Kapitola XLIV - KONCEM TO NEKONČÍ...

Letní rána zalitá sluncem, nebo propršené dny i noci? Popravdě, ani nevim, jak tenhle měsíc vypadal, jelikož jsem většinu času strávila u zkoušek a zalezlá v posteli.

Sedět na koleji mě přestalo bavit úplně - nikdy tam nikdo neni. A tak se slečna Azzuro jednou vydá na procházku po hradě, prodere se tmou hustou tak, že by se dala krájet až do sklepení, avšak jen co narazí na civilizaci, je okamžitě rozpoznána i přesto, že má kapuci staženou do obličeje a téměř nevidí na cestu... Ehm, David mě zná fakt dobře. Beztak mě okamžitě vyhodili, tsss... Mezi takový lidi prostě nepatřim, no...

Stejně mi to na konci roku nedalo a musela jsem se trochu projít znova. Nejdřiv pro kouzelný dortíky - narazim téměř okamžitě na Matta... Naštěstí mě nechal jít... Pak do kuchyně - potkám Zlodějku kotlíků s nějakou holkou (mám ten dojem, že se jmenuje Alice)... Šla jsem i do Vody, ale šestej smysl mi našeptával, ať radši ani nechodim až dozadu... Pak jdu do Lotroskopu. Ještě nikdy jsem tam nikoho nepotkala. Ale jen vylezu ven, zase Vin... Moje cesta skončila v Mrzimoru... Údajná párty byla fakt zvláštní. Nikdo nic neřek, až na Rasistu se zastírákem. No, mám ten dojem, že Mrzimorákům se budu nějakou dobu vyhejbat a cizim kolejim asi úplně.

Marry nám poslala dopis. Byl pro Davida, Jenifer a mě, Jsem ráda, že si na mě taky vzpomněla. Bude to znít zvláštně, ale právě ona přináší do Nebelvíru optimismus a dobrou náladu. Flaška, přebarvování jistýho člověka... Asi ji budu muset zkusit navštívit, až přijedu do Londýna.

No, na Artaira jsem poslední dobou moc náladu neměla, asi kvůli Marry. Ale podporoval mě u zkoušky z Formulí, jsem za to ráda. Když už jsem u zkoušek... Nějakym zázrakem mám zatim samý Véčka. A hádej co jsme dělali místo lektvarů? Skupinka lidí, ze všech možnejch kolejí, pozorující mraky, co vypadaj jako Alert. No nezní to skvěle? A závěrečná hostina byla super, až na to, že vyhrál Zmijozel (jsem zvědavá, jestli Julie Fox skočí z astronomický věže). Dokonce jsem sklidila pochvalu šatů od Matta. *zazubí se*

No jasně, to jsem sem ještě nepsala. Matt mě asi dva měsíce zpátky pozval na vyvolávání. Sice se nakonec neuskutečnilo, ale naotravovala jsem ho s tim hodně - to bych nebyla já. Taky mi slíbil, že si půjdem zalítat. Bohužel, ani tohle se neuskutečnilo... A teď odejde a nebudu se ani mít s kym bavit...

Přemejšlim, jestli to sem psát nebo ne. Děsně mě štve, že už jsem se s Jamesem hodně dlouho nebavila, je skvělej kámoš... Otázkou je, proč ho ani moc nevídám. A třešničkou na dortu se staly názory ostatních...

Uzavírám další kapitolu, další školní rok, další část života... Budu pevně doufat, že příští rok přijdou normální prváci a léto bude veselejší, než loni...

Kapitola XLIII - KE KONCI...

Jeden den si člověk řekne, že vzít do ruky brk, vytáhnout kalamář a začít psát do blbýho deníku je obtížný, protože má tak blbou náladu, až se mu nechce dělat ani tohle... Pak jsou dny, kdy člověk má sto chutí vypsat se ze všeho, nejlíp hned. A poslední varianta nastala dneska. Kombinace všech možnej pocitů, touha chňapnout pero, ale zase ho hned položit i když by sem nejradši něco napsal... 

Pondělí nebylo nic moc. Zkouška z Přeměňování za Vé (ještě, že tam byla náhradní otázka) mi sice zvedla náladu, ale to bylo asi tak všechno pozitivní. Šla jsem na oběd, vykašlala jsem se na Dějiny, jelikož ty eseje se mi den před tim psát nechtěly, a chystala jsem se strávit poklidnou hodinu ve společnosti Marry a Davida. Marry vyprávěla o tom, jak jednou měli na suplování Dějin Alerta, když vtom se školou rozlehlo hlášení, ať se Marry dostaví do vstupní síně... Úplně mě v tu chvíli zamrazilo... 

Marry, jednu z mála lidí, který považuju za opravdový přátele, odvezli pryč. Došlo na slova Matta, měl k tomu nějakej zajímavej, pravdivej citát. Bylo hrozně divný chodit po hradě, poslouchat komentáře ostatních, jak je Marry blázen a ještě horší bylo vidět Davida, jak se odčleňuje od společnosti... Nabídla jsem mu pomoc, protože on mi taky vždycky pomůže, když potřebuju, ale moc se k tomu neměl. A úplně nejhorší byl pocit, že jsem byla zrovna já, kdo to celý musel říct Jenifer. Ne, neumim uklidňovat lidi, takže jsem ji bezohledně nechala sedět u famfrpálovýho hřiště... Ach jo, to jsem fakt neměla dělat...

*na chvíli deník zavře, bouchne se s nim do hlavy a zas ho otevře*

Na jednu stranu to vyjde podobně. Marry jsem už předtim několik měsíců nevídala. Ovšem teď si jsem vědoma toho, že nebude šance potkat ji na chodbě, u jídla a že je prostě pryč... Je mi jedno, jak se k tomu postavěj ostatní - až se vrátí, budu se k ní chovat stejně jako dřív, podle mě neni blázen. Některý lidi prostě nevěděj o čem mluvěj.

Vlastně ještě v neděli jsem se ptala Davida, co si on myslí o mně a Jamesovi. To co mi řek, mě málem položilo. Prej mu připadáme jak sourozenci... A podařilo se mi Kris vymluvit ten plán. Ovšem pozor! Máme novej - záživnější, lepší, dokonalejší... Ještě ho vymyslet...

Poprvý v životě jsem někoho ošetřovala. Sama od sebe bych si na něco takovýho netroufla, ale když mi Matt řek, ať mu obvážu pořezanou ruku, nějak jsem to udělala.

A konečně velká, neuvěřitelná, originální, nejpozitivnější a nejlepší událost za několik měsíců na závěr. Potkala jsem Artaira jindy než v pondělí. Ze začátku to vypadalo na obyčejný odpoledne, akorát s někym, koho jsem chtěla vidět opravdu dlouho. Zašli jsme k jezeru, povídali jsme si o blbostech, o zkouškách a zas o blbostech... Například o mojí vestě. Hodně lidí má podobnou. Dokud se rozebíral jenom Cavallero, dala se plácat blbost za blbostí, ale když jsem začla s dalšíma lidma, došlo mi, že by Artair určitě nechtěl slyšet, kdo všechno takovou má...

Taky jsme řešili lektvary. On nebyl letos ani na jedněch, takže nedokáže pochopit, že Alert neni zas tak hroznej. Náhodou, oblíbila jsem si ho víc než profesorku Mang... Nerada někoho podceňuju, ale bojim se, že když si nezkusil žádnej uvařit, nemusel by tu zkoušku zvládnout. Doufám, že se trochu vzpamatuje a zejtra něco splácá...

Vzpomínám si na pondělí. Po tom požáru v Mrzimoru jsem o něj měla hroznej strach, takže jsem se neudržela a musela jsem ho obejmout... Ale dnešek byl oproti nějakýmu objetí úplně jinej. Nejsem zrovna největší mistr ve vyjadřování citů a radši to sem ani psát nebudu, protože bych se musela propadnout hanbou. Ale navozovat téma umim fakt skvěle *zazubí se*. Takový vyznání lásky jsem si ještě nikdy nevyslechla. Připadala jsem si trochu blbě po mym začátku, ale celkem rychle mě to přešlo.

Já to věděla celou dobu. Celou dobu jsem věděla, že lžu nejen svýmu okolí, ale hlavně sobě! Když se mě někdo zeptal, jestli spolu chodíme, automaticky jsem řekla, že jsme jenom kamarádi. Ehm... Kamarádi se líbaj od kdy? Ale na druhou stranu... Od kdy spolu chodíme? To je fakt na nic, nevim co budu lidem řikat příště...

Teď už bych ale fakt měla jít spát, zejtra je zkouška z Dějin a mám ten dojem, že to nebude tak úplně jednoduchý...

Kapitola XLII - AŽ DONEKONEČNA...

Ještě, že existuje lektvar na duševní posílení. Ještě, že jsem schopná ho uvařit. Ještě, že jsem na něj měla přísady. Ještě, že mi James půjčil učebnici ze třeťáku. Ještě, že Marry napadlo nějakej lektvar použít. A ještě, že se snad nikomu nic nestalo...

No, prostě... Konečně mě jednou David dokope k tomu, abych napsala tu esej na dějiny, ale díky jeho šestýmu smyslu to stejně nedopíšu... Navrh, že půjde do kuchyně pro něco k jídlu a když se nevracel skoro půl hodiny, začínalo nám bejt divný, kde je. Nakonec přines nejen jídlo, ale i zprávu, že v Mrzimoru hořelo. To na mě bylo moc. Evidentně nikdo další s lidma z Mrzimoru nekamarádí. A nebo jsem to trochu přeháněla? Je mi z toho blbě až do teď. Artaira jsem od pondělí neviděla, takže si nemůžu bejt jistá, jestli se mu třeba něco nestalo.

Nechápu, jak je to možný, ale ať se mě snažil kdokoliv ujistit, že jsou všichni v pořádku, nebrala jsem je vážně. Ovšem když to řek Matt, docela jsem se uklidnila. Zatim jsem se ještě nesetkala se situací, kdy by neměl pravdu. Takže doufám, že ji měl i tentokrát...

V podstatě dělám každej den furt to samý. Ráno jdu na snídani, pak se stavim zalejt ve skleníku kytky (nejen sobě, ale i Artairovi) a nakonec tak jako tak skončim ve spolce. Už mě takovej způsob trávení času začíná trochu hodně nudit, ale nakonec se mi povedlo potkat nějaký lidi.

Třeba Jamese jsem nutně potřebovala sehnat už hodně dlouho. Ku podivu se mi to povedlo. Řekla jsem mu to tak jak to je, že je to součástí plánu a on se netvářil zrovna dvakrát nadšeně. Ostatně se mu nedivim. Taky to byl on, kdo mi půjčil svoji učebnici na lektvary a jsem mu za to opravdu vděčná. 

Opět jsem si hodně povídala s Mattem. Stává se mi často skoro furt, že nepotkávám nikoho jinýho ani u snídaně, ani u oběda, ani u večeře a dokonce ani ve spolce, než jeho. Ostatně, neni divu, jelikož (jak on sám poznamenal) spolka je vždycky plná - podle mě přeplněná až k prasknutí. Skoro se bojim, co budu dělat přístí rok, až budu bezvýznamně sedět na koleji a žádnej Matthew Black, kterej by taky neměl co na práci, se tam neobjeví. Je škoda, že už letos končí.

Ale to neni důvod, proč to sem píšu. Myslim, že mu můžu říct hodně věcí. Věřim, že to nebude nikde vykládat. Vyprávěla jsem mu o všem možnym - od Artaira až po Eama... Potřebovala jsem někomu říct pravdu. Někomu mimo Artaira a Lou. Sice to okolí zakopalo pod koberec, ale i po tři čtvrtě roce mě nepřestalo tížit to, že jsem lhala Marry...

Tady to ale nekončí. Matt buď umí číst myšlenky, má šestej smysl, špehoval pod zastírákem ve spolce a nebo prostě ostatní viděj všechno jinak, trochu přibarveně. Má dojem, že to, co je mezi mnou a Jamesem neni jen kamarádství, aspoň z jeho strany. Nikdy nepochopim, jak na to přišel. Nebyl ani u tý flašky, kdy James řikal, že si rozumíme, ani u tý druhý, kdy řikal *začmáráno*... Co si o tom mám myslet? Jestli to tak vidí víc lidí Matt neni první, kdo to tak vidí - a pak se divim, že jsem byla na seznamu obviněných...

No, ještě dopsat eseje. procvičit kouzla a v pondělí na zkoušku z Přeměňování...

Kapitola XLI - POSLEDNÍ SUŠENKY SVĚTA!!!

Nemám žádnej důkaz, ale za to mám jednoho svědka, že jsem poslední sušenky na světě ukradla a ty, který uvidíte od soboty ráno do budoucna jsou z nový generace!

Pátek byl opravdu netradiční den - potkala jsem Marry. Furt na koleji štítkuju košíky větama typu: "Bez Marry je tady nuda" a Mára mi je úspěšně maže... Pche... Ale to teď neni důležitý. Strávily jsme totiž dopoledne lítánim na košťatech okolo školy a musim říct, že jsem si to opravdu užila. Člověk na chvíli na všechno zapomene, obzvlášť když se ztratí...

Pak se mnou Marry šla na kolej a dokonce i na oběd, kde mi něco málo vyprávěla a musim říct, že i když mi slíbila, že se o to znova nepokusí, mám o ní strach. Dost mě překvapilo, že se na koleji ukázala i v neděli. Myslim, že jí David musel dlouho překecávat, aby tam šla...

No a k těm sušenkám.... Páteční večer vypadal, že bude stejně nudnej jako každej jinej - možná ještě nudnější, jelikož jsem potom ve spolce zůstala úplně sama... Už jsem si začínala myslet, že budu muset vytáhnout novej sešit a začít psát ty příšerný eseje na Dějiny, ale v tu chvíli se objevil Matt. Vymyslel opravdovou zábavu - házel po mně balóny s vodou a hnojůvky (na kterejch jsme se ale předem nedomluvili). Musim říct, že jsem se bavila opravdu dobře.

A ty sušenky jsem mu vlastně jenom tak nabídla, ale protože jsem to udělala už druhej den za sebou, obvinil mě z toho, že jsem všechny ukradla... Mám takovej dojem, že se nemýlil, jelikož v sobotu celej den žádný sušenky nebyly... Ach jo, asi se na mě Tinto opravdu zlobí... A pozor! V neděli jsem sesbírala asi 30 plechů sušenek číslo dvě, takže se na nás všichni ve spolce dívali dost divně...

Kristene mě zatáhla do toho pátrání a už nejsem mezi obviněnejma, což je super!!! Máme naprosto dokonalej plán, kterej znaj sice David, Marry, Jen a ještě s nim potřebujem obeznámit Jamese, ale pro jistotu to sem psát nebudu... Co kdybych ten deník někde ztratila a přečetli by si to nesprávný lidi? Musim ale uznat, že i bez toho malýho oživení by si početli dost slušně *vezme za nějaký stránky jako by je chtěla vytrhnout* *zase je pustí* Byla by škoda něco vytrhnout...

Ještě sem musim napsat, že se ukázala pravda o Lou... Ona normálně nesnáší Nebelvír... A opravdu hodně lidí zase nesnáší ji - to mě třeba od Amaie opravdu hodně překvapilo. Sice neřek, že ji doslova nesnáší, ale moc v oblibě ji nemá určitě... A dokonce se se mnou začal bavit - asi sem začnu psát stížnosti na ostatní častějc, ono to pomáhá. *zazubí se* No, prostě... Lou by klidně nechala některý lidi umřít, hlavně aby s nima neměla nic společnýho, aspoň to tak vypadá... David si včera rozbil hlavu o stůl a ona nebyla schopná ani sehnat profesora... Ještě, že Marry přivedla Alerta a David vyváz "jen" s otřesem mozku a obvazem. To, že si nás nepamatuje je podle profesora normální...

Pondělí se neslo v duchu další odpadlý OPČM. Jestli tu vůbec profesor bude v době zkoušek, jsem zvědavá, z čeho vlastně budou... U Formulí to asi nebude tak zlý, tam tý teorie máme celkem dost... A stal se takovej typickej pondělní zázrak - potkala jsem Artaira. On normálně tvrdí, že za tejden je "brzy"! Tak jasně, jak na co - třeba na esej z Dějin to je extra krátká doba, ale vidět se jednou za tejden je takový... Nevim, no... Každopádně jsem ho viděla moc ráda. Měla jsem hroznou chuť skočit mu kolem krku, ale ovládla jsem se (jako vždycky)... Akorát mě štve, že celou tu volnou hodinu strávil trénovánim kouzel. Když už se vidíme jednou tejdně... Nechápu, proč musíme mít všechny hodiny v pondělí - kdyby to bylo nějak rovnoměrně rozvržený (aspoň trošku), možná bychom se viděli častějc... Jsem celkem zvědavá na prázdniny. A nebo radši ani ne? Těžko říct...

Kapitola XL - MATT JE VŠUDE

Sníh už dávno roztál a mám nepříjemnej pocit, že už přišlo jaro. Nepříjemnej hned z několika důvodů. Hlavní asi je, že už se nemám na co těšit. Vánoce už byly a teď nás čekaj jenom zkoušky a pak dlóuhý prázdniny... Ne, že bych prázdniny neměla ráda, ale jsem si jistá, že tyhle nebudou zrovna nejhezčí. No, to je teď jedno, od března do prázdnin času dost...

Nejdřiv asi zmínim historicky první docela záživnou hodinu Bylinkářství, na který jsme sázeli. Nejsem si jistá, jak často bych tu kytku měla zalejvat, takže jenom doufám, že dvě zalití za čtyři dny nijak neuškodily. Taky jsme se konečně naučili nový (aspoň pro mě) kouzlo z OPČM. Když Phyre řek, že to nejspíš většina zvládne z fleku, celkem jsem si věřila. Po dlouhym bezúspěšnym trénování jsem musela poprosit Matta, aby mi pomoh a nakonec jsem se to nějak naučila.

Kristene si hraje na detektiva. Asi by mě to ani moc nezajímalo, kdyby mě neuvedla mezi podezřelý do svýho speciálního sešitu... Prej jsem jednou o Jamesovi prohlásila, že je celkem pohlednej - což je pravda - ale kvůli tomu mě hned nemusí obviňovat z toho, že bych mu chtěla překazit vztah s tou El... Ne, na to bych fakt neměla, ani kdybych chtěla... Člověk už nemůže hodnotit vzhled ostatních, ani s nima trávit čas, aby se nebál, že ho nějaká Kris bude pozdějc nesmyslně obviňovat...

V Nebelvíru je po večerech hrozná nuda. S Jen (se kterou jsem se začla trochu i bavit a divim se, že jsme spolu dřív neprohodily pomalu ani "ahoj") jsme se shodly na tom, že se naše skvělá kolej skládá z pěti lidí - ty ostatní buď choděj brzo spát, nebo lítaj po hradě až do rána...

Ještě, že David umí vymyslet hodně blbostí, jak se zabavit. Několik večerů jsme prochodili po hradě a bylo to fakt super. Ukázal mi jednu tajnou chodbu, která vede snad přes půl školy a musela jsem si jí ještě dvakrát projít ve dne, abych se pokochala. Taky mi vyprávěl celej příběh o Lou... Po vyslechnutí určitý části mi ho začalo bejt líto mnohem víc, než kdy dřív. Jo a aby toho nebylo málo, dali jsme si souboj. Opravdu, slečna Azzuro si s někym dala souboj! A celkem rychle prohrála, jak jinak...

To by mohlo bejt všechno ostatní a teď už k nadpisu. Je to fakt výstižný, Matt je opravdu snad všude!!! Trochu popořadě... Prostě na mě dopadla ta typická nebelvírská nuda, takže jsem se rozhodla strávit úterý rybařenim. Myslela jsem si, že k jezeru před školu nikdo nechodí, ale tak trochu jsem se zmýlila. Byla jsem tam už dlouho, když se najednou Matt objevil. Nejdřiv mě to trochu překvapilo, ale on je fajn a povídám si s nim ráda, takže mi to nijak zvlášť nevadilo. Ve středu jsem pro změnu chtěla natrénovat vodu v jedný místnosti v 6. patře a kdo se tam neobjevil? Matt. A ještě se mi ho včera povedlo potkat u snídaně. Snad na nikoho jinýho nenarážim tak často... A nebo si toho jenom nevšímám? Těžko říct...

Každopádně - za ty tři dny jsme si popovídali opravdu hodně. Povedlo se mi zasypat ho hromadou otázek, zjistit, že anglicky neumim úplně perfektně (no jo, Německo mi docvaklo až po tom, co se zmínil o válkách *plácne se do čela*) a dozvěděla jsem se, že jsem podobná nějaký Alie (nejspíš vyjadřovánim se). A taky jsem mu řikala takový věci, za který si zpětně připadám dost blbě, takže se mi to sem ani nechce psát...

Teď bych si přála, abych některý lidi vídala častějc - třeba Marry, Artaira, Julii (a možná i další)... Taky jsem dlouho neviděla třeba Shyama - snad se mu nic nestalo (naposled nevypadal moc šťastně)... A pak přemejšlim, co jsem některym lidem, jako třeba Amaiovi udělala... To že se nebavim s Lou? Ne, to je asi blbost, už dřív se ke mně choval takhle divně... Jako by za to mohla smrt Eama... Asi jo. Fajn a teď už končim, za chvíli bude ráno...