Kapitola II - ODJEZD DO BRADAVIC

Nechávala jsem všechno na poslední chvíli - to jsem prostě já. Asi 10 minut před odjezdem jsem si uvědomila, že nevim kudy na nádraží, natož najít 9 a 3/4. Tak jsem běhala sem a tam až jsem doběhala. Vlak mi ujel. Nějakým zázrakem jsem se v něm ale ocitla. Našla jsem kupé s dvěma holkama z prváku, ale nebyly zrovna nejvýřečnější. Cesta ubíhala více méně příjemně a zanedlouho jsme dorazili do Prasinek. Odtamtud jsme se dostali do Bradavic. Chvíli jsme šli po hradu až jsme se ocitli v nějaké šatně. Stáli jsme tam nekonečně dlouho. Znovu jsem potkala toho ochotného kluka - Artaira Tarana. Tak nějak jsme si povídali. Až jsem přišla na řadu. Vstoupila jsem do síně a sledovala kouzelný klobouk. Vzbudil ve mě dojem, že do kolejí rozřazuje jen tak náhodou, ale samozřejmě vím, že to není pravda. Když jsem pak sama usedla na stoličku a klobouk se mi vznášel nad hlavou, byla jsem hrozně nervózní. Vnitřně jsem si přála být v Nebelvíru, ale nešeptala jsem to, jako většina lidí přede mnou. Když konečně pronesl to úžasné slovo Nebelvír, usedla jsem ke stolu s červenými lidmi a čekala, co bude dál. Následovala skvělá hostina, nabrala jsem si hromadu dortů a zmizela s nimi ve vstupní síni, kam nás svolal náš kolejní. Odváděl si nás na kolej a já měla pocit, že jsme milionkrát odbočili a že jdem celou věčnost. Když jsme tam konečně dorazili, neuměla jsem ani vstoupit dovnitř. Ach jo, podivné britské způsoby... Kolejní se ze mě málem zbláznil a musel mě chytnout a vzít s sebou. Uvnitř nás seznámil s tím jak to tu chodí, představil nám naše Prefekty, ubytoval nás na pokojích a tak nějak ponechal vlastnímu osudu. Zjistila jsem, že ve své truhle nemám ani šálu, ani kravatu, ani klíč od pokoje a dokonce ani klíč od té truhly. Další super zážitek. Později jsem dohledávala i kufr. Kolejní mi přinesl věci nové a kufr jsem nakonec našla celkem rychle. To byly první hektické dojmy z Bradavic i cesty tam.

Soutěžní rok 1997/1998 - Silvestr v Bradavicích

I když je to "trochu" mimo téma, řekla jsem si, že se do soutěže taky zapojim. Když jsem zvládla nakreslit studijní kresbu motýla, proč bych nezvládla něco takovýho? :D Ale stejně musim říct, že to dopadlo nad moje očekávání :D.

Kapitola I - LONDÝN

Cesta do Londýna byla celkem poklidná, ale namáhavá. Jediné, co si pamatuji je, že jsem z toho podivného vlaku neuměla ani vystoupit. To ovšem nebylo to nejhorší. I přesto, že jsem kouzelnického původu byl pro mě úkol najít Děravý kotel téměř nesplnitelný. A tak jsem několik dní jen tak bloudila po Londýně. Spala jsem na lavičce v parku. Asi pátý den už jsem měla jídlo z cesty zkažené, ale řekla jsem si, že aspoň něco, tak jsem to snědla. Dopadlo to fakt tragicky. Běhala jsem po Londýně a později i po Příčné ulici a zvracela jsem. Hrozný zážitek. Nejhorší je, že to trvalo víc jak dvě hodiny, takže jsem měla denní zábavu zajištěnou. Mezitím jsem narazila na nějakého kluka, který také nevěděl, kam má jít. Pak jsme našli dalšího kluka, který to věděl moc dobře. Ten první kluk - už si ani nepamatuji jak se jmenoval nás opustil, spěchal do Příčné ulice. A s tím druhým, který na mě počkal, než mi bylo líp, koupil mi pití (které jsem mimochodem vylila na zem) jsme šli do banky. A tam jsem strávila zbytek dne - čekala jsem tam snad dvě hodiny, než na nás přišla řada. A to nejděsivější? Později jsem zjistila, že jsem si nevyzvedla Galeony, takže jsem tam další den musela znova. V Příčné ulici jsem si stihla vybrat hůlku, ale i tam jsem si uřízla takovou ostudu, že bude lepší se nevyjadřovat. Koupila jsem si učebnice, ale dvě mně záhadně zmizely. Mám podezření na věčně nepřítomné spolubydlící, ale možná jim křivdím. A nezapomněla jsem ani na sadu na lektvary. A v papírnictví ani u Malkinové neměli nikdy otevřeno. A když jo, byla fronta až na silnici. Měla jsem štěstí. Už jsem si myslela, že jsem v koncích, ale jeden kluk (James Courtman, taky z Nebelvíru) mi prodal několik kusů oblečení a něco na psaní. Takže jsem byla zachráněna...

Úvod

Byla hluboká noc. Dešťové kapky pomalu dopadaly na mé okno a já nemohla spát. Venku byla taková bouře, jaká může být skutečně jen v Itálii. Ano, sice není nad to, strávit několik posledních dní prázdnin ve Florencii, ale doma bych se cítila výrazně líp. Hlavou mi běhaly všemožné myšlenky. A zároveň, jakýsi šestý smysl mi našeptával, že to není jen tak obyčejná noc.

Z filozofických myšlenek mě vytrhlo zaťukání na okno. Nějaký malý tvor se snažil dostat dovnitř. Otevřela jsem a pustila tu sovu dovnitř... Počkat - sovu? To by mohlo znamenat, že mi přišla pošta... Proč by zrovna mně měla chodit pošta? A ke všemu sem, tak daleko od domova? Nervózně jsem sově sebrala obálku. Uvnitř byl dopis, že jsem byla přijata do Bradavic - školy čar a kouzel... Ten kus papíru jsem přečetla snad milionkrát. Stále dokola a dokola... Jako bych nemohla uvěřit, že jsem skutečně čarodějnice. Rodiče mi sice kdysi vyprávěli o Bradavicích a o všem ostatním, ale časem mi připadalo, že je to všechno jenom taková pohádka... Nebyla, není a nebude... Konečně jsem našla vysvětlení toho, proč se od svých vrstevníků tolik lišim, proč nemám žádný kamarády... Vysvětlení téměř jedenácti let jediným dopisem...

Jednoho (odhaduju listopadového) dne jsem si založila tenhle deník. V tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, kolik zážitků si z Bradavic odnesu...