Kapitola LXXVII - KOUPELNY

Od posledního zápisu se toho moc nezměnilo. Prakticky každej večer (teda až na jeden) hlídkuju na chodbách a včera se mi konečně povedlo pár lidí chytit - Jen, nějakou Veronice a s ní ještě jednu holku, která mi ale zdrhla. No jo, budu se muset naučit zdokonalit potřebný kouzla, a pak už mi nějaký druhačky vážně neutečou.

Když už jsme u toho, asi dvakrát jsem se snažila někoho odchytit za doprovodu Annie. Jedinej problém je, že když se vydaj dvě spoluzakladatelky LPOSu po chodbách Bradavic, musí si jich všimnout a dát si na ně pozor skoro každej. Takhle jsme jednou dokonce odchytly nějakýho zakuklence, kterej s náma ale vůbec nekomunikoval a radši se nechal odtáhnout Filchem. No hrozný. Nebo jsme potkaly holku, co nám klidně řekla, že nás dvou se vážně bojí a Filchovi tvrdila, že je profesorka...

Co se tak ještě dělo zajímavýho... Jo, letos už zase funguje klub lektvarů. Jsem tam tak nějak nejstarší, ještě s Adamem Barrem, a tak nás Alert vybral jako skladníky přísad. Na jednu stranu jsem ráda, tohle byl vždycky můj sen, mít přístup k těm všem přísadám a trochu se v oblasti lektvarů nějak pozitivně zviditelnit. Jenže na tu druhou si řikám, že jsem si toho možná nabrala až moc. Musim tam docházet párkrát tejdně, přede mnou jsou ještě pořád skoro všechny zkoušky, čeká mě vyřešit pár problémů na koleji, dlužim Davidovi trest... Ale snad to nějak zvládnu.

Dokonce už jsme se začali učit. Letos máme na přeměny Fowler, tu profesorku, co furt nosí nějaký růžovo-fialovo-růžový oblečení. Nicol tvrdila, že je přísná. A abych to tak zhodnotila, mám na ni úplně stejnej názor. Po první hodině. Nejdřiv nám nadiktovala nějaký pravidla, během představování se jí Marry ptala na věk, potom jsme se normálně učili a ona po nás chce povinně sešity! No hrozný, je mi ještě míň sympatická než Cavallero, což už je vážně co říct. Na obraně jsem nebyla, zkoušku z lektvarů furt nemám, protože jsem kabinet toho profesora nenašla (je fakt super narazit na řečnící Vin v nějaký učebně...), dneska bych si měla jít dodělat zkoušku z přeměn a obrany ke Carrington... Ta letos asi učí i ty lektvary, ale už by mi bylo fakt blbý, dodělávat si u ní tři zkoušky, dvě jsou až až...

Dál se musim zmínit o Maxovi. Chtěl po mně nějakou pomoc s lektvarem, tak jsem se teda překonala a jeden ten lektvar mu uvařila, a pak dala nějaký rady. Ne že by mi tak moc vadilo, vařit kvůli někomu lektvar, ale prostě jsem měla ten den úplně jiný plány, no. A teď to špatný... Takhle jsem se procházela po škole pod zastírákem, až jsem do něj vrazila. Prej mě celý odpoledne sháněl. A kvůli čemu? Amai mu dal pásku, pak ho hodil o zeď... Kdo ví, co je na tom pravdy. Nijak jsem to řešit nemohla, Senter ani Thorinson nejsou k zastižení a Amai se tvářil strašně otráveně, když jsem se ho na to zeptala. Ale tohle nenechám jen tak, přestává se mi to líbit. Že by šikana slabších, mladších, jednonohých spolužáků ze stejný koleje? To nám tak ještě chybělo. Už takhle jsem se Wenn (snad to byla Wenn) zaručila, že se pokusim s tim kolektivem v Nebelvíru něco udělat. 

Dneska mě čekaj formule i numerologie, snad máme Thorinsona i Senter. Musim s nima vyřešit víc věcí, třeba ještě zamčený záchody - o co, že to udělal David, protože kouzla přes tu bariéru normálně projdou. A když už jsme u toho, vlastně se chci zeptat i na ten Davidův trest, chyběj mi k tomu nějaký věci. No a samozřejmě si potřebuju dodělat zkoušku z numerologie.

Tak jo, to už by bylo asi tak vš Počkat, ještě jsem se nezmínila o Jamesovi. Hm... kde jenom začít? Spolíhám na to, že mi s řešenim těch problémů pomůže, trochu jsme to probírali. Moc mu to nezazlívám, ale zatim všechno (dobře, až na tu prohlídku hradu a částečně problém s Davidem) řešim sama. A to si ještě dovolil dokopat mě na astronomii, kde se podle jeho slov učí furt dokola to samý, a tak tam on samozřejmě nešel. Super, Aquarin byl nadšenej ze studentů o počtu... jedna holka z Nebelvíru. Měla jsem jediný štěstí, že se něco dělo, a proto měl profesor strašnou potřebu jít se tam kouknout a tu hodinu (spolu s mojí zkouškou) odložit na příští tejden. Ale abych se vrátila k Jamesovi... Byla jsem mu ukázat prefektskou koupelnu, ze který byl podle všeho nadšenej až moc, takže ji musel okamžitě vyzkoušet. Blbost, museli jsme ji vyzkoušet oba. Mytí zad se tak trochu zvrtlo a... dál si to umíš představit, Deníku. Co asi tak můžou dva prefekti (možná nejen) opačnýho pohlaví dělat v prefektský koupelně a náramně si to užívat?

Něco mi řiká, že je na čase skončit, stejně musim vstávat. A víš co? Dnešní den si zase užiju otravovánim prváků, můžou se jenom těšit.

Kapitola LXXVI - NEPOSLUŠNÍ NEBELVÍRÁCI

Jestli dneska usnu, bude to zázrak. A jestli se ráno vykopu z postele, bude to ještě větší zázrak. Člověk by si řek, že tenhle rok se stane jenom dalšim nudnym rokem v Bradavicích. Třeba taky jo. Každopádně, mám za sebou teprve prvních pár dní, a už se toho stalo opravdu hodně. Kde jsem vlastně skončila?

Jo, provázení prvaček po škole. Ráno po mně překvapivě chtěly odvíst na snídani, potom jsem je odvedla zase zpátky na kolej, že počkáme určitou dobu, pokud nepřijdou profesoři a pak je tu provedu. Minuty plynuly, už se ten jistej čas pomalu blížil, a James ani Shyam nikde. Naštěstí se objevil Thorinson, po kterym ještě několik lidí něco chtělo. A světe, div se, mezitim bylo moje několikaměsíční přání vyslyšeno - James najednou stál ve dveřích, za chvíli už seděl u stolu, a dokonce mi přistála pusa na tváři. Kdyby tam nebyl Thorinson (ty prvačky by mi asi nevadily), nezůstalo by to u polibku na tvář. James za tu dobu, co jsme se neviděli, tak trochu... vyrost? Vyspěl? Já nevim, jak je to vhodný slovo. Ale chová se furt stejně. Takže abych to tak shrnula - provádět s nim prváky po hradě, bylo prostě něco, o čem jsem si mohla ještě v noci nechat jenom zdát.

O několik minut pozdějc jsme už procházeli chodby hradu a strávili jsme tim dohromady celý odpoledne. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že nebejt tam ten můj skvělej kluk, sama bych ty prváky nezvládla. Skoro celou dobu mluvil on (taky jsem mu to na začátku nabídla), připadalo mi, že ani po zdolání několika pater nepřestává používat různejch vtipů a ironie (kabinet Blackburnů byl jenom začátek) a tak jsme došli až na pozemky. Cestou jsme vlastně ještě stihli potkat Annie, projít tajnou chodbou, ztratit jednu prvačku, dojít do kuchyně a zavzpomínat si na zážitky před kabinetem Filche. Samozřejmě tam ještě pořád nějakej nepořádek z hnojůvky byl - kdo ví, jestli se jedná o ten asi tři roky starej. Abych se vrátila k zastávce na pozemcích - tady si James neodpustil největší proslov, jakej jsem od něj kdy slyšela. Ne Deníku, tentokrát v tom žádná ironie neni. Zapovězenej les, úrazy v něm a Nebelvír, to bohužel prostě patří dohromady. Snad se žádná z těch nicnetušících prvaček po večerce nevydá právě na to místo, kde jeden Nebelvírčan přišel o život, jiný utrpěli újmu na zdraví a ty další je zachraňovali...

Na kolej jsme se vrátili až kolem večerky. Konečně to pro ten den skončilo, všechny ty povinnosti... Omyl. Ve chvíli, kdy mi James podával kytku, jsem si myslela, že už nás nechaj všichni bejt, vždyť jsme se takovou dobu neviděli... Na koleji zase dělal problémy David. Hned první den jsem byla rozhodnutá dát mu ten trest, ale asi těžko to můžu udělat, když přede mnou jenom utíká. Ještě tak zbaběle - pod zastírákem. Takže to dopadlo tak, že se James pokoušel Davidovi domluvit. Nepovedlo se mu to, to je na tom to nejsmutnější.

Další den jsem na to všechno zase zůstala sama. Před obědem jsme měli lektvary s novym profesorem - to už je pátej za tu dobu, co v Bradavicích studuju.  Přijde mi takovej zvláštní, ale hodnej, v neděli si k němu půjdu dodělat zkoušku. Během oběda se konala schůze studentský rady (což znamená prefektů a primusů). Profesorka Senter nám dala klíče, ukázala místnost, kde se můžeme sházet a řekla heslo od prefektský koupelny. Na tu jsem se taky co nejdřiv po obědě byla podívat. Je to tam úplně jiný než loni. Samej zlatej kohoutek, na každym jinej kámen, ručníky, křesílka, všude mramorová podlaha... A hlavně tam moc lidí nesmí, takže bych tam mohla trávit docela dost času.

Teď ještě jedno věčný téma - David. Znova jsem se ho pokusila zastavit, znova se mi to nepovedlo, a tak jsem se vydala za Senter. K mojí smůle tam nebyla, takže jsem se rozhodla odejít na kolej a moc to neřešit. Jenže tam byl Thorinson. Co bych mohla udělat jinýho, než si stěžovat? Taky nevim. Potom jsem šla hlídat vchod na kolej a mezitim přišla Alice. No že neuhádneš, koho vedla? Jasně, Davida. Nejspíš byl za ní na ošetřovně. Ale i tak, prostě ho dovedla na kolej, aby šel spát. Zanedlouho se tam objevila i Hazel. Poslechly jsme si Aliciny rady ohledně toho, jak někoho chytit. David pořád chodil ven pod zastírákem, až přišel i Thorinson, sed si před obraz a čekal, dokud se David neobjevil, doslova. Choval se dost drze, takže jsem se divila, že se Thorinson rozhod jenom poslat Buclatou dámu na párty do třetího patra. Ani nevim jak to dořešili, šla jsem radši spát.

Ráno mě však čekalo další příjemný překvapení, tak jako ty předešlý dny. Buclatá dáma si tu pařbu trochu protáhla. Nevadilo mi to, dokud jsem na to nepřišla. Postupně bylo totiž před obrazem víc a víc studentů a zřejmě čekali, že to vyřešim - mám přece ten odznak a je tak všechno na mně. Senter nikde, Thorinson nikde, tak jsem zaklepala na první kabinet od koleje (dobře, Moonstonea teď nepočítám) a nějaká profesorka Thorinsona zavolala. Nakonec jsme se Buclatý dámy dočkali, ale nebyla jsem z toho celýho moc nadšená.

Po obědě jsem se rozhodla jít na drakologii, tajná chodba byla zablokovaná. Samozřejmě mě to naštvalo. Jako by na mě ty problémy číhaly na každym rohu. Večer jsem si proto musela zlepšit náladu procházkou po hradě. Prolezla jsem několik tajných místností, prošla ty nejzašitější kouty hradu, a až v klubu lektvarů mě čekalo moc milý překvapení - David s Maxem vařící lektvar. Poslala jsem je na kolej, i když mám pocit, že to stejně nebrali moc vážně. Maxe jsem tam dokonce chtěla odvíst, ale cestou se začal míchat mezi mě a Jamese, tak jsem ho tak nějak nechala zmizet. Prošla jsem ještě hrad, nikdo nikde nebyl (mimo tý zajímavý primusky, která má za mazlíčka nějaký podivný oranžový stvoření).

Tim to pro mě ještě neskončilo. Původně příjemnej večer na koleji se změnil v moji nejhorší noční můru. Nikdy jsem se těhlech hádek moc výrazně neúčastnila, jenže teď to bylo jiný. Údajně tam po sobě všichni kouzlili, David si prej začal, překřikovali se, každej musel říct svůj nejchytřejší názor... Až už mě to všechno přestalo bavit. Takhle jsem si za celý ty čtyři roky ještě nezanadávala. Holkám jsem se snažila vnutit ještě nějaký kecy, ale ignorovaly mě. No co už, pokusim se nějak rozumě domluvit Davidovi. Chvíli jsem ho poslouchala, až přišla Marry. Byla to víc jak hodina po večerce a ona si přijde s výmluvou, že nějaký Emily bylo špatně?! A to jí to mám jako věřit?! Dovršila to oslovovánim "Bručounku" a tim, jak mě odtáhla na chodbu. Asi se mě snažila uklidnit, ale nepovedlo se jí to. Neměla jsem v plánu se jí zpovídat, ona by to stejně nemohla pochopit. Taky jsem loni nechápala, když se James choval tak, jak se choval. Teď už to chápu.

Jestli se podobný věci budou dít každej den, moje psychika to asi dlouho nevydrží. No, psala jsem to dlouho, za chvíli budu muset vstát. Snad to nebude jenom další den plnej řešení nějakejch problémů...

Kapitola LXXV - SLEČNA PREFEKTKA...

Tak jsem zase tady, v Bradavicích. Uprostřed noci Takhle nad ránem nemám na práci nic lepšího, než sledovat spící Kris. Jinak je ten pokoj prázdnej - kam zmizela Eleanor nebo Marionova sestra zůstává záhadou. Vlastně jsem ráda, že tu teď nejsou. Vyměnili nám dveře, a tak budu muset v týhle místnosti strávit celej rok, pěknej to ale začátek. Můžu asi jenom doufat, že se s nikym ze spolubydlících nepohádám. Za malej okamžik nejspíš budu muset vstát, ale nejdřiv se ještě pokusim shrnout ve stručnosti zbytek prázdnin a začátek roku...

Prakticky celej srpen jsem strávila na rybách, v pár posledních dnech jsem si vystála několik front na Příčný, a jinak se nic nedělo. I když vlastně... Jednoho krásnýho rána se stalo něco, v co už jsem mohla opravdu jenom doufat - přišel mi dopis. Od koho? Od Jamese! Popsal mi, proč musel odjet, omluvil se a nezapomněl dodat, že se uvidíme v Bradavicích.

Včera ráno jsem si dobalila poslední věci, natáhla na sebe uniformu (bez pláště a kravaty) a pomalu jsem vyrazila na nástupiště 9 a 3/4. Už popátý. V Kotli jsem zahlídla jenom Marry, ale neměla jsem náladu s ní jet, ani nevim proč. Prošla jsem celej vlak, našla si volný kupé až někde vzadu a pomalu se začala smiřovat s tim, že tahle cesta bude nejnudnější ze všech, který jsem si v tomhle vlaku už stihla zažít. Nemýlila jsem se, nudná byla, ale ne tak úplně nezajímavá.

Za chvíli přilítla sova a nesla mi dopis. Dopis z Bradavic, to jsem poznala hned. Vevnitř byl nějakej papír, nějakej sešit a - připadalo mi to vážně nemožný - prefektskej odznak. Nejdřiv jsem si pročetla zbytek obsahu obálky a pak jsem si ten odznak nasadila a vydala se úplně dopředu vlaku. Tam moc lidí nebylo, jenom nějaký dva profesoři (jednoho mi pak Vin představovala, když jsem s nima jela v kočáře) a jeden prefekt. Jo a vlastně průvodčí, od kterýho jsme dostali noviny zadarmo. Chvilku jsem si tam poseděla, jenže jsem si připadala mezi profesorama dost divně, ač mi nevěnovali žádnou pozornost. Nakonec jsem teda prošla asi půlku vlaku, cestou jsem se pokusila vyřešit několik problémů, pochlubila jsem se, a ještě se stihla vrátit pro ty noviny, než vlak zastavil v Prasinkách.

Nebudu zmiňovat, co všechno se dělo mezi zastávkou v Prasinkách a večeří, stejně je to každej rok stejný. Jedinej problém bylo to, že jsem nikde neviděla ani Jamese, ani Shyama. Všechno mělo bejt na mě. Samozřejmě jsem si moc dobře uvědomovala, jak těžkej úkol před sebou mám. Měla jsem se postarat o prváky bez pomoci nebo rady někoho zkušenějšího. Odvíst je na kolej a dostat je přes obraz mi nepřišlo zas tak moc těžký - dokud se neobjevili Senter s Thorinsonem. Hlouček prváků prvaček s neschopnou prefektkou v čele... super, fakt super. Naštěstí nikdo nekomentoval mě, ale ty ostatní, aspoň tak. Po rozdělení pokojů, rozdání kufrů a nějakym úvodnim proslovu profesorky Senter mě čekala ještě jedna věc - nabarvit prvačkám pláště a klobouky. Zajímavý, do včerejška jsem neměla tušení, jak se barvěj, a najednou jsem to uměla. Vzpomněla jsem si, že když mi Matt kdysi barvil klobouk, nějak na něj poklepával tim odznakem... A vida! Ono to fakt šlo takhle jednoduše.

Už moh bejt konec. Ale nebyl. Chvíli jsme ve spolce kecali s Jen a Amaiem, potom se objevil David s prvačkou (Ziva se myslim jmenovala), prej byli venku. Na to hned reagoval Amai a hodil Davidovi pásku. V tu chvíli jsem jich měla akorát tak dost. Ne, prostě nenechám lidi dělat věci, který se mi nelíběj, když už si konečně můžu říct, jak chci, aby to bylo. Uznávám, každej občas porušujeme školní řád, ale nikoho vědomě nenechám chodit po večerce ven, nikdo přede mnou nebude nikomu házet pásky. A už vůbec mi nikdo nebude odmlouvat, natož David. Může to brát klidně i jako pomstu za loňskej rok, ale už má u mě trest. Asi se stal zázrak - hned první den jsem pochopila, co to prefektství odnáší.

Dneska mě čeká další náročnej den - prohlídka hradu. Snad se objeví buď James nebo Shyam, protože si neumim představit, jak povedu skupinku prvaček po celym hradě. Jenom doufám, že tim nestrávim celej den.

Kapitola LXXIV - JAKO BRITSKÝ POČASÍ

Slunečný rána plný skrytýho optimismu sem tam vystřídá typický britský počasí. Ráno za ránem, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem... A najednou je tu srpen. Deníku, věř mi nebo ne, ještě pořád jsem si nekoupila kalendář. Momentálně to ničemu nevadí, ale... má to to "ale". Postupně se k tomu dostanu. Dokonce nejen k tomu - plánuju skončit první letošní vlnou prváků. Je zajímavý, jak to letí, letos už mě čeká NKÚ, pokud teda ještě nepropadnu. 

Jsem jako to červencový počasí - žiju každej prázdninovej den stejně. Ráno vstanu, zaleju kytky, vzpomenu si u toho na pochcípaný kytky, který James "pěstoval" na hradě, najim se a vyrazim rybařit. Tam rybařim celej den, pak jdu zase zpátky do Kotle a rovnou spát. Proč? Protože rybaření je nudný a únavný. Občas se ale stane, že někoho potkám. Skoro každej den vídám Marry, Maxe, Jen, občas Kris, ale s nikym z nich se nebavim - teda většinou. 

Naposled jsem tady psala, jak jsem potkala Matta. Je opravdu veliký překvapení, že se od tý doby neukázal. No, už jsem se s tim smířila, asi ho zase uvidim až za rok. A nebo třeba nikdy? Kdyby i všechno, co mi kdy řek, mizelo s nim, bylo by to možná lepší. I když asi ne úplně všechno, ale některý věci určitě. Ty by se ovšem nemusely znova objevovat, jelikož dokážou pořádně bodnout. Kam tim směřuju, Deníku? Přesně k tomu, jak mi Matt řek, že bych se měla rozejít s Jamesem. Přijde mi to jako celá věčnost, co mi něco takovýho navrhnul, ale ty myšlenky se zdaj několik hodin čerstvý.

Pár dní jsem ještě na Jamese čekala, věřila jsem, nebo spíš doufala, že se objeví. Jenže marně. Potom už mě to přestalo bavit - popadla jsem všechny věci a vyrazila na místo, na kterym jsem nebyla už minimálně tři roky - do Oxfordu. Cesta vlakem byla poměrně dlouhá, nebavilo mě to tam a vlastně mi na vlaku nepřišlo nic zajímavýho. Na mudlovskym vlaku. Kdyby to byla aspoň taková ta parní lokomotiva, jako jezdily dřív, ale on to byl obyčejnej vlak. Je mi líto, že jsem ten čas nemohla využít na zapsání zápisu. Musim se učit, protože mě v září čeká dodělávání zkoušek a na konci roku možná i ty NKÚ.

Na obloze se pomalu objevovaly první červánky a já jsem měla náš starej dům několik set metrů před sebou. Stačilo vyštrachat ty správný klíče, zasunout je do zámku, po otočení nechat cvaknout kliku a už jsem se mohla začít topit v prachu, kterej pokrejval podlahu v celym domě. Nic se tu nezměnilo. Dokonce ani to šílený skřípání parket, na který už jsem si za tu dobu odvykla. Pomalu jsem vyšla po schodech, prošla jsem všechny pokoje v patře a v mámině pracovně jsem narazila na několik sešitů jejích vlastních poznámek. Jestli někdy budu lektvaroložka, mohly by se hodit. Naštěstí jsou napsaný čitelně, ale k mojí smůle celý italsky. Spisovná italština, to nikdy nebyl můj obor, že? Dál mě zaujalo, jak má vybavenou laboratoř. Teda, jak je ta laboratoř vybavená a chátrá tady. Byla jsem rozhodnutá, že se tetě zmiňovat o týhle návštěvě nebudu. Jenom se jí tak mimochodem zeptám, jestli by mě nenaučila líp italsky a samozřejmě na tu laboratoř.

Ráno jsem vyrazila do Florencie, kde jsem pak strávila několik dní. Po vyřčení obou přání jsem si nejdřiv vyslechla, jak je nebezpečný toulat se v patnácti jen tak po Británii. Ale potom se stalo něco, co jsem nečekala. Teta prohlásila, že si můžu s máminou pracovnou udělat co chci, a klidně můžeme některý vzácný věci odvízt do Florencie nebo do Londýna. A potom se objevil děda s plnou náručí knížek, který mi prej pomůžou s tou italštinou. Začetla jsem se do nich a po několika stránkách jsem zjistila, že jsou to pohádky o dracích, co mi kdysi čet. Ale tohle mi nestačilo. Několik večerů jsem se toulala po nejtajnějších zákoutích toho obrovskýho domu a postupně jsem objevila hromadu mnohem zajímavějších knížek. Jedinej problém byl v jazyku, jakym byly napsaný - mnohdy to nebyla ani italština, ale dokonce latina. Jenže nemůžu za nikym z rodiny přijít s knihou nadepsanou "Necromantiae" a říct si o překlad. Ne, ne, ne, to prostě nejde. Navíc ta knížka byla hodně pečlivě schovaná. Já vůbec nevim, co to se mnou je. Už zase mě láká dozvědět se něco o tý černý magii. Tuhle knížku jsem si musela vzít s sebou do Londýna, budu ji luštit po večerech (ano, přesně tak, objevila jsem totiž v jedný knihovně i něco jako slovník). Třeba se ještě dozvim, jak se dá někoho uřknout a najdu si Lou a... jako ta milá osoba ji uřknu, jo.

Doma už se nic dalšího nedělo. Táta s bráchou pořád nezvěstný, máma pořád v kómatu, babička s prababičkou pořád mrtvý (jak nečekaný) a teta se strejdou a dědou pořád živý, naštěstí. Prej se mám ještě do konce prázdnin stavit a pojedeme na výlet do Drážďan, abych poznala strejdovy rodiče. 

V Kotli se nic významnýho nedělo, až do včerejška. Včera bylo totiž 30. července. Občas si zalistuju do zápisů dva roky zpátky a pročítám si ten jeden konkrétní, ve kterym je napsanej datum 30. července 1999 snad skrz naskrz. Letos jsem... ehm... zase zapomněla. Ale víš co, Deníku? Ono je to stejně jedno, když se James takovou dobu neukázal, neozval... Co když se mu něco stalo? Třeba mu teď vyčítám něco, na co ani nemám nárok. Třeba... Ne, to ne, to určitě ne. Bude v pořádku, to něco mezi náma bude happyend a všem, co pochybujou, vytřu zrak, až je pozvu na svatbu. Kéž by to bylo tak jednoduchý. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle udělám, ale musim částečně souhlasit s Mattem - donekonečna to odkládat nemůžu. Takže dávám Jamesovi poslední šanci... Ha, ani tohle neni tak jednoduchý, jak to vypadá. Mám totiž takovej hezkej nehezkej pocit, že hromadě kluků vůbec nejsem lhostejná. Jenže oni nejsou jako James, to je ten problém. S nikym si nepovídám tak strašně ráda, nikdo mě nedokáže tak pobavit, nikdo z nich na mě neni tak hodnej. Nikdo. 

Z depky mě zachránila až Jen, jinak bych asi ani v tuhle chvíli neudržela nejen rovnováhu, ale ani pero v ruce. Udělala si z toho všeho tak trochu srandu, dá-li se to tak říct. Dokázala nečekaně obrátit situaci a za chvíli už jsme hrály docela dobrou dokonalou scénku! Hledali jsme Annie, která by Jen zachránila před zlym nebelvírskym prefektem. Když jsme se dozvěděly, že Annie někam odešla, svalila se Jen v Kotli na zem a obě jsme chytly neskutečnej záchvat smíchu. Připomnělo mi to starý dobrý časy, kdysi dávno... Dobře, možná nebelvírskej výlet by se tomu moh vyrovnat. Ale jenom možná. No a potom se ještě z Jen stala osoba kupující nezletilejm whisky. Honili se s Amaiem po celym Kotli, přišlo mi to tak vtipný, až jsem z toho rozlila ležák na zem a nakonec Jen spadla. No jo, s blbnutim by se to nemělo přehánět. 

Tady skončim. Sice jsem se na začátku zmiňovala o prvácích, ale to už by stejně tenhle zápis nijak neovlivnilo. Zase někdy napíšu, snad ve veselejší náladě.