Kapitola XXIX - MINISTERSTVO

Ještě v neděli, když jsem dopisovala poslední větu, by mě nenapadlo, že pro včerejšek bude označení "extrémně náročný pondělí" dost slabý. Všechno se motá kolem ministerstva a nejspíš ještě chvíli bude...

Už ráno, kdy nám na bylinky suplovala profesorka Mang, jsme si vyslechli menší poučení o uniformách. Prej ti z ministerstva choděj po škole a rejpou do toho, co má kdo na sobě. Od ní to neznělo jako příležitost k nějaký buzeraci, nebo něčemu takovýmu, navíc se nám přiznala, že ona taky uniformu nikdy nenosila.

Smířila jsem se s tim, že se další den budu muset oblíct jinak, ale profesor na dějiny mě rychle vyved z omylu. Nakráčel do třídy s přísnějšim výrazem než kdykoliv předtim a když začal hodinu větou o vlastních pravidlech, ztuhla mi krev v žilách. Radši bych teď poslouchala spravedlivý kázání Priceho (jehož odchod pro mě nebyl vysvobozenim - naopak), než tohodle, kterej má výrazně radši Zmijozel. Následně jednoho kluka vyhodil, ať se převleče. Odešlo nás hodně, ale už jsem se tam nevrátila zpátky. No jo, kde jsou ty časy, kdy jsme naházeli Pricemu poplivaný jabka do truhličky? Dneska bych to už neudělala...

A poslední poznámka k uniformám - všichni v nich vypadaj úplně příšerně - já obzvlášť. 

Místo oběda jsem pro kolej získala 5 bodů, místo večeře jsem si dodělala zkoušky. K mýmu překvapení úspěšně. Takže mi vysvědčení zdobí sloupeček ze samých V.

Klidně bych tohle brala jako konec dne, stačilo. Ale ne, musela k nám přijít ta inspekce. My všichni tam žlutý vlasy, v nejlepší náladě a najednou se u vchodu objeví nějakej... Někdo. Začal dotazem na nebezpečný schody. Hrozně se divil, že nevíme, jaký schody maj v Mrzimoru... Ehm, většina z nás tam nikdy nebyla. Pokračoval tim jak se nám tu líbí a pak přešel na profesory... Profesor Phyre... Jestli s nim nejsou problémy... Ježiši, on je snad můj nejoblíbenější profesor. Pak se ptal na Alerta... Pokračoval tim, že tu je proto, aby dohlíd na pořádek (po nějaký poznámce Matta - měl jich opravdu hodně). Že prej zmlátili nějakýho studenta (domníváme se, že Mariona) a že tu příště někoho zabijou. Pak začal s Veinem... Tenhle kluk, respektive jeho jméno, mi asi nikdy nezmizí z deníku. Lou na něj vyjela, že ho vůbec neznal, on na to, že znal jeho matku a bla bla bla... O Eamovi by se normálně mělo učit na dějinách... No jo vlastně. Taky se nám ten "inspektor" představil a divil se, že ho neznáme... Tsss!!! Chvíli se tam s nim Matt hádal, teda možná spíš bránil nás, naši kolej, školu a profesory. Kdysi tu už nějaká inspekce byla a podle toho mála co jsem pochopila, to asi nebylo vůbec dobrý. Už jsem se bála, že začne mezi Mattem a tim "inspektorem" souboj, ale on nás s poznámkou, že Nebelvír je po Mrzimoru druhá kolej, která by neměla existovat opustil. 

Ještě nějakou dobu se to rozebíralo, ale nakonec jsme se vrátili k trénování kouzel a blbnutí s barvama. Musim si sem zaznamenat, že Matt vypadal s růžovejma i žlutejma vlasama naprosto příšerně *zubící se smajlík*. Na druhou stranu díky němu vim, že jedno kouzlo z knihy opravdu existuje a už jsem mu i poděkovala za pomoc s destabilitou. 

A protože se dneska nic nedělo, stačí už jenom napsat, že se ta skupinka - Nicol, Matt, Lou, David a já odebrala spát. Opravdu se bojim, co se za zbytek roku stane...

Kapitola XXVIII - PŘIPADÁM SI JAK LEKTVAROLOG...

Venku už nejspíš nebude tak teplo, protože je tu podzim. Nejsem si jistá jak dlouho, ale nějakej ten den už určitě. To znamená, že už jsem musela mít narozeniny... Připadá mi, jako by to bylo včera, co jsem psala o konci školního roku... Nebudu lhát, tohle období se mi líbí víc.

Nedalo mi to a musela jsem si uvařit několik lektvarů. Po neúspěšnym boji nejen s Bezesnym spánkem a Teploladěm, ale i Bolesalem se mi podařilo uvařit Lékovec a Exasil. Na amatérskym ohni v pokoji. Nechápu, jak je to možný. Ale Exasil, ten se mi dneska opravdu hodil.

Naučila jsem se destabilitu - konečně! Kombinace Jamesovy a Mattovy rady udělala zázrak. Jamesovi jsem děkovala, ale netvářil se, že by si to zasloužil. Zastávám odlišnej názor - zaslouží si to. Ještě musim poděkovat Mattovi. A až seženu Phyreho, což je mimo hodiny nejspíš úplně nemožný, konečně si dodělám ty zkoušky, snad úspěšně.

S Artairem jsme se zašili v místnosti na střeše. Předváděl mi nějaký kouzla, což na mě působilo dojmem, že se vytahuje. Naštěstí uměl moji hnusnou poznámku šikovně otočit, takže jsme se přesunuli k mnohem složitějšímu tématu. Jestli to předvádění zabírá. Lhala bych, kdybych řekla ne. Ale ono to nebude jenom o těch kouzlech... Kdo ví, co by se stalo, kdyby nás rozhlasem nesvolali do Velký síně. Artair poznamenal, že asi zase někdo umřel, čemuž jsem se musela smát, protože mi to taky připomnělo smrt Jacoba Klementa. Nikdo neumřel, jenom se měnil školní řád.

Odpoledne jsem trénovala kouzla a večer prokecala ve spolce. Už asi třetí večer za sebou si s Artairem posíláme přes sovy vzkazy. Kdyby přiletěla jednou, nejspíš to všichni přehlídnou, ale když člověku přijde druhá pošta (a Lou si neodpustí větu:"Už si s nim zase píšeš?"), všichni se začnou zajímat, s kym si píše. Snažila jsem se to nějak šikovně zakecat, protože vim a zároveň nevim, jak kdo s kym vychází, ale po tom, co Marion (to je ten prvák, kterýho jsem nezvala hyperaktivnim) poznamenal něco jako že se za to stydim, opravdu jsem se naštvala a hrdě oznámila nahlas, že je to kamarád z Mrzimoru. Poznámka ohledně toho, jestli je to opravdu jenom kamarád mě neminula. Nevim o tom, že bychom spolu chodili, ale oba víme jak všechno bylo a je. Ovšem za minulostí bych se moc neohlížela... No, to je jedno, snad se to někdy změní...

Marion se učil štítkovací kouzla, tak jsem to taky zkusila. Neúspěšně. Představa toho, co umí můj nejlepší kamarád (dejme tomu) a co nezvládnu já mě děsí. Takovej rozdíl... Jenže má kolem sebe tolik lidí, který mu řeknou cokoliv. U nás se člověk zeptá na barvu na vlasy a na odpověď čeká marně...

Taky jsem se Davidovi omluvila za celý prázdniny, už jsem prostě musela. Ujelo mi několik věcí, který neměly, tak snad toho nezneužije...

A už bych měla jít spát, pondělky budou extrémně náročný...

Kapitola XXVII - PRVNÍ DNY...

Zase na hradě, konečně! Jenže od loňska to má něco navíc. A upřímně, ten pohár ve spolce to nedělá... Ještě něco. Možná to, že si můžu chodit po hradě jak chci, bez obav, že se ztratim, zatimco prváci jsou rádi, obzvlášť ti z Nebelvíru, že dojdou na snídani a zase zpátky. Ne, že bych je nějak podceňovala, ale moc dobře si vzpomínám, jak jsem se loni na začátku roku ztratila a ještě o Halloweenu jsem se tu nevyznala. Ještě, že teď už znám jednu zkratku, kterou trefim kdykoliv a kamkoliv...

Mohla bych o nich psát furt dokola, prváci jsou snad nekonečný téma. Většina z naší koleje působí dost uzavřeně a taky tvrdohlavě... Upřímně mě dost štvou. Ale jeden kluk, kterej je v pohodě a připadá mi mírně hyperaktivní se od nich výrazně liší... Tak třeba - naši milovanou kolejní figurínu, Charlieho, přejmenoval na "Jimbo". Když jsem to slyšela poprvý, myslela jsem si, že mi upadnou uši. Ale teď jsem si už zvykla a dokonce si myslim, že by nebylo tak špatný Charlieho přejmenovat.

Uvědomuju si, že stačilo tak málo a mohla jsem (možná) trávit všechen ten čas úplně jinak. Možná taky ne, těžko říct. Kdo ví, co by bylo, kdyby Eam neumřel... A málem bych zapomněla - kdyby ho nevyhodili ze školy...

Už jsem stihla tolik věcí... Uvařit si lektvar, zopakovat si kouzla, projít se po hradu... No jo, ty nešťastný kouzla... Všechny je ovládám, ale jedno opravdu ne... Dokonce se mi, úplnou náhodou, povedlo zaúkolovat tim, co kouzlit a jak kouzlit nejen Jamese, ale i Matta. Ten mi poradil jeden druh jisker, tak snad by to mohlo pomoct...

Co se týče vyučování, vzhledem k tomu, že lektvary jsme jaksi neměli, byla naší jedinou hodinou astronomie. Aquarin nám ji zkrátil asi o 10 minut a ještě nám vrátil eseje z loňska.

Byla jsem hrozně ráda, když jsem viděla Artaira, měla jsem chuť skočit mu kolem krku, ale udržela jsem se. Vydali jsme se do Vody a já tajně doufala, že tam nebude nikdo z těch lidí, s kterejma nevycházim zrovna nejlíp. Bohužel, opak byl pravdou a potkala jsem tam zlodějku kotlíků, jak jí řikám. Taky se netvářila zrovna nadšeně z mojí přítomnosti, tak jsem po tom, co jsme si vyslechli několik poznámek zmizela.

Šli jsme do naší oblíbený místnosti u klubu lektvarů a za chvíli tam se zastírákem blbnul nějakej kluk. Nejdřiv jsem se ho lekla, ale po tom, co z Artaira vypadlo, že je to nejspíš John od nich z koleje, jsem se ho bát tak nějak přestala. Sice nevim, čeho by byl schopnej, ale děsila mě maximálně tak představa, že by se nás rozhod sledovat.

Artair se mu chtěl pomstít, tak naklad pasti všude možně po cestě. Teď lituju, že jsem mu tu formuli kdy řekla. Vymlátili se na tom hned tři lidi - Lou, James a nějaká Zmijozelačka. Myslela jsem, že použít na něj slimáky by bylo málo, ale po tom, co jsem se vrátila na kolej, mě to tak nějak přešlo.

Lou vypadala fakt špatně. Několik lidí bylo kolem ní a lili do ní všelijaký lektvary. Jo, bylo mi jí fakt líto, ale nevěděla jsem, co bych měla říct. Tak jsem dělala, že tam vůbec nejsem. Napsala jsem si s Artairem několik dopisů, ale pak mi zmizela Sova, lidi odcházeli a já chtěla jít spát taky. Když se tam ale objevil Matt, došlo mi, že by mi moh pomoct. Tak mi dal několik rad. Celá kolej už spí, tak bych měla jít taky...

Kapitola XXVI - VZHŮRU DO BRADAVIC

Nejdřiv si to člověk ani neuvědomí. Prázdniny utekly jak voda a my jdeme do druháku! Na jednu stranu se tam těšim mnohem víc než loni, ale svírá mě takovej zvláštní pocit... Asi bude nejlepší nechat si možnou příčinu pro sebe...

Jenže to bych nebyla já, abych se ještě poslední den prázdnin nedopustila nějaký blbosti... Měla jsem takovej hlad, že jsem se uprostřed Příčný začla ládovat jednim jabkem za druhym. Netrvalo dlouho a vzala jsem si jedno, který chutnalo nějak divně... Sakra, snědla jsem nějaký zkažený! Až moc pozdě jsem si uvědomila, že všechny lektvary mám v kufru na pokoji a že se nejspíš pozvracim dřív, než bych stihla dojít do Kotle... Tak jsem se namáčkla k nejbližšímu rohu a doufala, že se nikdo neobjeví. Ovšem jenom já můžu mít takovou smůlu, že zrovna v tu chvíli se tam musel objevit náš milovanej prefekt, kterýho jsem celý prázdniny neviděla... Rychle jsem se otočila a naivně si myslela, že si mě, jak tam tak stojim v červenym plášti prostě nevšimne... Vzhledem k tomu, že všechny zdraví, jsem nakonec měla štěstí - to jabko jsem vyvrhla těsně po tom, co zmizel z dohledu... Jo, nechtělo by se mi pozvracet někoho takovýho, jako je Matt Black...

Ten den jsem potkala snad celej Nebelvír. Na to, že nás neni zrovna nejvíc, v neděli jsme se v Kotli celkem sešli. Když jsou tam navíc ty správný lidi, s kterejma je sranda, člověk si nemůže takovej večer neužít. Akorát Marry se nelíbilo, že se bavim s Lou... Ale mám k tomu hned několik důvodů, mimo toho, že jsme spolubydlící a že prostě chci... Ještě jeden... O tom třeba jindy...

Opravdu jsem se těšila na odjezd, ale stejně mi to nedalo a ještě než jsem ten hroznej pokoj v Kotli opustila, uvařila jsem si na cestu (místo vody) čaj, kterej jsem na konec nepila a musela jsem umejt hadr... Pak jsem popadla kufr a klec a zamířila jsem k truhle na kufry (dá-li se to tak nazvat). Potkala jsem Artaira, kterej se usmíval od ucha k uchu a po tom, co jsme zasedli do kupé jsem si uvědomila, že mi nějak chyběj Nebelvíráci... Brala jsem to skoro jako samozřejmost, že budeme v nějakym nebelvírskym kupé blbnout a teď... Připadala jsem si fakt blbě, když jsem se z toho vykecávala, ale prostě... Radši nic.

Ale aspoň byla sranda... V uskupení Marry, James, David a moje maličkost jsem si tu cestu opravdu užila... Po příjezdu do Prasinek nás vyzvedly kočáry, z kterejch jsme jaksi neuměli vystoupit a hrozně jsme se divili, že tam nikdo neni... Následovala cesta nám již tak dobře známym hradem, zatim co prváci si spokojeně pluli na loďkách... A my jsme loni lezli nějakym krbem... *mračící se smajlík*

Zařazování bylo nekonečný, Shyam měl pravdu, že vidět nepotřebujem. Nějak jsem nepostřehla, kdo k nám přišel. Ale večeři si pamatuju až moc dobře... Spokojila jsem se s bramborovou kaší, pak jsem začla obcházet kotle s pitim a najednou... Asi jsem usnula...

O to víc jsem se lekla, když jsem se v noci probudila v hodovní síni pod stolem. Ráno musim co nejdřiv na kolej, snad se nezměnilo heslo, nebo tak něco... Já mám opravdu velkou smůlu...

Kapitola XXV - POSLEDNÍ DNY PRÁZDNIN

Jsou tu poslední dny prázdnin, srpen pomalu končí, škola se rychle blíží. Avšak já stejně vidim poslední tři dny jako kombinaci čtyř věcí - rybaření, Příčná, prváci, *několik slov nečitelně začmáráno* Nebelvír...

Asi začnu rybařenim. Stala jsem se tim úplně posedlá. Dokonce jsem jednou rybařila i v noci, kdy jsem byla rozhodnutá za asi 30 Liber, možná víc, riskovat i to, že by mě moh někdo zabít. Ani bych se upřímně nedivila. Sice jsem se s lucernou v ruce, kterou si na opuštěnym molu evidentně někdo zapomněl, cejtila o něco líp, ale spíš jenom proto, že to byla asi tisíckrát lepší představa, než že na mě ze tmy někdo vyskočí.

Pokud jde o smrt, zase další člověk. Tentokrát byl tim nešťastníkem nějakej vrstevník, kterýho před Kotlem srazilo auto...

Když už jsem u toho rybaření... Mám pocit, že se tam schází snad celej Nebelvír. Marry, Lou, David, možná i víc lidí. Ale nejčastějc tam potkávám Jamese, kterej se mi snaží vnutit to, abych dala Lou ještě šanci. Prej se změnila... Sakra, lidi jsou stejně furt stejný! Ale asi jí šanci ještě dám, poslední. Marry se to nejspíš líbit nebude... A Davidovi dám taky ještě šanci...

Chudák Marry se topí ve vzpomínkách a pesimistickejch myšlenkách. Nepatřim mezi ty lidi, který uměj uklidnit, nebo jinak duševně pomoct, ale myslim si, že by s tim měla něco dělat než se zblázní... Dokonce snad prohodila, že něco takovýho už udělala Jen. Tak uvidim, no...

Dalšim bodem je asi James... Zdá se mi, že s nim poslední dobou trávim nějak moc času... Ale je v pohodě, je s nim sranda, je i dost hezkej a dává dobrý rady... Ani nevim, jestli mi připadaj lepší ty normální, nebo ty nenormální... Ale jak mi furt radí s trénovánim jistýho kouzla, začínám věřit, že tu zkoušku z OPČM udělám. Pak bude asi jedinej člověk, kterej si zaslouží opravdu velký poděkování - zvlášť kdybych dostala V... A pokud jde o to, tak ne, nezabouchla jsem se do něj, to, že jsou nějaký kluci hezký bych asi mohla napsat o celym Nebelvíru znám hodně hezkejch kluků...

A už se otevřela Příčná... Strávila jsem u Malkinový celý odpoledne. Když jsem si nějaký oblečení kupovala a vyměňovala, bylo to ještě asi v pohodě. I u barvení to tak nejdřiv vypadalo, ale když jsem si začla vymejšlet s barvou šatů, nějakej prvák za mnou vypadal dost vytočeně. Po co nejrychlejšim odchodu jsem zakotvila v Kotli.

Ještě večer se skupinka nejmenovanejch lidí, postrádajících naši skvělou spolku, sesedla u stolu v patře a sledovala, jak dva starší, evidentně dospělí kluci, oblbujou prváky nejjednoduššíma přeměnama. Dost mě pobavilo, když se lekli dortu, co se najednou proměnil v banán... S Marry jsme chtěly někoho odchytnout, ale všichni nám zdrhli - asi se báli... Tak snad jindy...

Kapitola XXIV - O VŠEM A O NIČEM...

Se smrtí Eama přišel tak trochu klid. Nikde se nic moc neděje. Nebo o tom aspoň nevim. A tak nastává problém, o čem psát. Nejspíš si budu muset vylejt myšlenky...

Ty prváci... Jsou snad úplně všude! Upřímně jsem včera měla chuť jednoho prváka seřvat. Ale nakonec jsem si vystačila s menšim kázánim. Možná si vylejvám vztek proto, že se vidim v těch nejvíc ostrašujících případech. Dokonce mi připadá, že jsem se loni musela chovat ještě hůř, než ti nejhorší... Ale co já vim.

S několika jsem se dokonce skamarádila. Jedna holka, která je evidentně od začátku pevně rozhodnutá, že chce do Nebelvíru, mi připadá jako skvělá "posila" do naší skvělý koleje. A nejen pro školní pohár, ale prostě celkově, zdá se bejt fajn. I když kdo ví... Naopak další prvačka mi vnucuje, že se o mě David, nebo Adam opravdu snažej. Ne, že by mě to nějak překvapilo, ale spíš mě to štve. Prostě s lidma, který maj tu drzost špehovat a zřejmě uměj koukat přes zdi, nechci mít nic společnýho. Ale kdybych tu začla tvrdit, že je doslova nesnášim, asi bych hodně kecala...

Vypadá to, že asi nejsem tak úplně vhodnej člověk pro černou magii. Řikám si, že na to kašlu. Zůstanu sama sebou, jako do teď. A pokud se Lou zase bude díky svojí schopnosti číst obsah knih přes zamčenej kufr o něco snažit, nepřijmu to. Už takhle mě to přineslo tolik vysvětlování, musela jsem lhát, přetvařovat se... Ale taková já prostě nejsem. Nechci znova lhát Marry, ona si to nezaslouží. Nechci od Lou znova poslouchat její upřímný názory na to, co by se mělo dít s některejma Nebelvírákama a tak dál. V tuhle chvíli nejsem k nikomu vázaná. V podstatě jsem nebyla ani k Eamovi, možná trochu. A to už je teď stejně jedno...

Abych tenhle zápis trochu oživila, byla jsem s tetou na výletě po Londýně. Bylo to fakt super, škoda, že kvůli práci nemá moc času. A jsem opravdu zvědavá, co dělaj rodiče... Jak já jsem na ně naštvaná...

Neuvěřitelně populární činností se teď stalo rybaření. Tak jsem se taky přidala. Zrovna včera jsem si dost vydělala, ale samotnou mě to nebaví... Ovšem když se naskytne ta správná společnost, která mi tvrdí, že bych měla rybařit míň oblečená... Je o zábavu hned postaráno... No, a pak mám při trénování kouzel dát na Jamese, jak mám asi poznat, kdy to myslí vážně a kdy ne? *smajlík kroutící očima*

Co napsat do shrnutí? Asi radši nic...

(Už konečně pochopte, že když si tu něco přečtete, ve hře o tom nemůžete nic vědět... Určitě vás všechno "jen tak náhodou" nenapadlo... Díky ;) )

Kapitola XXIII - PRVÁCI, SMRT A LÁSKA...

Uznávám, je to hodně zvláštní kombinace. Ale nic výstižnějšího, než tahle tři slova, mě nenapadlo. Je to hrozný - lidi kolem umíraj, prváci se tu ocitnou v tom největšim zmatku a jediná věc, která mě drží je ta láska...

Přemejšlim, kde, jak a čim začít... Asi těma prvákama. Je jich hrozně moc, jsou snad úplně všude. Většina z nich se mnou vůbec nekomunikuje, nechtěj s ničim pomoct, ale to je jejich problém... Snažim se k nim chovat hezky a zatim to celkem funguje. Seznámila jsem se se Susan, Viki a ještě nějakym klukem, kterej se ale asi ani nepředstavil... Jenže je celkem nuda jen tak postávat před Kotlem a odchytávat prváky... Ze srandy jsem navrhla, že bychom je mohli strašit, což se mi následující den vymstilo... Ale to bych radši nerozebírala... 

Moc dobře si vzpomínám, jak mi bylo, když umřel Jacob Klement. A to jsem ho ani neznala, jenom od vidění... Mezi dubnem a pondělkem údajně ještě nějaký lidi zabili, nevim, co je na tom pravdy. Aspoň vraždě na Příčný věřim. Nijak moc mě to nebralo, protože se o nikom konkrétnim nemluvilo. Ale když ti podivně vyhlížející zakuklenci unesli Kristene, začala jsem mít takovej divnej pocit... Bála jsem se, ale strach zastiňovalo ještě něco, nedokážu říct co... Možná zlá předtucha, co já vim...

V takovejch chvílích by se hodili přátelé... Jenže koho z těch lidí můžu považovat za opravdový přátele? Myslela jsem si, že Lou, ale poslední dobou se chová hrozně divně. Když Eam hledal Kris, Lou mi na to co od ní může chtít odpověděla, že doufá, že jí chce zabít! To mě vyděsilo. Takovou jsem Lou neznala...

Jistě, zmínila jsem pondělek, načala jsem téma a nedokončila jsem myšlenku... Ale docházej mi slova, vůbec mě nenapadá, jak to zformulovat, je to hodně těžký... Eam uhořel v jednom domě v Portu... Nic víc o tom nevim... Dost mě to vzalo, byl to člověk, s kterym jsem se sice bavila jenom tejden, jenže už dřív si o něm povídal celej hrad... Jediná pozitivní věc je, že Kristene už asi nezabije on... Ta horší je, že jsem se ocitla v pasti. Vlezla jsem do spolku někoho, kdo je teď mrtvej... Ty lidi, co tam jsou, nejspíš ani neznám. A co ostatní? Jestli David půlce hradu rozkecal, že nás tam viděl, asi se ke mě všichni obrátili, případně obrátěj zády...

Ale přece jenom je tu člověk, kterej mi nějak pomáhá tohle všechno zvládnout. Mám ten pocit, že Artair mě v 99% případů podrží... Vim, že jsem to já, která přidělává problémy, kvůli který jsme se už několikrát pohádali... Ale většinou jsou to takový malý hádky, který se daj přehlídnout...Teda aspoň doufám... I když si myslim, že daj. Protože jsme za hlavu hodili i ten zimní spor. A teď tak nějak nevim, co napsat dál...

Řiká se, že za tenhle rok už umřeli 4 lidi - z toho dva studenti. V Kotli se objevujou zakuklenci, unášej lidi a teď se tu nachomýtli nic netušící prváci. Upřímně - nechtěla bych bejt v jejich kůži...

Kapitola XXII - VÝLET DOMŮ

V sobotu jsem se konečně vydala domů. Už jsem se tam těšila, měl to bejt takovej oddych. Ale hned několik věcí mě překvapilo...

Když jsem se objevila ve dveřích, uslyšela jsem obrovskou hádku mezi mamkou a... tetou?! V tu chvíli jsem nedokázala pochopit, co tam teta dělá, s mejma rodičema se úplně nesnáší. A táta s bráchou nikde. Celkem mě to vyděsilo. Jen co mě uviděly, přestaly se hádat a po menšim přivítání jsme vyrazily do Itálie. 

Byly jsme tam za chvíli, rodina kouzelníků se prostě nezapře. Pak jsem uviděla zbývající členy naší povedený rodinky - tátu, bráchu, babičku a dědu - akorát prababička už nemůže pořádně chodit. Jakýmsi šestym smyslem jsem poznala, že tu veselou náladu jenom tak hrajou. Později jsem se o tom přesvědčila.

Následovala typická hostina naší rodiny - taková se běžně pořádá na Vánoce, ale letos jsem o ni kvůli Bradavicim přišla. Možná spíš loni, ale ono je to jedno. Samozřejmě se ptali jak se mám, co jsem se všechno naučila, jak trávíme volnej čas a taky jestli tam dobře vařej... Znáte babičky. Když ale přišla řeč na vysvědčení, hlavně rodiče nedokázali pochopit, že ho nemám. Marně jsem se jim snažila vysvětlit, že ho dostanu co nevidět. Teta je naštěstí uklidnila a tak naše "skvělá oslava" pokračovala. 

Po jídle mi táta řek o všem, co se změnilo. Přišel o práci na ministerstvu. Z nějakýho důvodu, kterej mi nikdo nechtěl říct. Díky tomu se odstěhoval do Itálie a našel si nějakou práci na Korsice, takže to z Florencie má kousek, i když je to Francie. Bráchu rovnou vzal s sebou, protože během jeho působení na ministerstvu se k němu doneslo všechno, co se během toho roku v Bradavicích dělo - jednou bude chodit do nějaký školy v Itálii. Jako by toho ještě nebylo málo, mamka se rozhodla, že se taky odstěhuje do Itálie. A to nejhorší - původně mě s sebou chtěli vzít taky! Prej bych přestala chodit do Bradavic... Naštěstí se za mě teta přimluvila. Bude bydlet v Oxfordu a já můžu s ní. 

Tohle celý byla hrozná rána. Rodiče se na mě vlastně vykašlali! Prej to zkusej jenom rok... Jenom rok?! Ještě, že mám tetu, ona je spíš jako moje kamarádka. Je jedinej člen naší povedený rodiny, s kterym si rozumim. Byla ochotná mě vysvětlit, proč tátu vyhodili.

Prej měl rodiče a bráchu, kteří se vydali cestou černý magie... A taky jsem měla tetu, která byla manželka mýho strejdy. Ta nebyla duševně v pořádku. A ještě k tomu propadla černý magii. Hrozná kombinace. A jednoho dne mi babičku, dědu i strejdu z tátovy strany prostě zabila. Naprosto bezdůvodně. Prostě byla blázen... Prej ji zavřeli do Azkabanu. No a to je ten důvod. Provalilo se, že táta byl příbuznej někoho, kdo je zavřenej v Azkabanu. Nikdo nechápe, proč až teď. A teta ani nechápe proč ho za to vyhodili... Podle ní prostě tak dlouho hledali důvod, až ho našli...

Teta se za tu dobu, co jsem byla v Bradavicích zřejmě naučila číst myšlenky. Začla řešit to, jak jsem se taky rozhodla pro černou magii a tvrdí, že bych si to měla pořádně rozmyslet. Je to sice moje věc, ale nemyslí si, že jsem se rozhodla správně... No, uvidim...

Další den jsem se zas musela vrátit do Kotle. Teta teď bydlí v našem domě v Oxfordu sama. Zbytek rodiny zůstal v Itálii... A co bude se mnou?! Jsem opravdu zvědavá, ale možná to vědět ani nechci... Každopádně, jsem ráda, že tetu mám...

Kapitola XXI - JAKO V TOM SNU A JEŠTĚ HŮŘ...

No jasně, asi tomu neuvěříš, ale realita je horší, než sen o hořícím Yorku v 17. století! Sice mi nejde o život, ale stejně...

Včerejšek začínal úplně normálně, jako každej druhej den... Ráno jsem se vydala do Příčný, cestou po krámcích jsem narazila na obchod Madame Malkinový, u kterýho stála tabule, že si můžem objednávat ještě před otevřenim... Tak jsem neváhala a na lístek načmárala seznam oblečení, který vážně potřebuju... Pak se tam objevil Artair a šli jsme si koupit knížky - na lektvary a dějiny... 

Nastal vážnej problém - kam jít? Vyrazili jsme do gelaterie, ani nevim, jak se jmenuje... Ale zmrzlinu jsme si nedali, to ne. Jenom jsem měla tu potřebu vyprávět Artairovi o tom snu - on v něm totiž nebyl... Jenže pak jsem asi usnula, nevim, nejsem si jistá... Když jsem se vzbudila, Artair mi vyprávěl, že se mu zdálo o tom, jak David vidí přes zdi... Prej prostě jenom vidí, neslyší... Jo, někdy dokonce ten pocit mám...

V Kotli seděli dva divný zakuklenci - musim uznat, že mi naháněli strach... Stačilo zaslechnout kousek jejich rozhovoru a...brrr...! Celou dobu jsem zaujatě čekala, co udělaj, ale dočkala jsem se "jen" rozbitýho svícnu... Lou mě pak odtáhla na pokoj, kde se mi nutně potřebovala vybrečet na rameni... Chápu jí, dneska jsem měla stejnou náladu a fňukala jsem jí hned dvakrát, ale k tomu dojdu...

Když jsem se vrátila zpátky, bylo už zřejmě tak nějak po akci - jenom jsem postřehla, že nám zakuklenci před očima zmizeli... Nejspíš se něco stalo, ale jde to úplně mimo mě...

Ovšem k večeru se děly zajímavější věci... Teda, ono to neni nic pěknýho, možná bych se se svym slovníkem měla trochu krotit, ale aspoň je to něco, o čem se dá psát...

David evidentně vyprovokoval Eama natolik, že to jinak než pořádnou rvačkou nešlo vyřešit... Připadá mi to sice směšný, ale David, ano David, dal Eamovi, ano Eamovi, pěstí do obličeje... Ten si to samozřejmě nenechal líbit a už ho táhnul z Kotle někam ven... Po jejich návratu jsem si všimla, že David dostal do *začmáráno* opravdu pořádně... Dokonce kašlal krev... Fuj! Nějaká holka se ho ujala, pomohla mu a pak ho přemístila k Mungovi... Byl to sice uklidňující pohled, vidět, jak David dopad, ale přeci jenom, bylo mi ho trochu i líto...

To jsem ovšem ještě netušila, co mě čekalo následující den. Sedla jsem si jak trubka k tomu největšímu stolu a když si ke mě přised nějakej kluk, hrozně jsem se divila... Asi jsem byla úplně mimo, protože po chvíli jsem se uvědomila, že je to Eam. Letaxem jsme se přemístili k Mungovi a tam mi řekl plán, kterej jsem ihned, ač bezúspěšně, začala plnit. 

Po návratu do Kotle (kam jsem se pro jistotu vrátila dlouho po něm) jsem se mu snažila vyhejbat. Při mý smůle se mi to nedařilo zas tak dlouho a těsně před tim, než mi zaklepal na rameno, jsem tam uviděla sedět Davida... To už byla druhá věc, co mě dneska zaskočila... Další komplikace všeho...

Avšak, podařilo se mi to vysvětlit a po chvíli jsem za Davidem zamířila. Odtáhla jsem ho do nějaký mudlovský hospody, protože jsem si myslela, že nás tam nikdo nenajde. Tahala jsem z něj všechno možný. Když jsme byli u toho co udělá, z ničeho nic se tam objevil James... No to nám tak ještě scházelo... Naštěstí téma hned otočil, takže nejspíš odešel jenom s myšlenkou o zakuklencích. David mi nakonec řek, že to asi nikomu řikat nebude... ASI?! 

Bála jsem se Eama, bála jsem se všeho, co se stane, bála jsem se dokonce Artaira, kterej mi řek, že tuhle roli navrh Eamovi on... Připadalo mi to jako...obrovská zrada... Musela jsem se svěřit Lou, ale ta to nejspíš pobrala ze špatnýho úhlu a rozhodla, že za Eamem zajdem a řeknem mu to. Věř mi, že to nebyl ten nejlepší nápad.

Po dlouhym dohadování s Lou a chvíli, kdy mě Eam nevnímal se do toho moje milovaná spolubydlící pustila sama. A šla na to pěkně zostra - "David to všem vykecal a Marry to řekla na ministerstvu"... Marry?! Začínala jsem mít strach. S Marry jsem hlavně ke konci roku vycházela hodně dobře... Teď mě však jenom svírala myšlenka, že jí Eam něco udělá... Ne, místo toho se tam začal rozčilovat, ať mu řeknem, kde má Wolf pokoj... Nevim jak Lou, ale já nemám absolutně žádný tušení, kde má pokoj, Tak tam Eam bušil do všech možnejch dveří, nejspíš s nadějí, že za některejma spí. Opět bezúspěšně.

Šel z něj strach. Začínala jsem bejt naštvaná. Na Davida, že vůbec existuje, na Lou, že nemohla držet jazyk za zubama, na Eama, vlastně ani nevim proč a i na Artaira, kterej se až moc podezřele držel u něj... Začla jsem se tam vztekat, ten pohled na něco, u čeho nejsem a nejspíš bych tam ráda byla, mě ničil... Dokonce jsem mrskla s hůlkou o stůl, takže doufám, že ještě bude fungovat tak, jak má. Když mi Artair řek, že to neni nic, co bych měla vědět (nebo jak přesně), naštvala jsem se dokonale...

Zbytek večera jsme s Lou strávily cestovánim Letaxem a litovánim všeho možnýho... Ale nelituju, že jsem tam, kde jsem... Rozhodně nelituju, že jsem se mezi takový lidi dostala... Jenže Marry...

Kapitola XX - NOČNÍ MŮRA, NEBO APRÍL V LÉTĚ?

Já se tak těšila do Příčný, ani nevim proč... Ráno jsem se vzbudila hodně brzo, ale...co to? Seděla jsem někde na lavičce... Za mnou obrovskej strom... Kolem mě hromada zmatenejch lidí... Začla jsem panikařit a hledat východ... Běhala jsem po tom prapodivnym městě, ale všechny brány byly zamčený a my uprostřed obrovskýho opevnění... Tak jsem to teda vzdala a začla přemejšlet, jestli mi hráblo, nebo spim...

Sedla jsem si na lavičku, ale z přemejšlení mě vytrhnul hlas nějakýho trubače. Že se maj všichni sejít u památnýho stromu... Hm... To bude ten strom, kde jsem se ráno probudila... Stál tam děda, kterej vypadal, jako by ho před chvílí propustili ze cvokárny a vyhlašoval něco o příjezdu krále Alerta III. do Yorku. Když zjistil, že jsme úplně mimo, divil se, jakto, že krále Alerta III. neznáme... Začal čmárat něco na tabuli, trvalo mu to hodně dlouho... A pak se nějak vytratil...

Po chvíli filozofování kde jsme, co se děje, spíme, nespíme, zbláznili jsme se a tak podobně, přijel ten král Alert III. Jsem si jistá, že vypadal úplně jak jeden profesor... Nesmysl, musel to bejt on... Nějakej rytíř nám oznámil, že jsme v 17. století a po chvíli byli zmatení všichni, včetně něj...

Opravdu jsem se tam nudila... Snažila jsem se najít nějakou známou tvář, někoho jinýho než Lou, nebo Julii Fox, která pro změnu nevnímala... Měla jsem to štěstí, že jsem narazila na Jamese. Tak jsme se dali do řeči, povídali si o všem možnym, že by rád něco prodal, tak kdybych chtěla, můžu se přijít podívat, co. A dozvěděla jsem se zajímavou věc - hrozně moc lidí je prej závislejch na kloboucích. Ona je to asi pravda... Ale kdyby mě loni nevzal do kloboučnictví, nekoupila bych si špatnej klobouk a nemusela bych ho teď nosit, že jo... *ušklíbající se smajlík* Jo a málem bych zapomněla k tomu nadpisu... James totiž prohodil, že kdyby nevěděl, že je léto, klidně by si myslel, že je Apríl... Pak začali turnaje a já si šla trochu zdřímnout...

Probudila jsem se zas u toho stromu... Nikde, nikdo... Zřejmě už byly ty turnaje... Pak se tam objevila jedna holka z Havraspáru, myslim, že se jmenuje Julie. Jelikož jsme nemohly nikoho najít, šly jsme do prapodivný hospody a daly si pití... Pak se tam objevila i Sally, řekla nám o těch turnajích a my se tam pak taky vydaly...

Teda, jestli tohle, měl bejt letní aprílovej vtípek, byl trochu moc tvrdej... Chvílema jsem sice byla myšlenkama úplně mimo, ale to, co jsem zaregistrovala mě dostalo... Ta holka, se kterou jsem tenkrát měla souboj (později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Hazel) tam sekala mečem hlava nehlava, vypadala dost naštvaně a když jsem se po chvilce vzpamatovala, všimla jsem si, že proti Eamovi... Měla tam ještě bráchu, myslim, že se jmenoval Adam... Nechci sem psát nějaký nesmysly, opravdu jsem nevnímala úplně všechno, ani nevim, jak to vlastně začlo... Ale... Pak Eam a Adam leželi v bezvědomí, Hazel zoufale křičela, ať neumírá, kolem nich bylo hrozně moc lidí... Ale nevypadali, že by jim uměli jakkoli pomoct... I když asi uměli, nakonec se totiž oba probrali...

Ještě jsem stihla vnímat Amaie, jak řiká, že ho chtěl zabít Drákula, všichni vytáhli hůlky, začli něco čarovat, já si jenom rozsvítila a tak nějak... usla. Když jsem se vzbudila, zase tam nikdo nebyl. Jenom z dálky jsem slyšela hlasy, tak jsem se tam vypravila... V tu chvíli, co jsem uviděla několik lidí v bezvědomí, včetně nějakýho chlapa, jsem se zděsila... Postupně jsem všechno pochopila - ten Adam, kterýmu šlo před chvílí o život je uvnitř hospody, ve který byli ty lidi. Teda jestli to vůbec byli lidi, že jo...

Vládla tam hrozná panika. Bylo vidět, že nikdo neví, co bychom vlastně měli správně udělat. Ale stejně jsme se snažili... Okrajově i já... Úkol zněl jasně - dostat Adama ven. Když se do tý hospody vloupali (ani si nejsem jistá, jestli šperhákem, nebo kouzly), nahlídla jsem... Ten chlap, co v hospodě seděl začal zapalovat stůl po stole... Byl to hroznej pohled! Zoufale jsme tam hasili, jeden ohýnek u vchodu se nám uhasit podařil... Lidi mizeli dovnitř a ven, protože ten kluk tam ještě někde byl... Nakonec ho teda nějak ven dostali...

Vypadalo to skoro jako konec všeho... Ale ne, objevil se tam nějakej posel, či co a oznamoval nám, co se stane... Všichni si z něj dělali srandu... Ovšem situace byla až moc vážná... Hašení ohně, zachraňování lidí a když bylo potřeba utýct, přemohla mě únava a nemohla jsem se ani hnout...

Chvíli jsem počkala a mohla jsem se přidat k ostatnim. Sháněli jsme koně, když je skoro všichni měli, utíkali jsme k bráně... Ještě jsme se stihli dohadovat o tom, jak utýct, ale najednou... Skončilo to...

Asi to byl opravdu jenom sen...

Kapitola XIX - ŽIVOTNÍ ROZHODNUTÍ

Furt dokola mi v hlavě běhá stejná myšlenka... Rozhodla jsem se dobře, nebo špatně? A k tomu hromada otázek... Jak na to všechno vůbec Lou přišla? Jo, mám v tom zmatek, chtělo by to ty myšlenky nějak seřadit...

Jednou večer na mě Lou vybafla s dost zajímavou otázkou... Co si myslim, bez ohledu na ni, o Eamovi... Celkem mě to překvapilo. Už dřív jsem se snažila udělat si na něj názor, ale tak úplně to nešlo - na člověka, kterýho znáte jenom od vidění a z vyprávění si prostě názor jen tak neuděláte...

A pak převrhla téma na černou magii... Počkat, jak jí mohlo napadnout něco takovýho? To nemůže bejt náhoda, něco na tom bude... Usmívala se u toho jak sluníčko a já měla pocit, že místama dost křečovitě, ale třeba ne... Tak jsem ji po pravdě odpověděla. 

Pokračovala tim, jestli bych třeba nechtěla seznámit... To už jsem se neudržela a zeptala se jí, jestli v tom spolku je. Prej je to trochu složitější a nechce mi to celý vysvětlit do teď. Já vim, že to z ní jednou musim vytáhnout, aspoň se o to pokusit!!!

Tu noc se mi moc dobře nespalo, bylo to hrozný... Furt jsem měla pocit, že na tom něco nehraje... Něco je zřejmě špatně... Ale co?

Následující večer přišel ten okamžik. Zrovna jsem si psala o vysvědčení, když za mnou Lou přišla, že mi domluvila schůzku s Eamem... A že chce, abych tam přišla hned... Jenže já vlastně ani pořádně nevěděla, co po něm chci, odsouhlasila jsem to nejspíš ze zvědavosti...

Po pořádnym promyšlení jsme vyrazili na chodbu, kde Eam stál... Lou se furt usmívala, vypadalo to fakt vtipně... Ale pak se tam nachomejtnul Artair a Lou ho se slovy, že se trochu projdou, odvedla ven... Panebože, co teď asi budu dělat já?! 

Nakonec jsme skončili v koupelně, nikdo tam nebyl. Vyklopila jsem mu tak nějak všechno, co se mi zdálo důležitý... Od toho, co po něm chci až do toho, kde pracujou moji rodiče... Ten den jsem na sobě taky měla červenej plášť, takže ho zajímalo, jestli jsem z Nebelvíru, nebo ne... Netvářil se moc nadšeně, když zjistil, že jo... 

Ani nevim jak, Lou tam na chvíli přišla, pak zas odešla a vrátila se s Artairem... To už jsem si připadala fakt divně, nevim proč... Celý mi to tak nějak...nesedí... I když vim, že má zájem o zvěromagii... Eam se ho ptal na podobný věci jako mě, ale naše odpovědi byly dost rozdílný... 

Když bylo potřeba rozhodnout se, on řek ne, já jo... Zajímavý... Možná by mě ještě zajímalo, jakou tu funkci tam měla plnit Lou... Vůbec se mi její postavení nelíbí. Skoro mi připadalo, že Eamovi dohazuje lidi... Pro ni to zřejmě neni problém, protože se dokáže skamarádit kde s kym, třeba i s prefektem z Havru... Prostě neuvěřitelný...

Jenom doufám, že na mě něco neplánujou... Ach jo, kdyby tohle věděla Marry... Počkat! Ani bych se nedivila, kdyby to už skutečně věděla! *mračící se smajlík* Protože se tam na chvíli objevil David a hned zase zmizel... Jenže tim nám to úplně zkazil... Vidět s Eamem zrovna nás tři... Vsadim se, že to ví nejen Marry, s kterou se teď David hodně baví, ale možná i půlka hradu. Znám Davida - viděl nás tam jenom stát, ale celý to přežene...

(To mě teda naštvalo, celý nám to zkazil...)