Kapitola LXXX - SELHÁNÍ

Strach, nervozita, vyčerpanost, selhání a... Manolus došel, takže taky depka. Je to zajímavý. Tyhlety zimy v Bradavicích jsou horší a horší a horší a ještě horší... Jednou hoří les, jednou famfrpálový hřiště... Prostě nic pozitivního. A ještě ke všemu - na krku mám nejen NKÚ, ale ještě pořád i dodělávání těch zkoušek.

Přiznávám se, i přes tohle všechno, školu neuvěřitelně flákám. V pondělí jsem si přispala tak, že jsem prej přišla o hodinu s bubákem. Na jednu stranu jsem ráda, ale na tu druhou... Takhle vůbec nebudu připravená, až jednou třeba na nějakýho bubáka narazim. Jak se s nim vůbec vypořádám? A v co se promění? No a to nejzajímavější... Jak vypadali bubáci mejch spolužáků?

Bubáci nebubáci, strávila jsem místo toho nějakou tu chvilku s Annie. Chtěla jsem se zašít v prefektský koupelně (protože tam žádnej Art s... kymkoliv bejt nemoh, tak co) a trochu se tam i ohřát, je tam celkem teplo. Jenže pak se moje LPOSácká kolegyně objevila - na první pohled podvyživená, unavená, celá taková divná. A už to jelo. Nejhorší konverzace, kterou jsem s Annie zažila. O čem že jsme se to bavily? Já ani nevim, nejspíš nic se strukturou. Furt chtěla odcházet, pak jsem ji překecala, ať nechodí, a pak jsme se stejně rozloučily... 

Jak tak nad tim přemejšlim, jediná hodina, která byla, jsou formule. S Thorinsonem. Teda spíš s někym, kdo tak jenom vypadal, rozhodně se tak nechoval. Když řek, že nemá smysl, abychom tam seděli bez sešitů, měla jsem sto chutí bejt na něj drzá, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela - stejně by to k ničemu dobrýmu nevedlo. A tak jsem se poslušně zvedla a odešla trucovat...

Za zmínku rozhodně stojí ten Amaiův trest. Ano, konečně jsem mu ho zadala. Esej na 45 stran, odevzdat o Valentýnu. A myslim si, že jsem, v rámci mejch možností, vymyslela i normální téma - jak se chovat k mladšim. Dneska Už někdy dřív mi ji Amai odevzdal. Na 19 stran s tim, že mu mám dát kdyžtak dodatečnou esej. Aha. Vůbec jsem nevěděla, co s nim mám udělat. Dokopat ho rovnou k Senter, když má ještě pár dní čas? Moc tvrdý. Vrátit mu to? Odmítal ji dopisovat. Dát mu tu dodatečnou? Nakonec jsem to udělala. Ale ne, nikdo si nebude určovat pravidla, jak bude psát tresty, takže hezky na 60 stran a... To prostě řek, že jsem se snad zbláznila a půjde si stěžovat. Já mu šanci dala. A asi nejen jednu. Kdybych celej ten případ nechala řešit Senter hned, určitě by nevyváz s esejí na 45 stran. Ale ne, já jsem ta, v hloubi duše, hodná prefektka.

Chtěla jsem bejt zlá, mít nad všema moc a konečně využít sílu odznaku a rozkazovat jim. Přísně. Za každý chození po večerce trest. Jenže už během prvních pár dní jsem si uvědomila, že takhle to asi nefunguje. Všechno, co jsem chtěla dělat, je možný nejen teoreticky, ale i prakticky. Akorát... Takhle se prostě člověk chovat nemůže. Pořád jsou tu lidi, který si chci udržet jako kamarády. Marry, Jen... 

Aby toho ale nebylo málo, k večeru jsem vylezla ze svý celodenní zašívárny (Divadelního klubu, od kterýho mám jako jedinej student na hradě klíče) a z věže nad klubem lektvarů jsem viděla kouř. Netrvalo dlouho a už se školou nes rozhlas, že hoří hřiště. No co jsem tak chtěla dělat? Jo, běžela jsem tam jak největší hrdinka světa, mezi kouřem jsem matně viděla nějaký lidi... Ale to už mě někdo chyt za ruku a já poznala Jamese. Pak zas někam odběh, byl tam strašnej zmatek. Chtěla jsem jít blíž a zkusit ten požár uhasit, jenže na mě chtěla zaútočit nějaká potvora, která nejspíš to hřiště zapálila, a kdyby mě James nestrh, kdo ví, co by se stalo. Ne, hasit hřiště asi nebude jako vysoušet ošetřovnu. 

Utekla jsem. Zbaběle jsem zdrhla na kolej a seděla. Co když se někomu něco stane? Něco fakt vážnýho? Popáleniny vyššího stupně, uhořelá končetina, zaútočí na ně ten tvor, šlápnou někam špatně, až se dostanou dovnitř toho polorozpadlýho hřiště... Hlavně se snad nestane nic Jamesovi, to bych asi nerozdejchala... Jedinej člověk, kterýmu jsem to celý vyklopila byla Jen. Akorát... To ona se už pár dní trápí a já jí nijak nepomohla... Vim, je to se mnou horší a horší, ale zejtra uvařim Manolus a třeba bude líp...

Kapitola LXXVIX - PREFEKT PORUŠUJÍCÍ MORÁLNÍ ZÁSADY

Každej den jako kdyby se přetrhla nějaká ta nitka tvořící pouta s jinejma lidma. Jako kdyby nic nemělo trvat věčně (nebo aspoň do smrti). Bylo by smutný ohlížet se za tim všim zrovna o Vánocích - jenže ono je to bohužel aktuálnější než dárky...

Po roce se opět konala návštěva Prasinek. Těšila jsem se tam víc než poprvý - snad díky nějakýmu šestýmu smyslu? Kdo ví. Každopádně... James, Marry, Jen, Annie nebo kdokoliv jinej známej nikde. Fowlerka měla strašnej problém pustit mě, ač po mně loni to potvrzení znova nechtěla. Nakonec jsem ji nějak ukecala, a tak se mi povedlo dostat za bránu školy. Sníh, mráz, divný lidi, furt ty stejný obchody... Ale pak jsem si vzpomněla na Medovej ráj. Ne, ze začátku mi to přišlo neuvěřitelný, ale opravdu tam prodával Matt. Vypadal spokojeně, usmíval se, proved mě po obchodě, trochu jsme pokecali a právě během rozhovoru mi to došlo. Nejspíš nebyl v pohodě vůbec. No po pravdě - kdy se Matt, za tu dobu, co ho znám, usmíval? Jednou? Dvakrát? Taky z něj pár informací, který moc pozitivně nezněly, vypadlo. Ještě jsme se viděli na vánočních trzích... A co si zpětně vyčítám? Asi jsem mu mohla zkusit nabídnout pomoc. Jako správná kamarádka. Přesně tak, považuju se za kamarádku Matta Blacka. Jenom doufám, že nemám moc špatný dojmy.

Přestala jsem se v roli prefektky vyžívat tolik. Možná kvůli Mattovi, možná kvůli tomu, že mě lidi nemaj rádi, možná kvůli Vánocům nebo strachu z... no z otěhotnění (ale naštěstí už je to v pohodě). Jenže to bych nebyla já. Za pár dní už se to prostě nedalo vydržet, ať byla nedávná zkušenost jakákoliv. Na tyhle zážitky prostě moc věcí nemá. Zvlášť s jistotou, že tentokrát se bát nemusim. A abych o  Jamesovi napsala i něco jinýho... Naprosto neomluvitelně porušuje základní morální zásady! Koukat mi pod sukni pod zastírákem uprostřed chodby, shodit příbor při štědrovečerní večeři na zem, aby se mi moh kouknout pod sukni... Radši bych asi měla pomlčet (však on by věděl, proč), ale tohleto... No to je prostě nemožný! Hlavně, že si před tim náramně popovídal s Priorkou, jo. A pak dělá, jako by nic. I když, nemám mu co vyčítat - klobouk nechal kloboukem (ač se netvářil moc nadšeně), dal mi k Vánocům moc pěkný šaty, skvěle... líbá a je prostě celej úžasnej. Jo a abych nekecala - on ať si mi pod sukni klidně kouká, i kdyby to bylo hrubý porušování školního řádu.

Ježiši, málem bych zapomněla... V úterý byla numerologie a Senter asi nebylo tak úplně dobře. Teda... spíš jí bylo fakt blbě, několikrát málem spadla. Pak ji James odved na ošetřovnu, no. Nešla jsem s nima, jelikož mě čekalo ještě jasnovidectví (a s nim i pochybná zkouška).

A teď ten poslední bod zápisu. Annie a... Marry. Jo, přesně tak, tyhle dvě. Annie na mě čekala před kolejí s dárkem, ve kterym byl i balíček pro Jamese. Jsem zvědavá, co na členskej odznak LPOSu poví, ale nemá přece Annie posílat sošku sovy se špuntama v uších! Potom se Annie vypařila a já se vydala zpátky do spolky za Jen. Všechno mohlo bejt v pohodě, kdyby mi po chvíli nezmizela taky. Následovala nekonečná nuda. Po večerce jsem se vydala hlídkovat a nepotkala nikoho jinýho než Marry s Annie, obě v nejlepší náladě. Nechtělo se mi k tomu nic řikat, tohle na mě prostě bylo nějak moc. Z Marry pak vypadla dost ironicky znějící věta, že já jsem přece pro každou špatnost... Áha. Stačilo. Už před nějakou dobou jsem si všimla, že se s Marry moc nebavíme, ale nedokážu, a ani nechci, si přiznat, že se naše kamarádství nejspíš pomalu rozpadá. Celý mi to přišlo jako největší rána Vánoc. Už na to nějak nemám, jsem špatná prefektka, i když mě Jen přesvědčovala o opaku.

Že bych šáhla po tý lahvičce s oranžovou tekutinou a... Ne, nebudu řešit problémy alkoholem, to nikam nevede.

Kapitola LXXVIII - PROBLÉM SEM, PROBLÉM TAM

Den za dnem, hodina za hodinou, vločka za vločkou... Ano, nepsala jsem tak dlouho, že už je tu skoro prosinec. Však to, Deníku, pochopíš - dělo se tolik věcí, musela jsem řešit tolik problémů a na tebe jsem si čas až do teďka prostě tak nějak... nenašla. Neumim si moc dobře představit, co se bude dít dál, je toho na moji psychiku nějak moc.

Všechny ty nesmysly okolo koleje jsem už dávno vyřešila. Koupelny prostě Thorinson nechal zamknout oboje, ten incident mezi Maxem a Amaiem se řešil trochu dýl. Všechny si nás pozval do kabinetu a asi dvě hodiny jsme tam prostě jen tak proseděli, abychom si vyslechli, že mám Amaiovi zařídit dva školní tresty... No super, to jsem si vždycky přála. Ještě jsem mu je nezadala, ale až si ho příště odchytnu, určitě se z toho jen tak nevyvlíkne. 

Co se dělo dál? No jo, my vlastně máme i nějaký to vyučování. No... numerologii jsem bohužel nestihla, na jasnovidectví teď máme profesorku Brightwell (která se s Proctter nedá vůbec srovnávat), dodělala jsem si u Carrington ty zkoušky z přeměn i obrany (obě za Vé), a pak jsou tu lektvary. Jak že se jmenuje ten profesor, kterýho letos máme? Christian Archer nebo tak nějak podobně? Ono je to vlastně asi jedno. Ty hodiny jsou takový jiný, než byly s Alertem, Moonstonem, nebo dokonce i s Blamem nebo Mang. Třeba vaření Zrakovce byl totální propadák, ještě se mi poved jenom na... Pé? Asi. A hlavně, na žádnejch lektvarech nikdy nebyla Alice. No a aby toho nebylo málo, naprosto úžasně jsem se předvedla při zkoušce. Hrozný, hrozný, hrozný. Fakt nechápu, jak jsem mohla dostat Vé. Ten profesor si o mně musí myslet, že jsem úplně blbá.

Taky jsme hráli flašku i "Nikdy jsem...". Byl to moc hezkej oddych, zapomněla jsem na chvíli na všechny ty problémy a povinnosti... Dokud se po obou těhle hrách neobjevil Max. V obou případech už bylo dávno po večerce a když na nás takhle narazil poprvý, měl jediný štěstí, že tam byl James (protože já si větu: "Nedám ti trest." rychle rozmyslela, zatimco James trval na tom, že bych Maxovi žádnej trest dávat neměla, když už jsem to jednou řekla). Ale podruhý už ho žádnej James nezachránil, a tak má Max moc hezkej trest, o kterym se se mnou začal klidně hádat. Prej to nenapíše. No, jeho problém - hlavně ať se pak nediví, až s tim půjdu za Senter. 

Našla jsem si úžasnou zašívárnu v prefektskejch koupelnách. Nikdo tam nechodí, je tam příjemný prostředí, teplo, klid, moc lidí tam nemůže... Tak jsem tam jednou šla trénovat kouzla. Pochopitelně jsem očekávala, že tam zase nikdo nebude. Jaký ale bylo moje překvapení, když jsem tam viděla Artaira Tarana s Elisabeth Prior? Čekala bych snad cokoliv, jenom tohle ne. Takhle trapně jsem se dlouho necejtila. Takže příště do koupelen jenom pod zastírákem. Naštěstí nikdo nebyl v místnosti pro prefekty, a tak jsem tam úspěšně natrénovala kouzla. A hádej co, Deníku? Konečně po dvou letech umim rozsvěcení svíčky a světlo do prostoru! Což pro mě znamená samý dobrý věci - zbavila jsem se jedný povinnosti - trénování starejch kouzel. 

Už se pomalu blížim ke konci. Ještě bych se mohla zmínit o hlídkování. Furt to neni nic moc, ale od tý doby, co chodim pod zastírákem, občas na nějaký ty lidi narazim. Třeba taková Anna Waldorf, kterou jsem jeden večer chytila hned dvakrát (ač mi tvrdila, že jde na kolej), dokonce skončila s trestem. Ale zrovna dneska se mi povedlo narazit na Vici Clinton v Lotroskopu a tý jsem ani neměla potřebu nějakej trest dávat. Možná proto, že tam byla ještě Hazel, možná proto, že jsem prostě neměla náladu na někoho řvát (zvlášť po tom, co se se mnou ještě Max hádal), a tak jsem prostě neřekla nic. Z Vic pak vypadlo, že jsme ty nejlepší prefektky, takže toho ani nelituju - někdy bych prostě na ty lidi neměla bejt tak tvrdá.

Zbejvá napsat poslední bod zápisu. Kdy to jenom bylo... předevčírem? No, ono na tom v tuhle chvíli ani tak nesejde. Dali jsme si s Jamesem takovou typickou večerní zábavu a asi trochu víc jsme se odvázali. Bože, jak jsem si mohla uvědomit až ráno, že se chováme tak strašně nezodpovědně? Teda, udělali jsme to jenom jednou, i když to bohatě stačilo. Spát bez nějaký ochrany už s nim jen tak nebudu. Ale na druhou stranu, co bych dělala bez jeho pomoci? Očekávala bych jistej tejden v měsíci a jenom doufala, že vážně přijde? James mi došel na ošetřovnu pro takovej ten prášek a snad by to mělo bejt v pohodě... Jenže co když nebude? Kdyby ten prášek nezabral, asi nás vykopnou ze školy. A co by na to asi řekli doma? Na to se mi nechce ani myslet... Každopádně, jeden člověk by mi pravděpodobně oporou zůstal, k tomu nejsou potřeba žádný slova - stačí stisknutí ruky a vlídnej úsměv...