Kapitola LIII - MARRY!

Brečela bych. Brečela bych nad událostma posledních dní, i když se nám vrátila Marry. Ale jinak je to zlý. Jako bych od posledního zápisu šla temnou chodbou, někde zhruba uprostřed bliklo silně zářící světýlko a zase rychle zhaslo. Ale tak... Asi se o tom trochu rozepíšu.

Když jsem se v sobotu vrátila do Kotle, všechno bylo poměrně normální. Teda až na hromadu novejch lidí. Oni jsou všude! Je to hrozný... Nechápu, jak jsem mohla bejt taky taková, možná ještě horší. Ovšem nějak se mi v paměti nevybavuje, že bych kdy kradla ostatnim ryby, nebo dokonce plný pytle ryb... A ještě ke všemu staršim lidem! Nedokážou odhadnout, co je ještě zábava a co už ne...

Následovala několikadenní akce. Nevim jak to nazvat, možná: "Chyť ty dva nevychovaný prcky, který za několik dní skončej pod sprchou kleteb!". Ono to totiž bylo asi trochu složitější... Nejdřiv jenom otravovali, další den ukradli ryby nejen mně, ale i Jul Fox (jí celej pytel vrátili, mně už ne), potom jsme je chtěli jít s Jamesem napráskat na ministerstvo (já vim, je to trochu zvláštní, ale jít k tý mudlovský po... policii nebo jak, nepřipadalo v úvahu), vrátnej spal, takže jsme napsali dopis (totiž James napsal pod mym jménem...) a další den ukradli ryby i Kris... To už se do toho zapojilo víc lidí a ani nevim jak, včera k večeru jsem obdržela 15 srpců... Upřímně, za 34 ryb bych dostala mnohem víc a radši ani nechci vědět, kde se ty peníze vzaly, ale každej svrček dobrej...

Prostě a jednoduše.. S prvákama jsou jenom samý problémy. Některý se chovaj celkem normálně, ale většina... Asi bez komentáře, pro jistotu. A když se ozvalo "...Marry Spring..." z davu prváků, celej Nebelvír se tvářil, že by člověka, kterej to řek, nejradši uškrtil. To ještě byla Marry zavřená u Munga. Pozdějc jsem zjistila, že o Marry mluvil nějakej Felix, z kterýho vypadlo, že se s Marry znaj a že mu o nás vyprávěla. To už jsem trošku změnila názor.

Jeden den jsem se dokonce dala do řeči s Artairem... Ano, s Artairem. Bylo to takový zvláštní. Měla jsem ten dojem, že se každou chvílí začneme vyloženě hádat, ale ono nic. Což je samozřejmě dobře... Vlastně, kdyby nějaká prvačka nepotřebovala pomoct, ani bychom se bavit nezačli.

Ještě asi nejdůležitější věc číslo jedna. David mě teda opravdu zklamal. Jestli vážně udělal to, co každýho napadne, když vidí někoho s pořezanou rukou a kousek od něj nůž od krve... Jenom kvůli Marry. Kdyby chudák věděl, že si ublížil úplně zbytečně... Ale na druhou stranu - od čeho má mě, kamarádku, která slíbila, že mu kdykoliv pomůže? Jestli místo v Bradavicích neskončí ve čtvrtym patře u Munga, budu se mu muset pokusit nějak pomoct...

A teď to nejlepší z celýho léta... Marry se nám vrátila! Nejdřiv mě málem shodila do vody v Portsmucku a pak už jsem prostě poznala, že je zpátky - ta její zábava nám celou dobu chyběla. Jsem tak ráda, že už je tady!

A večer se nám rovnou postarala o program. Naše oblíbená hra, o který píšu snad do každýho druhýho zápisu. Ovšem tradiční nebelvírská flaška, byla hrána jenom do příchodu jisté Vin. Tak jsme několik kol hráli ve čtyřech... Vin šla potom stejně spát - ale stihla nám ještě slíbit, že dneska půjdeme k Věštkyni do cirkusu. No, možná bude lepší, nepsat sem všechno, co jsem se dozvěděla. Asi to shrnu takhle: Marry se u Munga trochu změnila... Ale kotlíky s vodou vylejvá furt stejně!

Vzali jsme ji s Jamesem k nám na pokoj - přeci jenom, máme volnou postel a místo na kufr tam taky ještě bylo... Připadalo mi trochu divný spát s Jamesem na jedný posteli, když asi tak metr od nás spala Marry. I když, nic špatnýho jsme nedělali. A vlastně jsem si s Marry potom ještě chvíli povídala. To, co mi řekla, mě šokovalo tak, že jsem z toho celou noc pořádně nespala.

Asi zase přijdou na řadu nějaký ty lektvary...

Kapitola LII - VŠECHNO SE TOČÍ OKOLO...

Prázdniny se pomalu blížej ke konci, řekla bych, že mám za sebou několik dní, který považuju za jedny z nejhezčích v celym životě a zejtra jedu domů... Upřímně se mi tam vůbec nechce, ale k tomu se dostanu...

Náročná akce, o který jsem se zmínila, je dávno za mnou. Asi neni zrovna nejlepší ujmout se organizace rande v Londýně, když jsem ráda, že se nějak dokodrcám z Kotle na nádraží... Ovšem nakonec se povedlo. Bylo to vlastně o hře, který mám pořád chuť řikat Flaška, i přesto, že k Flašce to mělo hodně daleko. Otázky, otázky a zase otázky... Dozvěděla jsem se o Jamesovi hodně novejch věcí, on poznal na 100 otázek pomalu půlku mojí rodiny a nakonec to skončilo... tak nějak normálně, jak rande končí...

Nikdy jsem nechápala, co lidi viděj na nakupování, chození po obchodech a dalších nesmyslech. No, stala jsem se závislou na chození po Příčný. Zpětně si řikám, že jsem opravdu dobře udělala... Když jsem totiž došla do cukrárny, myslela jsem, že prostě spim. Spim, stojim ve dveřích uprostřed Příčný, vnímám maximálně tak vůni zmrzliny a nemůžu pochopit, proč mám halucinace. Přede mnou seděla Jenifer a vedle ní (ne, to opravdu neni možný!) Marry! Neviděla jsem ji celou věčnost, hrozně mi chyběla a konec konců, přišla o naplnění její věštby... Bohužel jsem se tam objevila až na poslední chvíli, takže jsme si toho ani nestihly moc říct. Snad příště...

A jednoho dne konečně po nekonečnym a šíleně stereotypnim rybaření přišla změna. Otázkou je, jak moc hezká změna to byla... Jenifer nás s Jamesem vzala na Obrtlou. Co bych měla komu vykládat, jasně, že jsem se tam těšila. Nebo jsem možná byla spíš zvědavá, jaký to tam je. Jen nás protáhla vchodem, pak dolů po nějakejch schodech a jen se zastavíme a skoro se ani nestačim porozhlídnout, už vidim na zdi krev... A vedle další a další... Pokračovali jsme dál. Krve sice nepřibejvalo, ale ani neubejvalo, jenomže těch podivnejch lidí stálo podél cesty čim dál víc. Měla jsem z toho divnej pocit. Hrozně se mi chtělo drapnout Jamese jako klíště a oba je ukecat, ať se vrátěj... Což jsem ani nemusela. Po tom, co jsme si v rychlosti prohlídli kouzelný tvory (mezi nima byl takovej velikánskej had...), se tam už nechtěli zdržovat ani oni... I když to nebyl zrovna nejhezčí zážitek, jsem ráda, že nás tam Jen vzala.

Sice už ani nevim, kdy to bylo, ale vydali jsme se s Jamesem na Příčnou, jen tak. Teda, jít se svym klukem do apatyky je opravdu záživný. Nejdřiv vám vnucuje krabičku s náplastma, zatimco jste přesvědčeni, že o náplasti nejde, pak začnete okecávat náplasti a ve skutečnosti to vyzní úplně jinak, zamotáte se do toho a ve výsledku je to fakt trapný... Ještě, že existuje obchod s věcma na Famfrpál! Na jednu stranu je super si tam tu náladu zlepšit, ale na druhou je opravdu těžký odejít se skutečností, že to koště, který se vám tak líbí, stojí tolik galeonů, kolik jste nikdy v životě neviděli pohromadě. Krutá realita... Každopádně, byl to užitej den.

Vlastně se všechno točí okolo dortů, čokoládovejch žabek, specifickejch klobouků, básniček na všechny způsoby a taky usínání v jistý poloze. Každej den stejně a přitom úplně jinak... Co víc bych si mohla přát? Mám zábavu, jídlo, občas i pití, hezký sny a hlavně skvělýho kluka... 

A samozřejmě kamarády... Po dlouhý době jsem viděla Davida a tak jsme si tak jako povídali. A u toho překvapivě rybařili. Došli jsme až k zážitku z minulýho léta, kterej jsem sem radši ani nepsala... A taky jsem viděla Victorii, se kterou jsem se loni skamarádila. Otravoval nás nějakej podivně vypadající chlap a ptal se na nějakýho "Grosse". Vic ho prej zná. No, zajímalo by mě, co po něm chce...

Další návštěva Příčný se neobešla bez společnosti Amaie a Vin. Třeba nakonec neni zas tak hrozná, jak mi už nějakou tu dobu připadá... A nebo třeba taky jo. James řikal, že se prej ještě třeba skamarádíme, ovšem o tomhle já celkem pochybuju. Půjčíme si stan pro čtyři (jsem teda fakt zvědavá, kde na to vezmu) a půjdem někam stanovat. Až znova otevřou Příčnou.

Tak a ještě poslední bod zápisu. Výstava bylin. Celkem jsem se tam těšila, jenže jsem samozřejmě hned první den byla zklamaná. Nejenom, že jsem zabloudila, ale hlavně tam nebyl nikdo, s kym se bavim. A lidi s kterejma se znám, mě většinou ani nepozdravili... Ten večer jsem se teda vrátila zpátky do Kotle, kde byl naštěstí James. Po nějaký době jsme se rozhodli, že si zahrajem úkoly (úkoly a zase úkoly...). 

Druhej den už byl mnohem lepší. Měla jsem skvělej doprovod a zůčastnila jsem se přednášky i workshopu. A večer byl zase o úkolech, úkolech a úkolech... No a třetí den... Byla tombola. Jak to tak bejvá, nepatřim mezi lidi, který maj na tyhle věci štěstí, takže jsem ani nečekala, že bych mohla něco vyhrát... Někdo už vyhrával třetí cenu a já překvapivě pořád nic. To, co se stalo mě teda opravdu překvapilo - normálně mě vylosovali na první cenu! Je to zahradní gril... Jsem zvědavá, jestli mám grilovat ve spolce, nebo kde vlastně. A pochopitelně mi to nedalo a musela jsem začít hned zkoumat, co v tý bedně všechno je... Gril, různý nádobí, zástěry a jedno problémový uhlí. Po skončení celý akce jsme se dokodrcali na vlak. Na vlak, kterej měl stát 15 liber! No jako vážně, kde bych v tu chvíli vzala jedinou penci, když jsme byli na výstavě pro kouzelníky? Vin měla úžasnej nápad, že prej pojedem načerno. Z čehož velice rychle zase sešlo, takže jsme se vrátili k přenášedlu.

Jo, musim uznat, že těch několik dní jsem si opravdu užila. A teď už bych asi měla jít spát, ráno musim brzo vstávat...

Kapitola LI - AFRA, ZLATÍČKA A PŘÍBUZENSTVO...

*v nadpisu něco začmáráno*

Půlka prázdnin za náma, Příčná plná prváků před náma a půl flašky punče ve mně. James ještě spí a mě napadá, že jsem ho neměla nechat, aby mi ten punč kupoval. Teda... Ne, že by mi to nechutnalo, ale zase jsem vyváděla fakt pěkný věci. Nejlepší bude nerozebírat to...

Asi to zase shrnu. Bez detailů - jako obvykle... Rozešla jsem se s Artairem a povedlo se mi tak shodit něco strašně těžkýho - možná pocit viny? Bylo to takový zvláštní. Překvapivě jsem se s někym rozcházela poprvý a na to jak mě naštval, jsme se rozešli celkem v dobrym.

A od tý chvíle jsem získala na svět jinej pohled. Je hrozně hezkej pocit probudit se několik dní za sebou s tim, že se bude něco dít. Něco pěknýho, záživnýho... Totiž... Abych to "něco" upřesnila... Nikdy by mě nenapadlo, jakej James je. Hodnej a zábavnej určitě, to na každýho, jenže ke mně se chová opravdu hezky. Kdybych si chtěla rejpnout do rodiny, řekla bych, že jsem o Vánocích nikdy nedostala tolik dárků, jako za těch několik dní od Jamese... A samozřejmě mi nejde jenom o dárky.

To ovšem nebylo vysvětlení nadpisu. Díky genialitě jistý osoby, která ještě spí a něco mumlá ze spaní, se nám podařilo vybojovat si společnej pokoj. Pro mě je to neuvěřitelný vysvobození - konečně se můžu na pokoji pohnout. Takže kdyby se někdo cizí ptal (nejspíš nějakej brigádník), jsme příbuzný. 

A pomalu se dostávám k poslední věci. Jenifer nutně potřebovala změnit identitu a já jsem jí narvhla, ať si na hlavě udělá zelený afro. Až na tu zelenou barvu mě vzala vážně a splácala si podivnej účes. Potom to samý udělala mě. Po příchodu přeletaxování do Kotle, se odehrávala hra "Chyť a změň účes na afro". Místo toho lidi usínali, padaly na ně židle a celkově se to úplně vymklo naší kontrole. Pak Annie oznámila, že půjde spát a já jí to vymluvila... Chyba.

"Uneseme Tweetyho!" Annie a Jenifer proti mě a... spícímu Jamesovi? Takhle to zhruba vypadalo. Nejdřiv se mě ptaly, kde má pokoj. Když jsem dělala, že nevim, použily tvrdší metody - vydírání špuntama do uší. Nakonec se vloupaly do prvního, kterej je napad. No, naneštěstí to byl ten správnej. Unesly Tweetyho a já jsem díky tomu pořádně nespala.

To se ví, že jsem je napráskala Jamesovi, jen jsem ho viděla. On si totiž chudák ani nevšim, že mu chybí sova. Nakonec se to nějak vyřešilo, i když vůbec nevim jak, jelikož jsem u toho nebyla a nikdo z nich mi to neřek. Ten večer byl takovej prapodivnej. Pili jsme punč a plánovali jsme cestu na Obrtlou. No, proč ne? Akorát bylo opravdu zvláštní, že nejdřiv se s náma Jen sotva bavila a nakonec nám tu Obrtlou slíbila. 

A teď jdu možná ještě chvíli spát. Nejen, že zbytek večera byl psychicky náročnej, ale hlavně jsem se chopila organizace jedný nejmenovaný "akce", která se bude odehrávat právě dneska...