Kapitola LXV - UŽ NIKDY VÍC

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna dneska napíšu do tohohle deníku něco tak... pesimistickýho. Stejně tak by mě nikdy nenapadlo, že přijde noc, kdy se mi bude spát tak špatně... Všechno je pomíjivý, mnohdy přijdou okamžiky, který člověk ani ve snu neočekává...

Tahle pesimistická kapitola začíná zhruba v srpnu, ne-li ještě dřív. Prostě jsem z ničeho nic měla pocit, že ubejvaj lidi, kterejm na mně záleží. Ty lidi, který by mě podrželi, když bych to potřebovala. Bylo mi to strašně líto, ale nerada se někomu vnucuju, takže jsem svoji běžnou společnost omezila na Jamese a Annie. 

A jednoho večera přišel zlom, naprosto nečekanej. Náš novej prefekt, samozřejmě můj kluk, měl opravdu podivnou náladu. Nedokázal se přenýst přes to, že si z něj dělám srandu, jak jsem ho provokovala kvůli nějakýmu respektu k prefektům, či jak to nazvat. Jasně, nějakej respekt k nim mám, ale James je James, takže se ty moje kecy asi nedaly brát tak úplně vážně. Naštval se a začal mi vyčítat všechno možný, takovýho ho vážně neznám. 

Odešla jsem do Kotle, i když jsem věděla, že tam nikdo nebude. Marry seděla ve společnosti druháků a prváků a ke mně si po chvíli přisedla Annie. Je neuvěřitelný, jak mi spoluzakladatelka LPOSu dokáže zvednout náladu, ač nic moc neřekla. A když tak trochu usnula, vrátila jsem se zpátky na pokoj, kde se to uklidnilo. *zvýrazněn text: "První věc, kterou nikdy neopakovat"*

Bradavice... Řekla bych, že tam se můžou dít samý pěkný věci, když přehlídneme události z prváku, ale ono ne... Cesta probíhala docela normálně, akorát jak je teď James prefekt, musel jet v tom prefektskym kupé, takže jsem si musela najít jinou společnost. Marry nepřipadala v úvahu. Ve Visánku jsem potkala Dannyho, v Kotli Davida a tak jsem jela s nima.

Druhej den na hradě byl mnohem zajímavější než ten první. Ráno zkouška z drakologie, zbytek dne jsem se flákala, protože jsem neměla nic lepšího na práci. Kouzla mi pořád nejdou, cesta do lektvarovýho klubu je moc dlouhá, hrad mám poměrně prozkoumanej... Ale na druhou stranu jsem si mohla vyslechnout jednu novinku od Marry. Deníku, pro případ, že by tě někdy někdo našel, bych to sem asi radši nepsala, přece s tim nemám nic společnýho...

Večer jsme začli hrát flašku. Tu flašku, kterou si možná budu pamatovat ještě hodně dlouho. Ne, nemůžou za to ani úkoly, ani otázky. Tohle bych v paměti nejradši neměla. Během hry k Marry přiletěla sova a doručila jí dopis. Původně jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost, každej přece občas dostane dopis sovou, to je normální. Jenže... Marry se netvářila zrovna nadšeně. Následně ten dopis podala Jamesovi, pak jsem nějak nevnímala a najednou James zmizel. Jo, šel hledat Davida, kterej, jak jsem se pozdějc dozvěděla, šel spáchat sebevraždu. *další zvýraznění, tentokrát textu: "Už nikdy víc..."*

Obsah toho dopisu jsem znala až mnohem pozdějc, ale mám tendenci přeskakovat. Bylo v něm něco jako: "...asi tu nikomu chybět nebudu...", pak několik vypsaných jmen lidí, který považuje za kamarády a mezi nima i to moje. Jednu dobu jsme spolu opravdu hodně kamarádili, mám ten dojem v prváku, možná i ve druháku.

No, situace vypadala asi následovně: David, co někam (stejně jsem hned od začátku věděla, že to musel bejt les) odešel spáchat sebevraždu, James, kterej se ho vydal hledat, El, která se taky vydala mimo kolej a ten fakt, že Shyam o tom možná ani nevěděl. Jo a málem bych zapomněla - truchlící lidi okolo velkýho stolu ve spolce. Pak přiběhla El, že našla červenej plášť a mrtvou sovu, údajně byla Davida. Všichni jsme se sebrali a poslouchali jsme pokyny Jen. Ať prej dojdem pro nějaký profesory, prostě jsme někam šli, až nás zastavil Shyam. Shyam s košilí od krve. Poslal nás na kolej a následovalo velký napětí. Trvalo to snad celou věčnost. Čekání na prefekty a taky na Marry. Čim dýl jsem tam seděla, tim víc se mě zmocňovaly myšlenky, že se Jamesovi mohlo něco stát. Ale ne, po nějaký době se tam konečně všichni tři objevili.

Budu pomalu končit, nechci ty pocity zažívat znova. Shyam i James mě svejma slovama prostě donutili, abych se nad tim zkusila trochu zamyslet. Davida napad vlk, je na ošetřovně, ale klidně moh i umřít. Stejně tak moh umřít kdokoliv jinej - Marry i James. Všichni tři jsou lidi, který pro mě opravdu hodně znamenaj a ztrátu někoho takovýho bych prostě neunesla. Nikdy mě nenapadlo, že bejt prefekt znamená mít zodpovědnost i za takový věci. A taky by mě nenapadlo, že někdo svym pokusem o sebevraždu může ohrozit život i dalších lidí. Co bych asi dělala, kdybych Jamese ztratila? Ne, nezabila bych se, protože bych moc dobře věděla, jak by to okolí nejspíš neslo. Ale... Lepší nad tim nepřemejšlet a usínat v náručí toho člověka, bez kterýho si svůj život neumim představit. Jo, vedle takovýho hrdiny se člověk prostě cejtí v bezpečí...