Kapitola LXXI - PROSTĚ KLUCI

Nejdřiv to vypadalo na celkem poklidný období, jenže pak se toho (k mojí smůle) událo opravdu hodně... A navíc, z nějakýho, pro mě nepochopitelnýho, důvodu, se to všechno motá okolo kluků.

Začnu jak jinak než Jamesem... Od Valentýnu jsem ho neviděla. Možná by se to dalo přežít, ale lidi se na něj furt ptaj. Kdybych aspoň věděla, co jim mám odpovídat. Pevně věřim, že nebudu muset nikomu odpovídat nic. Protože upřímně, chybí mi, teď bych ho vážně potřebovala; nejen kvůli objetí, polibku a... a. Snad mi poděkuje za zalejvání těch zvadlejch kytek.

No... Jak to jenom napsat... Prostě už žiju tim dojmem, že mě doopravdy balí Danny. Když mi tenkrát James něco takovýho řikal, měla jsem z toho spíš srandu. Jenomže najednou kam jdu, tam se objeví právě Danny... No neni to zvláštní? Nabídla jsem mu pomoc s kouzlama, ale snad si nedělá velký naděje s něčim jinym...

I tak jsem však proseděla většinu času ve spolce. Jako bych snad věřila, že... Ne, kdysi poslední záchrana před unuděnim se k smrti se nedostaví. A kdo ví, třeba už Matta neuvidim nikdy. Nikdy jsme nebyli zas tak velký kamarádi (překvapivě), ovšem když s někym člověk prokecá tolik času, zarybaří si s nim po večerce, trochu si zablbne s hnojůvkama, ukradne pro něj do jeho (prozatim imaginárního) muzea sušenky, a dokonce mu dá vlastní krev, nemůže na toho dotyčnýho zapomenout jen tak. 

Před pár dny se konalo další kolo lektvarologický soutěže. Proti Havraspárcům nastoupila nějaká dvojice z jiný školy. Holka a kluk, ve fialovejch uniformách, na první pohled neuvěřitelně sympatický. Akorát během toho vaření si svojí pověst asi trochu zkazili... Samozřejmě vyhráli naši, jenže tady vyprávění ještě nekončí. Krátce před večerkou pro mě a Marry přišel Max, že prej máme jít s nim. U vchodu do koleje stál ten "Fialovej kluk", údajně nás celej den hledal... Jako jo, všimla jsem si, jak na nás při tý soutěži koukal, ale opravdu bych nečekala pozvání na párty. Doved nás do vstupky a řek, ať zůstaneme stát na schodech. Cestou se k nám tak nějak přidali další lidi z koleje a všem se to přestávalo líbit... No co, vyhrát už stejně nemůžem a prohrajeme tak jako tak. A pak se stala věc, kterou nikdo z nás nečekal. Objevila se přísná primuska Alice a zavedla nás do prefektskejch koupelen... Jo, nedělám si srandu. Tam nás nechala a "párty" začala. Ve skutečnosti se nás ty dva fialový jenom ptali na to, jaký to u nás ve škole je, vlastně žádná zábava. Aspoň to mělo nějaký pozitiva - vim, kde jsou prefektský koupelny, byla jsem v nich, tak trochu mi stouplo sebevědomí a Max tam čornul láhev whisky. Na druhou stranu, kdyby ji tam nevzal, možná bychom ji ani nepotřebovali...

Beznohej Max měl totiž tu potřebu vylíčit svůj příběh zrovna mě. Ráda lidem naslouchám a vlastně mi vůbec nevadilo, že mi popisoval takový detaily. Dokud se nedostal k vraždění. Větu ve který se objevilo podřezávání hrdla si vybavuju furt dokola. Jsem člověk s hodně silnou povahou, ale tohle na mě bylo opravdu moc. Pak jsem ještě Maxovi pomáhala s úklidem a lehnout si... No na jeden den se toho stalo až až.

Už bych se z toho všeho chtěla vysvobodit. Nikdo nedokáže snášet psychickej nátlak věčně - jenom záleží na tom, jak dlouho mu kdo odolává...

Kapitola LXX - TEN PŘERŮŽOVĚLEJ SVÁTEK

Kde jsou ty časy, co jsem si dovolila vyjít uprostřed noci na střechu a pozorovat hvězdy? Nevim, možná mám strach, možná mám jenom respekt z prefektů, možná si s nima nechci zpřetrhat přátelský vztahy... Každopádně, tahle věc mi neuvěřitelně chybí. V hvězdách si dokážu představit minulost, budoucnost, zapojit fantazii... Jo, našla jsem si lepší zábavu. Sice nechodim po večerce z koleje, ale i tak porušuju školní řád. Důležitá je nenápadnost, samozřejmě...

Během mýho novýho druhu zábavy jsem se stihla pořádně vymáchat v nějaký nádrži a následně, díky krutýmu lednovýmu mrazu, onemocnět. Teď už aspoň budu vědět, že bych to se zvědavostí neměla přehánět. A taky si dám na ty konkrétní dveře pozor - nechci přece zase někam spadnout, a nedej bože se třeba utopit. Na druhou stranu jsem objevila naprosto dokonalý místo. Dá se tu odpočívat, trénovat kouzla, psát eseje, je tu pěknej výhled z oken, nemusim z koleje chodit tak daleko... Má to ovšem dvě nevýhody - blízko je učebna *zaškrtáno* a nejspíš ta místnost ještě někam pokračuje. Budu si muset dát pozor na to, aby mě cestou nikdo neviděl.

Poslední dobou se na koleji moc nezdržuju - jenom když mám potřebu jít spát, nebo si pokecat s Marry a s Jamesem. Nemyslim si, že nemám náladu na ostatní lidi, či dokonce že by se se mnou nikdo bavit nechtěl, ale prostě se sama cejtim tak nějak líp. 

S Jamesem se to urovnalo. Neumim si moc dobře představit, co všechno mu Marry řekla a asi to ani vědět nechci. Stačilo mi slyšet to, co jsem od Jamese slyšela a hned jsem si to uvědomila - byla velká chyba řešit to s ní. Na jednu stranu mi pomohla, ale na tu druhou... příště radši proti kloboukům se jmelim zakročim ráznějc a hlavně sama. Do takovejch věcí by se neměla plíst třetí osoba. 

Po roce byl zase ten přerůžovělej den. Ano, mluvim o Valentýnu. Ne že bych proti němu měla něco konkrétního... Jenom si tak řikám, že když má člověk někoho rád, nemusí mu to dávat najevo jenom jednou za rok, ještě ke všemu na tak přerůžovělej svátek. Aspoň jsem neležela na ošetřovně s tuberkulózou. Byl to skoro dokonalej den, akorát se nemusely zrovna vyhlašovat výsledky lektvarologický soutěže. Ani jsem nečekala, že bych ji mohla vyhrát, jenže mě porazil nějakej druhák nebo prvák! Kdybych v ruce nedržela tu nejúžasnější valentýnku, jakou jsem mohla dostat, nejspíš bych roztřískala několik talířů přímo před zraky Senter. V tu chvíli jsem měla takovej divnej pocit... Možná mám až moc sebevědomí, ale až do tý chvíle jsem si myslela, že jsem v lektvarech přesně taková, jak moji práci vždycky popisoval profesor Moonstone. No, to je jedno, náladu jsem si tim tak úplně zkazit nenechala. James mi chce koupit zlatej kotlík, abych prej vařila kvalitnější lektvary. Jestli si můžou prváci/druháci dovolit kotlík ze zlata, tak fakt nechápu, proč jsem si ho už dávno nekoupila. Beztak to podle mě neni o kotlíku a ani nechci, aby mi někdo kupoval zbytečnosti... Radši už s tim skončim, nebo se zase vrátim do tý strašný nálady. 

Co se tak ještě dělo... Už vim. Dokud jsem to na vlastní oči neviděla, nemohla jsem tomu uvěřit. Ten otravnej Max Holden dopad fakt špatně. On totiž... On je totiž bez nohy. A to mi vždycky doma řikali, jak jsou Bradavice bezpečný. Vážně netušim, jak se to Maxovi mohlo stát. Nejspíš zase lez po večerce tam, kam lízt neměl. Snad si konečně svoje chování uvědomil... Jenom je mi líto, že to bylo až po tom, co mu to přineslo doživotní následky. 

Asi to ukončim a zase se vrátim ke trénování kouzel a ke zpracovávání numerologický mřížky Proctter - tu už si nikdy do žádnýho úkolu nevyberu. Až konečně bude trochu teplejc, pokusim se uskutečnit svůj plán, snad to vyjde a případně bude stát za to.

Kapitola LXIX - A TOHLE MAJ BEJT VÁNOCE...

Už se dávno setmělo, ale vzhledem k tomu, že večerka byla ještě téměř v nedohlednu, vydala jsem se na menší procházku po hradě - co se dá taky u nás na koleji dělat. Překvapení mě však čekalo už kousek od vchodu na kolej, občas se prostě vyplatí chodit pomalu. Stála tam Annie a jakožto prefektka mi hned udělila trest za nedodržování školní uniformy (sice mi chyběla asi jenom kravata... ale prefekti se maj poslouchat). A v tu chvíli začalo největší večerní dobrodružství tohohle školního roku. Teda až po večerech jinýho druhu, samozřejmě. Musela jsem spoluzakladatelce nejmenované organizace ukázat místnost, kterou jsem před časem našla a teoreticky by se mohla hodit právě pro Ligu. Jedinej problém byl, že jsem nevěděla co je uvnitř a její odemknutí se pro nás stalo nesplnitelnym cílem. 

Následně jsme se vydaly na obchůzku hradu. Teď bych lhala, kdybych tvrdila, že mi Annie neukázala nic novýho. Sice to nebyly zrovna tajný místnosti, ale připadaly mi opravdu zajímavý. Růžová učebna profesorky Fowler s úžasnym vzkazem na tabuli? Proč se tu trochu nepobavit... Ale druhá "místnost" byla mnohem zajímavější. Už jsem tam minimálně jednou byla, akorát několik dveří mi nešlo otevřít. Stejně jsme s Annie nemusely chodit moc daleko, náš cíl - na první pohled obyčejnej panák - se nacházel hned v první místnost. 

Jenže co s nim? Nápad mojí spolupachatelky, že ho dopravíme k Jamesovi na pokoj, jsem hned zavrhla. Řekla jsem mu, jak to bylo a už na to se netvářil zrovna dvakrát nadšeně. Prostě a "jednoduše", dopravily jsme pana Panáka až ke mně na pokoj. Cestou se objevilo opravdu hodně překážek. Nejdřiv byla kolej skoro plná (na nebelvírský poměry), pak tam zůstal jenom Max a když jsem si myslela, že tam nikdo nebude, a vyslovila jsem heslo, najednou z obrazu vylez Max. Divim se, jak mohla Annie projít ta záminka, pod kterou jde k nám na kolej. Možná se ani Max neptal... Každopádně, po ukončení týhle akce jsem si uvědomila, jaká je pro mě Annie kamarádka.

A dál? Dál byly Vánoce. Na dárkách jsem se letos moc nevyřádila, málem všichni dostali ty kradený hadry. Jak o tom tak přemejšlim, měla jsem jim je dát. Protože lidí, který mi dali dárek, bylo opravdu málo. Pokud to shrnu, tyhle Vánoce pro mě byly v Bradavicích asi nejhorší. V prváku to prostě bylo něco novýho, nepoznanýho; ve druháku mi Matt vyprávěl ten příběh o origami a začli jsme se spolu víc bavit; loni to byly Vánoce nad Vánoce, všechno tak, jak si představuju dokonalý Vánoce - splácanina o Alertovi byla tim nejmenšim... A letos? 

Marry jela z hradu pryč. Věděla jsem to už dlouho, že pojede za Cari, ale stejně mi to nakonec přišlo takový nečekaný. Spoluzakladatelku na koleji bohužel nemám. No a James... To je kapitola sama o sobě. Poslední dobou se moc nevídáme a když se konečně objevil, vzal si na sebe ten svůj "úžasnej" vánoční klobouk s jmelim. Jak jsem jenom na tuhle příšernou věc mohla zapomenout? A vůbec, jak jsem ho kdy mohla podporovat v tom, aby si ten klobouk koupil?! Minulost je minulost. Přítomnost v tu chvíli byla horší. Co já vim kolik holek nakonec nalákal, ono je to totiž jedno. Je jedno, jestli byla jenom jedna a nebo rovnou celej hrad. Asi jsem dost žárlivá, jenže mně jde o ten princip. To líbám tak špatně? Mrzí mě to a mrzí mě i to, že on to asi nedokáže pochopit. Stisknutí ruky možná stačí jako uklidnění, ale jako důkaz něčeho už ne. 

Každej řeší v danou chvíli neřešitelný problémy po svym. Někdo si ubližuje násilim, někdo rovnou páchá sebevraždu, někdo pije alkohol, někdo možná kouří, někdo smutek přemění ve vztek a vylejvá si ho kouzlama a někdo vezme koš plnej sladkostí a cpe se čokoládou. Radši bych brala sušenky, jenže... tenhle příběh už tu jednou byl. Jsou to sušenky nový generace. Podle jednoho z mnoha filozofů je něco novýho vždycky lepší... Otázkou zůstává, zda je tomu tak i u novýho roku...

Kapitola LXVIII - BRADAVICE PROTKANÉ LEDEM

Žhavý zážitky parnýho léta zmizely daleko za obzorem. A nejen to - ba dokonce už i všechno listí ze stromů opadalo. Pomalu přišla zima. Krutá, chladná, mrazivá, bílá... skoro jako v pohádce. Ne, jako v hororu. Ale kdo tvrdí, že pohádky musej vždycky dobře dopadnout? Je to jako v hororový pohádce. Venku se k zemi snáší bílej sníh. Tak tiše, že kdybych se jenom píchla jehlou do prstu, kapka krve, která by spolehlivě na okamžik opravdu malou část sněhu zabarvila do červena, by snad musela bejt slyšet. Přes sedm pater. Jenže najednou začne foukat. Tak moc silně, že je chlad cejtit i přes zavřený okno, přes několik vrstev oblečení a deku. Jako by něco chybělo...

Některý věci tak strašně bolej. Tolik přátel už odešlo, zmizelo... a vždycky se najde člověk, kterej mi to musí připomínat. A pak se objevila Wennys. Tady je důkaz toho, že přátelé můžou zase přijít - noví přátelé. Světlo bliklo, ne však na konci tunelu. Každej takovej okamžik znamená pokus o vysvobození se z melancholie a celkově pesimistický nálady. Jenže zase zhaslo. Nová naděje se začala pomalu ztrácet. Možná ještě rychlejc, než se vůbec objevila. Jak to tenkrát ten Matt řek? Jak jenom byla ta věta o upínání se na přátele? No, to je jedno. Prostě a jednoduše měl pravdu. Neměla bych se na nikoho moc upínat.

Promiň mi, Deníku, že těmhle stránkám tak strašně lžu. Proto bude možná lepší nerozvádět to, co mě tak strašně trápí. Bude lepší nechat si to ve svojí mysli, protože by to rozhodně nedopadlo dobře. Jo, neuvěřitelně to tady okecávám, ale víš co? Každý další písmenko znamená další úlevu... Jednou to přijít muselo, člověk se donekonečna v depkách topit nemůže...

Po dalšim nevydařenym dni mě prostě nenapadlo nic lepšího než jít, pohrabat se v kufru a vytáhnout tu hnědou tekutinu. Jasně že bych radši vzala tu ohnivku, jenže ona je tak strašně drahá... A pak už to do sebe jenom lejt po flakonkách. Ta hořká chuť je tak uklidňující... Postupně se všechny problémy začínaly vzdalovat, pomalu začínám mít výpadky, mohla jsem si na chvilku užít ten nekonečnej pocit svobody... Kdyby tu ovšem nebyl David Wolf. Za chvilku už jsem stála na nohou, moje hůlka se nejspíš válela někde na podlaze a vybavuju si maximálně tak pevnej stisk něčí ruky... Davidovy ruky. Jak už jsem zmínila, další události se mi vybavujou jenom matně. Určitě jsem se mu snažila vykroutit - vždyť co mě má co někam táhnout! Netušim, co jsem všechno mohla pod vlivem alkoholu vyvádět, ale za chvilku mi přistála rána do břicha... Mít u sebe tu hůlku, nejspíš je na místě mrtvej. Ne, holky se nemlátěj, sakra! Možná kdyby byl v ohrožení života, ale já mám prd sílu i při vědomí, natož v takový situaci. Proč to dělá? Proč?! Proč se mi motá do života, když o jeho pomoc absolutně nestojim?! Nejspíš jenom díky Wenn jsem se dokodrcala do postele, snad si to nevybavuju špatně.

Ne, tohle Davidovi nesmí projít. A ano, budu zlá. Ne že bych hned šla za prefektem, já si půjdu stěžovat Jamesovi, to má pro mě mnohem větší váhu. A o tom, co mezi náma je, nebude nikdo pochybovat a předhazovat mi to. Lidi by možná pochopili, kdyby si přečetli tyhle stránky, kde se furt dokola objevuje jenom: "James, James, James, James... James..." Kdyby si to ten milionkrát jmenovanej James přál, klidně bych vzala flakonek ohnivý whisky a roztřískla ho Alertovi o hlavu. To je samý kdyby... Neumim si představit, co by o mně asi řek, pokud by mě viděl v takovym stavu. Jo, v tom je ten vtip... já bych se v jeho přítomnosti nejspíš neopila... Vlastně jo.

Pomsta je sladká. Celej den jsem Davida sháněla, abych se mu za jeho počínání mohla odvděčit. Když mi vracel hůlku, jenom ji hodil na stůl a spokojeně si odkráčel někam pryč... Tim mě vytočil snad ještě víc. A večer jsem se konečně dočkala. Stačilo se zvednout, udělat pár kroků, pořádně se napřáhnout a... už letěla facka. Nedlouho po ní druhá. Ta úleva byla neuvěřitelná. Ještě to sledovalo několik lidí... A upřímně, fakt mě mrzí, že to neviděl James...