Kapitola LXXXII - RITUÁLNÍ VRAŽDY, ZNOVA

Je den. Nebo noc? Nebo večer? Ráno? Já ani nevim. A přísahám, tentokrát jsem se alkoholu ani nedotkla! Vlastně za to nemůžu vůbec. Kdybych totiž veděla, co bude následovat, když se po delší době vydám do společnosti, bejvala bych zůstala zalezlá v pokoji. 

Hned první den jsem šla na obchůzku hradu - prostě jen tak (protože pohyb mi, mimo cesty do koupelny a zpátky, opravdu chyběl). Ani mě nijak nepřekvapovalo, že jsem nikoho nepotkala, to už tak v neděli bejvá. Jenom ve vstupce bylo pár lidí a na koleji se pak objevila Jen. Tady to začalo.

Dala mi přečíst noviny. Další rituální vražda, pohřešovaný lidi... A mezi nima Emily (ta, co se potuluje po večerce s Marry, žádnou jinou aspoň neznám), Art, Merovol Grosse (o tom jsem se tu už taky kdysi zmínila) a Archer. S tim, že by moh bejt Merovol únosce. Nevim, tohle se mi teda vůbec nezdá. A dokonce, podle všeho, muselo zmizet víc lidí. Protože od nás z koleje potkávám jenom Jen, Marry, Amaie, Dannyho, Ary a... ještě nějakou prvačku. Nechala jsem to bejt, snažila jsem se to nebrat tak, jak bych to asi brát měla, nepřemejšlet o tom, nezabejvat se tim.

Jenže první den NKÚ se zkoušky musely hned zrušit. Tim se dostávám k tomu hlavnímu. Noc už je dokonce i ve dne. Kam zmizelo slunce zůstává záhadou. Takže vidíš, žádnej alkohol. Všude je tma. Ale ne taková, jako když je zataženo. Prostě tma jako v noci. Ideálně někdy v zimě. O to bylo děsivější, když Carrington zavolala ostatní profesory do sklepení. Nějaký studenti se tam šli taky podívat, tak jsem se vydala za nima. Nejdřiv jsem to pořádně neviděla, ale když si moje oči na ještě větší tmu začínaly zvykat a profesorka na zeď posvítila hůlkou, viděla jsem tam krvavej nápis. Krev. Krvavej nápis. Z něčí krve. Krve. Lidská krev? Nějakýho studenta? Profesora? Samozřejmě mě hned napadlo, že... Ne, to je blbost. Někdo, kdo prodává sladkosti v Medovym ráji (ještě jsem se neotrávila, takže!) se nemůže přiživovat něčim takovym. Navíc je to už tři roky, co po mně Matt chtěl krev a skoro dva roky, co jsme si to všechno vyjasnili. Ale ty rituály. Ne. On s tim určitě nemá nic společnýho. Sakra, jsem paranoidní, vždyť mu přece zase důvěřuju!

Teď se nabízí otázka, co to má teda všechno znamenat. Nejvíc znepokojující je ovšem to, že jsem za celou tu dobu nepotkala Jamese. Ptala jsem se i ostatních, a taky ho neviděli. Co když... Co když se mu něco stalo? O tý krvi na zdi radši ani nebudu přemejšlet. Určitě se to celý nějak vysvětlí a dobře to dopadne. Vždyť ty oběti už maj bejt všechny, no ne? Navíc, proč by si vybírali Jamese? Na světě je sedm miliard dalších lidí, z toho je jich určitě nějaká část kouzelníků a pár jich bude žít v Británii. Potřebovala bych jeho objetí. Tu jistotu, že je v pořádku a že jsme na to na všechno furt dva. Ale musim bejt silná. Sice pochybuju o svejch schopnostech ochraňovat celej Nebelvír, ale jako od jedinýho prefekta a jediný "autority" ode mě určitě bude pár lidí očekávat, že se zbaběle nezamknu v pokoji. A vůbec, co tam? Sama, opuštěná, ve strachu nejen o Jamese...

Tohle neni konec, jenom začátek. Dneska si mě odchyt Danny. Prej byl zavřenej na ošetřovně. Napadli ho. V koupelně. V koupelně v Nebelvíru? A to jsem si myslela, jak je spolka super bezpečný místo. Už prostě chápu, proč se má bejt po skupinkách. Jo, je pravda, že jsem se stejně zašila do Divadelního klubu. Sama. Moh tam kdykoliv kdokoliv přijít. Dokonce pak, když jsme šli za Senter (která mimochodem neni k sehnání), nějaký holky vypadaly fakt vystrašeně. Odebrala jsem se na kolej.

Trochu jsme si tu nekonečnou noc zpříjemnily hranim na kytaru, zpěvem, Nikdy jsem a dalšíma věcma. Snažila jsem se Marry uklidnit ohledně Emily. Jinak všichni mlčej. Už mě to nebaví, bojim se i vystrčit paty z pokoje... Je vůbec ještě noc?