Uprostřed noci mě probudily podivný zvuky. Po chvilce jsem se pořádně probrala a všimla jsem si, že za oknem něco je. Samozřejmě, podle očekávání to byla sova. Sova z domova? Okno jsem otevřela a vzala jsem si od ní černou obálku. Ve chvíli kdy jsem si přečetla dopis uvnitř, jsem si přála, aby to byl jen sen - jedna z nejhorších nočních můr...
Ráno jsem se oblíkla do černýho oblečení a výjimečně šla na snídani. Asi na mně bylo vidět, že něco neni v pořádku, protože se všichni ptali, co se stalo. První člověk, kterýmu jsem to se slzama v očích řekla, byla Marry. Umřela mi prababička... Neuvěřitelně jsem si jí vážila. Ne jako věštkyně, taky byla tak trochu blázen... Ale na druhou stranu, inteligencí mi klidně mohla jít příkladem. Možná se jednou potkáme v nebi. Pokud teda neshořim v pekle...
Opravdu, nikdy jsem si nepřipadala tak moc na dně, jako v několika prvních dnech letošního dubna. Už to ani nemá cenu rozebírat. Prostě a jednoduše, od těch lidí, od kterejch jsem podporu čekala nejvíc, se samozřejmě žádná nedostavila. A pak se objevila Jenifer. Moc sem o ní nepíšu, jelikož od tý doby co se Marry vrátila od Munga, už se tolik nebavíme. Jenže byla to právě Jen, kdo mě nejvíc podržel. Furt se ptala, jestli už je všechno v pohodě, celkem jsme si popovídaly a vytáhla mě na brigádu. Bylo až neuvěřitelný, jak mě práce dokázala rozptýlit. Nošení židlí, stolů, nočních stolků, polštářů, ručníků, osušek, prostěradel... Ta únava za to stála. Následně jsem si ještě několik nocí pobrečela nad ztrátou prababičky, a pak už to bylo skoro dobrý.
Jen se pro mě stala nenahraditelnym člověkem. Každej si o ní může říkat co chce, ale pro mě je to prostě úžasná osoba. Kamarádka, která dokáže podržet. A to nejlepší? Vždycky je někde kolem a většinou má i náladu na uklidňování. Teda aspoň tenhle měsíc. Šly jsme si spolu zalítat na koštěti, protože už opravdu dlouho nebyl trénink, nabídla jsem jí pomoc s vařenim lektvarů na NKÚ... Konečně jsem se po nekonečný době cejtila zase šťastná.
Každopádně, tenhle zápis ještě skončit nemůže. Proč? Chybí mi tady jeden důležitej postřeh. Deníku, vzpomínáš si ještě na tu šílenou věštbu od nějaký babky z cirkusu? A ještě šílenější věštbu šílený Proctter? Začíná mi to všechno do sebe zapadat... Nebo dobře, všechno asi ne. Ale cesta přece nemusí nutně bejt cestování někam. Začínám se na to dívat z jinýho úhlu... Nejspíš by to mohla bejt nějaká vnitřní cesta. Prej záleží na mně, jak všechno skončí. A právě to je další věc, která mi dodala optimismus...
I tak mi to ovšem nedalo a zkusila jsem nahlídnout do orbity. Přesně tak, sama tomu nemůžu uvěřit. Postupně se mlha přelívala sem a tam, až jsem v tý skleněný kouli viděla jakousi věž, židli, lokomotivu a podivnej koláč. Úplně si umim představit, co by z toho vyčet James... Z tý věže by udělal minimálně kostel a dál to tu snad ani rozepisovat nemusim. Taky bych chtěla bejt taková optimistka/realistka jako on. Až ho uvidim, minimálně se mu vrhnu kolem krku. Ne, to je moc málo i na to minimálně...
Každopádně, tenhle zápis ještě skončit nemůže. Proč? Chybí mi tady jeden důležitej postřeh. Deníku, vzpomínáš si ještě na tu šílenou věštbu od nějaký babky z cirkusu? A ještě šílenější věštbu šílený Proctter? Začíná mi to všechno do sebe zapadat... Nebo dobře, všechno asi ne. Ale cesta přece nemusí nutně bejt cestování někam. Začínám se na to dívat z jinýho úhlu... Nejspíš by to mohla bejt nějaká vnitřní cesta. Prej záleží na mně, jak všechno skončí. A právě to je další věc, která mi dodala optimismus...
I tak mi to ovšem nedalo a zkusila jsem nahlídnout do orbity. Přesně tak, sama tomu nemůžu uvěřit. Postupně se mlha přelívala sem a tam, až jsem v tý skleněný kouli viděla jakousi věž, židli, lokomotivu a podivnej koláč. Úplně si umim představit, co by z toho vyčet James... Z tý věže by udělal minimálně kostel a dál to tu snad ani rozepisovat nemusim. Taky bych chtěla bejt taková optimistka/realistka jako on. Až ho uvidim, minimálně se mu vrhnu kolem krku. Ne, to je moc málo i na to minimálně...
Žádné komentáře:
Okomentovat