Kapitola LXVII - HALLOWEEN

*jedna stránka je vytržená a podél vnitřní strany hřbetu knihy zůstaly kousky otrhaného papíru*

Jak jenom začít, aby tahle stránka neskončila naprosto stejně jako ta předchozí? Vytržená, roztrhaná, spálená... Já to prostě musela udělat. Přece se nejde do nekonečna topit v depresích.

Neúspěchy vynechám a začnu úspěchama. Famfrpál... Váhala jsem, jestli na ten konkurz vůbec chodit a znova se pokoušet o místo odrážečky (protože na tu druhou vážně nemám a ani nikdy mít nebudu). Ale stálo to za to. Místo jsem si obhájila (taky tam nikdo nepřišel...), byla jsem svědkem ztracený zlatonky (už druhý), po dvou letech jsem konečně dostala vlastní famfrpálovou výstroj, Marry se stala zástupkyní kapitána a hlavně, už nemůžu říct, že jsem se nikdy nelíbala na koštěti!

Annie! Strašně se mi líbí, na čem je naše kamarádství založený. Stačil jeden jedinej dopis, jedna chvilka, jeden večer prosezenej ve společnosti jí, Jamese a Sus a hned je na světě organizace oficiálně o dvou lidech. Nedávno jsme společně došly až do nejnebezpečnějšího místa na hradě - v chodbě před kabinetem Mang a zároveň nedaleko kabinetu Alerta. Pokud nás tam někdo pozoroval v zastíráku, moh si myslet, že se ocit u Munga na psychiatrickym oddělení. Teda, vlastně ani nemusel stát pod zastírákem, připadala jsem si tak i já. Jedinej problém je, že musíme profesorku Mang odchytnout ještě před Vánocema, aby náš oblíbenej profesor lektvarů a obrany nebyl bez dárku. Pro jistotu sem nebudu psát, co mu dáme, protože kdyby tenhle deník někdo našel, udělal by si o LPOSu opravdu zvláštní názor. Vzkaz pro případnýho objevitele: Ne, Liga pro ochranu sov se sovama opravdu moc společnýho nemá... Jestli tohle najde James, třeba ho konečně dokopu k tomu, aby se přidal.

Halloween... Vzbudila jsem se celkem pozdě. Naštěstí byl James ještě na pokoji, jinak fakt nevim, co bych dělala. Celá kolej se vydala na hrůzostrašnou stezku (kde jsem se mimochodem pozdějc stala hrdinkou v odstraňování pavučin), takže jsme tam zůstali sami. Po podivný snídani jsme i my prošli přes vnitřnosti, pavouky, nesmyslný hádanky a vaření lektvaru (kterej musel uvařit až James - kam úroveň lidí co tam už byli spěje?) až k truhle plný odměn. A potom byl ples. Připadala jsem si tam jako... jako nevim co. James mi tvrdil, že jsem šla za nejhezčí holku na světě. On umí tak skvěle zalichotit. Až mi připadalo, jako by se za mnou nějaký kluci i otáčeli. Pak už se toho tolik nedělo. Popili jsme u baru, kde jsem do sebe nalila něco fakt nechutnýho, asi nějakej alkohol, zatančili jsme si ploužák a následně šli zase k baru. A pak přišla Jul. Jul Fox, pro upřesnění. Myslela jsem si, že se to postupem času uklidní, zase budeme kamarádky... Ne. Pocítila jsem k ní takovou nenávist už když se objevila. A pak někam odtáhla Jamese! Na místě bych ji uškrtila, ale na to jsem moc hodná. Co já vim kde byli, je mi to částečně i jedno. *něco je nečitelně zaškrtáno*

Další den ráno jsem se vzbudila. Na zemi, ve zmačkanejch šatech, cejtila jsem se dost divně. Řikám, určitě jsem nějakej alkohol musela vypít. Jen tak mimochodem, částečně (o něco víc částečně) jsem se nastěhovala k Jamesovi, takže jsem spala na podlaze u něj v pokoji. A samozřejmě, taky se tomu divil. A ty šaty... za chvíli už se válely na zemi. Pojem o čase jsem neměla absolutně žádnej, dokud se neozval zvonek. Myslela jsem, že Jamese zastřelim, on si klidně odešel na přeměny během *zaškrtáno tak silně, že je možná díra skrz*.

No tak co už, den probíhal celkem normálně. Jenom večer se na koleji strhla menší rvačka, ale to neni nic neobvyklýho, bohužel (kdyby tohle viděla Nicol, asi by začla pochybovat o svym tvrzení o naší koleji). David a Max se začali hádat, ani nevim kvůli čemu, to už si nepamatuju. Zašlo to samozřejmě až tak daleko, že Max Davida vyprovokoval, začly lítat kouzla, potom i rány... Snažila jsem se je zastavit, ale bez tý placky, který se řiká prefektskej odznak, jsem neměla nejmenší šanci. Neuvěřitelný, co taková věcička dokáže udělat. Přišel prefekt a v podstatě to urovnal. Chvilku jsme pak strávili tim, že jsme diskutovali o situaci v Nebelvíru, jak jinak.

Ještě jsem sem nepsala jakej jsem mu dala dárek k narozeninám. Kytku (určitě ji taky nezalejvá, ty další, co má, mu totiž zvadly), citronovej čaj a menší "literární dílo". A možná právě z toho "díla" jsme čerpali. Respektive on, já se prostě tak nějak přidala. Další originální noc, nový objevy, padnout únavou a celej den mít dobrou náladu. Ale všechno to za ten jistej zážitek stojí. Nechat se dovíst až na vrchol, znova a zase znova. Měla bych začít šetřit. A ne na náplasti, na tu druhou krabičku...

Kapitola LXVI - NEJLEPŠÍ OKAMŽIKY PŘICHÁZEJ NEČEKANĚ

Sedim zase jednou na svý posteli (jaká to ale výjimka) a píšu do nějaký knížky. Do knížky, který se svěřuju s tolika věcma, který nikdy nebude schopna pochopit. Věc z papíru a inkoustu přece žádný city nemá... Ale občas opravdu potřebuju promítnout myšlenky na papír, někdy se prostě nenajde nikdo, kdo by chtěl naslouchat a zároveň bych mu to ráda sdělila. Zrovna po tomhle životnim zážitku váhám - mám to říct Marry nebo ne? Který rozhodnutí je ke komu fér? 

Den po tom zážitku byl takovej růžovej tmavě tyrkysovej. Všichni lidi okolo se zdály bejt tak strašně v pohodě, možná to bylo tim, že jsem je skoro nevnímala. Jako by se celej svět točil okolo Jamese... Ten jeho úžasnej úsměv mi náladu ještě zlepšoval. Na přeměnách jsem málem usnula, takže se divim, jak jsem mohla uvařit lektvar na Vé. 

Pak se ten hezkej den pokazil. El k nám na kolej přivedla Vic (kdybych s ní aspoň nemusela bejt na pokoji, že?). Sice jsem ji poznala už když šly dovnitř, ale do těhlech věcí jsem se motat nechtěla. Přece jenom - taky jsem se jednou podívala do Mrzimoru. Ovšem... Když se vracely, měly tu smůlu, že narazily na Jamese. Dokáže bejt pěkně přísnej a v tom prefektství se dost vyžívá. Nevim jestli ho tak naštvaly ony dvě nebo něco jinýho, ale s Marry jsme od něj dostaly vynadáno za sledování toho, jak z Vic tahal informace. Prej jestli je to taková zábava... Kdyby věděl, co jsme tam mezitim řešily, možná by nám dal pokoj, kdo ví. El mi potom tvrdila, že prej se James hrozně změnil. Ne, podle mě to neni pravda. A myslim si, že následující tři odstavce, popis události předešlýho dne, to vystihujou naprosto dokonale...

V podstatě se celej den nic výjimečnýho nedělo. Jo, vlastně jsem měla narozeniny. Ale tak co, už několik let je nějak tak... neslavim. Večer se James toulal někde po hradě. Je to neuvěřitelnej nezvyk, když má prodlouženou večerku a tráví tak mimo kolej nějakej ten čas navíc. Hned jak se vrátil z něj vypadlo, že ho prej mám v noci hodně zahřejvat, údajně mi to vzkazovala Alice. Teda... Jestli mu tu noc byla zima, tak už mě vážně nenapadá lepší způsob jak někoho zahřát. 

Nejdřiv jsme prostě jenom tak leželi vedle sebe. Těsně vedle sebe. U toho jsme si povídali o všem možnym, to nebylo nic neobvyklýho. Konverzace se stočila jistym směrem. Než jsem se z toho dokázala vykecat, už jsme leželi na sobě. Během několika okamžiků se toho stalo tolik... Přestávala jsem mít přehled o čase. Čim dýl to trvalo, tim míň jsem vnímala okolí. Pomalu se mi zatmívalo před očima, až jsem přestala vnímat úplně všechno. Jenom odeznívající pocit nejhezčího zážitku a... Další kolo. Je tak neuvěřitelně těžký vrátit někomu takovej zážitek. Ale pokud to měl bejt jenom pokus, vydařil se mnohem líp, než jsem vůbec očekávala. Spokojený výrazy možná ke štěstí mohly stačit. Ale ne. Když už jsme náš vztah jednou posunuli na další level, můžeme zkusit zajít ještě dál.

Některý věci se prostě stávaj naprosto nečekaně. Sice jsem si to vymyslela sama, ale i tak jsem byla dost zaskočená, když to konečně přišlo. Jedinej okamžik v životě. Ta bolest byla asi větší než jsem čekala. Snažila jsem se nedávat to nijak najevo. Otázkou zůstává, jestli se mi to povedlo nebo ne. Tolik pocitů najednou ovšem bolest spolehlivě převálcovalo. Skončilo to možná až moc rychle... Každopádně, tyhle narozeniny si budu asi vždycky vybavovat jenom tmavě tyrkysově, protože jsem se o nich přece vyspala s prefektem s Jamesem...

Kapitola LXV - UŽ NIKDY VÍC

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna dneska napíšu do tohohle deníku něco tak... pesimistickýho. Stejně tak by mě nikdy nenapadlo, že přijde noc, kdy se mi bude spát tak špatně... Všechno je pomíjivý, mnohdy přijdou okamžiky, který člověk ani ve snu neočekává...

Tahle pesimistická kapitola začíná zhruba v srpnu, ne-li ještě dřív. Prostě jsem z ničeho nic měla pocit, že ubejvaj lidi, kterejm na mně záleží. Ty lidi, který by mě podrželi, když bych to potřebovala. Bylo mi to strašně líto, ale nerada se někomu vnucuju, takže jsem svoji běžnou společnost omezila na Jamese a Annie. 

A jednoho večera přišel zlom, naprosto nečekanej. Náš novej prefekt, samozřejmě můj kluk, měl opravdu podivnou náladu. Nedokázal se přenýst přes to, že si z něj dělám srandu, jak jsem ho provokovala kvůli nějakýmu respektu k prefektům, či jak to nazvat. Jasně, nějakej respekt k nim mám, ale James je James, takže se ty moje kecy asi nedaly brát tak úplně vážně. Naštval se a začal mi vyčítat všechno možný, takovýho ho vážně neznám. 

Odešla jsem do Kotle, i když jsem věděla, že tam nikdo nebude. Marry seděla ve společnosti druháků a prváků a ke mně si po chvíli přisedla Annie. Je neuvěřitelný, jak mi spoluzakladatelka LPOSu dokáže zvednout náladu, ač nic moc neřekla. A když tak trochu usnula, vrátila jsem se zpátky na pokoj, kde se to uklidnilo. *zvýrazněn text: "První věc, kterou nikdy neopakovat"*

Bradavice... Řekla bych, že tam se můžou dít samý pěkný věci, když přehlídneme události z prváku, ale ono ne... Cesta probíhala docela normálně, akorát jak je teď James prefekt, musel jet v tom prefektskym kupé, takže jsem si musela najít jinou společnost. Marry nepřipadala v úvahu. Ve Visánku jsem potkala Dannyho, v Kotli Davida a tak jsem jela s nima.

Druhej den na hradě byl mnohem zajímavější než ten první. Ráno zkouška z drakologie, zbytek dne jsem se flákala, protože jsem neměla nic lepšího na práci. Kouzla mi pořád nejdou, cesta do lektvarovýho klubu je moc dlouhá, hrad mám poměrně prozkoumanej... Ale na druhou stranu jsem si mohla vyslechnout jednu novinku od Marry. Deníku, pro případ, že by tě někdy někdo našel, bych to sem asi radši nepsala, přece s tim nemám nic společnýho...

Večer jsme začli hrát flašku. Tu flašku, kterou si možná budu pamatovat ještě hodně dlouho. Ne, nemůžou za to ani úkoly, ani otázky. Tohle bych v paměti nejradši neměla. Během hry k Marry přiletěla sova a doručila jí dopis. Původně jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost, každej přece občas dostane dopis sovou, to je normální. Jenže... Marry se netvářila zrovna nadšeně. Následně ten dopis podala Jamesovi, pak jsem nějak nevnímala a najednou James zmizel. Jo, šel hledat Davida, kterej, jak jsem se pozdějc dozvěděla, šel spáchat sebevraždu. *další zvýraznění, tentokrát textu: "Už nikdy víc..."*

Obsah toho dopisu jsem znala až mnohem pozdějc, ale mám tendenci přeskakovat. Bylo v něm něco jako: "...asi tu nikomu chybět nebudu...", pak několik vypsaných jmen lidí, který považuje za kamarády a mezi nima i to moje. Jednu dobu jsme spolu opravdu hodně kamarádili, mám ten dojem v prváku, možná i ve druháku.

No, situace vypadala asi následovně: David, co někam (stejně jsem hned od začátku věděla, že to musel bejt les) odešel spáchat sebevraždu, James, kterej se ho vydal hledat, El, která se taky vydala mimo kolej a ten fakt, že Shyam o tom možná ani nevěděl. Jo a málem bych zapomněla - truchlící lidi okolo velkýho stolu ve spolce. Pak přiběhla El, že našla červenej plášť a mrtvou sovu, údajně byla Davida. Všichni jsme se sebrali a poslouchali jsme pokyny Jen. Ať prej dojdem pro nějaký profesory, prostě jsme někam šli, až nás zastavil Shyam. Shyam s košilí od krve. Poslal nás na kolej a následovalo velký napětí. Trvalo to snad celou věčnost. Čekání na prefekty a taky na Marry. Čim dýl jsem tam seděla, tim víc se mě zmocňovaly myšlenky, že se Jamesovi mohlo něco stát. Ale ne, po nějaký době se tam konečně všichni tři objevili.

Budu pomalu končit, nechci ty pocity zažívat znova. Shyam i James mě svejma slovama prostě donutili, abych se nad tim zkusila trochu zamyslet. Davida napad vlk, je na ošetřovně, ale klidně moh i umřít. Stejně tak moh umřít kdokoliv jinej - Marry i James. Všichni tři jsou lidi, který pro mě opravdu hodně znamenaj a ztrátu někoho takovýho bych prostě neunesla. Nikdy mě nenapadlo, že bejt prefekt znamená mít zodpovědnost i za takový věci. A taky by mě nenapadlo, že někdo svym pokusem o sebevraždu může ohrozit život i dalších lidí. Co bych asi dělala, kdybych Jamese ztratila? Ne, nezabila bych se, protože bych moc dobře věděla, jak by to okolí nejspíš neslo. Ale... Lepší nad tim nepřemejšlet a usínat v náručí toho člověka, bez kterýho si svůj život neumim představit. Jo, vedle takovýho hrdiny se člověk prostě cejtí v bezpečí...

Kapitola LXIV - NOSTALGIE...

No... Je tady krásně. Moře, teplo, hromada jídla zdarma... Prostě nejlepší nebelvírskej výlet, kterej jsem kdy zažila. Teda ne že by jich bylo víc. Už je skoro ráno a vzhledem k tomu, že nemůžu spát, jsem se rozhodla zase po delší době něco málo napsat - vždyť už brzo začne škola a tyhle prázdniny se toho děje až podezřele moc...

Jak tak koukám, naposled jsem zmiňovala tu flašku s v podstatě neznámejma lidma... To už je celkem dávno. Od tý doby jsem Matta potkala už jenom jednou, naprostou náhodou. Uprostřed noci seděl v Kotli, tak jsem si k němu přisedla a po chvíli se tam objevila i Nicol. Je dost zajímavý, že s ní jsem se nikdy zas tolik nebavila, přitom mi připadá tak fajn... Teď už to nejspíš nenapravim, ani kdybych se hodně snažila.

Asi bych sem měla napsat i menší zážitek se zakuklencem... To je tak když sedíte u ohniště za Kotlem, jíte zvuky Džungle a Lesa (pokud si to správně pamatuju) a najednou Marry a James začnou řešit, že na ně někdo kouzlí... Nemůžu přece pořád bejt ten šťastlivec, kterýmu se tyhle věci vyhejbaj, ale už to tu bylo zas. Pak jsem si tý osoby všimla taky... No... Jestli jsem to pochytila dobře, po chvilce už měl James přes oči pásku a přede mnou a před Marry se objevil nezakuklenej zakuklenec. Člověk fakt nikdy neví... Po pravdě jsem se v bezpečí cejtila až po tom, co jsem potkala Matta v Kotli...

Taky jsem byla doma. Sice mi připadá, že už to tam nikdy nebude jako dřív, ale co bych asi řekla, kdyby třeba babiččin teď už vlastně dědův "hrad" vyhořel? Možná by to bylo mnohem hezčí, než během pár let ztratit půlku svejch příbuznejch - ať už jakkoliv. Mrtvá babička, polomrtvá mamka, nezvěstnej taťka a brácha, umírající prababička... To zní hodně pozitivně. Ještě že mám dědu, strejdu a hlavně tetu. A pak ty další, který jsem nikdy neviděla.

Nayer. Ta holka co si o sobě myslí, že může všechno, jak tvrdí Amai. Minule nám zpívala nějakym divnym jazykem (fajn, možná francouzsky nebo vážně netušim jak jinak) písničku, jednou za mnou dolezla na ryby a začla mě poučovat o zlodějích (napadlo mě, že je možná ta zlodějka ona, ale radši jsem byla zticha), pak mi taky tvrdila, že se v Americe jí na Vánoce kapr, pořád se do něčeho plete... No, ale to k čemu směřuju je, že se asi pokoušela Amaie zmlátit, nevim proč, nevim jak. Když utekla, jak taky jinak, chvilku jsem si s Amaiem povídala. Došlo na takový zajímavý témata... Já mu slíbila, že to nikomu řikat nebudu a taky se nechystám tenhle slib porušit. Ono je občas dobrý vyměnit společnost ke konverzaci, ale v tu chvíli nejspíš tak úplně nebylo.

Od tý doby jsem si připadala jak největší melancholik světa. Neměla jsem na nikoho náladu, dokonce ani na Marry, jenom na Jamese. Vyhejbala jsem se všemožný společnosti, většinu času jsem trávila vydělávánim peněz (nejen rybařenim, ale i prodávánim přísad do lektvarů, ač to moc nevynáší), prošla jsem několikrát Godrikův Důl, na tom hřišti jsem se zašila a hrála jsem na kytaru. Takovou nostalgii jsem nepoznala hodně dlouho. Úplně jsem si vzpomněla na moje první prázdniny po prvnim roce v Bradavicích. Tenkrát jsem se chtěla přidat k Eamovi. I když vlastně ne, já to dokonce udělala. A Marry jsem pak řekla, že to tak nebylo. Když jsem se s timhle jednou svěřila Mattovi, neuvěřitelně se mi ulevilo, ale najednou se ten strašnej pocit vrátil... 

Jednoho rána jsem se vzbudila s tou samou náladou. Jediná pozitivní věc byla, že už se James vrátil. Jenže potom mi dal nějakou básničku, ať prej si to přečtu... A já četla a četla, až jsem se dočetla k tomu, že jsem zapomněla na výročí. Kdybych si bejvala někdy koupila kalendář, nejspíš bych nezapomněla, že už spolu chodíme rok. Takhle trapně jsem si snad ještě nikdy nepřipadala. 

A tak jsem se konečně dokopala k poslednímu bodu zápisu - nebelvírskej výlet. Předevčírem byl sraz v Kotli a mimo Nebelvíráků se k nám taky přidaly Vin, Alice a Sus. Nakonec jsem ráda, že jely, je tu s nima sranda. No... Jeli jsme sem autobusem a cesta byla celkem zajímavá, asi půlku jsem prospala. Když jsme konečně vystoupili, chvilku jsme bloudili a nakonec jsme došli k hotelu. Rozdělili jsme se do chatek po dvojicích a nejsem s nikym jinym než s Jamesem. Následovala večeře, ke který jsem si dala špagety s parmazánem a džus. Ponaučení pro příště: Nikdy si v Británii nedávat jídlo, který jíte doma až moc často. Po večeři jsme ještě hráli hru "Nikdy jsem...". Byla u toho fakt sranda, takže jsme šli spát až někdy skoro ráno. 

Druhej den výletu byl ovšem mnohem zajímavější. Ráno jsme si mohli nabrat libovolnej počet jídla, takže jsem samozřejmě pobrala všechno, co se mi vešlo na talíř. Zbytek jídla jsem propašovala v brašně a pak už se konala dopolední zábava - vodní bitva. Já na zádech Alice proti Kris na zádech Jamese... Co by se dalo čekat jinýho, než že měl James druhý Vánoce z toho, čim do něj Alice vlastně vráží (no jo, když je menší...). Samozřejmě jsme vyhrály my. Odvetu už jsme sice nedali, ale aspoň se po obědě odehrávala jiná bitva, mnohem zajímavější. K obědu jsem si tentokrát dala kuře s bramborovou kaší a jakousi broskvovou colu. Sice to byl džus, ale my si objednali colu. 

Odpoledne jsme strávili bitvou, který se účastnili i Thorinson a Senter. Profesorka byla rozhodčí a tentokrát jsem bojovala s Jamesem proti Kris a Thorinsonovi. Byla mnohem větší sranda než ráno, ale na druhou stranu tohle utkání skončilo porážkou pro mě nás. Večeři jsme si tentokrát upekli na ohni a večer se skoro nic zajímavýho nedělo. Jenže pak se zjistilo, že na pláži prodávaj pivo - všem bez rozdílu! Kdybych si nepřipadala tak chudě, nejspíš bych si tam došla něco koupit hned, hlavně wafle nebo palačinky, ale nechala jsem to na ráno. 

Nakonec se společnost porozpadala a zůstali jsme s Jamesem u ohniště sami. Obloha plná hvězdiček, dohořívající oheň, básničky... Bylo to strašně pěkný. Ovšem pak jsem dostala nápad, že se půjdem projít na pláž. Vzali jsme to menší obklikou a když jsme tam došli, začala jsem Jamese tak trochu provokovat. Občas si připadám nezodpovědně, neznám meze kdy se srandou přestat. Všechno to skončilo tak, že jsem mu zdrhla do chatky a tam začalo něco dalšího. Probrala jsem se celkem pozdě - leželi jsme na posteli, oblečený jenom napůl. V tu chvíli mi došlo, že jsem možná ještě celkem malá a asi by nebylo moc vhodný to udělat. Takže tu teď sedim a přemejšlim nad tim, že už jsem to mohla mít za sebou. Ale... Ono to přijde jindy, jsem si tim jistá...