Kapitola XXVIII - PŘIPADÁM SI JAK LEKTVAROLOG...

Venku už nejspíš nebude tak teplo, protože je tu podzim. Nejsem si jistá jak dlouho, ale nějakej ten den už určitě. To znamená, že už jsem musela mít narozeniny... Připadá mi, jako by to bylo včera, co jsem psala o konci školního roku... Nebudu lhát, tohle období se mi líbí víc.

Nedalo mi to a musela jsem si uvařit několik lektvarů. Po neúspěšnym boji nejen s Bezesnym spánkem a Teploladěm, ale i Bolesalem se mi podařilo uvařit Lékovec a Exasil. Na amatérskym ohni v pokoji. Nechápu, jak je to možný. Ale Exasil, ten se mi dneska opravdu hodil.

Naučila jsem se destabilitu - konečně! Kombinace Jamesovy a Mattovy rady udělala zázrak. Jamesovi jsem děkovala, ale netvářil se, že by si to zasloužil. Zastávám odlišnej názor - zaslouží si to. Ještě musim poděkovat Mattovi. A až seženu Phyreho, což je mimo hodiny nejspíš úplně nemožný, konečně si dodělám ty zkoušky, snad úspěšně.

S Artairem jsme se zašili v místnosti na střeše. Předváděl mi nějaký kouzla, což na mě působilo dojmem, že se vytahuje. Naštěstí uměl moji hnusnou poznámku šikovně otočit, takže jsme se přesunuli k mnohem složitějšímu tématu. Jestli to předvádění zabírá. Lhala bych, kdybych řekla ne. Ale ono to nebude jenom o těch kouzlech... Kdo ví, co by se stalo, kdyby nás rozhlasem nesvolali do Velký síně. Artair poznamenal, že asi zase někdo umřel, čemuž jsem se musela smát, protože mi to taky připomnělo smrt Jacoba Klementa. Nikdo neumřel, jenom se měnil školní řád.

Odpoledne jsem trénovala kouzla a večer prokecala ve spolce. Už asi třetí večer za sebou si s Artairem posíláme přes sovy vzkazy. Kdyby přiletěla jednou, nejspíš to všichni přehlídnou, ale když člověku přijde druhá pošta (a Lou si neodpustí větu:"Už si s nim zase píšeš?"), všichni se začnou zajímat, s kym si píše. Snažila jsem se to nějak šikovně zakecat, protože vim a zároveň nevim, jak kdo s kym vychází, ale po tom, co Marion (to je ten prvák, kterýho jsem nezvala hyperaktivnim) poznamenal něco jako že se za to stydim, opravdu jsem se naštvala a hrdě oznámila nahlas, že je to kamarád z Mrzimoru. Poznámka ohledně toho, jestli je to opravdu jenom kamarád mě neminula. Nevim o tom, že bychom spolu chodili, ale oba víme jak všechno bylo a je. Ovšem za minulostí bych se moc neohlížela... No, to je jedno, snad se to někdy změní...

Marion se učil štítkovací kouzla, tak jsem to taky zkusila. Neúspěšně. Představa toho, co umí můj nejlepší kamarád (dejme tomu) a co nezvládnu já mě děsí. Takovej rozdíl... Jenže má kolem sebe tolik lidí, který mu řeknou cokoliv. U nás se člověk zeptá na barvu na vlasy a na odpověď čeká marně...

Taky jsem se Davidovi omluvila za celý prázdniny, už jsem prostě musela. Ujelo mi několik věcí, který neměly, tak snad toho nezneužije...

A už bych měla jít spát, pondělky budou extrémně náročný...