Kapitola LXX - TEN PŘERŮŽOVĚLEJ SVÁTEK

Kde jsou ty časy, co jsem si dovolila vyjít uprostřed noci na střechu a pozorovat hvězdy? Nevim, možná mám strach, možná mám jenom respekt z prefektů, možná si s nima nechci zpřetrhat přátelský vztahy... Každopádně, tahle věc mi neuvěřitelně chybí. V hvězdách si dokážu představit minulost, budoucnost, zapojit fantazii... Jo, našla jsem si lepší zábavu. Sice nechodim po večerce z koleje, ale i tak porušuju školní řád. Důležitá je nenápadnost, samozřejmě...

Během mýho novýho druhu zábavy jsem se stihla pořádně vymáchat v nějaký nádrži a následně, díky krutýmu lednovýmu mrazu, onemocnět. Teď už aspoň budu vědět, že bych to se zvědavostí neměla přehánět. A taky si dám na ty konkrétní dveře pozor - nechci přece zase někam spadnout, a nedej bože se třeba utopit. Na druhou stranu jsem objevila naprosto dokonalý místo. Dá se tu odpočívat, trénovat kouzla, psát eseje, je tu pěknej výhled z oken, nemusim z koleje chodit tak daleko... Má to ovšem dvě nevýhody - blízko je učebna *zaškrtáno* a nejspíš ta místnost ještě někam pokračuje. Budu si muset dát pozor na to, aby mě cestou nikdo neviděl.

Poslední dobou se na koleji moc nezdržuju - jenom když mám potřebu jít spát, nebo si pokecat s Marry a s Jamesem. Nemyslim si, že nemám náladu na ostatní lidi, či dokonce že by se se mnou nikdo bavit nechtěl, ale prostě se sama cejtim tak nějak líp. 

S Jamesem se to urovnalo. Neumim si moc dobře představit, co všechno mu Marry řekla a asi to ani vědět nechci. Stačilo mi slyšet to, co jsem od Jamese slyšela a hned jsem si to uvědomila - byla velká chyba řešit to s ní. Na jednu stranu mi pomohla, ale na tu druhou... příště radši proti kloboukům se jmelim zakročim ráznějc a hlavně sama. Do takovejch věcí by se neměla plíst třetí osoba. 

Po roce byl zase ten přerůžovělej den. Ano, mluvim o Valentýnu. Ne že bych proti němu měla něco konkrétního... Jenom si tak řikám, že když má člověk někoho rád, nemusí mu to dávat najevo jenom jednou za rok, ještě ke všemu na tak přerůžovělej svátek. Aspoň jsem neležela na ošetřovně s tuberkulózou. Byl to skoro dokonalej den, akorát se nemusely zrovna vyhlašovat výsledky lektvarologický soutěže. Ani jsem nečekala, že bych ji mohla vyhrát, jenže mě porazil nějakej druhák nebo prvák! Kdybych v ruce nedržela tu nejúžasnější valentýnku, jakou jsem mohla dostat, nejspíš bych roztřískala několik talířů přímo před zraky Senter. V tu chvíli jsem měla takovej divnej pocit... Možná mám až moc sebevědomí, ale až do tý chvíle jsem si myslela, že jsem v lektvarech přesně taková, jak moji práci vždycky popisoval profesor Moonstone. No, to je jedno, náladu jsem si tim tak úplně zkazit nenechala. James mi chce koupit zlatej kotlík, abych prej vařila kvalitnější lektvary. Jestli si můžou prváci/druháci dovolit kotlík ze zlata, tak fakt nechápu, proč jsem si ho už dávno nekoupila. Beztak to podle mě neni o kotlíku a ani nechci, aby mi někdo kupoval zbytečnosti... Radši už s tim skončim, nebo se zase vrátim do tý strašný nálady. 

Co se tak ještě dělo... Už vim. Dokud jsem to na vlastní oči neviděla, nemohla jsem tomu uvěřit. Ten otravnej Max Holden dopad fakt špatně. On totiž... On je totiž bez nohy. A to mi vždycky doma řikali, jak jsou Bradavice bezpečný. Vážně netušim, jak se to Maxovi mohlo stát. Nejspíš zase lez po večerce tam, kam lízt neměl. Snad si konečně svoje chování uvědomil... Jenom je mi líto, že to bylo až po tom, co mu to přineslo doživotní následky. 

Asi to ukončim a zase se vrátim ke trénování kouzel a ke zpracovávání numerologický mřížky Proctter - tu už si nikdy do žádnýho úkolu nevyberu. Až konečně bude trochu teplejc, pokusim se uskutečnit svůj plán, snad to vyjde a případně bude stát za to.