Kapitola LXXIV - JAKO BRITSKÝ POČASÍ

Slunečný rána plný skrytýho optimismu sem tam vystřídá typický britský počasí. Ráno za ránem, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem... A najednou je tu srpen. Deníku, věř mi nebo ne, ještě pořád jsem si nekoupila kalendář. Momentálně to ničemu nevadí, ale... má to to "ale". Postupně se k tomu dostanu. Dokonce nejen k tomu - plánuju skončit první letošní vlnou prváků. Je zajímavý, jak to letí, letos už mě čeká NKÚ, pokud teda ještě nepropadnu. 

Jsem jako to červencový počasí - žiju každej prázdninovej den stejně. Ráno vstanu, zaleju kytky, vzpomenu si u toho na pochcípaný kytky, který James "pěstoval" na hradě, najim se a vyrazim rybařit. Tam rybařim celej den, pak jdu zase zpátky do Kotle a rovnou spát. Proč? Protože rybaření je nudný a únavný. Občas se ale stane, že někoho potkám. Skoro každej den vídám Marry, Maxe, Jen, občas Kris, ale s nikym z nich se nebavim - teda většinou. 

Naposled jsem tady psala, jak jsem potkala Matta. Je opravdu veliký překvapení, že se od tý doby neukázal. No, už jsem se s tim smířila, asi ho zase uvidim až za rok. A nebo třeba nikdy? Kdyby i všechno, co mi kdy řek, mizelo s nim, bylo by to možná lepší. I když asi ne úplně všechno, ale některý věci určitě. Ty by se ovšem nemusely znova objevovat, jelikož dokážou pořádně bodnout. Kam tim směřuju, Deníku? Přesně k tomu, jak mi Matt řek, že bych se měla rozejít s Jamesem. Přijde mi to jako celá věčnost, co mi něco takovýho navrhnul, ale ty myšlenky se zdaj několik hodin čerstvý.

Pár dní jsem ještě na Jamese čekala, věřila jsem, nebo spíš doufala, že se objeví. Jenže marně. Potom už mě to přestalo bavit - popadla jsem všechny věci a vyrazila na místo, na kterym jsem nebyla už minimálně tři roky - do Oxfordu. Cesta vlakem byla poměrně dlouhá, nebavilo mě to tam a vlastně mi na vlaku nepřišlo nic zajímavýho. Na mudlovskym vlaku. Kdyby to byla aspoň taková ta parní lokomotiva, jako jezdily dřív, ale on to byl obyčejnej vlak. Je mi líto, že jsem ten čas nemohla využít na zapsání zápisu. Musim se učit, protože mě v září čeká dodělávání zkoušek a na konci roku možná i ty NKÚ.

Na obloze se pomalu objevovaly první červánky a já jsem měla náš starej dům několik set metrů před sebou. Stačilo vyštrachat ty správný klíče, zasunout je do zámku, po otočení nechat cvaknout kliku a už jsem se mohla začít topit v prachu, kterej pokrejval podlahu v celym domě. Nic se tu nezměnilo. Dokonce ani to šílený skřípání parket, na který už jsem si za tu dobu odvykla. Pomalu jsem vyšla po schodech, prošla jsem všechny pokoje v patře a v mámině pracovně jsem narazila na několik sešitů jejích vlastních poznámek. Jestli někdy budu lektvaroložka, mohly by se hodit. Naštěstí jsou napsaný čitelně, ale k mojí smůle celý italsky. Spisovná italština, to nikdy nebyl můj obor, že? Dál mě zaujalo, jak má vybavenou laboratoř. Teda, jak je ta laboratoř vybavená a chátrá tady. Byla jsem rozhodnutá, že se tetě zmiňovat o týhle návštěvě nebudu. Jenom se jí tak mimochodem zeptám, jestli by mě nenaučila líp italsky a samozřejmě na tu laboratoř.

Ráno jsem vyrazila do Florencie, kde jsem pak strávila několik dní. Po vyřčení obou přání jsem si nejdřiv vyslechla, jak je nebezpečný toulat se v patnácti jen tak po Británii. Ale potom se stalo něco, co jsem nečekala. Teta prohlásila, že si můžu s máminou pracovnou udělat co chci, a klidně můžeme některý vzácný věci odvízt do Florencie nebo do Londýna. A potom se objevil děda s plnou náručí knížek, který mi prej pomůžou s tou italštinou. Začetla jsem se do nich a po několika stránkách jsem zjistila, že jsou to pohádky o dracích, co mi kdysi čet. Ale tohle mi nestačilo. Několik večerů jsem se toulala po nejtajnějších zákoutích toho obrovskýho domu a postupně jsem objevila hromadu mnohem zajímavějších knížek. Jedinej problém byl v jazyku, jakym byly napsaný - mnohdy to nebyla ani italština, ale dokonce latina. Jenže nemůžu za nikym z rodiny přijít s knihou nadepsanou "Necromantiae" a říct si o překlad. Ne, ne, ne, to prostě nejde. Navíc ta knížka byla hodně pečlivě schovaná. Já vůbec nevim, co to se mnou je. Už zase mě láká dozvědět se něco o tý černý magii. Tuhle knížku jsem si musela vzít s sebou do Londýna, budu ji luštit po večerech (ano, přesně tak, objevila jsem totiž v jedný knihovně i něco jako slovník). Třeba se ještě dozvim, jak se dá někoho uřknout a najdu si Lou a... jako ta milá osoba ji uřknu, jo.

Doma už se nic dalšího nedělo. Táta s bráchou pořád nezvěstný, máma pořád v kómatu, babička s prababičkou pořád mrtvý (jak nečekaný) a teta se strejdou a dědou pořád živý, naštěstí. Prej se mám ještě do konce prázdnin stavit a pojedeme na výlet do Drážďan, abych poznala strejdovy rodiče. 

V Kotli se nic významnýho nedělo, až do včerejška. Včera bylo totiž 30. července. Občas si zalistuju do zápisů dva roky zpátky a pročítám si ten jeden konkrétní, ve kterym je napsanej datum 30. července 1999 snad skrz naskrz. Letos jsem... ehm... zase zapomněla. Ale víš co, Deníku? Ono je to stejně jedno, když se James takovou dobu neukázal, neozval... Co když se mu něco stalo? Třeba mu teď vyčítám něco, na co ani nemám nárok. Třeba... Ne, to ne, to určitě ne. Bude v pořádku, to něco mezi náma bude happyend a všem, co pochybujou, vytřu zrak, až je pozvu na svatbu. Kéž by to bylo tak jednoduchý. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle udělám, ale musim částečně souhlasit s Mattem - donekonečna to odkládat nemůžu. Takže dávám Jamesovi poslední šanci... Ha, ani tohle neni tak jednoduchý, jak to vypadá. Mám totiž takovej hezkej nehezkej pocit, že hromadě kluků vůbec nejsem lhostejná. Jenže oni nejsou jako James, to je ten problém. S nikym si nepovídám tak strašně ráda, nikdo mě nedokáže tak pobavit, nikdo z nich na mě neni tak hodnej. Nikdo. 

Z depky mě zachránila až Jen, jinak bych asi ani v tuhle chvíli neudržela nejen rovnováhu, ale ani pero v ruce. Udělala si z toho všeho tak trochu srandu, dá-li se to tak říct. Dokázala nečekaně obrátit situaci a za chvíli už jsme hrály docela dobrou dokonalou scénku! Hledali jsme Annie, která by Jen zachránila před zlym nebelvírskym prefektem. Když jsme se dozvěděly, že Annie někam odešla, svalila se Jen v Kotli na zem a obě jsme chytly neskutečnej záchvat smíchu. Připomnělo mi to starý dobrý časy, kdysi dávno... Dobře, možná nebelvírskej výlet by se tomu moh vyrovnat. Ale jenom možná. No a potom se ještě z Jen stala osoba kupující nezletilejm whisky. Honili se s Amaiem po celym Kotli, přišlo mi to tak vtipný, až jsem z toho rozlila ležák na zem a nakonec Jen spadla. No jo, s blbnutim by se to nemělo přehánět. 

Tady skončim. Sice jsem se na začátku zmiňovala o prvácích, ale to už by stejně tenhle zápis nijak neovlivnilo. Zase někdy napíšu, snad ve veselejší náladě.