Nejdřiv to vypadalo na celkem poklidný období, jenže pak se toho (k mojí smůle) událo opravdu hodně... A navíc, z nějakýho, pro mě nepochopitelnýho, důvodu, se to všechno motá okolo kluků.
Začnu jak jinak než Jamesem... Od Valentýnu jsem ho neviděla. Možná by se to dalo přežít, ale lidi se na něj furt ptaj. Kdybych aspoň věděla, co jim mám odpovídat. Pevně věřim, že nebudu muset nikomu odpovídat nic. Protože upřímně, chybí mi, teď bych ho vážně potřebovala; nejen kvůli objetí, polibku a... a. Snad mi poděkuje za zalejvání těch zvadlejch kytek.
No... Jak to jenom napsat... Prostě už žiju tim dojmem, že mě doopravdy balí Danny. Když mi tenkrát James něco takovýho řikal, měla jsem z toho spíš srandu. Jenomže najednou kam jdu, tam se objeví právě Danny... No neni to zvláštní? Nabídla jsem mu pomoc s kouzlama, ale snad si nedělá velký naděje s něčim jinym...
I tak jsem však proseděla většinu času ve spolce. Jako bych snad věřila, že... Ne, kdysi poslední záchrana před unuděnim se k smrti se nedostaví. A kdo ví, třeba už Matta neuvidim nikdy. Nikdy jsme nebyli zas tak velký kamarádi (překvapivě), ovšem když s někym člověk prokecá tolik času, zarybaří si s nim po večerce, trochu si zablbne s hnojůvkama, ukradne pro něj do jeho (prozatim imaginárního) muzea sušenky, a dokonce mu dá vlastní krev, nemůže na toho dotyčnýho zapomenout jen tak.
Před pár dny se konalo další kolo lektvarologický soutěže. Proti Havraspárcům nastoupila nějaká dvojice z jiný školy. Holka a kluk, ve fialovejch uniformách, na první pohled neuvěřitelně sympatický. Akorát během toho vaření si svojí pověst asi trochu zkazili... Samozřejmě vyhráli naši, jenže tady vyprávění ještě nekončí. Krátce před večerkou pro mě a Marry přišel Max, že prej máme jít s nim. U vchodu do koleje stál ten "Fialovej kluk", údajně nás celej den hledal... Jako jo, všimla jsem si, jak na nás při tý soutěži koukal, ale opravdu bych nečekala pozvání na párty. Doved nás do vstupky a řek, ať zůstaneme stát na schodech. Cestou se k nám tak nějak přidali další lidi z koleje a všem se to přestávalo líbit... No co, vyhrát už stejně nemůžem a prohrajeme tak jako tak. A pak se stala věc, kterou nikdo z nás nečekal. Objevila se přísná primuska Alice a zavedla nás do prefektskejch koupelen... Jo, nedělám si srandu. Tam nás nechala a "párty" začala. Ve skutečnosti se nás ty dva fialový jenom ptali na to, jaký to u nás ve škole je, vlastně žádná zábava. Aspoň to mělo nějaký pozitiva - vim, kde jsou prefektský koupelny, byla jsem v nich, tak trochu mi stouplo sebevědomí a Max tam čornul láhev whisky. Na druhou stranu, kdyby ji tam nevzal, možná bychom ji ani nepotřebovali...
Beznohej Max měl totiž tu potřebu vylíčit svůj příběh zrovna mě. Ráda lidem naslouchám a vlastně mi vůbec nevadilo, že mi popisoval takový detaily. Dokud se nedostal k vraždění. Větu ve který se objevilo podřezávání hrdla si vybavuju furt dokola. Jsem člověk s hodně silnou povahou, ale tohle na mě bylo opravdu moc. Pak jsem ještě Maxovi pomáhala s úklidem a lehnout si... No na jeden den se toho stalo až až.
Už bych se z toho všeho chtěla vysvobodit. Nikdo nedokáže snášet psychickej nátlak věčně - jenom záleží na tom, jak dlouho mu kdo odolává...
Žádné komentáře:
Okomentovat