Dnes se stalo tolik nečekaných věcí, že si prostě neodpustim další zápis. Konečně se nemusim mořit se svejma černo černejma myšlenkama. Tenhle den byl totiž... Ne, růžovej ne, růžovou naprosto nesnášim... Nevim, jaká barva by se asi hodila...
Ráno jsem se normálně vzbudila, oblíkla jsem se, učesala jsem se a vyrazila jsem na snídani. Jelikož ráda šetřim, spokojila jsem se s jablkem, co jsem si den před tim utrhla ve Visánku. Klidně bych vydržela zbytek prázdnin jenom o jabkách a vodě z vodovodu, opravdu nerada utrácim. Ale ještě mám zásobu pití z hradu, tak jsem si dopřála čaj s mlíkem. No, tak si tak spokojeně jim, když vtom mi někdo zaklepe na rameno. Opravdu jsem se lekla a když jsem se otočila, koho to nevidim! Artair se vrátil dřív! Opravdu jsem se na něj těšila, hodně se mi stejskalo, ale nečekala jsem ho tak brzo. Prej si prázdniny užil, akorát mu brácha zlámal letadýlka.
Před nějakou dobou jsme se dohodli, že si o prázdninách uděláme výlet letaxem. Navrhnul, že se vydáme do Godrikova dolu, kolem poledne tam dokonce měla bejt brigáda. Letaxem cestoval poprvý, tak jsem mu musela vysvětlit, jak na to. My doma cestujem letaxem furt, takže si ani nepamatuju svojí první cestu. No, když mě to vyhodilo v Godrikově dole, chvíli jsem na něj čekala. Ještě před nim se tam objevil Shyam, ale nevypadal, že se chystal zrovna sem. Nakonec jsem se Artaira přece jenom dočkala a tak ten výlet mohl pokračovat.
V Godriku už jsem byla několikrát, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem ho neprošla celej. Po jakýsi lesní cestě, o který jsem si myslela, že nikam nevede, jsme došli na nějaký hřiště. Chvíli jsme tam tak blbli, ale pak nás to přestalo bavit. Povídali jsme si a já měla pocit, že mu prostě musim všechno říct, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to vhodný. Ano, typická nebelvírská vlastnost - odvaha - mě opustila.
Vydali jsme se na tu brigádu, ale bylo tam moc lidí, tak jsme se rozhodli, že takovej krásnej den můžeme strávit i jinak. A tak nás čekala cesta do Visánku, která dopadla dobře. Visánek jsem taky neměla projitej tak dobře, jak jsem si myslela. Objevili jsme nějakej rybník, nebo co to vlastně bylo. Bylo opravdu horko, tak mě nenapadlo nic lepšího, než tam skočit v dlouhý sukni, košili a klobouku. Boty jsem si ale sundala. Koukal na mě jak na blázna, ale v létě je prostě příjemný mít na sobě mokrý oblečení.
Po tom, co jsme vylezli z vody, došlo na dost vážnej rozhovor. Nevěděla jsem, co všechno můžu říct, ale vylezlo ze mě něco o minulosti. Asi to nebyl zrovna nejlepší nápad. I když, nakonec jsme se shodli na tom, že jsme dobří kamarádi. Vlastně ani nevim, jestli mě to potěšilo, nebo ne, ale tak spíš jsem měla radost.
Jako by těch zážitků nebylo dost, ještě jsme se porozhlídli po Londýně a usedli do kavárny, či co to bylo. Koupila jsem 10 koblih a i když nebyly zrovna nejlevnější, přišly nejen k chuti. Tentokrát jsem měla víc odvahy, než asi bylo vhodný, možná vlivem hraní si s pencema - žonglování, skládání, stavění, řazení... Prodavačka na mě upřímně koukala dost divně, pak už jsem si myslela, že nás vyhodí. Vyklopila jsem Artairovi skoro všechno, netvářil se zrovna nadšeně. Někdy v průběhu našeho rozhovoru se tam objevil Adam Barr, skoro vypadal, jako by se nás snažil špehovat. Ale třeba to je jenom takovej můj dojem, nevim. Byla jsem naštvaná, že tam je, asi to na mě bylo dost vidět. Ale nepřestávala jsem si tam stavět komíny z peněz podle velikosti. A to ani když odešel. Nakonec mi Artair ještě něco řikal, já si stále hrála s penězma, pak řek, že bychom mohli začít znovu. To už mi dokonale zvedlo náladu, od Vánoc to něco mezi náma nebylo nic moc. Ještě chvíli jsme si povídali, já vyměnila peníze za koblihy, točila jsem s ní na prstě a snažila se skrýt moji hru před prodavačkou. Stejně jednou musel přijít večer a tak jsem se vydala zpátky do Kotle.
Pomalu ale jistě, jsem se chystala spát, jenže když jsem si naklepávala polštář, vypad na mě nějakej dopis. Byla jsem tak unavená, že jsem nemohla přijít na to, kdo mi píše. Když jsem ten dopis otevřela, bylo mi to jasný. Mamka píše, ať příští tejden přijedu domů, že pojedem za babičkou do Itálie, ale ať se připravim, že se toho za ten rok hodně stalo. Už se hodně těšim, jenže co mohla myslet tim, že se toho hodně stalo? Trochu se bojim...
A tak jsem zjistila, že svět neni černočernej, jenom občas. I když, kdo ví...
Ráno jsem se normálně vzbudila, oblíkla jsem se, učesala jsem se a vyrazila jsem na snídani. Jelikož ráda šetřim, spokojila jsem se s jablkem, co jsem si den před tim utrhla ve Visánku. Klidně bych vydržela zbytek prázdnin jenom o jabkách a vodě z vodovodu, opravdu nerada utrácim. Ale ještě mám zásobu pití z hradu, tak jsem si dopřála čaj s mlíkem. No, tak si tak spokojeně jim, když vtom mi někdo zaklepe na rameno. Opravdu jsem se lekla a když jsem se otočila, koho to nevidim! Artair se vrátil dřív! Opravdu jsem se na něj těšila, hodně se mi stejskalo, ale nečekala jsem ho tak brzo. Prej si prázdniny užil, akorát mu brácha zlámal letadýlka.
Před nějakou dobou jsme se dohodli, že si o prázdninách uděláme výlet letaxem. Navrhnul, že se vydáme do Godrikova dolu, kolem poledne tam dokonce měla bejt brigáda. Letaxem cestoval poprvý, tak jsem mu musela vysvětlit, jak na to. My doma cestujem letaxem furt, takže si ani nepamatuju svojí první cestu. No, když mě to vyhodilo v Godrikově dole, chvíli jsem na něj čekala. Ještě před nim se tam objevil Shyam, ale nevypadal, že se chystal zrovna sem. Nakonec jsem se Artaira přece jenom dočkala a tak ten výlet mohl pokračovat.
V Godriku už jsem byla několikrát, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem ho neprošla celej. Po jakýsi lesní cestě, o který jsem si myslela, že nikam nevede, jsme došli na nějaký hřiště. Chvíli jsme tam tak blbli, ale pak nás to přestalo bavit. Povídali jsme si a já měla pocit, že mu prostě musim všechno říct, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to vhodný. Ano, typická nebelvírská vlastnost - odvaha - mě opustila.
Vydali jsme se na tu brigádu, ale bylo tam moc lidí, tak jsme se rozhodli, že takovej krásnej den můžeme strávit i jinak. A tak nás čekala cesta do Visánku, která dopadla dobře. Visánek jsem taky neměla projitej tak dobře, jak jsem si myslela. Objevili jsme nějakej rybník, nebo co to vlastně bylo. Bylo opravdu horko, tak mě nenapadlo nic lepšího, než tam skočit v dlouhý sukni, košili a klobouku. Boty jsem si ale sundala. Koukal na mě jak na blázna, ale v létě je prostě příjemný mít na sobě mokrý oblečení.
Po tom, co jsme vylezli z vody, došlo na dost vážnej rozhovor. Nevěděla jsem, co všechno můžu říct, ale vylezlo ze mě něco o minulosti. Asi to nebyl zrovna nejlepší nápad. I když, nakonec jsme se shodli na tom, že jsme dobří kamarádi. Vlastně ani nevim, jestli mě to potěšilo, nebo ne, ale tak spíš jsem měla radost.
Jako by těch zážitků nebylo dost, ještě jsme se porozhlídli po Londýně a usedli do kavárny, či co to bylo. Koupila jsem 10 koblih a i když nebyly zrovna nejlevnější, přišly nejen k chuti. Tentokrát jsem měla víc odvahy, než asi bylo vhodný, možná vlivem hraní si s pencema - žonglování, skládání, stavění, řazení... Prodavačka na mě upřímně koukala dost divně, pak už jsem si myslela, že nás vyhodí. Vyklopila jsem Artairovi skoro všechno, netvářil se zrovna nadšeně. Někdy v průběhu našeho rozhovoru se tam objevil Adam Barr, skoro vypadal, jako by se nás snažil špehovat. Ale třeba to je jenom takovej můj dojem, nevim. Byla jsem naštvaná, že tam je, asi to na mě bylo dost vidět. Ale nepřestávala jsem si tam stavět komíny z peněz podle velikosti. A to ani když odešel. Nakonec mi Artair ještě něco řikal, já si stále hrála s penězma, pak řek, že bychom mohli začít znovu. To už mi dokonale zvedlo náladu, od Vánoc to něco mezi náma nebylo nic moc. Ještě chvíli jsme si povídali, já vyměnila peníze za koblihy, točila jsem s ní na prstě a snažila se skrýt moji hru před prodavačkou. Stejně jednou musel přijít večer a tak jsem se vydala zpátky do Kotle.
Pomalu ale jistě, jsem se chystala spát, jenže když jsem si naklepávala polštář, vypad na mě nějakej dopis. Byla jsem tak unavená, že jsem nemohla přijít na to, kdo mi píše. Když jsem ten dopis otevřela, bylo mi to jasný. Mamka píše, ať příští tejden přijedu domů, že pojedem za babičkou do Itálie, ale ať se připravim, že se toho za ten rok hodně stalo. Už se hodně těšim, jenže co mohla myslet tim, že se toho hodně stalo? Trochu se bojim...
A tak jsem zjistila, že svět neni černočernej, jenom občas. I když, kdo ví...
Žádné komentáře:
Okomentovat