucovat...

Za zmínku rozhodně stojí ten Amaiův trest. Ano, konečně jsem mu ho zadala. Esej na 45 stran, odevzdat o Valentýnu. A myslim si, že jsem, v rámci mejch možností, vymyslela i normální téma - jak se chovat k mladšim. Dneska Už někdy dřív mi ji Amai odevzdal. Na 19 stran s tim, že mu mám dát kdyžtak dodatečnou esej. Aha. Vůbec jsem nevěděla, co s nim mám udělat. Dokopat ho rovnou k Senter, když má ještě pár dní čas? Moc tvrdý. Vrátit mu to? Odmítal ji dopisovat. Dát mu tu dodatečnou? Nakonec jsem to udělala. Ale ne, nikdo si nebude určovat pravidla, jak bude psát tresty, takže hezky na 60 stran a... To prostě řek, že jsem se snad zbláznila a půjde si stěžovat. Já mu šanci dala. A asi nejen jednu. Kdybych celej ten případ nechala řešit Senter hned, určitě by nevyváz s esejí na 45 stran. Ale ne, já jsem ta, v hloubi duše, hodná prefektka.

Chtěla jsem bejt zlá, mít nad všema moc a konečně využít sílu odznaku a rozkazovat jim. Přísně. Za každý chození po večerce trest. Jenže už během prvních pár dní jsem si uvědomila, že takhle to asi nefunguje. Všechno, co jsem chtěla dělat, je možný nejen teoreticky, ale i prakticky. Akorát... Takhle se prostě člověk chovat nemůže. Pořád jsou tu lidi, který si chci udržet jako kamarády. Marry, Jen... 

Aby toho ale nebylo málo, k večeru jsem vylezla ze svý celodenní zašívárny (Divadelního klubu, od kterýho mám jako jedinej student na hradě klíče) a z věže nad klubem lektvarů jsem viděla kouř. Netrvalo dlouho a už se školou nes rozhlas, že hoří hřiště. No co jsem tak chtěla dělat? Jo, běžela jsem tam jak největší hrdinka světa, mezi kouřem jsem matně viděla nějaký lidi... Ale to už mě někdo chyt za ruku a já poznala Jamese. Pak zas někam odběh, byl tam strašnej zmatek. Chtěla jsem jít blíž a zkusit ten požár uhasit, jenže na mě chtěla zaútočit nějaká potvora, která nejspíš to hřiště zapálila, a kdyby mě James nestrh, kdo ví, co by se stalo. Ne, hasit hřiště asi nebude jako vysoušet ošetřovnu. 

Utekla jsem. Zbaběle jsem zdrhla na kolej a seděla. Co když se někomu něco stane? Něco fakt vážnýho? Popáleniny vyššího stupně, uhořelá končetina, zaútočí na ně ten tvor, šlápnou někam špatně, až se dostanou dovnitř toho polorozpadlýho hřiště... Hlavně se snad nestane nic Jamesovi, to bych asi nerozdejchala... Jedinej člověk, kterýmu jsem to celý vyklopila byla Jen. Akorát... To ona se už pár dní trápí a já jí nijak nepomohla... Vim, je to se mnou horší a horší, ale zejtra uvařim Manolus a třeba bude líp...

Kapitola LXXVIX - PREFEKT PORUŠUJÍCÍ MORÁLNÍ ZÁSADY

Každej den jako kdyby se přetrhla nějaká ta nitka tvořící pouta s jinejma lidma. Jako kdyby nic nemělo trvat věčně (nebo aspoň do smrti). Bylo by smutný ohlížet se za tim všim zrovna o Vánocích - jenže ono je to bohužel aktuálnější než dárky...

Po roce se opět konala návštěva Prasinek. Těšila jsem se tam víc než poprvý - snad díky nějakýmu šestýmu smyslu? Kdo ví. Každopádně... James, Marry, Jen, Annie nebo kdokoliv jinej známej nikde. Fowlerka měla strašnej problém pustit mě, ač po mně loni to potvrzení znova nechtěla. Nakonec jsem ji nějak ukecala, a tak se mi povedlo dostat za bránu školy. Sníh, mráz, divný lidi, furt ty stejný obchody... Ale pak jsem si vzpomněla na Medovej ráj. Ne, ze začátku mi to přišlo neuvěřitelný, ale opravdu tam prodával Matt. Vypadal spokojeně, usmíval se, proved mě po obchodě, trochu jsme pokecali a právě během rozhovoru mi to došlo. Nejspíš nebyl v pohodě vůbec. No po pravdě - kdy se Matt, za tu dobu, co ho znám, usmíval? Jednou? Dvakrát? Taky z něj pár informací, který moc pozitivně nezněly, vypadlo. Ještě jsme se viděli na vánočních trzích... A co si zpětně vyčítám? Asi jsem mu mohla zkusit nabídnout pomoc. Jako správná kamarádka. Přesně tak, považuju se za kamarádku Matta Blacka. Jenom doufám, že nemám moc špatný dojmy.

Přestala jsem se v roli prefektky vyžívat tolik. Možná kvůli Mattovi, možná kvůli tomu, že mě lidi nemaj rádi, možná kvůli Vánocům nebo strachu z... no z otěhotnění (ale naštěstí už je to v pohodě). Jenže to bych nebyla já. Za pár dní už se to prostě nedalo vydržet, ať byla nedávná zkušenost jakákoliv. Na tyhle zážitky prostě moc věcí nemá. Zvlášť s jistotou, že tentokrát se bát nemusim. A abych o  Jamesovi napsala i něco jinýho... Naprosto neomluvitelně porušuje základní morální zásady! Koukat mi pod sukni pod zastírákem uprostřed chodby, shodit příbor při štědrovečerní večeři na zem, aby se mi moh kouknout pod sukni... Radši bych asi měla pomlčet (však on by věděl, proč), ale tohleto... No to je prostě nemožný! Hlavně, že si před tim náramně popovídal s Priorkou, jo. A pak dělá, jako by nic. I když, nemám mu co vyčítat - klobouk nechal kloboukem (ač se netvářil moc nadšeně), dal mi k Vánocům moc pěkný šaty, skvěle... líbá a je prostě celej úžasnej. Jo a abych nekecala - on ať si mi pod sukni klidně kouká, i kdyby to bylo hrubý porušování školního řádu.

Ježiši, málem bych zapomněla... V úterý byla numerologie a Senter asi nebylo tak úplně dobře. Teda... spíš jí bylo fakt blbě, několikrát málem spadla. Pak ji James odved na ošetřovnu, no. Nešla jsem s nima, jelikož mě čekalo ještě jasnovidectví (a s nim i pochybná zkouška).

A teď ten poslední bod zápisu. Annie a... Marry. Jo, přesně tak, tyhle dvě. Annie na mě čekala před kolejí s dárkem, ve kterym byl i balíček pro Jamese. Jsem zvědavá, co na členskej odznak LPOSu poví, ale nemá přece Annie posílat sošku sovy se špuntama v uších! Potom se Annie vypařila a já se vydala zpátky do spolky za Jen. Všechno mohlo bejt v pohodě, kdyby mi po chvíli nezmizela taky. Následovala nekonečná nuda. Po večerce jsem se vydala hlídkovat a nepotkala nikoho jinýho než Marry s Annie, obě v nejlepší náladě. Nechtělo se mi k tomu nic řikat, tohle na mě prostě bylo nějak moc. Z Marry pak vypadla dost ironicky znějící věta, že já jsem přece pro každou špatnost... Áha. Stačilo. Už před nějakou dobou jsem si všimla, že se s Marry moc nebavíme, ale nedokážu, a ani nechci, si přiznat, že se naše kamarádství nejspíš pomalu rozpadá. Celý mi to přišlo jako největší rána Vánoc. Už na to nějak nemám, jsem špatná prefektka, i když mě Jen přesvědčovala o opaku.

Že bych šáhla po tý lahvičce s oranžovou tekutinou a... Ne, nebudu řešit problémy alkoholem, to nikam nevede.

Kapitola LXXVIII - PROBLÉM SEM, PROBLÉM TAM

Den za dnem, hodina za hodinou, vločka za vločkou... Ano, nepsala jsem tak dlouho, že už je tu skoro prosinec. Však to, Deníku, pochopíš - dělo se tolik věcí, musela jsem řešit tolik problémů a na tebe jsem si čas až do teďka prostě tak nějak... nenašla. Neumim si moc dobře představit, co se bude dít dál, je toho na moji psychiku nějak moc.

Všechny ty nesmysly okolo koleje jsem už dávno vyřešila. Koupelny prostě Thorinson nechal zamknout oboje, ten incident mezi Maxem a Amaiem se řešil trochu dýl. Všechny si nás pozval do kabinetu a asi dvě hodiny jsme tam prostě jen tak proseděli, abychom si vyslechli, že mám Amaiovi zařídit dva školní tresty... No super, to jsem si vždycky přála. Ještě jsem mu je nezadala, ale až si ho příště odchytnu, určitě se z toho jen tak nevyvlíkne. 

Co se dělo dál? No jo, my vlastně máme i nějaký to vyučování. No... numerologii jsem bohužel nestihla, na jasnovidectví teď máme profesorku Brightwell (která se s Proctter nedá vůbec srovnávat), dodělala jsem si u Carrington ty zkoušky z přeměn i obrany (obě za Vé), a pak jsou tu lektvary. Jak že se jmenuje ten profesor, kterýho letos máme? Christian Archer nebo tak nějak podobně? Ono je to vlastně asi jedno. Ty hodiny jsou takový jiný, než byly s Alertem, Moonstonem, nebo dokonce i s Blamem nebo Mang. Třeba vaření Zrakovce byl totální propadák, ještě se mi poved jenom na... Pé? Asi. A hlavně, na žádnejch lektvarech nikdy nebyla Alice. No a aby toho nebylo málo, naprosto úžasně jsem se předvedla při zkoušce. Hrozný, hrozný, hrozný. Fakt nechápu, jak jsem mohla dostat Vé. Ten profesor si o mně musí myslet, že jsem úplně blbá.

Taky jsme hráli flašku i "Nikdy jsem...". Byl to moc hezkej oddych, zapomněla jsem na chvíli na všechny ty problémy a povinnosti... Dokud se po obou těhle hrách neobjevil Max. V obou případech už bylo dávno po večerce a když na nás takhle narazil poprvý, měl jediný štěstí, že tam byl James (protože já si větu: "Nedám ti trest." rychle rozmyslela, zatimco James trval na tom, že bych Maxovi žádnej trest dávat neměla, když už jsem to jednou řekla). Ale podruhý už ho žádnej James nezachránil, a tak má Max moc hezkej trest, o kterym se se mnou začal klidně hádat. Prej to nenapíše. No, jeho problém - hlavně ať se pak nediví, až s tim půjdu za Senter. 

Našla jsem si úžasnou zašívárnu v prefektskejch koupelnách. Nikdo tam nechodí, je tam příjemný prostředí, teplo, klid, moc lidí tam nemůže... Tak jsem tam jednou šla trénovat kouzla. Pochopitelně jsem očekávala, že tam zase nikdo nebude. Jaký ale bylo moje překvapení, když jsem tam viděla Artaira Tarana s Elisabeth Prior? Čekala bych snad cokoliv, jenom tohle ne. Takhle trapně jsem se dlouho necejtila. Takže příště do koupelen jenom pod zastírákem. Naštěstí nikdo nebyl v místnosti pro prefekty, a tak jsem tam úspěšně natrénovala kouzla. A hádej co, Deníku? Konečně po dvou letech umim rozsvěcení svíčky a světlo do prostoru! Což pro mě znamená samý dobrý věci - zbavila jsem se jedný povinnosti - trénování starejch kouzel. 

Už se pomalu blížim ke konci. Ještě bych se mohla zmínit o hlídkování. Furt to neni nic moc, ale od tý doby, co chodim pod zastírákem, občas na nějaký ty lidi narazim. Třeba taková Anna Waldorf, kterou jsem jeden večer chytila hned dvakrát (ač mi tvrdila, že jde na kolej), dokonce skončila s trestem. Ale zrovna dneska se mi povedlo narazit na Vici Clinton v Lotroskopu a tý jsem ani neměla potřebu nějakej trest dávat. Možná proto, že tam byla ještě Hazel, možná proto, že jsem prostě neměla náladu na někoho řvát (zvlášť po tom, co se se mnou ještě Max hádal), a tak jsem prostě neřekla nic. Z Vic pak vypadlo, že jsme ty nejlepší prefektky, takže toho ani nelituju - někdy bych prostě na ty lidi neměla bejt tak tvrdá.

Zbejvá napsat poslední bod zápisu. Kdy to jenom bylo... předevčírem? No, ono na tom v tuhle chvíli ani tak nesejde. Dali jsme si s Jamesem takovou typickou večerní zábavu a asi trochu víc jsme se odvázali. Bože, jak jsem si mohla uvědomit až ráno, že se chováme tak strašně nezodpovědně? Teda, udělali jsme to jenom jednou, i když to bohatě stačilo. Spát bez nějaký ochrany už s nim jen tak nebudu. Ale na druhou stranu, co bych dělala bez jeho pomoci? Očekávala bych jistej tejden v měsíci a jenom doufala, že vážně přijde? James mi došel na ošetřovnu pro takovej ten prášek a snad by to mělo bejt v pohodě... Jenže co když nebude? Kdyby ten prášek nezabral, asi nás vykopnou ze školy. A co by na to asi řekli doma? Na to se mi nechce ani myslet... Každopádně, jeden člověk by mi pravděpodobně oporou zůstal, k tomu nejsou potřeba žádný slova - stačí stisknutí ruky a vlídnej úsměv...

Kapitola LXXVII - KOUPELNY

Od posledního zápisu se toho moc nezměnilo. Prakticky každej večer (teda až na jeden) hlídkuju na chodbách a včera se mi konečně povedlo pár lidí chytit - Jen, nějakou Veronice a s ní ještě jednu holku, která mi ale zdrhla. No jo, budu se muset naučit zdokonalit potřebný kouzla, a pak už mi nějaký druhačky vážně neutečou.

Když už jsme u toho, asi dvakrát jsem se snažila někoho odchytit za doprovodu Annie. Jedinej problém je, že když se vydaj dvě spoluzakladatelky LPOSu po chodbách Bradavic, musí si jich všimnout a dát si na ně pozor skoro každej. Takhle jsme jednou dokonce odchytly nějakýho zakuklence, kterej s náma ale vůbec nekomunikoval a radši se nechal odtáhnout Filchem. No hrozný. Nebo jsme potkaly holku, co nám klidně řekla, že nás dvou se vážně bojí a Filchovi tvrdila, že je profesorka...

Co se tak ještě dělo zajímavýho... Jo, letos už zase funguje klub lektvarů. Jsem tam tak nějak nejstarší, ještě s Adamem Barrem, a tak nás Alert vybral jako skladníky přísad. Na jednu stranu jsem ráda, tohle byl vždycky můj sen, mít přístup k těm všem přísadám a trochu se v oblasti lektvarů nějak pozitivně zviditelnit. Jenže na tu druhou si řikám, že jsem si toho možná nabrala až moc. Musim tam docházet párkrát tejdně, přede mnou jsou ještě pořád skoro všechny zkoušky, čeká mě vyřešit pár problémů na koleji, dlužim Davidovi trest... Ale snad to nějak zvládnu.

Dokonce už jsme se začali učit. Letos máme na přeměny Fowler, tu profesorku, co furt nosí nějaký růžovo-fialovo-růžový oblečení. Nicol tvrdila, že je přísná. A abych to tak zhodnotila, mám na ni úplně stejnej názor. Po první hodině. Nejdřiv nám nadiktovala nějaký pravidla, během představování se jí Marry ptala na věk, potom jsme se normálně učili a ona po nás chce povinně sešity! No hrozný, je mi ještě míň sympatická než Cavallero, což už je vážně co říct. Na obraně jsem nebyla, zkoušku z lektvarů furt nemám, protože jsem kabinet toho profesora nenašla (je fakt super narazit na řečnící Vin v nějaký učebně...), dneska bych si měla jít dodělat zkoušku z přeměn a obrany ke Carrington... Ta letos asi učí i ty lektvary, ale už by mi bylo fakt blbý, dodělávat si u ní tři zkoušky, dvě jsou až až...

Dál se musim zmínit o Maxovi. Chtěl po mně nějakou pomoc s lektvarem, tak jsem se teda překonala a jeden ten lektvar mu uvařila, a pak dala nějaký rady. Ne že by mi tak moc vadilo, vařit kvůli někomu lektvar, ale prostě jsem měla ten den úplně jiný plány, no. A teď to špatný... Takhle jsem se procházela po škole pod zastírákem, až jsem do něj vrazila. Prej mě celý odpoledne sháněl. A kvůli čemu? Amai mu dal pásku, pak ho hodil o zeď... Kdo ví, co je na tom pravdy. Nijak jsem to řešit nemohla, Senter ani Thorinson nejsou k zastižení a Amai se tvářil strašně otráveně, když jsem se ho na to zeptala. Ale tohle nenechám jen tak, přestává se mi to líbit. Že by šikana slabších, mladších, jednonohých spolužáků ze stejný koleje? To nám tak ještě chybělo. Už takhle jsem se Wenn (snad to byla Wenn) zaručila, že se pokusim s tim kolektivem v Nebelvíru něco udělat. 

Dneska mě čekaj formule i numerologie, snad máme Thorinsona i Senter. Musim s nima vyřešit víc věcí, třeba ještě zamčený záchody - o co, že to udělal David, protože kouzla přes tu bariéru normálně projdou. A když už jsme u toho, vlastně se chci zeptat i na ten Davidův trest, chyběj mi k tomu nějaký věci. No a samozřejmě si potřebuju dodělat zkoušku z numerologie.

Tak jo, to už by bylo asi tak vš Počkat, ještě jsem se nezmínila o Jamesovi. Hm... kde jenom začít? Spolíhám na to, že mi s řešenim těch problémů pomůže, trochu jsme to probírali. Moc mu to nezazlívám, ale zatim všechno (dobře, až na tu prohlídku hradu a částečně problém s Davidem) řešim sama. A to si ještě dovolil dokopat mě na astronomii, kde se podle jeho slov učí furt dokola to samý, a tak tam on samozřejmě nešel. Super, Aquarin byl nadšenej ze studentů o počtu... jedna holka z Nebelvíru. Měla jsem jediný štěstí, že se něco dělo, a proto měl profesor strašnou potřebu jít se tam kouknout a tu hodinu (spolu s mojí zkouškou) odložit na příští tejden. Ale abych se vrátila k Jamesovi... Byla jsem mu ukázat prefektskou koupelnu, ze který byl podle všeho nadšenej až moc, takže ji musel okamžitě vyzkoušet. Blbost, museli jsme ji vyzkoušet oba. Mytí zad se tak trochu zvrtlo a... dál si to umíš představit, Deníku. Co asi tak můžou dva prefekti (možná nejen) opačnýho pohlaví dělat v prefektský koupelně a náramně si to užívat?

Něco mi řiká, že je na čase skončit, stejně musim vstávat. A víš co? Dnešní den si zase užiju otravovánim prváků, můžou se jenom těšit.

Kapitola LXXVI - NEPOSLUŠNÍ NEBELVÍRÁCI

Jestli dneska usnu, bude to zázrak. A jestli se ráno vykopu z postele, bude to ještě větší zázrak. Člověk by si řek, že tenhle rok se stane jenom dalšim nudnym rokem v Bradavicích. Třeba taky jo. Každopádně, mám za sebou teprve prvních pár dní, a už se toho stalo opravdu hodně. Kde jsem vlastně skončila?

Jo, provázení prvaček po škole. Ráno po mně překvapivě chtěly odvíst na snídani, potom jsem je odvedla zase zpátky na kolej, že počkáme určitou dobu, pokud nepřijdou profesoři a pak je tu provedu. Minuty plynuly, už se ten jistej čas pomalu blížil, a James ani Shyam nikde. Naštěstí se objevil Thorinson, po kterym ještě několik lidí něco chtělo. A světe, div se, mezitim bylo moje několikaměsíční přání vyslyšeno - James najednou stál ve dveřích, za chvíli už seděl u stolu, a dokonce mi přistála pusa na tváři. Kdyby tam nebyl Thorinson (ty prvačky by mi asi nevadily), nezůstalo by to u polibku na tvář. James za tu dobu, co jsme se neviděli, tak trochu... vyrost? Vyspěl? Já nevim, jak je to vhodný slovo. Ale chová se furt stejně. Takže abych to tak shrnula - provádět s nim prváky po hradě, bylo prostě něco, o čem jsem si mohla ještě v noci nechat jenom zdát.

O několik minut pozdějc jsme už procházeli chodby hradu a strávili jsme tim dohromady celý odpoledne. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že nebejt tam ten můj skvělej kluk, sama bych ty prváky nezvládla. Skoro celou dobu mluvil on (taky jsem mu to na začátku nabídla), připadalo mi, že ani po zdolání několika pater nepřestává používat různejch vtipů a ironie (kabinet Blackburnů byl jenom začátek) a tak jsme došli až na pozemky. Cestou jsme vlastně ještě stihli potkat Annie, projít tajnou chodbou, ztratit jednu prvačku, dojít do kuchyně a zavzpomínat si na zážitky před kabinetem Filche. Samozřejmě tam ještě pořád nějakej nepořádek z hnojůvky byl - kdo ví, jestli se jedná o ten asi tři roky starej. Abych se vrátila k zastávce na pozemcích - tady si James neodpustil největší proslov, jakej jsem od něj kdy slyšela. Ne Deníku, tentokrát v tom žádná ironie neni. Zapovězenej les, úrazy v něm a Nebelvír, to bohužel prostě patří dohromady. Snad se žádná z těch nicnetušících prvaček po večerce nevydá právě na to místo, kde jeden Nebelvírčan přišel o život, jiný utrpěli újmu na zdraví a ty další je zachraňovali...

Na kolej jsme se vrátili až kolem večerky. Konečně to pro ten den skončilo, všechny ty povinnosti... Omyl. Ve chvíli, kdy mi James podával kytku, jsem si myslela, že už nás nechaj všichni bejt, vždyť jsme se takovou dobu neviděli... Na koleji zase dělal problémy David. Hned první den jsem byla rozhodnutá dát mu ten trest, ale asi těžko to můžu udělat, když přede mnou jenom utíká. Ještě tak zbaběle - pod zastírákem. Takže to dopadlo tak, že se James pokoušel Davidovi domluvit. Nepovedlo se mu to, to je na tom to nejsmutnější.

Další den jsem na to všechno zase zůstala sama. Před obědem jsme měli lektvary s novym profesorem - to už je pátej za tu dobu, co v Bradavicích studuju.  Přijde mi takovej zvláštní, ale hodnej, v neděli si k němu půjdu dodělat zkoušku. Během oběda se konala schůze studentský rady (což znamená prefektů a primusů). Profesorka Senter nám dala klíče, ukázala místnost, kde se můžeme sházet a řekla heslo od prefektský koupelny. Na tu jsem se taky co nejdřiv po obědě byla podívat. Je to tam úplně jiný než loni. Samej zlatej kohoutek, na každym jinej kámen, ručníky, křesílka, všude mramorová podlaha... A hlavně tam moc lidí nesmí, takže bych tam mohla trávit docela dost času.

Teď ještě jedno věčný téma - David. Znova jsem se ho pokusila zastavit, znova se mi to nepovedlo, a tak jsem se vydala za Senter. K mojí smůle tam nebyla, takže jsem se rozhodla odejít na kolej a moc to neřešit. Jenže tam byl Thorinson. Co bych mohla udělat jinýho, než si stěžovat? Taky nevim. Potom jsem šla hlídat vchod na kolej a mezitim přišla Alice. No že neuhádneš, koho vedla? Jasně, Davida. Nejspíš byl za ní na ošetřovně. Ale i tak, prostě ho dovedla na kolej, aby šel spát. Zanedlouho se tam objevila i Hazel. Poslechly jsme si Aliciny rady ohledně toho, jak někoho chytit. David pořád chodil ven pod zastírákem, až přišel i Thorinson, sed si před obraz a čekal, dokud se David neobjevil, doslova. Choval se dost drze, takže jsem se divila, že se Thorinson rozhod jenom poslat Buclatou dámu na párty do třetího patra. Ani nevim jak to dořešili, šla jsem radši spát.

Ráno mě však čekalo další příjemný překvapení, tak jako ty předešlý dny. Buclatá dáma si tu pařbu trochu protáhla. Nevadilo mi to, dokud jsem na to nepřišla. Postupně bylo totiž před obrazem víc a víc studentů a zřejmě čekali, že to vyřešim - mám přece ten odznak a je tak všechno na mně. Senter nikde, Thorinson nikde, tak jsem zaklepala na první kabinet od koleje (dobře, Moonstonea teď nepočítám) a nějaká profesorka Thorinsona zavolala. Nakonec jsme se Buclatý dámy dočkali, ale nebyla jsem z toho celýho moc nadšená.

Po obědě jsem se rozhodla jít na drakologii, tajná chodba byla zablokovaná. Samozřejmě mě to naštvalo. Jako by na mě ty problémy číhaly na každym rohu. Večer jsem si proto musela zlepšit náladu procházkou po hradě. Prolezla jsem několik tajných místností, prošla ty nejzašitější kouty hradu, a až v klubu lektvarů mě čekalo moc milý překvapení - David s Maxem vařící lektvar. Poslala jsem je na kolej, i když mám pocit, že to stejně nebrali moc vážně. Maxe jsem tam dokonce chtěla odvíst, ale cestou se začal míchat mezi mě a Jamese, tak jsem ho tak nějak nechala zmizet. Prošla jsem ještě hrad, nikdo nikde nebyl (mimo tý zajímavý primusky, která má za mazlíčka nějaký podivný oranžový stvoření).

Tim to pro mě ještě neskončilo. Původně příjemnej večer na koleji se změnil v moji nejhorší noční můru. Nikdy jsem se těhlech hádek moc výrazně neúčastnila, jenže teď to bylo jiný. Údajně tam po sobě všichni kouzlili, David si prej začal, překřikovali se, každej musel říct svůj nejchytřejší názor... Až už mě to všechno přestalo bavit. Takhle jsem si za celý ty čtyři roky ještě nezanadávala. Holkám jsem se snažila vnutit ještě nějaký kecy, ale ignorovaly mě. No co už, pokusim se nějak rozumě domluvit Davidovi. Chvíli jsem ho poslouchala, až přišla Marry. Byla to víc jak hodina po večerce a ona si přijde s výmluvou, že nějaký Emily bylo špatně?! A to jí to mám jako věřit?! Dovršila to oslovovánim "Bručounku" a tim, jak mě odtáhla na chodbu. Asi se mě snažila uklidnit, ale nepovedlo se jí to. Neměla jsem v plánu se jí zpovídat, ona by to stejně nemohla pochopit. Taky jsem loni nechápala, když se James choval tak, jak se choval. Teď už to chápu.

Jestli se podobný věci budou dít každej den, moje psychika to asi dlouho nevydrží. No, psala jsem to dlouho, za chvíli budu muset vstát. Snad to nebude jenom další den plnej řešení nějakejch problémů...

Kapitola LXXV - SLEČNA PREFEKTKA...

Tak jsem zase tady, v Bradavicích. Uprostřed noci Takhle nad ránem nemám na práci nic lepšího, než sledovat spící Kris. Jinak je ten pokoj prázdnej - kam zmizela Eleanor nebo Marionova sestra zůstává záhadou. Vlastně jsem ráda, že tu teď nejsou. Vyměnili nám dveře, a tak budu muset v týhle místnosti strávit celej rok, pěknej to ale začátek. Můžu asi jenom doufat, že se s nikym ze spolubydlících nepohádám. Za malej okamžik nejspíš budu muset vstát, ale nejdřiv se ještě pokusim shrnout ve stručnosti zbytek prázdnin a začátek roku...

Prakticky celej srpen jsem strávila na rybách, v pár posledních dnech jsem si vystála několik front na Příčný, a jinak se nic nedělo. I když vlastně... Jednoho krásnýho rána se stalo něco, v co už jsem mohla opravdu jenom doufat - přišel mi dopis. Od koho? Od Jamese! Popsal mi, proč musel odjet, omluvil se a nezapomněl dodat, že se uvidíme v Bradavicích.

Včera ráno jsem si dobalila poslední věci, natáhla na sebe uniformu (bez pláště a kravaty) a pomalu jsem vyrazila na nástupiště 9 a 3/4. Už popátý. V Kotli jsem zahlídla jenom Marry, ale neměla jsem náladu s ní jet, ani nevim proč. Prošla jsem celej vlak, našla si volný kupé až někde vzadu a pomalu se začala smiřovat s tim, že tahle cesta bude nejnudnější ze všech, který jsem si v tomhle vlaku už stihla zažít. Nemýlila jsem se, nudná byla, ale ne tak úplně nezajímavá.

Za chvíli přilítla sova a nesla mi dopis. Dopis z Bradavic, to jsem poznala hned. Vevnitř byl nějakej papír, nějakej sešit a - připadalo mi to vážně nemožný - prefektskej odznak. Nejdřiv jsem si pročetla zbytek obsahu obálky a pak jsem si ten odznak nasadila a vydala se úplně dopředu vlaku. Tam moc lidí nebylo, jenom nějaký dva profesoři (jednoho mi pak Vin představovala, když jsem s nima jela v kočáře) a jeden prefekt. Jo a vlastně průvodčí, od kterýho jsme dostali noviny zadarmo. Chvilku jsem si tam poseděla, jenže jsem si připadala mezi profesorama dost divně, ač mi nevěnovali žádnou pozornost. Nakonec jsem teda prošla asi půlku vlaku, cestou jsem se pokusila vyřešit několik problémů, pochlubila jsem se, a ještě se stihla vrátit pro ty noviny, než vlak zastavil v Prasinkách.

Nebudu zmiňovat, co všechno se dělo mezi zastávkou v Prasinkách a večeří, stejně je to každej rok stejný. Jedinej problém bylo to, že jsem nikde neviděla ani Jamese, ani Shyama. Všechno mělo bejt na mě. Samozřejmě jsem si moc dobře uvědomovala, jak těžkej úkol před sebou mám. Měla jsem se postarat o prváky bez pomoci nebo rady někoho zkušenějšího. Odvíst je na kolej a dostat je přes obraz mi nepřišlo zas tak moc těžký - dokud se neobjevili Senter s Thorinsonem. Hlouček prváků prvaček s neschopnou prefektkou v čele... super, fakt super. Naštěstí nikdo nekomentoval mě, ale ty ostatní, aspoň tak. Po rozdělení pokojů, rozdání kufrů a nějakym úvodnim proslovu profesorky Senter mě čekala ještě jedna věc - nabarvit prvačkám pláště a klobouky. Zajímavý, do včerejška jsem neměla tušení, jak se barvěj, a najednou jsem to uměla. Vzpomněla jsem si, že když mi Matt kdysi barvil klobouk, nějak na něj poklepával tim odznakem... A vida! Ono to fakt šlo takhle jednoduše.

Už moh bejt konec. Ale nebyl. Chvíli jsme ve spolce kecali s Jen a Amaiem, potom se objevil David s prvačkou (Ziva se myslim jmenovala), prej byli venku. Na to hned reagoval Amai a hodil Davidovi pásku. V tu chvíli jsem jich měla akorát tak dost. Ne, prostě nenechám lidi dělat věci, který se mi nelíběj, když už si konečně můžu říct, jak chci, aby to bylo. Uznávám, každej občas porušujeme školní řád, ale nikoho vědomě nenechám chodit po večerce ven, nikdo přede mnou nebude nikomu házet pásky. A už vůbec mi nikdo nebude odmlouvat, natož David. Může to brát klidně i jako pomstu za loňskej rok, ale už má u mě trest. Asi se stal zázrak - hned první den jsem pochopila, co to prefektství odnáší.

Dneska mě čeká další náročnej den - prohlídka hradu. Snad se objeví buď James nebo Shyam, protože si neumim představit, jak povedu skupinku prvaček po celym hradě. Jenom doufám, že tim nestrávim celej den.

Kapitola LXXIV - JAKO BRITSKÝ POČASÍ

Slunečný rána plný skrytýho optimismu sem tam vystřídá typický britský počasí. Ráno za ránem, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem... A najednou je tu srpen. Deníku, věř mi nebo ne, ještě pořád jsem si nekoupila kalendář. Momentálně to ničemu nevadí, ale... má to to "ale". Postupně se k tomu dostanu. Dokonce nejen k tomu - plánuju skončit první letošní vlnou prváků. Je zajímavý, jak to letí, letos už mě čeká NKÚ, pokud teda ještě nepropadnu. 

Jsem jako to červencový počasí - žiju každej prázdninovej den stejně. Ráno vstanu, zaleju kytky, vzpomenu si u toho na pochcípaný kytky, který James "pěstoval" na hradě, najim se a vyrazim rybařit. Tam rybařim celej den, pak jdu zase zpátky do Kotle a rovnou spát. Proč? Protože rybaření je nudný a únavný. Občas se ale stane, že někoho potkám. Skoro každej den vídám Marry, Maxe, Jen, občas Kris, ale s nikym z nich se nebavim - teda většinou. 

Naposled jsem tady psala, jak jsem potkala Matta. Je opravdu veliký překvapení, že se od tý doby neukázal. No, už jsem se s tim smířila, asi ho zase uvidim až za rok. A nebo třeba nikdy? Kdyby i všechno, co mi kdy řek, mizelo s nim, bylo by to možná lepší. I když asi ne úplně všechno, ale některý věci určitě. Ty by se ovšem nemusely znova objevovat, jelikož dokážou pořádně bodnout. Kam tim směřuju, Deníku? Přesně k tomu, jak mi Matt řek, že bych se měla rozejít s Jamesem. Přijde mi to jako celá věčnost, co mi něco takovýho navrhnul, ale ty myšlenky se zdaj několik hodin čerstvý.

Pár dní jsem ještě na Jamese čekala, věřila jsem, nebo spíš doufala, že se objeví. Jenže marně. Potom už mě to přestalo bavit - popadla jsem všechny věci a vyrazila na místo, na kterym jsem nebyla už minimálně tři roky - do Oxfordu. Cesta vlakem byla poměrně dlouhá, nebavilo mě to tam a vlastně mi na vlaku nepřišlo nic zajímavýho. Na mudlovskym vlaku. Kdyby to byla aspoň taková ta parní lokomotiva, jako jezdily dřív, ale on to byl obyčejnej vlak. Je mi líto, že jsem ten čas nemohla využít na zapsání zápisu. Musim se učit, protože mě v září čeká dodělávání zkoušek a na konci roku možná i ty NKÚ.

Na obloze se pomalu objevovaly první červánky a já jsem měla náš starej dům několik set metrů před sebou. Stačilo vyštrachat ty správný klíče, zasunout je do zámku, po otočení nechat cvaknout kliku a už jsem se mohla začít topit v prachu, kterej pokrejval podlahu v celym domě. Nic se tu nezměnilo. Dokonce ani to šílený skřípání parket, na který už jsem si za tu dobu odvykla. Pomalu jsem vyšla po schodech, prošla jsem všechny pokoje v patře a v mámině pracovně jsem narazila na několik sešitů jejích vlastních poznámek. Jestli někdy budu lektvaroložka, mohly by se hodit. Naštěstí jsou napsaný čitelně, ale k mojí smůle celý italsky. Spisovná italština, to nikdy nebyl můj obor, že? Dál mě zaujalo, jak má vybavenou laboratoř. Teda, jak je ta laboratoř vybavená a chátrá tady. Byla jsem rozhodnutá, že se tetě zmiňovat o týhle návštěvě nebudu. Jenom se jí tak mimochodem zeptám, jestli by mě nenaučila líp italsky a samozřejmě na tu laboratoř.

Ráno jsem vyrazila do Florencie, kde jsem pak strávila několik dní. Po vyřčení obou přání jsem si nejdřiv vyslechla, jak je nebezpečný toulat se v patnácti jen tak po Británii. Ale potom se stalo něco, co jsem nečekala. Teta prohlásila, že si můžu s máminou pracovnou udělat co chci, a klidně můžeme některý vzácný věci odvízt do Florencie nebo do Londýna. A potom se objevil děda s plnou náručí knížek, který mi prej pomůžou s tou italštinou. Začetla jsem se do nich a po několika stránkách jsem zjistila, že jsou to pohádky o dracích, co mi kdysi čet. Ale tohle mi nestačilo. Několik večerů jsem se toulala po nejtajnějších zákoutích toho obrovskýho domu a postupně jsem objevila hromadu mnohem zajímavějších knížek. Jedinej problém byl v jazyku, jakym byly napsaný - mnohdy to nebyla ani italština, ale dokonce latina. Jenže nemůžu za nikym z rodiny přijít s knihou nadepsanou "Necromantiae" a říct si o překlad. Ne, ne, ne, to prostě nejde. Navíc ta knížka byla hodně pečlivě schovaná. Já vůbec nevim, co to se mnou je. Už zase mě láká dozvědět se něco o tý černý magii. Tuhle knížku jsem si musela vzít s sebou do Londýna, budu ji luštit po večerech (ano, přesně tak, objevila jsem totiž v jedný knihovně i něco jako slovník). Třeba se ještě dozvim, jak se dá někoho uřknout a najdu si Lou a... jako ta milá osoba ji uřknu, jo.

Doma už se nic dalšího nedělo. Táta s bráchou pořád nezvěstný, máma pořád v kómatu, babička s prababičkou pořád mrtvý (jak nečekaný) a teta se strejdou a dědou pořád živý, naštěstí. Prej se mám ještě do konce prázdnin stavit a pojedeme na výlet do Drážďan, abych poznala strejdovy rodiče. 

V Kotli se nic významnýho nedělo, až do včerejška. Včera bylo totiž 30. července. Občas si zalistuju do zápisů dva roky zpátky a pročítám si ten jeden konkrétní, ve kterym je napsanej datum 30. července 1999 snad skrz naskrz. Letos jsem... ehm... zase zapomněla. Ale víš co, Deníku? Ono je to stejně jedno, když se James takovou dobu neukázal, neozval... Co když se mu něco stalo? Třeba mu teď vyčítám něco, na co ani nemám nárok. Třeba... Ne, to ne, to určitě ne. Bude v pořádku, to něco mezi náma bude happyend a všem, co pochybujou, vytřu zrak, až je pozvu na svatbu. Kéž by to bylo tak jednoduchý. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle udělám, ale musim částečně souhlasit s Mattem - donekonečna to odkládat nemůžu. Takže dávám Jamesovi poslední šanci... Ha, ani tohle neni tak jednoduchý, jak to vypadá. Mám totiž takovej hezkej nehezkej pocit, že hromadě kluků vůbec nejsem lhostejná. Jenže oni nejsou jako James, to je ten problém. S nikym si nepovídám tak strašně ráda, nikdo mě nedokáže tak pobavit, nikdo z nich na mě neni tak hodnej. Nikdo. 

Z depky mě zachránila až Jen, jinak bych asi ani v tuhle chvíli neudržela nejen rovnováhu, ale ani pero v ruce. Udělala si z toho všeho tak trochu srandu, dá-li se to tak říct. Dokázala nečekaně obrátit situaci a za chvíli už jsme hrály docela dobrou dokonalou scénku! Hledali jsme Annie, která by Jen zachránila před zlym nebelvírskym prefektem. Když jsme se dozvěděly, že Annie někam odešla, svalila se Jen v Kotli na zem a obě jsme chytly neskutečnej záchvat smíchu. Připomnělo mi to starý dobrý časy, kdysi dávno... Dobře, možná nebelvírskej výlet by se tomu moh vyrovnat. Ale jenom možná. No a potom se ještě z Jen stala osoba kupující nezletilejm whisky. Honili se s Amaiem po celym Kotli, přišlo mi to tak vtipný, až jsem z toho rozlila ležák na zem a nakonec Jen spadla. No jo, s blbnutim by se to nemělo přehánět. 

Tady skončim. Sice jsem se na začátku zmiňovala o prvácích, ale to už by stejně tenhle zápis nijak neovlivnilo. Zase někdy napíšu, snad ve veselejší náladě. 

Kapitola LXXIII - VYTAŽENÍ KE DNU?

Sedim tu na posteli, opírám se o zeď a píšu deník. Jak typická činnost pro začátek července. Venku je překvapivě teplo, všichni si užívaj prázdnin, ti co nejsou v Kotli jsou doma... A nebo možná někde v zahraničí. Řekla bych, že jim závidim. Ale vždyť já přece můžu bejt v zahraničí skoro kdy se mi zachce, stačí si sbalit kufry, dojet domů a přemístit se do Florencie. Kéž by to bylo tak jednoduchý i prakticky, nejen teoreticky.

Vrátim se ještě o několik dní zpátky. Na hradě se toho poslední měsíc už moc nedělo. Bohužel, před zkouškama jsem onemocněla, takže si jich budu muset většinu dodělávat. Nijak zvlášť mě to netíží, aspoň si budu moct vybrat profesory, ke kterejm půjdu. Taky jsem přišla o bradavickou slavnost, kde se oslavovala výhra Bradavic v lektvarologický soutěži. Ani si nevzpomínám, jestli jsem to sem psala nebo ne, ale fakt vyhráli. Upřímně nechápu, jak moh nějakej Hill rozdrtit celou Británii. No co, aspoň na těch soutěžích bylo hodně jídla... 

K velkýmu překvapení letos Nebelvír prohrál. Nikdo z koleje se se mnou (teda mimo Jen) nebavil, i Marry se ke konci roku chovala zvláštně, Annie se na závěrečnou hostinu vrátila z ošetřovny, kde ležela s mononukleózou, a dokonce ani ona se nechovala tak, jak se chová obvykle. Domů jsem se netěšila, vždyť na co taky. Ovšem z hradu se mi opravdu chtělo - přála jsem si, aby ten zatim nejhorší školní rok už skončil.

Cestou z Bradavic jsem se stavila doma. Nikdo tam nebyl, teta na stole nechala vzkaz, že jeli se strejdou za dědou do Florencie a můžu několik dní strávit v Kotli. Samozřejmě jsem ji neposlechla. Tahle tvrdá postel se s tou měkkoučkou, kterou doma mám, nedá vůbec srovnávat. A samota doma byla rozhodně lepší než samota na pokoji v Kotli. Ale nakonec jsem se přece jenom vydala do společnosti - kdo ví, koho tu potkám.

Hned první den jsem prošla Příčnou. Těšila jsem se do obchodu s famfrpálovou výbavou, kde mě to neuvěřitelně zklamalo. Myslela jsem si, že jsem k Vánocům dostala kvalitní koště, když je tak pěkný a tak dobře se na něm lítá. A ono je zatim jedno z nejlacinějších, který v tom konkrétnim obchodě prodávaj. Tohle samozřejmě nebylo to nejhorší.

Sedla jsem si do Kotle a vnímala jsem lidi okolo. Tolik známých tváří... málokoho znám jménem... Pak jsem se na chvíli zamyslela a najednou se vedle mě z ničeho nic objevil Matt. Ani nevim proč, byla jsem neuvěřitelně ráda, že ho vidim. Je odborník na tahání lidí z toho nejhoršího, takže jsem od něj čekala pomoc. Ta se dostavila. Stačil pocit toho, že se se mnou někdo baví - někdo, pro koho jsem možná jenom ta holka, co rozdává krev na počkání. Snad si to nemyslí, protože byl první a poslední, komu jsem něco takovýho darovala. No... ptal se mě, jak se mám. Musel to na mě vidět hned, ale stejně se zeptal. Prej zas bude líp... Věřim mu to. Mattovi snad ani nevěřit nejde, i když mě samotnou překvapilo, jak jednoduše jsem se mu svěřila, když jsem to všechno nedokázala říct nikomu jinýmu.

A pak se trefil přímo do černýho. Začli jsme se bavit o Jamesovi, respektive o vztahu s nim. Jo, bylo to pro mě hodně nepříjemný téma, o takovejch věcech se mluví těžce. Dopadlo to dost nehezkym závěrem. Matt si myslí, že bych se měla s Jamesem rozejít, protože takovej vztah nemá smysl. Co já vim, možná má pravdu. Třeba se James už ani nikdy neukáže, v takovym případě by měl Matt zase pravdu. V jednu chvíli mi připadalo, jako by to bral za vyřešenou věc - prostě se rozejdeme a hotovo. Ale já se přece nebudu rozcházet s někym, s kym jsem zažila nejhezčí zážitky, který jsem si z Bradavic zatim mohla odnýst jenom kvůli tomu, že mi nějakej Matthew Black řek, abych to udělala. Asi měl pravdu, když mě přirovnal k mrtvole, ale zároveň měl (doufám) pravdu, když řikal, že zas bude líp. Snad neudělá nějakou blbost, nejsem si tak úplně jistá tim, jestli vim, čeho všeho je schopnej.

Teď jsme zase na začátku. Mrtvola tu sedí na posteli, píše do nějakýho deníku, s nikym se nebaví, přemejšlí o radách člověka, s kterym kdysi objevila nový sušenky a doufá, že se to všechno brzo změní...

Kapitola LXXII - ŠÍLENÁ VĚŠTBA S KOLÁČEMA

Uprostřed noci mě probudily podivný zvuky. Po chvilce jsem se pořádně probrala a všimla jsem si, že za oknem něco je. Samozřejmě, podle očekávání to byla sova. Sova z domova? Okno jsem otevřela a vzala jsem si od ní černou obálku. Ve chvíli kdy jsem si přečetla dopis uvnitř, jsem si přála, aby to byl jen sen - jedna z nejhorších nočních můr...

Ráno jsem se oblíkla do černýho oblečení a výjimečně šla na snídani. Asi na mně bylo vidět, že něco neni v pořádku, protože se všichni ptali, co se stalo. První člověk, kterýmu jsem to se slzama v očích řekla, byla Marry. Umřela mi prababička... Neuvěřitelně jsem si jí vážila. Ne jako věštkyně, taky byla tak trochu blázen... Ale na druhou stranu, inteligencí mi klidně mohla jít příkladem. Možná se jednou potkáme v nebi. Pokud teda neshořim v pekle...

Opravdu, nikdy jsem si nepřipadala tak moc na dně, jako v několika prvních dnech letošního dubna. Už to ani nemá cenu rozebírat. Prostě a jednoduše, od těch lidí, od kterejch jsem podporu čekala nejvíc, se samozřejmě žádná nedostavila. A pak se objevila Jenifer. Moc sem o ní nepíšu, jelikož od tý doby co se Marry vrátila od Munga, už se tolik nebavíme. Jenže byla to právě Jen, kdo mě nejvíc podržel. Furt se ptala, jestli už je všechno v pohodě, celkem jsme si popovídaly a vytáhla mě na brigádu. Bylo až neuvěřitelný, jak mě práce dokázala rozptýlit. Nošení židlí, stolů, nočních stolků, polštářů, ručníků, osušek, prostěradel... Ta únava za to stála. Následně jsem si ještě několik nocí pobrečela nad ztrátou prababičky, a pak už to bylo skoro dobrý. 

Jen se pro mě stala nenahraditelnym člověkem. Každej si o ní může říkat co chce, ale pro mě je to prostě úžasná osoba. Kamarádka, která dokáže podržet. A to nejlepší? Vždycky je někde kolem a většinou má i náladu na uklidňování. Teda aspoň tenhle měsíc. Šly jsme si spolu zalítat na koštěti, protože už opravdu dlouho nebyl trénink, nabídla jsem jí pomoc s vařenim lektvarů na NKÚ... Konečně jsem se po nekonečný době cejtila zase šťastná.

Každopádně, tenhle zápis ještě skončit nemůže. Proč? Chybí mi tady jeden důležitej postřeh. Deníku, vzpomínáš si ještě na tu šílenou věštbu od nějaký babky z cirkusu? A ještě šílenější věštbu šílený Proctter? Začíná mi to všechno do sebe zapadat... Nebo dobře, všechno asi ne. Ale cesta přece nemusí nutně bejt cestování někam. Začínám se na to dívat z jinýho úhlu... Nejspíš by to mohla bejt nějaká vnitřní cesta. Prej záleží na mně, jak všechno skončí. A právě to je další věc, která mi dodala optimismus...

I tak mi to ovšem nedalo a zkusila jsem nahlídnout do orbity. Přesně tak, sama tomu nemůžu uvěřit. Postupně se mlha přelívala sem a tam, až jsem v tý skleněný kouli viděla jakousi věž, židli, lokomotivu a podivnej koláč. Úplně si umim představit, co by z toho vyčet James... Z tý věže by udělal minimálně kostel a dál to tu snad ani rozepisovat nemusim. Taky bych chtěla bejt taková optimistka/realistka jako on. Až ho uvidim, minimálně se mu vrhnu kolem krku. Ne, to je moc málo i na to minimálně...

Kapitola LXXI - PROSTĚ KLUCI

Nejdřiv to vypadalo na celkem poklidný období, jenže pak se toho (k mojí smůle) událo opravdu hodně... A navíc, z nějakýho, pro mě nepochopitelnýho, důvodu, se to všechno motá okolo kluků.

Začnu jak jinak než Jamesem... Od Valentýnu jsem ho neviděla. Možná by se to dalo přežít, ale lidi se na něj furt ptaj. Kdybych aspoň věděla, co jim mám odpovídat. Pevně věřim, že nebudu muset nikomu odpovídat nic. Protože upřímně, chybí mi, teď bych ho vážně potřebovala; nejen kvůli objetí, polibku a... a. Snad mi poděkuje za zalejvání těch zvadlejch kytek.

No... Jak to jenom napsat... Prostě už žiju tim dojmem, že mě doopravdy balí Danny. Když mi tenkrát James něco takovýho řikal, měla jsem z toho spíš srandu. Jenomže najednou kam jdu, tam se objeví právě Danny... No neni to zvláštní? Nabídla jsem mu pomoc s kouzlama, ale snad si nedělá velký naděje s něčim jinym...

I tak jsem však proseděla většinu času ve spolce. Jako bych snad věřila, že... Ne, kdysi poslední záchrana před unuděnim se k smrti se nedostaví. A kdo ví, třeba už Matta neuvidim nikdy. Nikdy jsme nebyli zas tak velký kamarádi (překvapivě), ovšem když s někym člověk prokecá tolik času, zarybaří si s nim po večerce, trochu si zablbne s hnojůvkama, ukradne pro něj do jeho (prozatim imaginárního) muzea sušenky, a dokonce mu dá vlastní krev, nemůže na toho dotyčnýho zapomenout jen tak. 

Před pár dny se konalo další kolo lektvarologický soutěže. Proti Havraspárcům nastoupila nějaká dvojice z jiný školy. Holka a kluk, ve fialovejch uniformách, na první pohled neuvěřitelně sympatický. Akorát během toho vaření si svojí pověst asi trochu zkazili... Samozřejmě vyhráli naši, jenže tady vyprávění ještě nekončí. Krátce před večerkou pro mě a Marry přišel Max, že prej máme jít s nim. U vchodu do koleje stál ten "Fialovej kluk", údajně nás celej den hledal... Jako jo, všimla jsem si, jak na nás při tý soutěži koukal, ale opravdu bych nečekala pozvání na párty. Doved nás do vstupky a řek, ať zůstaneme stát na schodech. Cestou se k nám tak nějak přidali další lidi z koleje a všem se to přestávalo líbit... No co, vyhrát už stejně nemůžem a prohrajeme tak jako tak. A pak se stala věc, kterou nikdo z nás nečekal. Objevila se přísná primuska Alice a zavedla nás do prefektskejch koupelen... Jo, nedělám si srandu. Tam nás nechala a "párty" začala. Ve skutečnosti se nás ty dva fialový jenom ptali na to, jaký to u nás ve škole je, vlastně žádná zábava. Aspoň to mělo nějaký pozitiva - vim, kde jsou prefektský koupelny, byla jsem v nich, tak trochu mi stouplo sebevědomí a Max tam čornul láhev whisky. Na druhou stranu, kdyby ji tam nevzal, možná bychom ji ani nepotřebovali...

Beznohej Max měl totiž tu potřebu vylíčit svůj příběh zrovna mě. Ráda lidem naslouchám a vlastně mi vůbec nevadilo, že mi popisoval takový detaily. Dokud se nedostal k vraždění. Větu ve který se objevilo podřezávání hrdla si vybavuju furt dokola. Jsem člověk s hodně silnou povahou, ale tohle na mě bylo opravdu moc. Pak jsem ještě Maxovi pomáhala s úklidem a lehnout si... No na jeden den se toho stalo až až.

Už bych se z toho všeho chtěla vysvobodit. Nikdo nedokáže snášet psychickej nátlak věčně - jenom záleží na tom, jak dlouho mu kdo odolává...

Kapitola LXX - TEN PŘERŮŽOVĚLEJ SVÁTEK

Kde jsou ty časy, co jsem si dovolila vyjít uprostřed noci na střechu a pozorovat hvězdy? Nevim, možná mám strach, možná mám jenom respekt z prefektů, možná si s nima nechci zpřetrhat přátelský vztahy... Každopádně, tahle věc mi neuvěřitelně chybí. V hvězdách si dokážu představit minulost, budoucnost, zapojit fantazii... Jo, našla jsem si lepší zábavu. Sice nechodim po večerce z koleje, ale i tak porušuju školní řád. Důležitá je nenápadnost, samozřejmě...

Během mýho novýho druhu zábavy jsem se stihla pořádně vymáchat v nějaký nádrži a následně, díky krutýmu lednovýmu mrazu, onemocnět. Teď už aspoň budu vědět, že bych to se zvědavostí neměla přehánět. A taky si dám na ty konkrétní dveře pozor - nechci přece zase někam spadnout, a nedej bože se třeba utopit. Na druhou stranu jsem objevila naprosto dokonalý místo. Dá se tu odpočívat, trénovat kouzla, psát eseje, je tu pěknej výhled z oken, nemusim z koleje chodit tak daleko... Má to ovšem dvě nevýhody - blízko je učebna *zaškrtáno* a nejspíš ta místnost ještě někam pokračuje. Budu si muset dát pozor na to, aby mě cestou nikdo neviděl.

Poslední dobou se na koleji moc nezdržuju - jenom když mám potřebu jít spát, nebo si pokecat s Marry a s Jamesem. Nemyslim si, že nemám náladu na ostatní lidi, či dokonce že by se se mnou nikdo bavit nechtěl, ale prostě se sama cejtim tak nějak líp. 

S Jamesem se to urovnalo. Neumim si moc dobře představit, co všechno mu Marry řekla a asi to ani vědět nechci. Stačilo mi slyšet to, co jsem od Jamese slyšela a hned jsem si to uvědomila - byla velká chyba řešit to s ní. Na jednu stranu mi pomohla, ale na tu druhou... příště radši proti kloboukům se jmelim zakročim ráznějc a hlavně sama. Do takovejch věcí by se neměla plíst třetí osoba. 

Po roce byl zase ten přerůžovělej den. Ano, mluvim o Valentýnu. Ne že bych proti němu měla něco konkrétního... Jenom si tak řikám, že když má člověk někoho rád, nemusí mu to dávat najevo jenom jednou za rok, ještě ke všemu na tak přerůžovělej svátek. Aspoň jsem neležela na ošetřovně s tuberkulózou. Byl to skoro dokonalej den, akorát se nemusely zrovna vyhlašovat výsledky lektvarologický soutěže. Ani jsem nečekala, že bych ji mohla vyhrát, jenže mě porazil nějakej druhák nebo prvák! Kdybych v ruce nedržela tu nejúžasnější valentýnku, jakou jsem mohla dostat, nejspíš bych roztřískala několik talířů přímo před zraky Senter. V tu chvíli jsem měla takovej divnej pocit... Možná mám až moc sebevědomí, ale až do tý chvíle jsem si myslela, že jsem v lektvarech přesně taková, jak moji práci vždycky popisoval profesor Moonstone. No, to je jedno, náladu jsem si tim tak úplně zkazit nenechala. James mi chce koupit zlatej kotlík, abych prej vařila kvalitnější lektvary. Jestli si můžou prváci/druháci dovolit kotlík ze zlata, tak fakt nechápu, proč jsem si ho už dávno nekoupila. Beztak to podle mě neni o kotlíku a ani nechci, aby mi někdo kupoval zbytečnosti... Radši už s tim skončim, nebo se zase vrátim do tý strašný nálady. 

Co se tak ještě dělo... Už vim. Dokud jsem to na vlastní oči neviděla, nemohla jsem tomu uvěřit. Ten otravnej Max Holden dopad fakt špatně. On totiž... On je totiž bez nohy. A to mi vždycky doma řikali, jak jsou Bradavice bezpečný. Vážně netušim, jak se to Maxovi mohlo stát. Nejspíš zase lez po večerce tam, kam lízt neměl. Snad si konečně svoje chování uvědomil... Jenom je mi líto, že to bylo až po tom, co mu to přineslo doživotní následky. 

Asi to ukončim a zase se vrátim ke trénování kouzel a ke zpracovávání numerologický mřížky Proctter - tu už si nikdy do žádnýho úkolu nevyberu. Až konečně bude trochu teplejc, pokusim se uskutečnit svůj plán, snad to vyjde a případně bude stát za to.

Kapitola LXIX - A TOHLE MAJ BEJT VÁNOCE...

Už se dávno setmělo, ale vzhledem k tomu, že večerka byla ještě téměř v nedohlednu, vydala jsem se na menší procházku po hradě - co se dá taky u nás na koleji dělat. Překvapení mě však čekalo už kousek od vchodu na kolej, občas se prostě vyplatí chodit pomalu. Stála tam Annie a jakožto prefektka mi hned udělila trest za nedodržování školní uniformy (sice mi chyběla asi jenom kravata... ale prefekti se maj poslouchat). A v tu chvíli začalo největší večerní dobrodružství tohohle školního roku. Teda až po večerech jinýho druhu, samozřejmě. Musela jsem spoluzakladatelce nejmenované organizace ukázat místnost, kterou jsem před časem našla a teoreticky by se mohla hodit právě pro Ligu. Jedinej problém byl, že jsem nevěděla co je uvnitř a její odemknutí se pro nás stalo nesplnitelnym cílem. 

Následně jsme se vydaly na obchůzku hradu. Teď bych lhala, kdybych tvrdila, že mi Annie neukázala nic novýho. Sice to nebyly zrovna tajný místnosti, ale připadaly mi opravdu zajímavý. Růžová učebna profesorky Fowler s úžasnym vzkazem na tabuli? Proč se tu trochu nepobavit... Ale druhá "místnost" byla mnohem zajímavější. Už jsem tam minimálně jednou byla, akorát několik dveří mi nešlo otevřít. Stejně jsme s Annie nemusely chodit moc daleko, náš cíl - na první pohled obyčejnej panák - se nacházel hned v první místnost. 

Jenže co s nim? Nápad mojí spolupachatelky, že ho dopravíme k Jamesovi na pokoj, jsem hned zavrhla. Řekla jsem mu, jak to bylo a už na to se netvářil zrovna dvakrát nadšeně. Prostě a "jednoduše", dopravily jsme pana Panáka až ke mně na pokoj. Cestou se objevilo opravdu hodně překážek. Nejdřiv byla kolej skoro plná (na nebelvírský poměry), pak tam zůstal jenom Max a když jsem si myslela, že tam nikdo nebude, a vyslovila jsem heslo, najednou z obrazu vylez Max. Divim se, jak mohla Annie projít ta záminka, pod kterou jde k nám na kolej. Možná se ani Max neptal... Každopádně, po ukončení týhle akce jsem si uvědomila, jaká je pro mě Annie kamarádka.

A dál? Dál byly Vánoce. Na dárkách jsem se letos moc nevyřádila, málem všichni dostali ty kradený hadry. Jak o tom tak přemejšlim, měla jsem jim je dát. Protože lidí, který mi dali dárek, bylo opravdu málo. Pokud to shrnu, tyhle Vánoce pro mě byly v Bradavicích asi nejhorší. V prváku to prostě bylo něco novýho, nepoznanýho; ve druháku mi Matt vyprávěl ten příběh o origami a začli jsme se spolu víc bavit; loni to byly Vánoce nad Vánoce, všechno tak, jak si představuju dokonalý Vánoce - splácanina o Alertovi byla tim nejmenšim... A letos? 

Marry jela z hradu pryč. Věděla jsem to už dlouho, že pojede za Cari, ale stejně mi to nakonec přišlo takový nečekaný. Spoluzakladatelku na koleji bohužel nemám. No a James... To je kapitola sama o sobě. Poslední dobou se moc nevídáme a když se konečně objevil, vzal si na sebe ten svůj "úžasnej" vánoční klobouk s jmelim. Jak jsem jenom na tuhle příšernou věc mohla zapomenout? A vůbec, jak jsem ho kdy mohla podporovat v tom, aby si ten klobouk koupil?! Minulost je minulost. Přítomnost v tu chvíli byla horší. Co já vim kolik holek nakonec nalákal, ono je to totiž jedno. Je jedno, jestli byla jenom jedna a nebo rovnou celej hrad. Asi jsem dost žárlivá, jenže mně jde o ten princip. To líbám tak špatně? Mrzí mě to a mrzí mě i to, že on to asi nedokáže pochopit. Stisknutí ruky možná stačí jako uklidnění, ale jako důkaz něčeho už ne. 

Každej řeší v danou chvíli neřešitelný problémy po svym. Někdo si ubližuje násilim, někdo rovnou páchá sebevraždu, někdo pije alkohol, někdo možná kouří, někdo smutek přemění ve vztek a vylejvá si ho kouzlama a někdo vezme koš plnej sladkostí a cpe se čokoládou. Radši bych brala sušenky, jenže... tenhle příběh už tu jednou byl. Jsou to sušenky nový generace. Podle jednoho z mnoha filozofů je něco novýho vždycky lepší... Otázkou zůstává, zda je tomu tak i u novýho roku...

Kapitola LXVIII - BRADAVICE PROTKANÉ LEDEM

Žhavý zážitky parnýho léta zmizely daleko za obzorem. A nejen to - ba dokonce už i všechno listí ze stromů opadalo. Pomalu přišla zima. Krutá, chladná, mrazivá, bílá... skoro jako v pohádce. Ne, jako v hororu. Ale kdo tvrdí, že pohádky musej vždycky dobře dopadnout? Je to jako v hororový pohádce. Venku se k zemi snáší bílej sníh. Tak tiše, že kdybych se jenom píchla jehlou do prstu, kapka krve, která by spolehlivě na okamžik opravdu malou část sněhu zabarvila do červena, by snad musela bejt slyšet. Přes sedm pater. Jenže najednou začne foukat. Tak moc silně, že je chlad cejtit i přes zavřený okno, přes několik vrstev oblečení a deku. Jako by něco chybělo...

Některý věci tak strašně bolej. Tolik přátel už odešlo, zmizelo... a vždycky se najde člověk, kterej mi to musí připomínat. A pak se objevila Wennys. Tady je důkaz toho, že přátelé můžou zase přijít - noví přátelé. Světlo bliklo, ne však na konci tunelu. Každej takovej okamžik znamená pokus o vysvobození se z melancholie a celkově pesimistický nálady. Jenže zase zhaslo. Nová naděje se začala pomalu ztrácet. Možná ještě rychlejc, než se vůbec objevila. Jak to tenkrát ten Matt řek? Jak jenom byla ta věta o upínání se na přátele? No, to je jedno. Prostě a jednoduše měl pravdu. Neměla bych se na nikoho moc upínat.

Promiň mi, Deníku, že těmhle stránkám tak strašně lžu. Proto bude možná lepší nerozvádět to, co mě tak strašně trápí. Bude lepší nechat si to ve svojí mysli, protože by to rozhodně nedopadlo dobře. Jo, neuvěřitelně to tady okecávám, ale víš co? Každý další písmenko znamená další úlevu... Jednou to přijít muselo, člověk se donekonečna v depkách topit nemůže...

Po dalšim nevydařenym dni mě prostě nenapadlo nic lepšího než jít, pohrabat se v kufru a vytáhnout tu hnědou tekutinu. Jasně že bych radši vzala tu ohnivku, jenže ona je tak strašně drahá... A pak už to do sebe jenom lejt po flakonkách. Ta hořká chuť je tak uklidňující... Postupně se všechny problémy začínaly vzdalovat, pomalu začínám mít výpadky, mohla jsem si na chvilku užít ten nekonečnej pocit svobody... Kdyby tu ovšem nebyl David Wolf. Za chvilku už jsem stála na nohou, moje hůlka se nejspíš válela někde na podlaze a vybavuju si maximálně tak pevnej stisk něčí ruky... Davidovy ruky. Jak už jsem zmínila, další události se mi vybavujou jenom matně. Určitě jsem se mu snažila vykroutit - vždyť co mě má co někam táhnout! Netušim, co jsem všechno mohla pod vlivem alkoholu vyvádět, ale za chvilku mi přistála rána do břicha... Mít u sebe tu hůlku, nejspíš je na místě mrtvej. Ne, holky se nemlátěj, sakra! Možná kdyby byl v ohrožení života, ale já mám prd sílu i při vědomí, natož v takový situaci. Proč to dělá? Proč?! Proč se mi motá do života, když o jeho pomoc absolutně nestojim?! Nejspíš jenom díky Wenn jsem se dokodrcala do postele, snad si to nevybavuju špatně.

Ne, tohle Davidovi nesmí projít. A ano, budu zlá. Ne že bych hned šla za prefektem, já si půjdu stěžovat Jamesovi, to má pro mě mnohem větší váhu. A o tom, co mezi náma je, nebude nikdo pochybovat a předhazovat mi to. Lidi by možná pochopili, kdyby si přečetli tyhle stránky, kde se furt dokola objevuje jenom: "James, James, James, James... James..." Kdyby si to ten milionkrát jmenovanej James přál, klidně bych vzala flakonek ohnivý whisky a roztřískla ho Alertovi o hlavu. To je samý kdyby... Neumim si představit, co by o mně asi řek, pokud by mě viděl v takovym stavu. Jo, v tom je ten vtip... já bych se v jeho přítomnosti nejspíš neopila... Vlastně jo.

Pomsta je sladká. Celej den jsem Davida sháněla, abych se mu za jeho počínání mohla odvděčit. Když mi vracel hůlku, jenom ji hodil na stůl a spokojeně si odkráčel někam pryč... Tim mě vytočil snad ještě víc. A večer jsem se konečně dočkala. Stačilo se zvednout, udělat pár kroků, pořádně se napřáhnout a... už letěla facka. Nedlouho po ní druhá. Ta úleva byla neuvěřitelná. Ještě to sledovalo několik lidí... A upřímně, fakt mě mrzí, že to neviděl James...

Kapitola LXVII - HALLOWEEN

*jedna stránka je vytržená a podél vnitřní strany hřbetu knihy zůstaly kousky otrhaného papíru*

Jak jenom začít, aby tahle stránka neskončila naprosto stejně jako ta předchozí? Vytržená, roztrhaná, spálená... Já to prostě musela udělat. Přece se nejde do nekonečna topit v depresích.

Neúspěchy vynechám a začnu úspěchama. Famfrpál... Váhala jsem, jestli na ten konkurz vůbec chodit a znova se pokoušet o místo odrážečky (protože na tu druhou vážně nemám a ani nikdy mít nebudu). Ale stálo to za to. Místo jsem si obhájila (taky tam nikdo nepřišel...), byla jsem svědkem ztracený zlatonky (už druhý), po dvou letech jsem konečně dostala vlastní famfrpálovou výstroj, Marry se stala zástupkyní kapitána a hlavně, už nemůžu říct, že jsem se nikdy nelíbala na koštěti!

Annie! Strašně se mi líbí, na čem je naše kamarádství založený. Stačil jeden jedinej dopis, jedna chvilka, jeden večer prosezenej ve společnosti jí, Jamese a Sus a hned je na světě organizace oficiálně o dvou lidech. Nedávno jsme společně došly až do nejnebezpečnějšího místa na hradě - v chodbě před kabinetem Mang a zároveň nedaleko kabinetu Alerta. Pokud nás tam někdo pozoroval v zastíráku, moh si myslet, že se ocit u Munga na psychiatrickym oddělení. Teda, vlastně ani nemusel stát pod zastírákem, připadala jsem si tak i já. Jedinej problém je, že musíme profesorku Mang odchytnout ještě před Vánocema, aby náš oblíbenej profesor lektvarů a obrany nebyl bez dárku. Pro jistotu sem nebudu psát, co mu dáme, protože kdyby tenhle deník někdo našel, udělal by si o LPOSu opravdu zvláštní názor. Vzkaz pro případnýho objevitele: Ne, Liga pro ochranu sov se sovama opravdu moc společnýho nemá... Jestli tohle najde James, třeba ho konečně dokopu k tomu, aby se přidal.

Halloween... Vzbudila jsem se celkem pozdě. Naštěstí byl James ještě na pokoji, jinak fakt nevim, co bych dělala. Celá kolej se vydala na hrůzostrašnou stezku (kde jsem se mimochodem pozdějc stala hrdinkou v odstraňování pavučin), takže jsme tam zůstali sami. Po podivný snídani jsme i my prošli přes vnitřnosti, pavouky, nesmyslný hádanky a vaření lektvaru (kterej musel uvařit až James - kam úroveň lidí co tam už byli spěje?) až k truhle plný odměn. A potom byl ples. Připadala jsem si tam jako... jako nevim co. James mi tvrdil, že jsem šla za nejhezčí holku na světě. On umí tak skvěle zalichotit. Až mi připadalo, jako by se za mnou nějaký kluci i otáčeli. Pak už se toho tolik nedělo. Popili jsme u baru, kde jsem do sebe nalila něco fakt nechutnýho, asi nějakej alkohol, zatančili jsme si ploužák a následně šli zase k baru. A pak přišla Jul. Jul Fox, pro upřesnění. Myslela jsem si, že se to postupem času uklidní, zase budeme kamarádky... Ne. Pocítila jsem k ní takovou nenávist už když se objevila. A pak někam odtáhla Jamese! Na místě bych ji uškrtila, ale na to jsem moc hodná. Co já vim kde byli, je mi to částečně i jedno. *něco je nečitelně zaškrtáno*

Další den ráno jsem se vzbudila. Na zemi, ve zmačkanejch šatech, cejtila jsem se dost divně. Řikám, určitě jsem nějakej alkohol musela vypít. Jen tak mimochodem, částečně (o něco víc částečně) jsem se nastěhovala k Jamesovi, takže jsem spala na podlaze u něj v pokoji. A samozřejmě, taky se tomu divil. A ty šaty... za chvíli už se válely na zemi. Pojem o čase jsem neměla absolutně žádnej, dokud se neozval zvonek. Myslela jsem, že Jamese zastřelim, on si klidně odešel na přeměny během *zaškrtáno tak silně, že je možná díra skrz*.

No tak co už, den probíhal celkem normálně. Jenom večer se na koleji strhla menší rvačka, ale to neni nic neobvyklýho, bohužel (kdyby tohle viděla Nicol, asi by začla pochybovat o svym tvrzení o naší koleji). David a Max se začali hádat, ani nevim kvůli čemu, to už si nepamatuju. Zašlo to samozřejmě až tak daleko, že Max Davida vyprovokoval, začly lítat kouzla, potom i rány... Snažila jsem se je zastavit, ale bez tý placky, který se řiká prefektskej odznak, jsem neměla nejmenší šanci. Neuvěřitelný, co taková věcička dokáže udělat. Přišel prefekt a v podstatě to urovnal. Chvilku jsme pak strávili tim, že jsme diskutovali o situaci v Nebelvíru, jak jinak.

Ještě jsem sem nepsala jakej jsem mu dala dárek k narozeninám. Kytku (určitě ji taky nezalejvá, ty další, co má, mu totiž zvadly), citronovej čaj a menší "literární dílo". A možná právě z toho "díla" jsme čerpali. Respektive on, já se prostě tak nějak přidala. Další originální noc, nový objevy, padnout únavou a celej den mít dobrou náladu. Ale všechno to za ten jistej zážitek stojí. Nechat se dovíst až na vrchol, znova a zase znova. Měla bych začít šetřit. A ne na náplasti, na tu druhou krabičku...

Kapitola LXVI - NEJLEPŠÍ OKAMŽIKY PŘICHÁZEJ NEČEKANĚ

Sedim zase jednou na svý posteli (jaká to ale výjimka) a píšu do nějaký knížky. Do knížky, který se svěřuju s tolika věcma, který nikdy nebude schopna pochopit. Věc z papíru a inkoustu přece žádný city nemá... Ale občas opravdu potřebuju promítnout myšlenky na papír, někdy se prostě nenajde nikdo, kdo by chtěl naslouchat a zároveň bych mu to ráda sdělila. Zrovna po tomhle životnim zážitku váhám - mám to říct Marry nebo ne? Který rozhodnutí je ke komu fér? 

Den po tom zážitku byl takovej růžovej tmavě tyrkysovej. Všichni lidi okolo se zdály bejt tak strašně v pohodě, možná to bylo tim, že jsem je skoro nevnímala. Jako by se celej svět točil okolo Jamese... Ten jeho úžasnej úsměv mi náladu ještě zlepšoval. Na přeměnách jsem málem usnula, takže se divim, jak jsem mohla uvařit lektvar na Vé. 

Pak se ten hezkej den pokazil. El k nám na kolej přivedla Vic (kdybych s ní aspoň nemusela bejt na pokoji, že?). Sice jsem ji poznala už když šly dovnitř, ale do těhlech věcí jsem se motat nechtěla. Přece jenom - taky jsem se jednou podívala do Mrzimoru. Ovšem... Když se vracely, měly tu smůlu, že narazily na Jamese. Dokáže bejt pěkně přísnej a v tom prefektství se dost vyžívá. Nevim jestli ho tak naštvaly ony dvě nebo něco jinýho, ale s Marry jsme od něj dostaly vynadáno za sledování toho, jak z Vic tahal informace. Prej jestli je to taková zábava... Kdyby věděl, co jsme tam mezitim řešily, možná by nám dal pokoj, kdo ví. El mi potom tvrdila, že prej se James hrozně změnil. Ne, podle mě to neni pravda. A myslim si, že následující tři odstavce, popis události předešlýho dne, to vystihujou naprosto dokonale...

V podstatě se celej den nic výjimečnýho nedělo. Jo, vlastně jsem měla narozeniny. Ale tak co, už několik let je nějak tak... neslavim. Večer se James toulal někde po hradě. Je to neuvěřitelnej nezvyk, když má prodlouženou večerku a tráví tak mimo kolej nějakej ten čas navíc. Hned jak se vrátil z něj vypadlo, že ho prej mám v noci hodně zahřejvat, údajně mi to vzkazovala Alice. Teda... Jestli mu tu noc byla zima, tak už mě vážně nenapadá lepší způsob jak někoho zahřát. 

Nejdřiv jsme prostě jenom tak leželi vedle sebe. Těsně vedle sebe. U toho jsme si povídali o všem možnym, to nebylo nic neobvyklýho. Konverzace se stočila jistym směrem. Než jsem se z toho dokázala vykecat, už jsme leželi na sobě. Během několika okamžiků se toho stalo tolik... Přestávala jsem mít přehled o čase. Čim dýl to trvalo, tim míň jsem vnímala okolí. Pomalu se mi zatmívalo před očima, až jsem přestala vnímat úplně všechno. Jenom odeznívající pocit nejhezčího zážitku a... Další kolo. Je tak neuvěřitelně těžký vrátit někomu takovej zážitek. Ale pokud to měl bejt jenom pokus, vydařil se mnohem líp, než jsem vůbec očekávala. Spokojený výrazy možná ke štěstí mohly stačit. Ale ne. Když už jsme náš vztah jednou posunuli na další level, můžeme zkusit zajít ještě dál.

Některý věci se prostě stávaj naprosto nečekaně. Sice jsem si to vymyslela sama, ale i tak jsem byla dost zaskočená, když to konečně přišlo. Jedinej okamžik v životě. Ta bolest byla asi větší než jsem čekala. Snažila jsem se nedávat to nijak najevo. Otázkou zůstává, jestli se mi to povedlo nebo ne. Tolik pocitů najednou ovšem bolest spolehlivě převálcovalo. Skončilo to možná až moc rychle... Každopádně, tyhle narozeniny si budu asi vždycky vybavovat jenom tmavě tyrkysově, protože jsem se o nich přece vyspala s prefektem s Jamesem...

Kapitola LXV - UŽ NIKDY VÍC

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna dneska napíšu do tohohle deníku něco tak... pesimistickýho. Stejně tak by mě nikdy nenapadlo, že přijde noc, kdy se mi bude spát tak špatně... Všechno je pomíjivý, mnohdy přijdou okamžiky, který člověk ani ve snu neočekává...

Tahle pesimistická kapitola začíná zhruba v srpnu, ne-li ještě dřív. Prostě jsem z ničeho nic měla pocit, že ubejvaj lidi, kterejm na mně záleží. Ty lidi, který by mě podrželi, když bych to potřebovala. Bylo mi to strašně líto, ale nerada se někomu vnucuju, takže jsem svoji běžnou společnost omezila na Jamese a Annie. 

A jednoho večera přišel zlom, naprosto nečekanej. Náš novej prefekt, samozřejmě můj kluk, měl opravdu podivnou náladu. Nedokázal se přenýst přes to, že si z něj dělám srandu, jak jsem ho provokovala kvůli nějakýmu respektu k prefektům, či jak to nazvat. Jasně, nějakej respekt k nim mám, ale James je James, takže se ty moje kecy asi nedaly brát tak úplně vážně. Naštval se a začal mi vyčítat všechno možný, takovýho ho vážně neznám. 

Odešla jsem do Kotle, i když jsem věděla, že tam nikdo nebude. Marry seděla ve společnosti druháků a prváků a ke mně si po chvíli přisedla Annie. Je neuvěřitelný, jak mi spoluzakladatelka LPOSu dokáže zvednout náladu, ač nic moc neřekla. A když tak trochu usnula, vrátila jsem se zpátky na pokoj, kde se to uklidnilo. *zvýrazněn text: "První věc, kterou nikdy neopakovat"*

Bradavice... Řekla bych, že tam se můžou dít samý pěkný věci, když přehlídneme události z prváku, ale ono ne... Cesta probíhala docela normálně, akorát jak je teď James prefekt, musel jet v tom prefektskym kupé, takže jsem si musela najít jinou společnost. Marry nepřipadala v úvahu. Ve Visánku jsem potkala Dannyho, v Kotli Davida a tak jsem jela s nima.

Druhej den na hradě byl mnohem zajímavější než ten první. Ráno zkouška z drakologie, zbytek dne jsem se flákala, protože jsem neměla nic lepšího na práci. Kouzla mi pořád nejdou, cesta do lektvarovýho klubu je moc dlouhá, hrad mám poměrně prozkoumanej... Ale na druhou stranu jsem si mohla vyslechnout jednu novinku od Marry. Deníku, pro případ, že by tě někdy někdo našel, bych to sem asi radši nepsala, přece s tim nemám nic společnýho...

Večer jsme začli hrát flašku. Tu flašku, kterou si možná budu pamatovat ještě hodně dlouho. Ne, nemůžou za to ani úkoly, ani otázky. Tohle bych v paměti nejradši neměla. Během hry k Marry přiletěla sova a doručila jí dopis. Původně jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost, každej přece občas dostane dopis sovou, to je normální. Jenže... Marry se netvářila zrovna nadšeně. Následně ten dopis podala Jamesovi, pak jsem nějak nevnímala a najednou James zmizel. Jo, šel hledat Davida, kterej, jak jsem se pozdějc dozvěděla, šel spáchat sebevraždu. *další zvýraznění, tentokrát textu: "Už nikdy víc..."*

Obsah toho dopisu jsem znala až mnohem pozdějc, ale mám tendenci přeskakovat. Bylo v něm něco jako: "...asi tu nikomu chybět nebudu...", pak několik vypsaných jmen lidí, který považuje za kamarády a mezi nima i to moje. Jednu dobu jsme spolu opravdu hodně kamarádili, mám ten dojem v prváku, možná i ve druháku.

No, situace vypadala asi následovně: David, co někam (stejně jsem hned od začátku věděla, že to musel bejt les) odešel spáchat sebevraždu, James, kterej se ho vydal hledat, El, která se taky vydala mimo kolej a ten fakt, že Shyam o tom možná ani nevěděl. Jo a málem bych zapomněla - truchlící lidi okolo velkýho stolu ve spolce. Pak přiběhla El, že našla červenej plášť a mrtvou sovu, údajně byla Davida. Všichni jsme se sebrali a poslouchali jsme pokyny Jen. Ať prej dojdem pro nějaký profesory, prostě jsme někam šli, až nás zastavil Shyam. Shyam s košilí od krve. Poslal nás na kolej a následovalo velký napětí. Trvalo to snad celou věčnost. Čekání na prefekty a taky na Marry. Čim dýl jsem tam seděla, tim víc se mě zmocňovaly myšlenky, že se Jamesovi mohlo něco stát. Ale ne, po nějaký době se tam konečně všichni tři objevili.

Budu pomalu končit, nechci ty pocity zažívat znova. Shyam i James mě svejma slovama prostě donutili, abych se nad tim zkusila trochu zamyslet. Davida napad vlk, je na ošetřovně, ale klidně moh i umřít. Stejně tak moh umřít kdokoliv jinej - Marry i James. Všichni tři jsou lidi, který pro mě opravdu hodně znamenaj a ztrátu někoho takovýho bych prostě neunesla. Nikdy mě nenapadlo, že bejt prefekt znamená mít zodpovědnost i za takový věci. A taky by mě nenapadlo, že někdo svym pokusem o sebevraždu může ohrozit život i dalších lidí. Co bych asi dělala, kdybych Jamese ztratila? Ne, nezabila bych se, protože bych moc dobře věděla, jak by to okolí nejspíš neslo. Ale... Lepší nad tim nepřemejšlet a usínat v náručí toho člověka, bez kterýho si svůj život neumim představit. Jo, vedle takovýho hrdiny se člověk prostě cejtí v bezpečí...