Ten stejný den co jsme vařili čaj, jsem se před létáním nudila, tak jsem chodila po škole. U lektvarů jsem narazil zase na Artaira - nebo spíš on na mě narazil. Nebo jsme se poprvé viděli jiný den? No, to je jedno. Nebudu popisovat konkrétní den, možná by to ani nebyla pravda, protože těch zážitků s ním je tolik, že se mi to všechno motá dohromady. Ale to, co sem musím napsat je, že jsme jednou šli za školu. A to doslova. Prostě ven v době vyučování, protože jsme danou učebnu nenašli. Byla to skvělá procházka, taková oddychová, zapomněla jsem na všechno špatný. Také spolu trávíme většinu volného času. Jednak proto, že se tu se mnou nikdo jiný nebaví a hlavně proto, že s ním jsem hrozně ráda. Mám ho ráda. I když co si budu lhát. Bezhlavě jsem se do něj zamilovala už v Londýně. Ale čím víc času trávíme spolu, tím jsem s ním radši. Tím ho i mám radši. Přeji si, aby okamžiky strávené s ním nikdy neskončily. Abychom spolu mohli trávit 25 hodin denně. Vždycky, když se rozloučíme mám pocit, že je to naposled a že už se nikdy neuvidíme. Nikdy Jednou mě sice ujistil, že se nemusím bát, ale srdci nikdo neporučí. NIKDO. Ani ten, koho dotyčný, který srdce vlastní z celého srdce miluje. Určitě bych o něm dokázala napsat celou knihu, možná i několik. Ale pro tentokrát to možná stačí, protože bych asi brečela, kdybych pokračovala.
Žádné komentáře:
Okomentovat