Uvědomte si prosím, že vaše RP postava toto nikdy nečetla, takže informace odsud prostě nevíte, dokud si je RP nezjistíte :)

sobota 17. září 2016

Kapitola LXXXVI - NOTHIN' LASTS FOREVER...

*deník je místy zmáčený od slz, ale písmo není příliš rozpité*

Nikdy... Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane. Nic moc tomu nenaznačovalo... Dobře, tak naznačovalo. Byla jsem hloupá. Měla jsem tenkrát dát na ty Mattovy pesimistický rady, ukončit to už dávno a mít nějaký to trápení za sebou... Nebo ne? Ne, to by asi k Jamesovi nebylo fér. Může se toho stát ještě hodně. Hodně. Ale ne. Už je asi po všem... 

Tohle léto bylo celý takový divný. Nic moc pozitivního, až na návštěvu u příbuznejch Marry, se vlastně nedělo. Trvalo to dlouho. Dlouho jsem čekala, až se ozve. Až přijede. Až mě obejme a políbí... A jednoho dne se taky ozval. Na posteli mi přistál dopis. Dopis, ze kterýho to bylo všechno jasný - nepřijede, a už vůbec mě neobejme ani nepolíbí... Odstěhoval se do Německa, a do Bradavic dál chodit nebude. Jamesi, jak jsi mi to moh udělat... 

Tolik společnejch zážitků - od tý doby, co jsem byla ta maličká holčička, který prodal pár věcí, aby nejela do Bradavic s prázdnou. Nesčetně společně strávenejch večerů ve spolce, pozdějc i v Kotli. Polibky, básničky, nerozdělitelná láska, nejlepší kamarádi, nejlepší pár, dva prefekti, ty dva, který vyhráli soutěž ve sbírání bodů... Několik nocí, několik nezapomenutelnejch nocí plnejch nezapomenutelnejch zážitků. Všechno se čtyři roky točilo jenom okolo Jamese. V deníku všude samej James. James, James, James. Nejlepší brankář ve famfrpálu? James. Nejlepší společník při flašce? Zase James. Největší povzbuzovatel a zvedač nálady? Znova James.

Ne, neumim si bez něj ty Bradavice představit. Žádný prosmátý večery ve spolce, žádný další "úžasný zážitky", žádný zamilovaný slova... Ale hlavně nikdo, koho bych mohla nazvat jako nejlepšího kamaráda. Každej má někoho. Annie, Jen... S nikym jinym se prakticky nebavim. Nebudu se moct škodolibě chlubit, koho jsem chytila po večerce na chodbě, jakej trest jsem komu dala. A nebude tu nikdo, kdo by mi s těmahle věcma poradil.

Nedá se nic dělat. Můžeme se vidět jednou, dvakrát za rok, ale ty dva roky to tu budu muset nějak přetrpět. A pokud se nám to nerozpadne, mám aspoň motivaci, proč se snažit u NKÚ. Tak a je na čase začít si plnit svoje prefektský povinnosti...

Žádné komentáře:

Okomentovat