Kapitola LXXVIII - PROBLÉM SEM, PROBLÉM TAM

Den za dnem, hodina za hodinou, vločka za vločkou... Ano, nepsala jsem tak dlouho, že už je tu skoro prosinec. Však to, Deníku, pochopíš - dělo se tolik věcí, musela jsem řešit tolik problémů a na tebe jsem si čas až do teďka prostě tak nějak... nenašla. Neumim si moc dobře představit, co se bude dít dál, je toho na moji psychiku nějak moc.

Všechny ty nesmysly okolo koleje jsem už dávno vyřešila. Koupelny prostě Thorinson nechal zamknout oboje, ten incident mezi Maxem a Amaiem se řešil trochu dýl. Všechny si nás pozval do kabinetu a asi dvě hodiny jsme tam prostě jen tak proseděli, abychom si vyslechli, že mám Amaiovi zařídit dva školní tresty... No super, to jsem si vždycky přála. Ještě jsem mu je nezadala, ale až si ho příště odchytnu, určitě se z toho jen tak nevyvlíkne. 

Co se dělo dál? No jo, my vlastně máme i nějaký to vyučování. No... numerologii jsem bohužel nestihla, na jasnovidectví teď máme profesorku Brightwell (která se s Proctter nedá vůbec srovnávat), dodělala jsem si u Carrington ty zkoušky z přeměn i obrany (obě za Vé), a pak jsou tu lektvary. Jak že se jmenuje ten profesor, kterýho letos máme? Christian Archer nebo tak nějak podobně? Ono je to vlastně asi jedno. Ty hodiny jsou takový jiný, než byly s Alertem, Moonstonem, nebo dokonce i s Blamem nebo Mang. Třeba vaření Zrakovce byl totální propadák, ještě se mi poved jenom na... Pé? Asi. A hlavně, na žádnejch lektvarech nikdy nebyla Alice. No a aby toho nebylo málo, naprosto úžasně jsem se předvedla při zkoušce. Hrozný, hrozný, hrozný. Fakt nechápu, jak jsem mohla dostat Vé. Ten profesor si o mně musí myslet, že jsem úplně blbá.

Taky jsme hráli flašku i "Nikdy jsem...". Byl to moc hezkej oddych, zapomněla jsem na chvíli na všechny ty problémy a povinnosti... Dokud se po obou těhle hrách neobjevil Max. V obou případech už bylo dávno po večerce a když na nás takhle narazil poprvý, měl jediný štěstí, že tam byl James (protože já si větu: "Nedám ti trest." rychle rozmyslela, zatimco James trval na tom, že bych Maxovi žádnej trest dávat neměla, když už jsem to jednou řekla). Ale podruhý už ho žádnej James nezachránil, a tak má Max moc hezkej trest, o kterym se se mnou začal klidně hádat. Prej to nenapíše. No, jeho problém - hlavně ať se pak nediví, až s tim půjdu za Senter. 

Našla jsem si úžasnou zašívárnu v prefektskejch koupelnách. Nikdo tam nechodí, je tam příjemný prostředí, teplo, klid, moc lidí tam nemůže... Tak jsem tam jednou šla trénovat kouzla. Pochopitelně jsem očekávala, že tam zase nikdo nebude. Jaký ale bylo moje překvapení, když jsem tam viděla Artaira Tarana s Elisabeth Prior? Čekala bych snad cokoliv, jenom tohle ne. Takhle trapně jsem se dlouho necejtila. Takže příště do koupelen jenom pod zastírákem. Naštěstí nikdo nebyl v místnosti pro prefekty, a tak jsem tam úspěšně natrénovala kouzla. A hádej co, Deníku? Konečně po dvou letech umim rozsvěcení svíčky a světlo do prostoru! Což pro mě znamená samý dobrý věci - zbavila jsem se jedný povinnosti - trénování starejch kouzel. 

Už se pomalu blížim ke konci. Ještě bych se mohla zmínit o hlídkování. Furt to neni nic moc, ale od tý doby, co chodim pod zastírákem, občas na nějaký ty lidi narazim. Třeba taková Anna Waldorf, kterou jsem jeden večer chytila hned dvakrát (ač mi tvrdila, že jde na kolej), dokonce skončila s trestem. Ale zrovna dneska se mi povedlo narazit na Vici Clinton v Lotroskopu a tý jsem ani neměla potřebu nějakej trest dávat. Možná proto, že tam byla ještě Hazel, možná proto, že jsem prostě neměla náladu na někoho řvát (zvlášť po tom, co se se mnou ještě Max hádal), a tak jsem prostě neřekla nic. Z Vic pak vypadlo, že jsme ty nejlepší prefektky, takže toho ani nelituju - někdy bych prostě na ty lidi neměla bejt tak tvrdá.

Zbejvá napsat poslední bod zápisu. Kdy to jenom bylo... předevčírem? No, ono na tom v tuhle chvíli ani tak nesejde. Dali jsme si s Jamesem takovou typickou večerní zábavu a asi trochu víc jsme se odvázali. Bože, jak jsem si mohla uvědomit až ráno, že se chováme tak strašně nezodpovědně? Teda, udělali jsme to jenom jednou, i když to bohatě stačilo. Spát bez nějaký ochrany už s nim jen tak nebudu. Ale na druhou stranu, co bych dělala bez jeho pomoci? Očekávala bych jistej tejden v měsíci a jenom doufala, že vážně přijde? James mi došel na ošetřovnu pro takovej ten prášek a snad by to mělo bejt v pohodě... Jenže co když nebude? Kdyby ten prášek nezabral, asi nás vykopnou ze školy. A co by na to asi řekli doma? Na to se mi nechce ani myslet... Každopádně, jeden člověk by mi pravděpodobně oporou zůstal, k tomu nejsou potřeba žádný slova - stačí stisknutí ruky a vlídnej úsměv...