Kapitola LXIX - A TOHLE MAJ BEJT VÁNOCE...

Už se dávno setmělo, ale vzhledem k tomu, že večerka byla ještě téměř v nedohlednu, vydala jsem se na menší procházku po hradě - co se dá taky u nás na koleji dělat. Překvapení mě však čekalo už kousek od vchodu na kolej, občas se prostě vyplatí chodit pomalu. Stála tam Annie a jakožto prefektka mi hned udělila trest za nedodržování školní uniformy (sice mi chyběla asi jenom kravata... ale prefekti se maj poslouchat). A v tu chvíli začalo největší večerní dobrodružství tohohle školního roku. Teda až po večerech jinýho druhu, samozřejmě. Musela jsem spoluzakladatelce nejmenované organizace ukázat místnost, kterou jsem před časem našla a teoreticky by se mohla hodit právě pro Ligu. Jedinej problém byl, že jsem nevěděla co je uvnitř a její odemknutí se pro nás stalo nesplnitelnym cílem. 

Následně jsme se vydaly na obchůzku hradu. Teď bych lhala, kdybych tvrdila, že mi Annie neukázala nic novýho. Sice to nebyly zrovna tajný místnosti, ale připadaly mi opravdu zajímavý. Růžová učebna profesorky Fowler s úžasnym vzkazem na tabuli? Proč se tu trochu nepobavit... Ale druhá "místnost" byla mnohem zajímavější. Už jsem tam minimálně jednou byla, akorát několik dveří mi nešlo otevřít. Stejně jsme s Annie nemusely chodit moc daleko, náš cíl - na první pohled obyčejnej panák - se nacházel hned v první místnost. 

Jenže co s nim? Nápad mojí spolupachatelky, že ho dopravíme k Jamesovi na pokoj, jsem hned zavrhla. Řekla jsem mu, jak to bylo a už na to se netvářil zrovna dvakrát nadšeně. Prostě a "jednoduše", dopravily jsme pana Panáka až ke mně na pokoj. Cestou se objevilo opravdu hodně překážek. Nejdřiv byla kolej skoro plná (na nebelvírský poměry), pak tam zůstal jenom Max a když jsem si myslela, že tam nikdo nebude, a vyslovila jsem heslo, najednou z obrazu vylez Max. Divim se, jak mohla Annie projít ta záminka, pod kterou jde k nám na kolej. Možná se ani Max neptal... Každopádně, po ukončení týhle akce jsem si uvědomila, jaká je pro mě Annie kamarádka.

A dál? Dál byly Vánoce. Na dárkách jsem se letos moc nevyřádila, málem všichni dostali ty kradený hadry. Jak o tom tak přemejšlim, měla jsem jim je dát. Protože lidí, který mi dali dárek, bylo opravdu málo. Pokud to shrnu, tyhle Vánoce pro mě byly v Bradavicích asi nejhorší. V prváku to prostě bylo něco novýho, nepoznanýho; ve druháku mi Matt vyprávěl ten příběh o origami a začli jsme se spolu víc bavit; loni to byly Vánoce nad Vánoce, všechno tak, jak si představuju dokonalý Vánoce - splácanina o Alertovi byla tim nejmenšim... A letos? 

Marry jela z hradu pryč. Věděla jsem to už dlouho, že pojede za Cari, ale stejně mi to nakonec přišlo takový nečekaný. Spoluzakladatelku na koleji bohužel nemám. No a James... To je kapitola sama o sobě. Poslední dobou se moc nevídáme a když se konečně objevil, vzal si na sebe ten svůj "úžasnej" vánoční klobouk s jmelim. Jak jsem jenom na tuhle příšernou věc mohla zapomenout? A vůbec, jak jsem ho kdy mohla podporovat v tom, aby si ten klobouk koupil?! Minulost je minulost. Přítomnost v tu chvíli byla horší. Co já vim kolik holek nakonec nalákal, ono je to totiž jedno. Je jedno, jestli byla jenom jedna a nebo rovnou celej hrad. Asi jsem dost žárlivá, jenže mně jde o ten princip. To líbám tak špatně? Mrzí mě to a mrzí mě i to, že on to asi nedokáže pochopit. Stisknutí ruky možná stačí jako uklidnění, ale jako důkaz něčeho už ne. 

Každej řeší v danou chvíli neřešitelný problémy po svym. Někdo si ubližuje násilim, někdo rovnou páchá sebevraždu, někdo pije alkohol, někdo možná kouří, někdo smutek přemění ve vztek a vylejvá si ho kouzlama a někdo vezme koš plnej sladkostí a cpe se čokoládou. Radši bych brala sušenky, jenže... tenhle příběh už tu jednou byl. Jsou to sušenky nový generace. Podle jednoho z mnoha filozofů je něco novýho vždycky lepší... Otázkou zůstává, zda je tomu tak i u novýho roku...