Je dopoledne, asi 21. dubna 1998 a já jen tak sedím venku. Objevila jsem skvělé místo, zatím tudy (předchvílí) prošel jenom Amai, ale nejspíš si mě nevšiml, možná kvůli mému "novému vzhledu". Přiznávám se, že jsem tu i přenocovala, protože jsem včerejší zápisek dopsala těsně před večerkou. A co je nového, nebo téměř nového a ještě jsem se o tom nezmínila? Mám dojem, že v pondělí, vznikla taková skupinka, ve který jsem s Artairem, Lou, Davidem a Viki. Zatím. Ale nemyslim si, že by zrovna takováhle parta mohla dlouho vydržet. Sice (alespoň prozatím :D) nejsem vědma, ale muselo by všechno být jinak...
Jinak s Artairem se normálně bavíme, zase spolu trávíme spoustu času a vypadá to, jakoby se nic nestalo. Za to jsem opravdu, ale opravdu ráda... :) Jenom se objevil menší "problém" s mojí sukní *ušklíbající se smajlík* Naprosto překvapivě je krátká a možná až moc krátká, ale do pondělí, kdy jsme si po zkoušce z přeměn lehli do trávy mě to nenapadlo. Měl na moji sukni dóst narážek, ale mě je to celkem jedno. Vždyť co, dokud zůstane u sukně, žádná tragédie to neni :D
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je odpoledne a já sedím u tohoto deníku, tentokrát však v pokoji. Úplně ven už dnes jít nehodlám, během poledne se totiž školou roznesla zpráva, která čestného studenta Bradavic musí zasáhnout.
Normálně jsme se s Artairem bavili ve vodní místnosti, měl za sebou souboj s Davidem a všechno vypadalo docela běžně. Chvíli po tom jsme zaslechli hlášení od Senter, že se mají všichni studenti během oběda sejít ve vstupní síni. Vypadalo to na průšvih.
Když jsme tam dorazili, bylo tam plno. Nesčetně skupinek a všichni řešili, co se asi děje. Nikdo však nic nevěděl. Hrozně jsem se bála, co bude následovat. Prohodila jsem pár slov s Julií Fox a když Artair na chvíli odešel, šla jsem dokonce za Viki a taky jsem se jí zeptala, jestli něco neví. Pochopitelně nic nevěděla. Chvíli jsme tiše stáli a za chvílu procházeli dveřmi dva pracovníci ministerstva. Byli černě oděni, ale řekla jsem si, že to bude asi normální, přeci jenom, jsou z ministerstva. Ale pak jsem si toho všimla - nesli rakev! V ten okamžik mě přepadl takový divný pocit. Proti rakvim mám přirozeně odpor a když navíc zemřel nejspíš někdo ze studentů...! Rozhlížela jsem se kolem, poslouchala jsem několik rozhovorů. Lou vypadla fakt špatně, asi brečela, nějaká holka jí tam uklidňovala. A další se zase bavily o tom, jestli neumřel Klement... Ne, to určitě nemůže bejt Jacob Klement z Nebelvíru, určitě ne.
Na chvilku jsem se zamyslela a když jsem se probrala, nikdo v síni nebyl, tak jsem šla do jídelny. Tam samozřejmě všichni seděli, ředitel měl proslov. Přišla jsem akorát když řikal, že budeme držet minutu ticha za zesnulého Jacoba Klementa... Ne! To opravdu ne! Celej Nebelvír (a pochopitelně i ostatní koleje) vypadal neuvěřitelně smutně. Taky jsem se neudržela a začla jsem tam brečet. Chudák Lou se tam z toho hroutila, myslim, že byli s Jacobem velký kamarádi, až se nakonec zhroutila úplně. Lekla jsem se. S Lou, která je vždycky tak veselá a optimistická to švihlo. Chudák. Senter jí musela odvíst na ošetřovnu.
Já jsem se zatím pomalu, ale opravdu pomalu odebrala na kolej. Chvíli jsem seděla, pak se mi ale udělalo hodně blbě. Chtělo se mi zvracet a pak už jsem to nevydržela. Asi to na mě bylo hodně vidět, protože Kristene ke mě přišla a dala mi nějakej lektvar, že prej mi pomůže. Pomohlo to, teď už mi je mnohem líp. Večer jsem chtěla jít na pátej soutěžní úkol, protože na tabuli bylo napsáno, že dneska bude. Nakonec sice nebyl, ale k marnýmu čekání se váže další zážitek dnešního "skvělýho" dne.
Potkala jsem tam Shyama, kterej si taky přišel zasoutěžit. Skoro se mnou tam přišli takový podivný lidi, neznám je. Nijak jsem je neřešila, vždyť co. Pak se Shyam šel podívat po někom, kdo by moh na vaření dohlídnout a já slíbila, že mu pohlídám věci. Jen tak jsem stála a ještě přemýšlela nad dnešní smutnou událostí. Pak se ale ta holka ozvala, pořádně jsem jí nerozuměla, řikala něco o kotlíku. Myslela jsem si, že mluví o tom, kterej hlídám, tak jsem jí odpověděla, že není můj. Hned můj kotlík chňapla, vylila a v tu chvíli jsem se vzpamatovala. Když jsem jí řekla, že je to můj kotlík, odpověděla mi, že mám smůlu. Zrovna se vracel Shyam a začala taková menší hádka. Zastával se ně, bez něj bych nic nezmohla. Když jsem si myslela, že se ta holka nedívá, vzala jsem nenápadně hůlku a přitáhla si ten kotlík. Omyl, hned to začla komentovat. Jak to, že prej používám kouzla z vyšších ročníků. Shyam se opět postavil na moji stranu, ostatně, ještě aby ne, když už jsme ze stejný koleje (ovšem za samozřejmost to nepovažuju :)). Nakonec to ani nevim jak skončilo, Shyam šel ještě jednou bezúspěšně hledat Aquarina, nebo někoho jinýho a pak jsme se vrátili na kolej.
Lou už je naštěstí z toho nejhoršího venku, nebo to tak aspoň vypadá. Ale myslim si, že černé prapory nám dnešní událost ještě chvíli připomínat budou...
Žádné komentáře:
Okomentovat