Kapitola XVIII - POCIT OSAMĚNÍ...

Je to ten asi nejhorší pocit, kterej mě za tyhle prázdniny přepad. Ten pocit, že všichni ti "přátelé", s kterejma jsem v hradě strávila tolik času, vlastně ani opravdoví přátelé nejsou... Možná si za to můžu sama, možná ne. Ale to, že mě najednou všichni opustili je fakt, na kterym prostě nic nezměnim.

A tak mi to došlo. Vlastně mám jenom Lou, která mi dokáže vždycky zvednout náladu a Artaira, kterej asi neni tak úplně kamarád. Z mýho pohledu určitě ne... Prostě je to člověk, kterýho mám ráda... Je sice pravda, že jsem několik slov prohodila s Marry, Kristene a Amaiem, ale většinou mě všichni tři tak nějak...přehlížej. A tady to nejspíš končí...

Upřímně, ty večery prosezený ve spolce mi opravdu chyběj. Sice jsem většinou, hlavně ke konci roku, jenom sledovala dění kolem, ale když už, třeba s Marry, nebo s Amaiem se dá skvěle pokecat. A z toho by možná mohlo vyplývat, že mě s lidma z Nebelvíru spojuje jenom to, že jsme ze stejný koleje... Asi je to trochu smutný. 

Hlavou mi běhaj nejrůznější myšlenky - od minulosti k budoucnosti a zase zpátky. Jací budou noví prváci? Složila jsem všechny zkoušky aspoň na N? Nepropadla jsem z Astronomie? Zvládnu se doučit všechna kouzla a dodělat zkoušky z OPČM  a Formulí? Co mě vůbec čeká doma a u babičky, až tam přijedu? Jak budou tyhle nekonečně nudný prázdniny pokračovat? 

Když pak začnu přemejšlet o osudu, smyslu života a smrti, zase se mě zmocněj ty černý myšlenky na černou magii... Zase se vrátim k rodině, přes ní k Nebelvíru a následně k přátelům... Je to nekonečná téměř nesmyslná cesta.

Už je noc. Opravdu hluboká noc. Za sebou mám den plnej zážitků... I když mi připadá, že byl stejně černej jako tahle noc... Na jednu stranu jsem si užila nakupování v nový Příčný... Ale ty soutěže... Tvrdohlavě jsem se pustila do jezení sušenek. Dokázala jsem do sebe nacpat jenom jednu, to jsem se opravdu moc nevyznamenala... A ty další nestojej za zmínku... Prostě jsem si nic neodnesla... A poukazy pro změnu nešly použít. Tak jsem vyrazila pro přísady do lektvarů - na ty bych prostě nikdy nezapomněla. Vzpomněla jsem si, že odměrku s povedenym lektvarem jsem profesorce Mang darovala. I když nechtěně. Naštěstí, sehnat ji nebyl problém. A nůžky... V tuhle chvíli mi všechny tyhle věci budou k ničemu, ale do budoucna se hoděj...

Začínám se bát sama sebe... To je na mě opravdu tolik poznat, že mě fascinuje černá magie? Jsem opravdu tak průhledná? Jedinej člověk, kterýmu jsem se kdy s timhle svěřila, byl Amai... Ale zrovna ten by nejspíš neměl tu potřebu někomu to říct... K čemu by mu to asi tak bylo?

Co když se mi za chvíli budou lidi vyhejbat? To by mi tak ještě scházelo... Ale aspoň se mi dostalo zajímavý nabídky, kterou bych zřejmě neměla odmítnout, i když si nejsem tak úplně jistá, co to obnáší... Jsem až moc zvědavá. Jenom doufám, že na to nedoplatim...

Kapitola XVII - SVĚT NENÍ ČERNOČERNÝ...

Dnes se stalo tolik nečekaných věcí, že si prostě neodpustim další zápis. Konečně se nemusim mořit se svejma černo černejma myšlenkama. Tenhle den byl totiž... Ne, růžovej ne, růžovou naprosto nesnášim... Nevim, jaká barva by se asi hodila...

Ráno jsem se normálně vzbudila, oblíkla jsem se, učesala jsem se a vyrazila jsem na snídani. Jelikož ráda šetřim, spokojila jsem se s jablkem, co jsem si den před tim utrhla ve Visánku. Klidně bych vydržela zbytek prázdnin jenom o jabkách a vodě z vodovodu, opravdu nerada utrácim. Ale ještě mám zásobu pití z hradu, tak jsem si dopřála čaj s mlíkem. No, tak si tak spokojeně jim, když vtom mi někdo zaklepe na rameno. Opravdu jsem se lekla a když jsem se otočila, koho to nevidim! Artair se vrátil dřív! Opravdu jsem se na něj těšila, hodně se mi stejskalo, ale nečekala jsem ho tak brzo. Prej si prázdniny užil, akorát mu brácha zlámal letadýlka.

Před nějakou dobou jsme se dohodli, že si o prázdninách uděláme výlet letaxem. Navrhnul, že se vydáme do Godrikova dolu, kolem poledne tam dokonce měla bejt brigáda. Letaxem cestoval poprvý, tak jsem mu musela vysvětlit, jak na to. My doma cestujem letaxem furt, takže si ani nepamatuju svojí první cestu. No, když mě to vyhodilo v Godrikově dole, chvíli jsem na něj čekala. Ještě před nim se tam objevil Shyam, ale nevypadal, že se chystal zrovna sem. Nakonec jsem se Artaira přece jenom dočkala a tak ten výlet mohl pokračovat.

V Godriku už jsem byla několikrát, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem ho neprošla celej. Po jakýsi lesní cestě, o který jsem si myslela, že nikam nevede, jsme došli na nějaký hřiště. Chvíli jsme tam tak blbli, ale pak nás to přestalo bavit. Povídali jsme si a já měla pocit, že mu prostě musim všechno říct, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to vhodný. Ano, typická nebelvírská vlastnost - odvaha - mě opustila.

Vydali jsme se na tu brigádu, ale bylo tam moc lidí, tak jsme se rozhodli, že takovej krásnej den můžeme strávit i jinak. A tak nás čekala cesta do Visánku, která dopadla dobře. Visánek jsem taky neměla projitej tak dobře, jak jsem si myslela. Objevili jsme nějakej rybník, nebo co to vlastně bylo. Bylo opravdu horko, tak mě nenapadlo nic lepšího, než tam skočit v dlouhý sukni, košili a klobouku. Boty jsem si ale sundala. Koukal na mě jak na blázna, ale v létě je prostě příjemný mít na sobě mokrý oblečení.

Po tom, co jsme vylezli z vody, došlo na dost vážnej rozhovor. Nevěděla jsem, co všechno můžu říct, ale vylezlo ze mě něco o minulosti. Asi to nebyl zrovna nejlepší nápad. I když, nakonec jsme se shodli na tom, že jsme dobří kamarádi. Vlastně ani nevim, jestli mě to potěšilo, nebo ne, ale tak spíš jsem měla radost.

Jako by těch zážitků nebylo dost, ještě jsme se porozhlídli po Londýně a usedli do kavárny, či co to bylo. Koupila jsem 10 koblih a i když nebyly zrovna nejlevnější, přišly nejen k chuti. Tentokrát jsem měla víc odvahy, než asi bylo vhodný, možná vlivem hraní si s pencema - žonglování, skládání, stavění, řazení... Prodavačka na mě upřímně koukala dost divně, pak už jsem si myslela, že nás vyhodí. Vyklopila jsem Artairovi skoro všechno, netvářil se zrovna nadšeně. Někdy v průběhu našeho rozhovoru se tam objevil Adam Barr, skoro vypadal, jako by se nás snažil špehovat. Ale třeba to je jenom takovej můj dojem, nevim. Byla jsem naštvaná, že tam je, asi to na mě bylo dost vidět. Ale nepřestávala jsem si tam stavět komíny z peněz podle velikosti. A to ani když odešel. Nakonec mi Artair ještě něco řikal, já si stále hrála s penězma, pak řek, že bychom mohli začít znovu. To už mi dokonale zvedlo náladu, od Vánoc to něco mezi náma nebylo nic moc. Ještě chvíli jsme si povídali, já vyměnila peníze za koblihy, točila jsem s ní na prstě a snažila se skrýt moji hru před prodavačkou. Stejně jednou musel přijít večer a tak jsem se vydala zpátky do Kotle.

Pomalu ale jistě, jsem se chystala spát, jenže když jsem si naklepávala polštář, vypad na mě nějakej dopis. Byla jsem tak unavená, že jsem nemohla přijít na to, kdo mi píše. Když jsem ten dopis otevřela, bylo mi to jasný. Mamka píše, ať příští tejden přijedu domů, že pojedem za babičkou do Itálie, ale ať se připravim, že se toho za ten rok hodně stalo. Už se hodně těšim, jenže co mohla myslet tim, že se toho hodně stalo? Trochu se bojim...

A tak jsem zjistila, že svět neni černočernej, jenom občas. I když, kdo ví...

Kapitola XVI - ČERNĚJŠÍ PRÁZDNINY JSEM JEŠTĚ NEZAŽILA

Jsou tu dvě pozitivní věci - Lou už přijela a máme spolu pokoj, což je vlastně skvělý... Ale hromada těch hroznejch, ze kterejch se potřebuju vypsat. Ty myšlenky už totiž nemůžu dál jen tak držet v hlavě. A žádná vhodná osoba, který bych tak moc důvěřovala, tu neni...

Furt dokola přemejšlim nad tim, co dělám špatně. Ne, že by mi nelichotilo, kolik kluků se kolem mě motá - ať už v dobrym, nebo v špatnym. Ale až teď jsem zjistila, že je to větší nevýhoda, než výhoda. A kamarádek teda moc nemám... Jestli umim počítat, tak tři... To neni nic moc.

Davidovi plán nevyšel a zřejmě proto si další den vzal posily. Adama - tušim, že se jmenuje Adam Barr a je z Havru. Možná jim oboum křivdim, ale přesně tak to na mě působilo. Nabízeli mi, že u nich v pokoji můžu přespat, ale to jsem se snažila slušně odmítnout. A když za mnou přišel Septimus s nějakym lístkem, řekla jsem jim dvoum, ať za mnou nechoděj. Ne, blbost. Já je o to poprosila!

Vydala jsem se za Sedmičkou, i když jsem naprosto netušila, co po mně může chtít, nikdy jsme se spolu nebavili. Tak se mě na několik věcí zeptal. Ale koho jsem to neviděla venku, kdo se nerozhod mě tak nenápadně šmírovat! David s Adamem si nejspíš mysleli, že jsou těma oknama, spíš otvorama v altánku úplně neviditelný... Tak, tim mě fakt naštvali, taková ta poslední kapka - hlavně pro Davida, ale Adam měl tu smůlu, že tam zrovna musel bejt s nim...

Dozvěděla jsem se zajímavý věci - například to, že někdo zneužil moje jméno - na poslání valentýnky! Jestli zjistim kdo, ať si nepřeje vědět, jak se mu za to odměnim...

Začla jsem v sobě hledat chybu. Tu chybu, která způsobuje, že jsem většině lidem dobrá jenom v tu chvíli, kdy něco potřebujou. Našla jsem ji celkem brzo. Jsem na všechny až moc hodná a oni mojí dobrosrdečnosti prostě zneužívaj. Neni se čemu divit, když většinu večerů jen tak prosedim ve spolce, zalezlá někde u stolu u zdi. Mockrát se nestalo, že by si ke mně někdo jen tak přised, prostě potřebujou něco vědět, něco udělat, s něčim pomoct a až pak si všimnou tý nenápadný holky, co tam jen tak sedí. A dost!

Asi změnim přístup ke všem lidem - nenechám je, aby si se mnou dělali, co budou chtít. Ale abych zas nikomu nekřivdila, jsou tu i lidi, který mám ráda, který si moji důvěru a moje přátelství zasloužej. I když bych je spočítala na prstech na rukou. Na jedný asi ne.

Začínaj se mě zmocňovat ty nejhorší myšlenky - černá magie. Marně si lámu hlavu nad tim, proč jsem zrovna v Nebelvíru. Čim dál častěji totiž objevuju i tu svoji horší stránku - já normálně toužim po tom, využívat černou magii! Asi jsem svoji dobrou stránku zdědila po matce, ona je taky taková ochotná. Ale rodina otce byla, podle mýho názoru, plná černokněžníků. To by moh bejt ten důvod, proč rodiče o jeho rodičích a bratrovi nechtěj nic slyšet. Ať se těšej, až přijedu domů, klidně tetu podplatim, pokud bude protestovat proti tomu, aby se podívala do minulosti! Ona je jediná, kdo mi může pomoct. Ještě možná prababička, ale ta je trochu švihlá, takže spíš ne.

Taky mi nedalo, nezamyslet se nad celou tou situací ohledně Eama a toho, co se o něm povídá. Ne, že bych lidem, který mi tohle řekli nevěřila, ale 100% tomu uvěřim, až ho vyhoděj. Což si myslim, že se nestane. Sice by na všechno, co o něm koluje, nejspíš měl, ale když takhle jen tak sedí v tom Kotli, nevypadá zrovna jako nějakej tyran. Takže ho prostě nebudu odsuzovat, vlastně ho skoro neznám. To ovšem nic nemění na vztazích, který mám s lidma, co ho odsuzujou...

Připadá mi, že tohle celý je největší rozhodnutí, který mě v životě zatim potkalo... Ale opravdu váhám, nechci bejt ta zlá, která chodí po světě a ubližuje nevinnejm lidem, ale ani ta hodná, co se sebou nechá zametat...

Kapitola XV - ODJEZD A ZAČÁTEK PRÁZDNIN

Při psaní tohohle zápisu jen tak sedim na nějaký lavičce v Londýně, kufr mám položenej vedle sebe s nadějí, že ještě seženu pokoj; s hromadou myšlenek, zklamáním, že takhle jsem si prázdniny nepředstavovala a jenom pevně doufám, že mě tu nikdo hledat nebude. Ale pěkně popořadě...

Když jsem dopsala poslední zápis, chtěla jsem jít spát, ale nemohla jsem usnout. Ještě pořád mě drtilo to, že o prázdninách nebudu moct použít ani jedno jediný kouzlo. Maximálně se tak proletět letaxem. I když ten mě hned druhej den prázdnin hodně zklamal. Ty vesnice, do kterejch to přemísťuje jsou hrozně malý a vlastně v nich nic pořádnýho neni. Fajn, trochu přeskakuju. Ale tak co. Nakonec jsem teda s námahou usla, ale celou noc se mi zdály noční můry. Nic moc skvělýho...

Ráno jsem se probudila - na postelích ležely nějaký pytlíčky. Tak jsem ten svůj (aspoň předpokládám, že byl na mojí posteli pro mě :D) otevřela a našla v něm 4 čokoládový žabky, bombu a vzkaz.

Jo, to mě opravdu potěšilo :)

Posbírala jsem poslední věci z pokoje, naposled jsem si užila ten pohled na náš v podstatě prázdnej pokoj, naposled jsem se ohlídla za pohárem a tou nejužitečnější tajnou chodbou zamířila do vstupní síně. Měli jsme tam s Artairem sraz. Chvíli jsme tam jenom tak stáli, ale pak jsem se z ničeho nic objevila na nádraží, on chvíli po mě. No jasně, nástupiště 9 a 3/4! Ještě najít cestu ven... A pak do Kotle. To jsme dokonale zvládli. Teda - sama bych tam asi nikdy netrefila. 

Chtěli jsme se ubytovat, ale tady nastal první velkej problém. Brigádník nikde. Proseděla jsem tam takhle s kufrem dva dny, tak doufám, že třetí nebude tak hroznej.

Jako by už to, že nemám vysvědčení, ani pokoj nestačilo. Artair mi sdělil, že za chvíli jede domů. Od tý příhody při trénování na zkoušky jsme se spolu moc nebavili. Ale tohle mě fakt vzalo, v podstatě tam nikdo nezbyl... On jede pryč, Lou ještě nepřijela a ostatní maj jiný kamarády...

Po tom, co jsme se ne moc záživně rozloučili jsem seděla u baru a čekala na brigádníka. Ale on už nepřišel. Za celkem krátkou dobu se v Kotli objevila Marry, taky neměla kde spát, tak jsme si povídaly, tak nějak vlastně čekaly spolu a marně.

Taky jsem potkala Davida. udělali jsme si menší výlet letaxem a nejspíš naposled. Už s nim sama nikam neletim, tak trochu překročil hranice. Ale nechci se znova naštvat, takže se nebudu moc rozepisovat. Má asi štěstí, že jsem na všechny tak hodná, s každym mám tu trpělivost a moc ráda dávám nový šance... Přemejšlim, že bych svoje chování měla trochu změnit, ale to si ještě milionkrát rozmyslim...

Kapitola XIV - SEN NEBELVÍRU SE SPLNIL

Ano, je tomu tak. Zkoušky jsem až na OPČM a Formule nějak složila, v tuto chvíli však nevim, jestli úspěšně, nebo ne. Ale už zejtra bych se to měla dozvědět, jsem opravdu zvědavá, i když se hódně bojim.

Je to neuvěřitelný. Jako by to bylo včera, co jsem přijela do Londýna. A pozítří je odjezd zpátky. Hrozně to letí. Vlastně si prázdniny neumim vůbec představit - 2 měsíce bez kouzel, to asi nepřežiju! Zvykla jsem si kouzla používat i na věci, kde jsou naprosto zbytečný, minimálně pro zábavu. Aspoň, že zas přijedu domů.

Ráda bych shrnula události posledních dní, mimo toho, že byly zkoušky. Tak například. David už má vlasy zase v pořádku a já k tomu významně přispěla :D. Nechala jsem ho, ať se napije Herelexu, kterej jsem měla schovanej, jelikož fungoval (ostatně ještě aby ne, když jsem za něj získala 4 body a V :D). Byl šťastnej, že ho se Shyamem (pokud jsem to dobře pochopila) nemusej vařit. Musim uznat, že zas vypadal mnohem líp, ale svojí původní podobu má až teď, asi si to s pitim Herelexu ještě trochu rozmyslel.

A další věc. Připadá mi, že se všechno točí okolo toho Eama. Nebo ne. Prostě: Všechno se točí okolo Eama. Vlastně na něj nemám tak úplně vytvořenej názor, protože ho znám spíš od vidění a ještě z vyprávění, ale dennodenně se nic jinýho neřeší. Teda jako řeší, ale hlavně Eam. Ze všech stran na mě lítaj otázky ohledně Lou, jestli je na jeho straně a já na ně nemám co odpovědět. Protože to nevim. Už jsem s ní nemluvila opravdu hodně dlouho a o Eamovi nikdy.

Jo a ještě něco, než půjdu spát... Objevila jsem tady hrozně moc skvělých lidí, některý (na který si vzpomenu) se tu pokusim vyjmenovat. Určitě Artair. A pak lidi z Nebelvíru, s kterejma se dá občas skvěle pokecat - Marry, David, Lou, James, Kristene, Shyam, dokonce i Amai. Naši skvělí prefekti - Nicol a Matt. A pak další, s kterejma sem tam prohodim pár slov. Moc jich asi nebude, vybavuje se mi jenom Julie Fox + někdy pozdravim Viki. Už tak jich je dost. A věřim, že by se našli další.

Byl tady ten slavnostní den - den, kdy máme dostat svoje první vysvědčení z Bradavic! I když mi chyběj dvě zkoušky a to vysvědčení asi nebude žádná sláva, těšila jsem se na něj. Ale den začal poslední soutěží. Hledáním písmenek po škole. Přišla jsem bohužel pozdě (ostatně jak jinak) a za mnou musel Aquarin přijít a dát mi kartičku na písmena, pak mi ještě vysvětlit pravidla a tak jsem byla v menší nevýhodě. Měla jsem na celou soutěž asi o 15 minut míň než ostatní. Ale mě to nevadilo, hledala jsem jak nejrychleji a nejpečlivěji to šlo a postupně nasbírala víc jak polovinu písmenek. Kolik přesně jich bylo si vážně nepamatuju.

Pak byl čas rozdat ceny. Vyhrála to Vin Clair (hurá, už vim, jak se jmenuje). Druhej byl Shyam, tomu jsem to na rozdíl od Vin opravdu přála. A další a další lidi... Já skončila jako sedmnáctá, což je (myslim si) ucházející výsledek. Vybrala jsem si poukaz do Papírnictví v hodnotě 8 Galeonů, protože poukaz do Knihkupectví mi vzala nějaká holka těsně přede mnou. Tomu se řiká smůla. Ale je to užitečná věc - kdybych si vzala ten na famfrpálovou výbavu, byl by mi k ničemu, i když je výhodnější.

A nakonec se konala večeře. Teda - ještě před tim nám oznámili, že vysvědčení se kvůli Protivovi rozdávat nebude. Jsem z toho celkem smutná, protože jsem ho vzhledem k tomu, že jsem nejela vlakem zpátky, ještě nedostala. A opravdu ráda bych věděla, co budu muset příští rok zlepšit.

Jenže to nejlepší z celýho dne bylo vyhlášení školního poháru. Proslov měl Thorinson a vypadal opravdu vesele, když tak postupně vyjmenovával všechny koleje až nakonec řek, že školní pohár vyhrává Nebelvír! Pochopitelně jsme se radovali, asi se ani nedá vyjádřit slovy, jakou jsme z toho měli radost. Ale Mrzimor se netvářil zrovna nadšeně, na ostatní jsem tak nějak neviděla.  A když šel Matt jakož to prefekt převzít ten pohár, zved ho nad hlavu a řek něco jako:"No konečně" (omlouvám se, nepamatuju si to přesně a kdyby to zrovna Matt někdy čet, snad se nebude zlobit :D) Z toho jsem usoudila, že Nebelvír nevyhrál hodně dlouho.

Při vzpomínce na Děravý Kotel a kručící břicho jsem sebrala co nejvíc jídla (pár dní přece vydrží) a běžela na kolej. Tam už Matt umísťoval pohár, pak někam odešel a když se na kolej zas po půl roce dostavil Thorinson, vzal ten pohár a přemístil ho. Musim uznat, že na mnohem lepší místo. A tak naši spolku zdobí ten nádhernej školní pohár.

Všichni se odebrali balit kufry. I já, ale až po souboji s Davidem. Pro mě poslední den kouzlení, tak jsem prostě musela. Vim, že on se v soubojích opravdu vyžívá, takže mi bylo jasný, že to nebude na pět minut. A měla jsem pravdu, zabralo to asi půl hodiny. Nakonec jsem se teda vydala do pokoje, ale než jsem se odhodlala naházet těch několik věcí do kufru, můj pohled utkvěl na pečlivě rozložených hrncích u postelí bývalých spolubydlících. No jasně, ještě musim dotrénovat tohle! Jsem fakt ráda, že se povedlo, ta voda chutnala opravdu výborně. Po několika problémech s nedostatkem prostoru v kufru, jsem se vydala spát. Naposled v Bradavicích...

Byl to skvělej rok, prožitej se skvělejma lidma a plnej ještě skvělejších zážitků... Doufám, že prázdniny nebudou tak nudný jako loni a že příští rok zase vyhrajeme! :D :)

Kapitola XIII - PEKLO V PODOBĚ ZKOUŠEK

Jelikož jsem opravdu hodně času strávila trénovánim různých kouzel, měla jsem ten dojem, že všechny ovládám. Když ne na 100%, aspoň na 50. Hned neděle mě přesvědčila, že jsem se tak trochu spletla. Za několik minut jsem si sice zvládla oživit kouzla z OPČM, ověřit, že umim stabilitu, ale opačná formule se pro mě stala záhadou. Trénovala jsem celej večer, James mi poradil, jak to zefektivnit, ale nakonec jsem stejně šla spát s naprostym vyčerpánim a nulovými schopnostmi. Takhle to prostě nemělo dopadnout. Vzpomínám si, že když jsme se tyhle kouzla učili, opak stability mi nešel, tak jsem si řekla, že trochu potrénuju a bude to dobrý. Ale při mý smůle jsem na to zapomněla, jak jinak. Kdybych si vzpomněla dřív, určitě bych to nenechala na večer před zkouškama.

A tady to nekončí. V pondělí mi bylo celkem blbě, byla jsem úplně vyčerpaná a neměla jsem sílu ani vylízt z postele, natož se doplazit na zkoušky a složit je. Zrovna v pondělí, kdy jich je nejvíc... Jsem sice ráda, že to slavný OPČM je mezi nima, protože jsem tak získala nějakej ten čas trénovat, ale na druhou stranu, jsem naštvaná, protože to znamená čas strávenej u zkoušek navíc. Kdybych já bejvala nebyla tak sklerotická...

Už jsem si myslela, že úterý by mohlo bejt lepší, ale ne. Ani náhodou. Jediná pozitivní věc je, že jsem konečně viděla Lou, což je úplně skvělý :). A ještě možná to, že ze zkoušky z Létání mám skvělej pocit, prostě si myslim, že se mi nejhůř na N (ale samozřejmě doufám ve V :D) povedla. Sice jsem tam zůstala jako téměř poslední, ale v těchto věcech na rychlosti vlastně ani moc nezáleží. A tím začínají negativní zážitky. Na astronomii jsem byla od začátku školního roku třikrát, pokud se nepletu. Tady nastával problém, protože se mi nepodařilo sehnat osobu, která by tam byla na všechny hodiny. Tak jsem se prostě pokoušela učit z učebnice, i když to asi nemělo žádnou cenu, jelikož jsem ani nevěděla, kde skončit. Bylo to hrozný. A opravdovej horor byl ten test u zkoušek. Zhruba polovinu otázek jsem nevěděla, tak jsem to tak nějak otipovala. Zpětně lituju, že jsem se neučila víc, teď mi jde sice jenom o to prolízt, ale V by bylo mnohem hezčí, než například P, nebo dokonce H. No, co se dá dělat - v tuhle chvíli už asi nic. Tak budu jenom doufat, že to nedopadne T-ragicky (aneb když Lou vymejšlí vlastní významy týhle stupnice :D).

Tak... Mám za sebou ten nejobávanější den - středu. To nás čekaly lektvary - jedinej předmět, u kterýho si člověk nikdy nemůže bejt doopravdy 100% jistej, nemusí se mu to pokaždý povíst. Teorie byla až na jednu otázku celkem jednoduchá. Ale popis nálevu (mohli jsme si vybrat) mi dal dost zabrat, ještě, že nechtěla třeba tinkturu, s tou bych si nejspíš neporadila. Takže jenom doufám, že z teorie bude V. Třetina známky je esej, s tou si nejsem vůbec, ale vůbec jistá, protože jsem se to téma snažila co nejvíc okecat, jelikož mě využití lektvarů na 8-10 stránek nenapadlo. Ale s okecávánim na 12 jo :D *zazubí se*

Byla jsem opravdu zvědavá, co budeme vařit a nakonec to byl Lehosil! Na jednu stranu se mi okamžitě ulevilo, že nechce Bezesný spánek, ale na druhou, Lehosil jsem taky ještě neuvařila, na cca 8. pokus jsem to zvorala těsně na konci. Ovšem štěstí mi přálo, po dokončení to mělo takovou podivnou tmavě zelenou barvu. A i když bych neměla, ochutnala jsem ho a hned jsem se cejtila silnější, což je pozitivní. Takže mám z lektvarů skvělej pocit.

Tím bohužel středa ještě nekončila. Musela jsem se jít domluvit na zkouškách z dějin, formulí a OPČM. Phyreho jsem nenašla, tak jsem šla na ty dějiny a profesor řek, že si to napíšu rovnou. Opravdu hodně jsem se na dějiny připravovala, ale on mi chtěl dát Nko... Prej jenom o bod... I když se tvářil, že jsem to napsala na H :D. Ale nakonec mi dal V s odřenýma ušima :D

No a ještě něco. Čim dál častěji od lidí slyšim otázky ohledně Lou. Jestli je na straně Eama. O tom jsem se s ní nikdy nebavila, ale mám takový špatný tušení, že na tom, že se mě ptá tolik lidí, něco bude. Uvidíme...

Kapitola XII - VŠECHNO MOŽNÝ ZA POSLEDNÍ DOBU

Po tý největší bouři nastal téměř klid... Ano, ne tak úplně, ale ve srovnání s předešlými událostmi určitě jo...

Kde začít... Pokud se nepletu, končila jsem zápisem o vymazávání paměti. K tomu se váže jedna činnost, o který ale neví vlastně nikdo, takže bych byla nerada, kdyby se to někdo dozvěděl, pokud by se náhodou k tomuhle deníku dostal... A pak několik dalších, ale to nestojí za zmínění...

Poslední dobou se víc bavim s Marry a naopak míň s Davidem a Amaiem. Lou jsem tenhle tejden neviděla. Začínala jsem o ní mít strach, Artairovi prej řekla, že chce jít za Jacobem, tak ještě abych neměla... Ptala jsem se Davida, jestli ji neviděl a on řikal, že jo, tak jsem o trochu klidnější, ale i to už je nějakej ten den zpátky...

Jednou večer jsem takhle přišla do spolky a okolo stolu seděli Marry, David a James. David vypadal docela sklesle. Sedla jsem si k nim a všimla jsem si, že má dlouhý vlasy. Vypadal chudák fakt hrozně. Následně jsem se dozvěděla, že mu nějakej John Gilbert dal vypít herelex. Podle Jamese je to blb.

Takže nastala akce "Hledání nůžek". David se rozhod, že počká na Shyama, protože nikdo z nás nůžky neměl. Řek, že ho půjde vyhlížet ke vchodu a když se za chvíli vrátil, měl zvláštní sestřih a ránu zároveň. Chudák. Vypadal snad ještě hůř, než předtim. Samozřejmě jsme se neudrželi a hlavně Marry měla hroznej záchvat smíchu. David se naštval, narazil si na hlavu kapuci a sed si od nás pryč. 

Za nějakou dobu, kterou jsme vyplnili, nebo spíš David a Marry, cizojazyčnim povídánim, přišla Jenifer, James už  mezitim šel spát. Pochopitelně jsme zas začli shánět nůžky, který Jen měla a tak se Marry pustila do akce a ostříhala Davidovi vlasy. Bohužel, trochu jí ujela ruka a ustřihla mu všechny. Vypadal opět hrozně. Od tý doby jsem ho neviděla, tak ani nevim, jak vlastně dopad.

Co se ještě stalo tak zajímavýho... Ááá! No jistě, včera byl šestej soutěžní úkol - souboje. I přesto, že mi vůbec nejdou, vůbec mě nebavěj a vůbec nechápu, co na nich všichni viděj, jsem se do soubojovýho klubu vydala. Řekla jsem si, že každej bod je dobrej. Od začátku jsem byla smířená s tím, že získám opravdu jenom ten jeden jedinej, za účast, ale i tak jsem se snažila. Podařilo se mi prohrát 1:2, což proti druhačce neni zas tak špatný. Navíc, když jsem to já. A i když se to může zdát jako náhoda, zastávám názor, že nic neni náhoda. Prostě náhody neexistujou a hotovo. Ať si každej řiká, co chce...

Zůstala jsem tam až do konce a byla tak svědkem porušování pravidel, kdy se Eam rozhod, že zasáhne do souboje mezi zlodějkou kotlíků a nějakym klukem, kdy zlodějka kotlíků vyhrála. Cavallero ho málem vyhodil a celej souboj se opakoval znova... No prostě, bylo to divný. 

To by bylo asi tak nějak všechno. Zkoušky jsou za dveřma a já se čim dál víc bojim, že neprolezu (třeba z lektvarů). Ale nevěřim na náhody, prostě buď jsem to uvařila jednou a uvařim to znova, nebo jsem to neuvařila a uvidí se... Jsem celkem zvědavá. A pak už konečně prázdniny a hurá do Itálie...

Kapitola XI - ŽE BY ČERNÁ MAGIE?

Vzhledem k současným událostem musim psát tak často, jak to jenom jde...

Ten večer, kdy jsem psala naposled, jsem usla celkem rychle, byla jsem hrozně unavená. Ale spalo se mi špatně, většinu noci jsem byla vzhůru a zas mi bylo blbě. Sice jsem Jacoba znala spíš od vidění a občas se bavil s Lou, ale uvědomit si, že kolem mě nesli někoho, kdo vypadal vždycky tak vesele, v rakvi, je fakt hrozný. Fuj, rakev. Možná to až moc prožívám, ale v tomhle směru jsem trochu citlivá...

Záhadou mi ovšem zůstává, co se vlastně stalo, protože jsem prospala celou sobotu. Údajně odešel do lesa a spáchal sebevraždu... Ale co když ne? Co když ho někdo zabil? Co když to nějak souvisí s tim, že v úterý neměl hůlku? Nebo dokonce s tim Eamem? Upřímně bych se ani nedivila. Možná už se to nedozvim, ale je tu ještě šance, že bych mohla...

V neděli jsme se s Artairem jako obvykle vydali do vodní místnosti. Docela jsem se tam těšila, i když se soubojů nikdy neúčastnim, protože mě to prostě nebaví... Ale cestou jsem nás málem zatáhla do problému... Jako tu, která několikrát prolezla interiér hradu skrz nakrz mě prostě zaujaly jakýsi schody, který tam nikdy nebyly. Tak jsem navrhla, že se tam půjdem podívat. Sešli jsme dolů, otevřeli nějaký dveře...a někdo tam byl! Vlastně ani nevim kdo, kolik lidí, protože jsem se snažila rychle zabouchnout. Vyšli jsme ven a už jsme měli v patách nějakýho, mě neznámýho kluka, kterej nám vyhrožoval vymazánim paměti... Chtěla jsem zdrhnout, ale nemyslim si, že by to byl zrovna nejlepší nápad, tak jsem jenom mlčky stála a sledovala ho. Artair se ho snažil přesvědčit, že jsme nic neviděli, taky to byla pravda, ten kluk jenom pobaveně řekl něco ve smyslu ať jdem a odešel. 

Navrhla jsem menší "procházku" ven a vyrazili jsme. Ale zaujalo mě hlášení, ve kterym bylo, že kdo ví něco o někom (jméno si vážně nepamatuju) ať se dostaví do učebny naproti soubojovýmu klubu... Když jsme procházeli kolem, všimla jsem si, že tam sedí podivnej starší pán, oblečenej černě a bylo mi z toho divně. Ani nevim proč.

A večer jsem si šla uvařit lektvar, řekla jsem si, že tentokrát ho určitě zvládnu. K mýmu překvapení jsem tam už byla jediná, nejspíš poslední a vzhledem k tomu, že mi to hrozně dlouho trvalo, ze mě musel bejt Aquarin vážně nadšenej. Ale já si ho nevšímala a když se ta patlanina nakonec zbarvila do hněda, byla jsem šťastná! Odevzdala jsem mu ten lektvar a vybojovala si 5 bodů. 

No, prostě... Na škole se děje něco až moc divnýho... Smrt Jacoba Klementa, zvláštní lidi, kluk vyhrožující, že nám vymaže paměť... Kdyby tam nědělali nic špatnýho, tak nám přece vyhrožovat nebude, ne? *ušklíbající se smajlík* A že by to všechno byla taková náhoda... To si teda nemyslim. Sice to asi nebude tak úplně černá magie, ale něco špatnýho určitě jo. Vždycky mě tyhle věci lákaly a když už je to tady, zřejmě stojim na špatný straně. Ale nehodlám svoje postavení změnit...

Kapitola X - PŮVODNĚ NORMÁLNÍ JARO :(

Je dopoledne, asi 21. dubna 1998 a já jen tak sedím venku. Objevila jsem skvělé místo, zatím tudy (předchvílí) prošel jenom Amai, ale nejspíš si mě nevšiml, možná kvůli mému "novému vzhledu". Přiznávám se, že jsem tu i přenocovala, protože jsem včerejší zápisek dopsala těsně před večerkou. A co je nového, nebo téměř nového a ještě jsem se o tom nezmínila? Mám dojem, že v pondělí, vznikla taková skupinka, ve který jsem s Artairem, Lou, Davidem a Viki. Zatím. Ale nemyslim si, že by zrovna takováhle parta mohla dlouho vydržet. Sice (alespoň prozatím :D) nejsem vědma, ale muselo by všechno být jinak... 

Jinak s Artairem se normálně bavíme, zase spolu trávíme spoustu času a vypadá to, jakoby se nic nestalo. Za to jsem opravdu, ale opravdu ráda... :) Jenom se objevil menší "problém" s mojí sukní *ušklíbající se smajlík* Naprosto překvapivě je krátká a možná až moc krátká, ale do pondělí, kdy jsme si po zkoušce z přeměn lehli do trávy mě to nenapadlo. Měl na moji sukni dóst narážek, ale mě je to celkem jedno. Vždyť co, dokud zůstane u sukně, žádná tragédie to neni :D

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Je odpoledne a já sedím u tohoto deníku, tentokrát však v pokoji. Úplně ven už dnes jít nehodlám, během poledne se totiž školou roznesla zpráva, která čestného studenta Bradavic musí zasáhnout.

Normálně jsme se s Artairem bavili ve vodní místnosti, měl za sebou souboj s Davidem a všechno vypadalo docela běžně. Chvíli po tom jsme zaslechli hlášení od Senter, že se mají všichni studenti během oběda sejít ve vstupní síni. Vypadalo to na průšvih.

Když jsme tam dorazili, bylo tam plno. Nesčetně skupinek a všichni řešili, co se asi děje. Nikdo však nic nevěděl. Hrozně jsem se bála, co bude následovat. Prohodila jsem pár slov s Julií Fox a když Artair na chvíli odešel, šla jsem dokonce za Viki a taky jsem se jí zeptala, jestli něco neví. Pochopitelně nic nevěděla. Chvíli jsme tiše stáli a za chvílu procházeli dveřmi dva pracovníci ministerstva. Byli černě oděni, ale řekla jsem si, že to bude asi normální, přeci jenom, jsou z ministerstva. Ale pak jsem si toho všimla - nesli rakev! V ten okamžik mě přepadl takový divný pocit. Proti rakvim mám přirozeně odpor a když navíc zemřel nejspíš někdo ze studentů...! Rozhlížela jsem se kolem, poslouchala jsem několik rozhovorů. Lou vypadla fakt špatně, asi brečela, nějaká holka jí tam uklidňovala. A další se zase bavily o tom, jestli neumřel Klement... Ne, to určitě nemůže bejt Jacob Klement z Nebelvíru, určitě ne.

Na chvilku jsem se zamyslela a když jsem se probrala, nikdo v síni nebyl, tak jsem šla do jídelny. Tam samozřejmě všichni seděli, ředitel měl proslov. Přišla jsem akorát když řikal, že budeme držet minutu ticha za zesnulého Jacoba Klementa... Ne! To opravdu ne! Celej Nebelvír (a pochopitelně i ostatní koleje) vypadal neuvěřitelně smutně. Taky jsem se neudržela a začla jsem tam brečet. Chudák Lou  se tam z toho hroutila, myslim, že byli s Jacobem velký kamarádi, až se nakonec zhroutila úplně. Lekla jsem se. S Lou, která je vždycky tak veselá a optimistická to švihlo. Chudák. Senter jí musela odvíst na ošetřovnu.

Já jsem se zatím pomalu, ale opravdu pomalu odebrala na kolej. Chvíli jsem seděla, pak se mi ale udělalo hodně blbě. Chtělo se mi zvracet a pak už jsem to nevydržela. Asi to na mě bylo hodně vidět, protože Kristene ke mě přišla a dala mi nějakej lektvar, že prej mi pomůže. Pomohlo to, teď už mi je mnohem líp. Večer jsem chtěla jít na pátej soutěžní úkol, protože na tabuli bylo napsáno, že dneska bude. Nakonec sice nebyl, ale k marnýmu čekání se váže další zážitek dnešního "skvělýho" dne.

Potkala jsem tam Shyama, kterej si taky přišel zasoutěžit. Skoro se mnou tam přišli takový podivný lidi, neznám je. Nijak jsem je neřešila, vždyť co. Pak se Shyam šel podívat po někom, kdo by moh na vaření dohlídnout a já slíbila, že mu pohlídám věci. Jen tak jsem stála a ještě přemýšlela nad dnešní smutnou událostí. Pak se ale ta holka ozvala, pořádně jsem jí nerozuměla, řikala něco o kotlíku. Myslela jsem si, že mluví o tom, kterej hlídám, tak jsem jí odpověděla, že není můj. Hned můj kotlík chňapla, vylila a v tu chvíli jsem se vzpamatovala. Když jsem jí řekla, že je to můj kotlík, odpověděla mi, že mám smůlu. Zrovna se vracel Shyam a začala taková menší hádka. Zastával se ně, bez něj bych nic nezmohla. Když jsem si myslela, že se ta holka nedívá, vzala jsem nenápadně hůlku a přitáhla si ten kotlík. Omyl, hned to začla komentovat. Jak to, že prej používám kouzla z vyšších ročníků. Shyam se opět postavil na moji stranu, ostatně, ještě aby ne, když už jsme ze stejný koleje (ovšem za samozřejmost to nepovažuju :)). Nakonec to ani nevim jak skončilo, Shyam šel ještě jednou bezúspěšně hledat Aquarina, nebo někoho jinýho a pak jsme se vrátili na kolej.

Lou už je naštěstí z toho nejhoršího venku, nebo to tak aspoň vypadá. Ale myslim si, že černé prapory nám dnešní událost ještě chvíli připomínat budou...

Kapitola IX - ZŘEJMĚ SE NĚCO DĚJE

Ano, ano... Když jsme s Artairem šli z OPČM, který odpadlo, potkali jsme jednoho kluka - myslim, že se jmenuje Andrew Connel. Je z Havraspáru. Bylo jasný, že přeslechl rozhlas, tak jsme mu oznámili, že hodina není... Ale pak jsem si toho všimla - on má na čele modřinu! Zdálo se mi to divný, že by někde spadl? Nebo se s někym popral? Docela ráda bych to věděla.

Ve volném čase mezi "OPČM" a Dějinama jsme seděli v takový tý spojovací místnosti mezi hradem a cestou do klubu lektvarů. Normálně jsme si povídali, ale pak kolem nás proběhla očividně rozhádaná skupinka zhruba o 7-9 lidech, nevim, kolik jich přesně bylo. Na první pohled mě zaujalo nejen to, že jsou do toho nějak zapleteni moji zbylí spolužáci z Nebelvíru, ale dokonce i Kristene... Nemohla jsem tomu uvěřit, už z toho proběhnutí bylo evidentní, že se jedná o nějakej průšvih. Byli jsem zvědaví, takže jsme se za chvíli vydali za nima. Zůstali jsme však nahoře a jen je sledovali. Nějakej Zmijozelák, kterej byl určitě mnohem starší než my a Andrew Connel řešili něco o sově. Kdyby se tam zrovna neobjevila Star, asi by se to strhlo v nějakej souboj. Když jsme se teda všichni vrátili, Artair se ptal Lou, myslim, že na tu modřinu, ale nejsem si jistá. Prej to s tim souvisí a hlavně se do toho nemáme taky zaplíst. To rozhodně nechci.

Další den ráno jsem u snídaně potkala Kristene. Ptala se na Andrewa a ještě na někoho z Havraspáru a pak řikala, že něco půjde vyřešit s profesorkou... Vzhledem k tomu, že jsem musela na hodinu, nic víc nevim. Jsem opravdu zvědavá, co se vlastně stalo a ještě dít bude...

Kapitola VIII - NEDOROZUMĚNÍ

Nejspíš... Teď si ani neuvědomuju, co se to mohlo stát... Zdálo se, že je další normální neděle, ale ne. Teda... Začla naprosto normálně. Vstala jsem hodně pozdě a zamířila rovnou do jídelny. Nikoho jsem neviděla, tak jsem si sedla klasicky k nebelvírskému stolu. No neseděla jsem tam ani minutu a už u mě byla Lou, že prej na mě čeká "miláček". Její slovník, kterej používá v souvislosti mě a Artaira, naprosto nesnášim... Tak jsme se teda všichni potkali, oni seděli u havraspárskýho stolu a mě nenapadlo podívat se i tam. Pak Artair navrh, že můžem jít do kuchyně trochu poprudit Zmijozel. Bohužel, než jsme tam došli, zbyli tam jenom Sally a Amai, takže se zas všichni, včetně nich odebrali někam pryč. Já jsem zůstala s Artairem. Chvíli jsme si povídali celkem normálně, ale z ničeho nic ta konverzace začala trochu...váznout. Vůbec se mi to nelíbilo a upřímně mě vůbec nenapadalo, co říct. A nebyla chyba jenom ve mně, choval se dost protivně. Ani nevím, co se stalo pak, ale někdy k večeru jsme vyrazili do tajný místnosti u klubu lektvarů. Chvíli tam nikdo nebyl, ale pak se objevil kdo? Victoria Deners. Byla jsem nadšená stejně jako vždycky když ji vidim. Artair se na ní tak divně díval a ještě měl tu drzost odejít, ano jen tak odejít. Zůstaly jsme tam a prohodily každá asi dvě věty. Pak nastalo ticho a následně odešla i Viki. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem na ně na oba hrozně naštvaná, i když jsem asi neměla tak úplně důvod. Ale prostě se to nedalo. Něco mi prostě řikalo:"To nevypadá moc dobře" a to něco mělo pravdu. V noci jsem ani nemohla pořádně spát.

Druhý den jsem se mu snažila vyhejbat. Možná jsem k tomu neměla tak úplně důvod, ale neměla jsem na něj vůbec náladu. Sedla jsem si s Davidem a společně jsme nastražili pasti k lavici, kde Artair seděl. Teď toho sice ohromně lituju, ale je mi jasný, že už to nemůžu nijak vrátit. Když skončila hodina, opravdu pěkně se tam vymlátil. Bylo mi ho trochu líto, ale když se Azzuro naštve, zlost nad všim převažuje...

Následující dny trávil čas s Viki a já...vlastně s nikym (Fajn, občas s Davidem, takže se mu touhle nonRP závorkou omlouvám za nezmínění :)). Teda vlastně  u kotlíku v místnosti klubu lektvarů. Aspoň, že se tam občas objevila Kristene. Opravdu mi pomohla, bez ní bych neuvařila ani kakao, natož Krkoléč. Zjistila jsem, že to chce jenom trpělivost a trochu šikovnosti. A hlavně rychlost. Jenže i ty lektvary mě časem omrzely. Došly přísady, všechno jsem uvařila... A co teď? Hm... Chodila jsem bezvýznamně po hradu sem a tam. Vlastně ani nevim proč, ale něco mě neuvěřitelně táhlo k tý jistý místnosti. Ale vždycky, když jsem tam došla, nebelvírský vlastnosti mě opustily a já jen tak přešlapovala kolem.

Až jednou. Už jsem to nevydržela. Vtrhla jsem tam...a pak...opatrně jsem našlapovala chodbou, abych tam náhodou někoho nepotkala. K mému překvapení jsem tam uviděla Artaira. Zrovna cvičil nějaký kouzlo. Pozorně jsem se rozhlížela, ale Viki tu nebyla. Asi hodinu před tím jsem ho potkala v knihovně a omluvila se mu za ty pasti, takže jsme se spolu v podstatě bavili. Když si mě všiml, trhnul sebou a přestal kouzlit. Nutno říct, že vypadá docela jinak, což mě překvapilo, ale je to jeho věc. Dali jsme se do řeči i když ta konverzace nebyla vůbec pěkná. Dostali jsme se i k tomu problému. Začal tvrdit, že mi nechtěl ublížit, ale já na to dokázala reagovat jenom slzama. Rychle jsem je otřela a to doslova na poslední chvíli.

Objevili se tam Amai se Sally a nevypadali, že by se jim chtělo odejít. Moc se mi to nelíbilo, byla jsem z nich nervózní. Zrovna řešíme něco tak závažnýho a oni tam tak podezřele stojej... Těžko říct, kdo si začal, ale odehrál se tam příšernej naprosto neformální souboj. Bylo to fakt hrozný. Lítaly tam kouzla jedno přes druhý a já se zmohla jenom na jistou kletbu. V tu chvíli jsem nedokázala určit, na čí jsem straně, protože všichni tři byli až do tý chvíle moji kamarádi. Z ničeho nic se tam objevil ještě jeden Zmijozelák a až v tu chvíli to začlo bejt fakt špatný. Mě, tvrdohlavě nenapadlo nic lepšího, než nás všechny zaklít tou jistou kletbou, po který se třese. Teď vim, že to bylo k ničemu. Měla jsem se postavit na stranu Artaira, ale přece jenom, Amai je z Nebelvíru a nemůžu se postavit proti vlastní koleji. To prostě nejde. Tak jsem zpanikařila a utekla ven. Když jsem je viděla vycházet, vrátila jsem se tam, abych Artairovi pomohla. Byl na mě asi trochu naštvanej a já to chápu. Dali mu fakt pořádně, to si rozhodně nezasloužil. A pak z něj vypadlo, že mu vzali hůlku... Musela jsem na něj koukat opravdu nevěřícně, protože to už fakt přehnali. Asi o 3 minuty později mu ji zase vrátili, nejspíš ze strachu. A Artair se slovy, že mu neni dobře odešel na kolej. Tak jsem šla taky, přeci jenom, byla už skoro večerka.

Cestou tam jsem však znovu potkala jistou skupinku, ale byl s nima ještě nějakej Zmijozelák, Lou, David, Lucas Sivan a možná ještě někdo, nejsem si jistá. Snažila jsem se jim co nejrychleji vyhnout, ale stáli přes celou chodbu, takže mi to chvíli trvalo a během procházení jsem zaslechla něco o souboji. Zbývalo asi 18 minut do večerky, tak jsem si řekla, že se snad do tý doby vrátěj.

Přišla jsem na kolej a tam seděla jenom Marry. Nikdy jsme se spolu moc nebavily, tak jsem zase jenom zasedla na moje obvyklé místo u stolu v rohu a čekala jsem. Dlouho nepřicházeli, ani po večerce. Když už měli zpoždění zhruba 15 minut, začala jsem to s Marry řešit. Normálně jsem na ně všechno napráskala. Ale nelituju toho, kdyby tam byli tak k tomu nemám důvod. Ona se zhrozila, protože zrovna ten den jsme vedli o 2 body, nad Mrzimorem samozřejmě a nikdo žlutej v tý partě nebyl. Marry vypadala opravdu naštvaně, takhle jsem jí ještě neviděla. Když pak hódně pozdě přišli, pořádně je sprdla, že doufá, že je nikdo neviděl. Asi měli štěstí, skutečně je nikdo neviděl. 

Postupně se skoro všichni odebrali spát. Zbyla jsem tam jenom já, David a Amai. Nijak zvlášť jsem si jich nevšímala, ale myšlenky se občas ovlivnit nedaj, takže jsem spíš předstírala, že je ignoruju. Když mě to přestalo bavit, šla jsem spát. Přeci jenom, byl to extrémně vyčerpávající den...

Kapitola VII - VÁNOCE

Už jsem se na ně opravdu těšila! Byli jsme s Artairem domluveni, že se ráno sejdeme v jídelně. Chvíli jsem tam čekala, ale pak mi to začalo být divné. Zatím vždycky, když slíbil, že si dáme někde sraz, byl tam + - včas. Dneska ale stále nepřicházel. A tak jsem se vydala do naší místnosti. Už z dálky jsem slyšela klepání na dveře a hned jsem věděla, co se stalo. Když jsem tam došla, přesvědčila jsem se, že je to pravda - oni ho tam zamkli!!! Zpanikařila jsem. Bylo mi jasný, že kdybych zrovna narazila na Alerta, byl by průšvih. Tak jsem se rozhodla, že se pokusim najít Matta Blacka, ten by to mohl pochopit. Ale nebyl k nalezení. Snažila jsem se najít jiného prefekta, ovšem jako by se po všech slehla zem. Nakonec jsem se odhodlala zajít k profesorskému stolu. Narazila jsem na profesora Arikaru. Řekla jsem mu, co se stalo a on šel Artaira vysvobodit. Dveře nešly otevřít ani jemu a evidentně neměl klíče, takže použil sílu a doslova je vyrval z pantů. Jenom se ho zeptal, jak se tam dostal a pak nám popřál veselé Vánoce :).

A teď už veseleji :)

Artair mi dal  růžovýho méďu :) A já mu koupila hodinky - jsem asi praktická! Vzpomněla jsem si, že má rád zelenou, tak jsem rovnou vzala zelený. Jinak to byly užitý Vánoce. Ale kde se vzala tu se vzala - musela se tam nachomýtnout jedna Zmijozelačka - Victoria Deners a zase všechno pokazila...

OK, nebudu si kazit dojmy z Vánoc. Večeře byla skvělá! Zhruba 10 různých nápojů a typická britská jídla. Bylo to zas něco nového, protože vánoční puding jsem nikdy před tím nejedla.

Po večeři jsem se přemístila na kolej. Thorinson si dal opravdu záležet, protože naše spolka vypadala luxusně. U každého stolu cukroví, čokoládové figurky a u jednoho lahodná domácí čokoláda! Ta tam je, i když už tu výzdoba není i teď. Kolejní tu na nás čekal a měl na sobě (jak jsem se později dozvěděla) svou tradiční vánoční čepici. Do tý doby by mi to k Mattovi Blackovi nesedělo, ale vypadal, že by vyměnil cokoliv za tu čepici. Furt běhal nahoru dolu a snažil se Thorinsona přesvědčit. Marně. A já s Marry jsme se aspoň bavily. Byla to fakt sranda. Nakonec se dohodli, že si zahrajou šachy. Do teď nevím, jak ten turnaj dopadl, ale myslim si, že Matthew prohrál.

*vecpané malým písmem* tak ne, Marry říkala, že nakonec nehráli a Thorinson mu tu čepici věnoval.

Byl to skvělý den plný zážitků :)

Ráno jsem uviděla dárky! Od rodiny a od koleje! Rychle jsem rozbalila nejdřív ten od rodiny. Přála jsem si sovu a opravdu mě překvapilo, když jsem uviděla poukaz do zvěřince! Rodiče mi napsali dopis a doufají, že jim začnu víc psát. V balíčku byly ještě 2 čokoládové žabky a bomby. A v kolejním dárku pyžamo, župan, lapač snů, přání od Thorinsona a od nějaké Senter (ani jsem nevěděla, že má s Nebelvírem něco společnýho) a lahodná horká čokoláda. Domácí. Teď mi došlo, že si zbytek dne absolutně nepamatuju... Ani Silvestr, nějak jsem ho prospala.

Kapitola VI . PO VEČERCE MIMO KOLEJ

V pondělí jsem po večerce trénovala na koleji kouzla. Byl tam ještě Amai Himawari, s kterým se poslední dobou docela bavim. I když mi dřív připadal divnej, teď se mi zdá celkem v pohodě. Tak jsme tam tak kouzlili, několik kouzel mě naučil, protože je fakt dobrej a nějak jsem si ho nevšímala, protože to kouzlo, který on umí perfektně mi samozřejmě vůbec nešlo. Když jsem už byla unavená, sedla jsem si a chvíli ho pozorovala... Měl něco s nohou... Chvíli kulhal sem a tam a pak sebou švihnul. Takže se rozhod, že asi v půl dvanáctý zajde na ošetřovnu. Chtěla jsem ho doprovodit a tak jsme sundali pláště a vyrazili jsme. Nejdřív jsem se hrozně bála, ale když jsme nějakou tajnou chodbou došli až k ošetřovně, přestala jsem se bát úplně, Nejen, že na chodbách nikdo nebyl, ale dokonce ani na ošetřovně. Ještě nevim, jak s tou nohou dopad, takže se ho co nejdřív zeptám. Ale byl to skvělej zážitek...

V tu chvíli by mě samozřejmě nenapadlo, že moje porušování školního řádu bude další den pokračovat. I když byla posunutá večerka, s Artairem jsme se rozhodli, že v opuštěný místnosti zůstanem dýl. Na kolej už se mi ten den vrátit nechtělo, jednak jsem se bála prefektů a profesorů a hlavně kvůli němu. Byl to zatím nejlepší večer, který jsem v Bradavicích zažila. Chvíli jsme trénovali kouzla, ale pak se stalo něco, co bych asi nečekala. Nepamatuju si, jak to bylo za sebou, ale Artair mi řek, že se do mě asi zamiloval, já jsem ho políbila, on pak naoplátku mě a celou dobu jsme se objímali. Přála jsem si, abych takhle mohla stát navždycky, ale to samozřejmě nešlo, i když jsme byli tam, kde nikdo nechodí... Asi po hodině jsme šli spát. Ráno jsem mu na stole nechala lísteček se vzkazem, že ho mám ráda, vzala si věci a odešla.

Kapitola V - ŠÍLENÝ HALLOWEEN

Nejdříve jsem se této kapitole snažila vyhnout jak jen to půjde, ale nakonec ji prostě napsat musim. Ten den byla neděle a já si ze zvyku trochu přispala. Dolů jsem se vydala někdy mezi snídaní a obědem, nevím, kolik hodin přesně bylo. Chvíli vše vypadalo normálně, ale pak, ve vstupní síni jsem uviděla prapodivnou výzdobu a asi 4 učitele, sedící v maskách u vchodu do jídelny. Než jsem se stihla vzpamatovat, nějaká holka už se ptala, co to má za smysl, že všichni pobíhají sem a tam. Aquarin jí řekl, že se hledají masky. A tak jsem se taky pustila do hledání. V té době jsem byla v Bradavicích krátce a hrad jsem ještě vůbec neznala - měla jsem problém trefit na většinu hodin a tak pro mě bylo obtížné hledat něco schované po hradu. Chodila jsem až skoro do večera sem a tam, ale pořád jsem nemohla nic najít. Mám pocit, že jsem se dokonce několikrát ztratila, ale nakonec jsem se zvládla vrátit zpět na "hlavní cestu". Když už jsem si myslela, že nemám šanci něco najít, ocitla jsem se v jakémsi divadle...a...hele! Kostým krále/královny! Tak jsem se s radostí vracela zpátky kudy jsem přišla. Tedy alespoň myslím. A cestou jsem našla ještě jeden kostým - mám dojem, že smrtku. Od té doby jsem našla ještě několik kostýmů (poslední někdy těsně po Vánocích) a i když to bylo zakázáno, nechala jsem si je všechny. Jsem si téměř 200% jistá, že zmizí, ale při mý smůle moc možností, co na sebe navlíct nemám, takže je nosim i přes tohle riziko. Ale to už je mimo děj. Došla jsem tedy zpátky do vstupní síně, kde se akorát připravoval program na večer. Nějaký učitel (kterýho teď máme na dějiny, mám ten dojem) stál uprostřed dveří a hlídal nás, abychom nechodili do jídelny. Já se mezitím snažila najít nějakou známou tvář, ale v těch maskách jsem téměř nikoho nepoznala. Nakonec si mě našel David Wolf, o kterym jsem se ještě nezmiňovala, ale mám k tomu důvod. Zeptal se mě, jestli už jsem s někym domluvená a nakonec jsme tedy šli spolu. Musim říct, že mě to s nim absolutně nebavilo, nevim proč, ale něco mi na něm vadí... I když je celkem v pohodě. Dali jsme si jídlo a pití. Byl opravdu risk strčit to do pusy, protože všechno se jmenovalo tak prapodivně a stejně prapodivně to i vypadalo. Ale protože jsem schopná do sebe nacpat téměř cokoliv, bez problémů jsem do sebe nějaký sušenky a zvláštní pití naházela. Během toho všeho byla diskotéka, tancovat moc neumim a David upřímně taky ne, vypadal u toho hrozně komicky. Docela jsem se nudila, protože mě šíleně mrzelo, že tam někdo chybí... Takhle jsem si Halloween opravdu nepředstavovala. Když rádio Fénix dohrálo, odebrali jsme se na kolej a dál už si to nepamatuju... Byl to zajímavej den, ale ne tak úplně podle mých představ...

Kapitola IV - ŠŤASTNÉ SHLEDÁNÍ

Ten stejný den co jsme vařili čaj, jsem se před létáním nudila, tak jsem chodila po škole. U lektvarů jsem narazil zase na Artaira - nebo spíš on na mě narazil. Nebo jsme se poprvé viděli jiný den? No, to je jedno. Nebudu popisovat konkrétní den, možná by to ani nebyla pravda, protože těch zážitků s ním je tolik, že se mi to všechno motá dohromady. Ale to, co sem musím napsat je, že jsme jednou šli za školu. A to doslova. Prostě ven v době vyučování, protože jsme danou učebnu nenašli. Byla to skvělá procházka, taková oddychová, zapomněla jsem na všechno špatný. Také spolu trávíme většinu volného času. Jednak proto, že se tu se mnou nikdo jiný nebaví a hlavně proto, že s ním jsem hrozně ráda. Mám ho ráda. I když co si budu lhát. Bezhlavě jsem se do něj zamilovala už v Londýně. Ale čím víc času trávíme spolu, tím jsem s ním radši. Tím ho i mám radši. Přeji si, aby okamžiky strávené s ním nikdy neskončily. Abychom spolu mohli trávit 25 hodin denně. Vždycky, když se rozloučíme mám pocit, že je to naposled a že už se nikdy neuvidíme. Nikdy Jednou mě sice ujistil, že se nemusím bát, ale srdci nikdo neporučí. NIKDO. Ani ten, koho dotyčný, který srdce vlastní z celého srdce miluje. Určitě bych o něm dokázala napsat celou knihu, možná i několik. Ale pro tentokrát to možná stačí, protože bych asi brečela, kdybych pokračovala.

Kapitola III - AZZURO JE OPRAVDU NEMEHLO

Hlavně mi to nerozmlouvejte. Při prvních hodinách jsem si myslela, že jsem celkem průměrný student bradavické školy. Další týden jsem zjistila, že jsem se spletla. Na hodinu lektvarů jsem se opravdu těšila už od chvíle, kdy jsem obdržela dopis. A konečně tu byl den, kdy jsem si mohla uvařit první lektvar! Sice jenom čaj, ale i tak nebyla o zážitky nouze. Do hodiny jsem přišla asi o 2 minuty později, protože se něco stalo před kolejí. Všichni už vařili, já jsem se pokoušela napustit láhev vodou, ale ani to mi nešlo. Ach jo, v Británii je všechno tak složité... Dneska už to naštěstí umím. A pak následoval další problém. Nedokázala jsem při správné teplotě vhodit čajový pytlík. Když už jsem se s tím poprala, nedokázala jsem to zamíchat. No, profesorka mě už asi měla dost, to bylo poznat. Na asi 100. pokus jsem ten čaj konečně uvařila. O týden později jsme vařili poněkud těžší lektvar. Nejdřív to nešlo nikomu, ale za chvíli to měli všichni hotové a já jediná jsem ještě neměla ani základ. Tak jsem radši utekla. Jo a ještě jsem si vzpomněla, že budou Vánoce a já nezískala pro kolej ani bod. Jsem vážně neschopná...