Kapitola XXVI - VZHŮRU DO BRADAVIC

Nejdřiv si to člověk ani neuvědomí. Prázdniny utekly jak voda a my jdeme do druháku! Na jednu stranu se tam těšim mnohem víc než loni, ale svírá mě takovej zvláštní pocit... Asi bude nejlepší nechat si možnou příčinu pro sebe...

Jenže to bych nebyla já, abych se ještě poslední den prázdnin nedopustila nějaký blbosti... Měla jsem takovej hlad, že jsem se uprostřed Příčný začla ládovat jednim jabkem za druhym. Netrvalo dlouho a vzala jsem si jedno, který chutnalo nějak divně... Sakra, snědla jsem nějaký zkažený! Až moc pozdě jsem si uvědomila, že všechny lektvary mám v kufru na pokoji a že se nejspíš pozvracim dřív, než bych stihla dojít do Kotle... Tak jsem se namáčkla k nejbližšímu rohu a doufala, že se nikdo neobjeví. Ovšem jenom já můžu mít takovou smůlu, že zrovna v tu chvíli se tam musel objevit náš milovanej prefekt, kterýho jsem celý prázdniny neviděla... Rychle jsem se otočila a naivně si myslela, že si mě, jak tam tak stojim v červenym plášti prostě nevšimne... Vzhledem k tomu, že všechny zdraví, jsem nakonec měla štěstí - to jabko jsem vyvrhla těsně po tom, co zmizel z dohledu... Jo, nechtělo by se mi pozvracet někoho takovýho, jako je Matt Black...

Ten den jsem potkala snad celej Nebelvír. Na to, že nás neni zrovna nejvíc, v neděli jsme se v Kotli celkem sešli. Když jsou tam navíc ty správný lidi, s kterejma je sranda, člověk si nemůže takovej večer neužít. Akorát Marry se nelíbilo, že se bavim s Lou... Ale mám k tomu hned několik důvodů, mimo toho, že jsme spolubydlící a že prostě chci... Ještě jeden... O tom třeba jindy...

Opravdu jsem se těšila na odjezd, ale stejně mi to nedalo a ještě než jsem ten hroznej pokoj v Kotli opustila, uvařila jsem si na cestu (místo vody) čaj, kterej jsem na konec nepila a musela jsem umejt hadr... Pak jsem popadla kufr a klec a zamířila jsem k truhle na kufry (dá-li se to tak nazvat). Potkala jsem Artaira, kterej se usmíval od ucha k uchu a po tom, co jsme zasedli do kupé jsem si uvědomila, že mi nějak chyběj Nebelvíráci... Brala jsem to skoro jako samozřejmost, že budeme v nějakym nebelvírskym kupé blbnout a teď... Připadala jsem si fakt blbě, když jsem se z toho vykecávala, ale prostě... Radši nic.

Ale aspoň byla sranda... V uskupení Marry, James, David a moje maličkost jsem si tu cestu opravdu užila... Po příjezdu do Prasinek nás vyzvedly kočáry, z kterejch jsme jaksi neuměli vystoupit a hrozně jsme se divili, že tam nikdo neni... Následovala cesta nám již tak dobře známym hradem, zatim co prváci si spokojeně pluli na loďkách... A my jsme loni lezli nějakym krbem... *mračící se smajlík*

Zařazování bylo nekonečný, Shyam měl pravdu, že vidět nepotřebujem. Nějak jsem nepostřehla, kdo k nám přišel. Ale večeři si pamatuju až moc dobře... Spokojila jsem se s bramborovou kaší, pak jsem začla obcházet kotle s pitim a najednou... Asi jsem usnula...

O to víc jsem se lekla, když jsem se v noci probudila v hodovní síni pod stolem. Ráno musim co nejdřiv na kolej, snad se nezměnilo heslo, nebo tak něco... Já mám opravdu velkou smůlu...