Cesta do Londýna byla celkem poklidná, ale namáhavá. Jediné, co si pamatuji je, že jsem z toho podivného vlaku neuměla ani vystoupit. To ovšem nebylo to nejhorší. I přesto, že jsem kouzelnického původu byl pro mě úkol najít Děravý kotel téměř nesplnitelný. A tak jsem několik dní jen tak bloudila po Londýně. Spala jsem na lavičce v parku. Asi pátý den už jsem měla jídlo z cesty zkažené, ale řekla jsem si, že aspoň něco, tak jsem to snědla. Dopadlo to fakt tragicky. Běhala jsem po Londýně a později i po Příčné ulici a zvracela jsem. Hrozný zážitek. Nejhorší je, že to trvalo víc jak dvě hodiny, takže jsem měla denní zábavu zajištěnou. Mezitím jsem narazila na nějakého kluka, který také nevěděl, kam má jít. Pak jsme našli dalšího kluka, který to věděl moc dobře. Ten první kluk - už si ani nepamatuji jak se jmenoval nás opustil, spěchal do Příčné ulice. A s tím druhým, který na mě počkal, než mi bylo líp, koupil mi pití (které jsem mimochodem vylila na zem) jsme šli do banky. A tam jsem strávila zbytek dne - čekala jsem tam snad dvě hodiny, než na nás přišla řada. A to nejděsivější? Později jsem zjistila, že jsem si nevyzvedla Galeony, takže jsem tam další den musela znova. V Příčné ulici jsem si stihla vybrat hůlku, ale i tam jsem si uřízla takovou ostudu, že bude lepší se nevyjadřovat. Koupila jsem si učebnice, ale dvě mně záhadně zmizely. Mám podezření na věčně nepřítomné spolubydlící, ale možná jim křivdím. A nezapomněla jsem ani na sadu na lektvary. A v papírnictví ani u Malkinové neměli nikdy otevřeno. A když jo, byla fronta až na silnici. Měla jsem štěstí. Už jsem si myslela, že jsem v koncích, ale jeden kluk (James Courtman, taky z Nebelvíru) mi prodal několik kusů oblečení a něco na psaní. Takže jsem byla zachráněna...
Žádné komentáře:
Okomentovat