Kapitola XVIII - POCIT OSAMĚNÍ...

Je to ten asi nejhorší pocit, kterej mě za tyhle prázdniny přepad. Ten pocit, že všichni ti "přátelé", s kterejma jsem v hradě strávila tolik času, vlastně ani opravdoví přátelé nejsou... Možná si za to můžu sama, možná ne. Ale to, že mě najednou všichni opustili je fakt, na kterym prostě nic nezměnim.

A tak mi to došlo. Vlastně mám jenom Lou, která mi dokáže vždycky zvednout náladu a Artaira, kterej asi neni tak úplně kamarád. Z mýho pohledu určitě ne... Prostě je to člověk, kterýho mám ráda... Je sice pravda, že jsem několik slov prohodila s Marry, Kristene a Amaiem, ale většinou mě všichni tři tak nějak...přehlížej. A tady to nejspíš končí...

Upřímně, ty večery prosezený ve spolce mi opravdu chyběj. Sice jsem většinou, hlavně ke konci roku, jenom sledovala dění kolem, ale když už, třeba s Marry, nebo s Amaiem se dá skvěle pokecat. A z toho by možná mohlo vyplývat, že mě s lidma z Nebelvíru spojuje jenom to, že jsme ze stejný koleje... Asi je to trochu smutný. 

Hlavou mi běhaj nejrůznější myšlenky - od minulosti k budoucnosti a zase zpátky. Jací budou noví prváci? Složila jsem všechny zkoušky aspoň na N? Nepropadla jsem z Astronomie? Zvládnu se doučit všechna kouzla a dodělat zkoušky z OPČM  a Formulí? Co mě vůbec čeká doma a u babičky, až tam přijedu? Jak budou tyhle nekonečně nudný prázdniny pokračovat? 

Když pak začnu přemejšlet o osudu, smyslu života a smrti, zase se mě zmocněj ty černý myšlenky na černou magii... Zase se vrátim k rodině, přes ní k Nebelvíru a následně k přátelům... Je to nekonečná téměř nesmyslná cesta.

Už je noc. Opravdu hluboká noc. Za sebou mám den plnej zážitků... I když mi připadá, že byl stejně černej jako tahle noc... Na jednu stranu jsem si užila nakupování v nový Příčný... Ale ty soutěže... Tvrdohlavě jsem se pustila do jezení sušenek. Dokázala jsem do sebe nacpat jenom jednu, to jsem se opravdu moc nevyznamenala... A ty další nestojej za zmínku... Prostě jsem si nic neodnesla... A poukazy pro změnu nešly použít. Tak jsem vyrazila pro přísady do lektvarů - na ty bych prostě nikdy nezapomněla. Vzpomněla jsem si, že odměrku s povedenym lektvarem jsem profesorce Mang darovala. I když nechtěně. Naštěstí, sehnat ji nebyl problém. A nůžky... V tuhle chvíli mi všechny tyhle věci budou k ničemu, ale do budoucna se hoděj...

Začínám se bát sama sebe... To je na mě opravdu tolik poznat, že mě fascinuje černá magie? Jsem opravdu tak průhledná? Jedinej člověk, kterýmu jsem se kdy s timhle svěřila, byl Amai... Ale zrovna ten by nejspíš neměl tu potřebu někomu to říct... K čemu by mu to asi tak bylo?

Co když se mi za chvíli budou lidi vyhejbat? To by mi tak ještě scházelo... Ale aspoň se mi dostalo zajímavý nabídky, kterou bych zřejmě neměla odmítnout, i když si nejsem tak úplně jistá, co to obnáší... Jsem až moc zvědavá. Jenom doufám, že na to nedoplatim...