Kapitola LXIV - NOSTALGIE...

No... Je tady krásně. Moře, teplo, hromada jídla zdarma... Prostě nejlepší nebelvírskej výlet, kterej jsem kdy zažila. Teda ne že by jich bylo víc. Už je skoro ráno a vzhledem k tomu, že nemůžu spát, jsem se rozhodla zase po delší době něco málo napsat - vždyť už brzo začne škola a tyhle prázdniny se toho děje až podezřele moc...

Jak tak koukám, naposled jsem zmiňovala tu flašku s v podstatě neznámejma lidma... To už je celkem dávno. Od tý doby jsem Matta potkala už jenom jednou, naprostou náhodou. Uprostřed noci seděl v Kotli, tak jsem si k němu přisedla a po chvíli se tam objevila i Nicol. Je dost zajímavý, že s ní jsem se nikdy zas tolik nebavila, přitom mi připadá tak fajn... Teď už to nejspíš nenapravim, ani kdybych se hodně snažila.

Asi bych sem měla napsat i menší zážitek se zakuklencem... To je tak když sedíte u ohniště za Kotlem, jíte zvuky Džungle a Lesa (pokud si to správně pamatuju) a najednou Marry a James začnou řešit, že na ně někdo kouzlí... Nemůžu přece pořád bejt ten šťastlivec, kterýmu se tyhle věci vyhejbaj, ale už to tu bylo zas. Pak jsem si tý osoby všimla taky... No... Jestli jsem to pochytila dobře, po chvilce už měl James přes oči pásku a přede mnou a před Marry se objevil nezakuklenej zakuklenec. Člověk fakt nikdy neví... Po pravdě jsem se v bezpečí cejtila až po tom, co jsem potkala Matta v Kotli...

Taky jsem byla doma. Sice mi připadá, že už to tam nikdy nebude jako dřív, ale co bych asi řekla, kdyby třeba babiččin teď už vlastně dědův "hrad" vyhořel? Možná by to bylo mnohem hezčí, než během pár let ztratit půlku svejch příbuznejch - ať už jakkoliv. Mrtvá babička, polomrtvá mamka, nezvěstnej taťka a brácha, umírající prababička... To zní hodně pozitivně. Ještě že mám dědu, strejdu a hlavně tetu. A pak ty další, který jsem nikdy neviděla.

Nayer. Ta holka co si o sobě myslí, že může všechno, jak tvrdí Amai. Minule nám zpívala nějakym divnym jazykem (fajn, možná francouzsky nebo vážně netušim jak jinak) písničku, jednou za mnou dolezla na ryby a začla mě poučovat o zlodějích (napadlo mě, že je možná ta zlodějka ona, ale radši jsem byla zticha), pak mi taky tvrdila, že se v Americe jí na Vánoce kapr, pořád se do něčeho plete... No, ale to k čemu směřuju je, že se asi pokoušela Amaie zmlátit, nevim proč, nevim jak. Když utekla, jak taky jinak, chvilku jsem si s Amaiem povídala. Došlo na takový zajímavý témata... Já mu slíbila, že to nikomu řikat nebudu a taky se nechystám tenhle slib porušit. Ono je občas dobrý vyměnit společnost ke konverzaci, ale v tu chvíli nejspíš tak úplně nebylo.

Od tý doby jsem si připadala jak největší melancholik světa. Neměla jsem na nikoho náladu, dokonce ani na Marry, jenom na Jamese. Vyhejbala jsem se všemožný společnosti, většinu času jsem trávila vydělávánim peněz (nejen rybařenim, ale i prodávánim přísad do lektvarů, ač to moc nevynáší), prošla jsem několikrát Godrikův Důl, na tom hřišti jsem se zašila a hrála jsem na kytaru. Takovou nostalgii jsem nepoznala hodně dlouho. Úplně jsem si vzpomněla na moje první prázdniny po prvnim roce v Bradavicích. Tenkrát jsem se chtěla přidat k Eamovi. I když vlastně ne, já to dokonce udělala. A Marry jsem pak řekla, že to tak nebylo. Když jsem se s timhle jednou svěřila Mattovi, neuvěřitelně se mi ulevilo, ale najednou se ten strašnej pocit vrátil... 

Jednoho rána jsem se vzbudila s tou samou náladou. Jediná pozitivní věc byla, že už se James vrátil. Jenže potom mi dal nějakou básničku, ať prej si to přečtu... A já četla a četla, až jsem se dočetla k tomu, že jsem zapomněla na výročí. Kdybych si bejvala někdy koupila kalendář, nejspíš bych nezapomněla, že už spolu chodíme rok. Takhle trapně jsem si snad ještě nikdy nepřipadala. 

A tak jsem se konečně dokopala k poslednímu bodu zápisu - nebelvírskej výlet. Předevčírem byl sraz v Kotli a mimo Nebelvíráků se k nám taky přidaly Vin, Alice a Sus. Nakonec jsem ráda, že jely, je tu s nima sranda. No... Jeli jsme sem autobusem a cesta byla celkem zajímavá, asi půlku jsem prospala. Když jsme konečně vystoupili, chvilku jsme bloudili a nakonec jsme došli k hotelu. Rozdělili jsme se do chatek po dvojicích a nejsem s nikym jinym než s Jamesem. Následovala večeře, ke který jsem si dala špagety s parmazánem a džus. Ponaučení pro příště: Nikdy si v Británii nedávat jídlo, který jíte doma až moc často. Po večeři jsme ještě hráli hru "Nikdy jsem...". Byla u toho fakt sranda, takže jsme šli spát až někdy skoro ráno. 

Druhej den výletu byl ovšem mnohem zajímavější. Ráno jsme si mohli nabrat libovolnej počet jídla, takže jsem samozřejmě pobrala všechno, co se mi vešlo na talíř. Zbytek jídla jsem propašovala v brašně a pak už se konala dopolední zábava - vodní bitva. Já na zádech Alice proti Kris na zádech Jamese... Co by se dalo čekat jinýho, než že měl James druhý Vánoce z toho, čim do něj Alice vlastně vráží (no jo, když je menší...). Samozřejmě jsme vyhrály my. Odvetu už jsme sice nedali, ale aspoň se po obědě odehrávala jiná bitva, mnohem zajímavější. K obědu jsem si tentokrát dala kuře s bramborovou kaší a jakousi broskvovou colu. Sice to byl džus, ale my si objednali colu. 

Odpoledne jsme strávili bitvou, který se účastnili i Thorinson a Senter. Profesorka byla rozhodčí a tentokrát jsem bojovala s Jamesem proti Kris a Thorinsonovi. Byla mnohem větší sranda než ráno, ale na druhou stranu tohle utkání skončilo porážkou pro mě nás. Večeři jsme si tentokrát upekli na ohni a večer se skoro nic zajímavýho nedělo. Jenže pak se zjistilo, že na pláži prodávaj pivo - všem bez rozdílu! Kdybych si nepřipadala tak chudě, nejspíš bych si tam došla něco koupit hned, hlavně wafle nebo palačinky, ale nechala jsem to na ráno. 

Nakonec se společnost porozpadala a zůstali jsme s Jamesem u ohniště sami. Obloha plná hvězdiček, dohořívající oheň, básničky... Bylo to strašně pěkný. Ovšem pak jsem dostala nápad, že se půjdem projít na pláž. Vzali jsme to menší obklikou a když jsme tam došli, začala jsem Jamese tak trochu provokovat. Občas si připadám nezodpovědně, neznám meze kdy se srandou přestat. Všechno to skončilo tak, že jsem mu zdrhla do chatky a tam začalo něco dalšího. Probrala jsem se celkem pozdě - leželi jsme na posteli, oblečený jenom napůl. V tu chvíli mi došlo, že jsem možná ještě celkem malá a asi by nebylo moc vhodný to udělat. Takže tu teď sedim a přemejšlim nad tim, že už jsem to mohla mít za sebou. Ale... Ono to přijde jindy, jsem si tim jistá...