Kapitola LXXV - SLEČNA PREFEKTKA...

Tak jsem zase tady, v Bradavicích. Uprostřed noci Takhle nad ránem nemám na práci nic lepšího, než sledovat spící Kris. Jinak je ten pokoj prázdnej - kam zmizela Eleanor nebo Marionova sestra zůstává záhadou. Vlastně jsem ráda, že tu teď nejsou. Vyměnili nám dveře, a tak budu muset v týhle místnosti strávit celej rok, pěknej to ale začátek. Můžu asi jenom doufat, že se s nikym ze spolubydlících nepohádám. Za malej okamžik nejspíš budu muset vstát, ale nejdřiv se ještě pokusim shrnout ve stručnosti zbytek prázdnin a začátek roku...

Prakticky celej srpen jsem strávila na rybách, v pár posledních dnech jsem si vystála několik front na Příčný, a jinak se nic nedělo. I když vlastně... Jednoho krásnýho rána se stalo něco, v co už jsem mohla opravdu jenom doufat - přišel mi dopis. Od koho? Od Jamese! Popsal mi, proč musel odjet, omluvil se a nezapomněl dodat, že se uvidíme v Bradavicích.

Včera ráno jsem si dobalila poslední věci, natáhla na sebe uniformu (bez pláště a kravaty) a pomalu jsem vyrazila na nástupiště 9 a 3/4. Už popátý. V Kotli jsem zahlídla jenom Marry, ale neměla jsem náladu s ní jet, ani nevim proč. Prošla jsem celej vlak, našla si volný kupé až někde vzadu a pomalu se začala smiřovat s tim, že tahle cesta bude nejnudnější ze všech, který jsem si v tomhle vlaku už stihla zažít. Nemýlila jsem se, nudná byla, ale ne tak úplně nezajímavá.

Za chvíli přilítla sova a nesla mi dopis. Dopis z Bradavic, to jsem poznala hned. Vevnitř byl nějakej papír, nějakej sešit a - připadalo mi to vážně nemožný - prefektskej odznak. Nejdřiv jsem si pročetla zbytek obsahu obálky a pak jsem si ten odznak nasadila a vydala se úplně dopředu vlaku. Tam moc lidí nebylo, jenom nějaký dva profesoři (jednoho mi pak Vin představovala, když jsem s nima jela v kočáře) a jeden prefekt. Jo a vlastně průvodčí, od kterýho jsme dostali noviny zadarmo. Chvilku jsem si tam poseděla, jenže jsem si připadala mezi profesorama dost divně, ač mi nevěnovali žádnou pozornost. Nakonec jsem teda prošla asi půlku vlaku, cestou jsem se pokusila vyřešit několik problémů, pochlubila jsem se, a ještě se stihla vrátit pro ty noviny, než vlak zastavil v Prasinkách.

Nebudu zmiňovat, co všechno se dělo mezi zastávkou v Prasinkách a večeří, stejně je to každej rok stejný. Jedinej problém bylo to, že jsem nikde neviděla ani Jamese, ani Shyama. Všechno mělo bejt na mě. Samozřejmě jsem si moc dobře uvědomovala, jak těžkej úkol před sebou mám. Měla jsem se postarat o prváky bez pomoci nebo rady někoho zkušenějšího. Odvíst je na kolej a dostat je přes obraz mi nepřišlo zas tak moc těžký - dokud se neobjevili Senter s Thorinsonem. Hlouček prváků prvaček s neschopnou prefektkou v čele... super, fakt super. Naštěstí nikdo nekomentoval mě, ale ty ostatní, aspoň tak. Po rozdělení pokojů, rozdání kufrů a nějakym úvodnim proslovu profesorky Senter mě čekala ještě jedna věc - nabarvit prvačkám pláště a klobouky. Zajímavý, do včerejška jsem neměla tušení, jak se barvěj, a najednou jsem to uměla. Vzpomněla jsem si, že když mi Matt kdysi barvil klobouk, nějak na něj poklepával tim odznakem... A vida! Ono to fakt šlo takhle jednoduše.

Už moh bejt konec. Ale nebyl. Chvíli jsme ve spolce kecali s Jen a Amaiem, potom se objevil David s prvačkou (Ziva se myslim jmenovala), prej byli venku. Na to hned reagoval Amai a hodil Davidovi pásku. V tu chvíli jsem jich měla akorát tak dost. Ne, prostě nenechám lidi dělat věci, který se mi nelíběj, když už si konečně můžu říct, jak chci, aby to bylo. Uznávám, každej občas porušujeme školní řád, ale nikoho vědomě nenechám chodit po večerce ven, nikdo přede mnou nebude nikomu házet pásky. A už vůbec mi nikdo nebude odmlouvat, natož David. Může to brát klidně i jako pomstu za loňskej rok, ale už má u mě trest. Asi se stal zázrak - hned první den jsem pochopila, co to prefektství odnáší.

Dneska mě čeká další náročnej den - prohlídka hradu. Snad se objeví buď James nebo Shyam, protože si neumim představit, jak povedu skupinku prvaček po celym hradě. Jenom doufám, že tim nestrávim celej den.