Kapitola LXVII - HALLOWEEN

*jedna stránka je vytržená a podél vnitřní strany hřbetu knihy zůstaly kousky otrhaného papíru*

Jak jenom začít, aby tahle stránka neskončila naprosto stejně jako ta předchozí? Vytržená, roztrhaná, spálená... Já to prostě musela udělat. Přece se nejde do nekonečna topit v depresích.

Neúspěchy vynechám a začnu úspěchama. Famfrpál... Váhala jsem, jestli na ten konkurz vůbec chodit a znova se pokoušet o místo odrážečky (protože na tu druhou vážně nemám a ani nikdy mít nebudu). Ale stálo to za to. Místo jsem si obhájila (taky tam nikdo nepřišel...), byla jsem svědkem ztracený zlatonky (už druhý), po dvou letech jsem konečně dostala vlastní famfrpálovou výstroj, Marry se stala zástupkyní kapitána a hlavně, už nemůžu říct, že jsem se nikdy nelíbala na koštěti!

Annie! Strašně se mi líbí, na čem je naše kamarádství založený. Stačil jeden jedinej dopis, jedna chvilka, jeden večer prosezenej ve společnosti jí, Jamese a Sus a hned je na světě organizace oficiálně o dvou lidech. Nedávno jsme společně došly až do nejnebezpečnějšího místa na hradě - v chodbě před kabinetem Mang a zároveň nedaleko kabinetu Alerta. Pokud nás tam někdo pozoroval v zastíráku, moh si myslet, že se ocit u Munga na psychiatrickym oddělení. Teda, vlastně ani nemusel stát pod zastírákem, připadala jsem si tak i já. Jedinej problém je, že musíme profesorku Mang odchytnout ještě před Vánocema, aby náš oblíbenej profesor lektvarů a obrany nebyl bez dárku. Pro jistotu sem nebudu psát, co mu dáme, protože kdyby tenhle deník někdo našel, udělal by si o LPOSu opravdu zvláštní názor. Vzkaz pro případnýho objevitele: Ne, Liga pro ochranu sov se sovama opravdu moc společnýho nemá... Jestli tohle najde James, třeba ho konečně dokopu k tomu, aby se přidal.

Halloween... Vzbudila jsem se celkem pozdě. Naštěstí byl James ještě na pokoji, jinak fakt nevim, co bych dělala. Celá kolej se vydala na hrůzostrašnou stezku (kde jsem se mimochodem pozdějc stala hrdinkou v odstraňování pavučin), takže jsme tam zůstali sami. Po podivný snídani jsme i my prošli přes vnitřnosti, pavouky, nesmyslný hádanky a vaření lektvaru (kterej musel uvařit až James - kam úroveň lidí co tam už byli spěje?) až k truhle plný odměn. A potom byl ples. Připadala jsem si tam jako... jako nevim co. James mi tvrdil, že jsem šla za nejhezčí holku na světě. On umí tak skvěle zalichotit. Až mi připadalo, jako by se za mnou nějaký kluci i otáčeli. Pak už se toho tolik nedělo. Popili jsme u baru, kde jsem do sebe nalila něco fakt nechutnýho, asi nějakej alkohol, zatančili jsme si ploužák a následně šli zase k baru. A pak přišla Jul. Jul Fox, pro upřesnění. Myslela jsem si, že se to postupem času uklidní, zase budeme kamarádky... Ne. Pocítila jsem k ní takovou nenávist už když se objevila. A pak někam odtáhla Jamese! Na místě bych ji uškrtila, ale na to jsem moc hodná. Co já vim kde byli, je mi to částečně i jedno. *něco je nečitelně zaškrtáno*

Další den ráno jsem se vzbudila. Na zemi, ve zmačkanejch šatech, cejtila jsem se dost divně. Řikám, určitě jsem nějakej alkohol musela vypít. Jen tak mimochodem, částečně (o něco víc částečně) jsem se nastěhovala k Jamesovi, takže jsem spala na podlaze u něj v pokoji. A samozřejmě, taky se tomu divil. A ty šaty... za chvíli už se válely na zemi. Pojem o čase jsem neměla absolutně žádnej, dokud se neozval zvonek. Myslela jsem, že Jamese zastřelim, on si klidně odešel na přeměny během *zaškrtáno tak silně, že je možná díra skrz*.

No tak co už, den probíhal celkem normálně. Jenom večer se na koleji strhla menší rvačka, ale to neni nic neobvyklýho, bohužel (kdyby tohle viděla Nicol, asi by začla pochybovat o svym tvrzení o naší koleji). David a Max se začali hádat, ani nevim kvůli čemu, to už si nepamatuju. Zašlo to samozřejmě až tak daleko, že Max Davida vyprovokoval, začly lítat kouzla, potom i rány... Snažila jsem se je zastavit, ale bez tý placky, který se řiká prefektskej odznak, jsem neměla nejmenší šanci. Neuvěřitelný, co taková věcička dokáže udělat. Přišel prefekt a v podstatě to urovnal. Chvilku jsme pak strávili tim, že jsme diskutovali o situaci v Nebelvíru, jak jinak.

Ještě jsem sem nepsala jakej jsem mu dala dárek k narozeninám. Kytku (určitě ji taky nezalejvá, ty další, co má, mu totiž zvadly), citronovej čaj a menší "literární dílo". A možná právě z toho "díla" jsme čerpali. Respektive on, já se prostě tak nějak přidala. Další originální noc, nový objevy, padnout únavou a celej den mít dobrou náladu. Ale všechno to za ten jistej zážitek stojí. Nechat se dovíst až na vrchol, znova a zase znova. Měla bych začít šetřit. A ne na náplasti, na tu druhou krabičku...