Kapitola XXV - POSLEDNÍ DNY PRÁZDNIN

Jsou tu poslední dny prázdnin, srpen pomalu končí, škola se rychle blíží. Avšak já stejně vidim poslední tři dny jako kombinaci čtyř věcí - rybaření, Příčná, prváci, *několik slov nečitelně začmáráno* Nebelvír...

Asi začnu rybařenim. Stala jsem se tim úplně posedlá. Dokonce jsem jednou rybařila i v noci, kdy jsem byla rozhodnutá za asi 30 Liber, možná víc, riskovat i to, že by mě moh někdo zabít. Ani bych se upřímně nedivila. Sice jsem se s lucernou v ruce, kterou si na opuštěnym molu evidentně někdo zapomněl, cejtila o něco líp, ale spíš jenom proto, že to byla asi tisíckrát lepší představa, než že na mě ze tmy někdo vyskočí.

Pokud jde o smrt, zase další člověk. Tentokrát byl tim nešťastníkem nějakej vrstevník, kterýho před Kotlem srazilo auto...

Když už jsem u toho rybaření... Mám pocit, že se tam schází snad celej Nebelvír. Marry, Lou, David, možná i víc lidí. Ale nejčastějc tam potkávám Jamese, kterej se mi snaží vnutit to, abych dala Lou ještě šanci. Prej se změnila... Sakra, lidi jsou stejně furt stejný! Ale asi jí šanci ještě dám, poslední. Marry se to nejspíš líbit nebude... A Davidovi dám taky ještě šanci...

Chudák Marry se topí ve vzpomínkách a pesimistickejch myšlenkách. Nepatřim mezi ty lidi, který uměj uklidnit, nebo jinak duševně pomoct, ale myslim si, že by s tim měla něco dělat než se zblázní... Dokonce snad prohodila, že něco takovýho už udělala Jen. Tak uvidim, no...

Dalšim bodem je asi James... Zdá se mi, že s nim poslední dobou trávim nějak moc času... Ale je v pohodě, je s nim sranda, je i dost hezkej a dává dobrý rady... Ani nevim, jestli mi připadaj lepší ty normální, nebo ty nenormální... Ale jak mi furt radí s trénovánim jistýho kouzla, začínám věřit, že tu zkoušku z OPČM udělám. Pak bude asi jedinej člověk, kterej si zaslouží opravdu velký poděkování - zvlášť kdybych dostala V... A pokud jde o to, tak ne, nezabouchla jsem se do něj, to, že jsou nějaký kluci hezký bych asi mohla napsat o celym Nebelvíru znám hodně hezkejch kluků...

A už se otevřela Příčná... Strávila jsem u Malkinový celý odpoledne. Když jsem si nějaký oblečení kupovala a vyměňovala, bylo to ještě asi v pohodě. I u barvení to tak nejdřiv vypadalo, ale když jsem si začla vymejšlet s barvou šatů, nějakej prvák za mnou vypadal dost vytočeně. Po co nejrychlejšim odchodu jsem zakotvila v Kotli.

Ještě večer se skupinka nejmenovanejch lidí, postrádajících naši skvělou spolku, sesedla u stolu v patře a sledovala, jak dva starší, evidentně dospělí kluci, oblbujou prváky nejjednoduššíma přeměnama. Dost mě pobavilo, když se lekli dortu, co se najednou proměnil v banán... S Marry jsme chtěly někoho odchytnout, ale všichni nám zdrhli - asi se báli... Tak snad jindy...