Jsou asi tři hodiny ráno. Venku svítí měsíc, všude je až podezřele ticho. Sníh už venku dávno roztál, od požáru hřiště uběhly skoro tři měsíce a NKÚ jsou za dveřma. Je tu duben. Hodiny, který jsem zameškala, už radši ani nepočítám. Je mi nějak smutno - zastesklo se mi po rodičích...
Přišel mi svitek pergamenu, napsanej mně dobře známym písmem, zpečetěnej rodinnou pečetí... Na konci je podpis "Máma". Přijde mi neuvěřitelný, že by po tolika měsících mohla ještě vůbec umět psát to napsala ona. Uběhla strašně dlouhá doba od chvíle, kdy jsem jí naposled objala. Prostě mi to nějak... chybí. A nejhorší na tom je *něco začáráno a zřejmě následně rozpatláno* Už jsem přišla o hodně lidí, tohle musí skončit. Hlavně bych se furt mohla stranit kolektivu, a tentokrát jsem to tak trochu přehnala, dva měsíce je dlouhá doba.
Co se dělo před tim? Den po tom požáru jsem hned ráno potkala Jamese. Byl v pořádku, a až na to, že jeho sešit na přeměny měla Annie, i v dobrý náladě.
Akorát Fowler asi zas tak v pohodě nebyla. Něco vykládala, James se furt hlásil a měl k tomu nějaký poznámky, což jí samozřejmě vadilo. Chtěla jsem se ho zastat, ale moji zvedlou ruku ignorovala a furt mlela dál, tak jsem to nechala bejt. Ježibaba jedna. S Moonstonem ty hodiny byly lepší, ač jsme se teda učili jenom kouzla.
Za zmínku pak už stojí asi jenom napadení knihovny. Přesně tak. Někdo tam, pokud jsem to dobře pochopila, rozházel a poničil knihy. Nelíbilo se mi, jakym způsobem to profesoři řešili. Postavili si nás do asi čtyř řad před knihovnu a tvářili se, že za to můžem všichni, a proto musíme bejt všichni potrestaní. Tohle je vážně logika. Hlavně se to prej stalo v tý době hašení požáru, odkud jsem odešla, takže bych určitě byla mezi podezřelejma... Naštěstí se to nakonec moc neřešilo, prostě nás pustili.
Pak už jsem neměla náladu na nic. Lehnout si a spát. Ve svý posteli, kde mi společnost dělaj plyšáci. Jenže oni neuměj objímat ani mluvit, nedávaj ten pocit bezpečí...
Žádné komentáře:
Okomentovat