Nechávala jsem všechno na poslední chvíli - to jsem prostě já. Asi 10 minut před odjezdem jsem si uvědomila, že nevim kudy na nádraží, natož najít 9 a 3/4. Tak jsem běhala sem a tam až jsem doběhala. Vlak mi ujel. Nějakým zázrakem jsem se v něm ale ocitla. Našla jsem kupé s dvěma holkama z prváku, ale nebyly zrovna nejvýřečnější. Cesta ubíhala více méně příjemně a zanedlouho jsme dorazili do Prasinek. Odtamtud jsme se dostali do Bradavic. Chvíli jsme šli po hradu až jsme se ocitli v nějaké šatně. Stáli jsme tam nekonečně dlouho. Znovu jsem potkala toho ochotného kluka - Artaira Tarana. Tak nějak jsme si povídali. Až jsem přišla na řadu. Vstoupila jsem do síně a sledovala kouzelný klobouk. Vzbudil ve mě dojem, že do kolejí rozřazuje jen tak náhodou, ale samozřejmě vím, že to není pravda. Když jsem pak sama usedla na stoličku a klobouk se mi vznášel nad hlavou, byla jsem hrozně nervózní. Vnitřně jsem si přála být v Nebelvíru, ale nešeptala jsem to, jako většina lidí přede mnou. Když konečně pronesl to úžasné slovo Nebelvír, usedla jsem ke stolu s červenými lidmi a čekala, co bude dál. Následovala skvělá hostina, nabrala jsem si hromadu dortů a zmizela s nimi ve vstupní síni, kam nás svolal náš kolejní. Odváděl si nás na kolej a já měla pocit, že jsme milionkrát odbočili a že jdem celou věčnost. Když jsme tam konečně dorazili, neuměla jsem ani vstoupit dovnitř. Ach jo, podivné britské způsoby... Kolejní se ze mě málem zbláznil a musel mě chytnout a vzít s sebou. Uvnitř nás seznámil s tím jak to tu chodí, představil nám naše Prefekty, ubytoval nás na pokojích a tak nějak ponechal vlastnímu osudu. Zjistila jsem, že ve své truhle nemám ani šálu, ani kravatu, ani klíč od pokoje a dokonce ani klíč od té truhly. Další super zážitek. Později jsem dohledávala i kufr. Kolejní mi přinesl věci nové a kufr jsem nakonec našla celkem rychle. To byly první hektické dojmy z Bradavic i cesty tam.
Žádné komentáře:
Okomentovat