Kapitola LXVIII - BRADAVICE PROTKANÉ LEDEM

Žhavý zážitky parnýho léta zmizely daleko za obzorem. A nejen to - ba dokonce už i všechno listí ze stromů opadalo. Pomalu přišla zima. Krutá, chladná, mrazivá, bílá... skoro jako v pohádce. Ne, jako v hororu. Ale kdo tvrdí, že pohádky musej vždycky dobře dopadnout? Je to jako v hororový pohádce. Venku se k zemi snáší bílej sníh. Tak tiše, že kdybych se jenom píchla jehlou do prstu, kapka krve, která by spolehlivě na okamžik opravdu malou část sněhu zabarvila do červena, by snad musela bejt slyšet. Přes sedm pater. Jenže najednou začne foukat. Tak moc silně, že je chlad cejtit i přes zavřený okno, přes několik vrstev oblečení a deku. Jako by něco chybělo...

Některý věci tak strašně bolej. Tolik přátel už odešlo, zmizelo... a vždycky se najde člověk, kterej mi to musí připomínat. A pak se objevila Wennys. Tady je důkaz toho, že přátelé můžou zase přijít - noví přátelé. Světlo bliklo, ne však na konci tunelu. Každej takovej okamžik znamená pokus o vysvobození se z melancholie a celkově pesimistický nálady. Jenže zase zhaslo. Nová naděje se začala pomalu ztrácet. Možná ještě rychlejc, než se vůbec objevila. Jak to tenkrát ten Matt řek? Jak jenom byla ta věta o upínání se na přátele? No, to je jedno. Prostě a jednoduše měl pravdu. Neměla bych se na nikoho moc upínat.

Promiň mi, Deníku, že těmhle stránkám tak strašně lžu. Proto bude možná lepší nerozvádět to, co mě tak strašně trápí. Bude lepší nechat si to ve svojí mysli, protože by to rozhodně nedopadlo dobře. Jo, neuvěřitelně to tady okecávám, ale víš co? Každý další písmenko znamená další úlevu... Jednou to přijít muselo, člověk se donekonečna v depkách topit nemůže...

Po dalšim nevydařenym dni mě prostě nenapadlo nic lepšího než jít, pohrabat se v kufru a vytáhnout tu hnědou tekutinu. Jasně že bych radši vzala tu ohnivku, jenže ona je tak strašně drahá... A pak už to do sebe jenom lejt po flakonkách. Ta hořká chuť je tak uklidňující... Postupně se všechny problémy začínaly vzdalovat, pomalu začínám mít výpadky, mohla jsem si na chvilku užít ten nekonečnej pocit svobody... Kdyby tu ovšem nebyl David Wolf. Za chvilku už jsem stála na nohou, moje hůlka se nejspíš válela někde na podlaze a vybavuju si maximálně tak pevnej stisk něčí ruky... Davidovy ruky. Jak už jsem zmínila, další události se mi vybavujou jenom matně. Určitě jsem se mu snažila vykroutit - vždyť co mě má co někam táhnout! Netušim, co jsem všechno mohla pod vlivem alkoholu vyvádět, ale za chvilku mi přistála rána do břicha... Mít u sebe tu hůlku, nejspíš je na místě mrtvej. Ne, holky se nemlátěj, sakra! Možná kdyby byl v ohrožení života, ale já mám prd sílu i při vědomí, natož v takový situaci. Proč to dělá? Proč?! Proč se mi motá do života, když o jeho pomoc absolutně nestojim?! Nejspíš jenom díky Wenn jsem se dokodrcala do postele, snad si to nevybavuju špatně.

Ne, tohle Davidovi nesmí projít. A ano, budu zlá. Ne že bych hned šla za prefektem, já si půjdu stěžovat Jamesovi, to má pro mě mnohem větší váhu. A o tom, co mezi náma je, nebude nikdo pochybovat a předhazovat mi to. Lidi by možná pochopili, kdyby si přečetli tyhle stránky, kde se furt dokola objevuje jenom: "James, James, James, James... James..." Kdyby si to ten milionkrát jmenovanej James přál, klidně bych vzala flakonek ohnivý whisky a roztřískla ho Alertovi o hlavu. To je samý kdyby... Neumim si představit, co by o mně asi řek, pokud by mě viděl v takovym stavu. Jo, v tom je ten vtip... já bych se v jeho přítomnosti nejspíš neopila... Vlastně jo.

Pomsta je sladká. Celej den jsem Davida sháněla, abych se mu za jeho počínání mohla odvděčit. Když mi vracel hůlku, jenom ji hodil na stůl a spokojeně si odkráčel někam pryč... Tim mě vytočil snad ještě víc. A večer jsem se konečně dočkala. Stačilo se zvednout, udělat pár kroků, pořádně se napřáhnout a... už letěla facka. Nedlouho po ní druhá. Ta úleva byla neuvěřitelná. Ještě to sledovalo několik lidí... A upřímně, fakt mě mrzí, že to neviděl James...