Kapitola LXVI - NEJLEPŠÍ OKAMŽIKY PŘICHÁZEJ NEČEKANĚ

Sedim zase jednou na svý posteli (jaká to ale výjimka) a píšu do nějaký knížky. Do knížky, který se svěřuju s tolika věcma, který nikdy nebude schopna pochopit. Věc z papíru a inkoustu přece žádný city nemá... Ale občas opravdu potřebuju promítnout myšlenky na papír, někdy se prostě nenajde nikdo, kdo by chtěl naslouchat a zároveň bych mu to ráda sdělila. Zrovna po tomhle životnim zážitku váhám - mám to říct Marry nebo ne? Který rozhodnutí je ke komu fér? 

Den po tom zážitku byl takovej růžovej tmavě tyrkysovej. Všichni lidi okolo se zdály bejt tak strašně v pohodě, možná to bylo tim, že jsem je skoro nevnímala. Jako by se celej svět točil okolo Jamese... Ten jeho úžasnej úsměv mi náladu ještě zlepšoval. Na přeměnách jsem málem usnula, takže se divim, jak jsem mohla uvařit lektvar na Vé. 

Pak se ten hezkej den pokazil. El k nám na kolej přivedla Vic (kdybych s ní aspoň nemusela bejt na pokoji, že?). Sice jsem ji poznala už když šly dovnitř, ale do těhlech věcí jsem se motat nechtěla. Přece jenom - taky jsem se jednou podívala do Mrzimoru. Ovšem... Když se vracely, měly tu smůlu, že narazily na Jamese. Dokáže bejt pěkně přísnej a v tom prefektství se dost vyžívá. Nevim jestli ho tak naštvaly ony dvě nebo něco jinýho, ale s Marry jsme od něj dostaly vynadáno za sledování toho, jak z Vic tahal informace. Prej jestli je to taková zábava... Kdyby věděl, co jsme tam mezitim řešily, možná by nám dal pokoj, kdo ví. El mi potom tvrdila, že prej se James hrozně změnil. Ne, podle mě to neni pravda. A myslim si, že následující tři odstavce, popis události předešlýho dne, to vystihujou naprosto dokonale...

V podstatě se celej den nic výjimečnýho nedělo. Jo, vlastně jsem měla narozeniny. Ale tak co, už několik let je nějak tak... neslavim. Večer se James toulal někde po hradě. Je to neuvěřitelnej nezvyk, když má prodlouženou večerku a tráví tak mimo kolej nějakej ten čas navíc. Hned jak se vrátil z něj vypadlo, že ho prej mám v noci hodně zahřejvat, údajně mi to vzkazovala Alice. Teda... Jestli mu tu noc byla zima, tak už mě vážně nenapadá lepší způsob jak někoho zahřát. 

Nejdřiv jsme prostě jenom tak leželi vedle sebe. Těsně vedle sebe. U toho jsme si povídali o všem možnym, to nebylo nic neobvyklýho. Konverzace se stočila jistym směrem. Než jsem se z toho dokázala vykecat, už jsme leželi na sobě. Během několika okamžiků se toho stalo tolik... Přestávala jsem mít přehled o čase. Čim dýl to trvalo, tim míň jsem vnímala okolí. Pomalu se mi zatmívalo před očima, až jsem přestala vnímat úplně všechno. Jenom odeznívající pocit nejhezčího zážitku a... Další kolo. Je tak neuvěřitelně těžký vrátit někomu takovej zážitek. Ale pokud to měl bejt jenom pokus, vydařil se mnohem líp, než jsem vůbec očekávala. Spokojený výrazy možná ke štěstí mohly stačit. Ale ne. Když už jsme náš vztah jednou posunuli na další level, můžeme zkusit zajít ještě dál.

Některý věci se prostě stávaj naprosto nečekaně. Sice jsem si to vymyslela sama, ale i tak jsem byla dost zaskočená, když to konečně přišlo. Jedinej okamžik v životě. Ta bolest byla asi větší než jsem čekala. Snažila jsem se nedávat to nijak najevo. Otázkou zůstává, jestli se mi to povedlo nebo ne. Tolik pocitů najednou ovšem bolest spolehlivě převálcovalo. Skončilo to možná až moc rychle... Každopádně, tyhle narozeniny si budu asi vždycky vybavovat jenom tmavě tyrkysově, protože jsem se o nich přece vyspala s prefektem s Jamesem...