Den byl jako každej jinej. Až na výlet do Prasinek. Rozhodně by to nebylo poprvý, co bych tam seděla nad máslovym ležákem jen tak sama. Jenže pak se stalo něco nečekanýho - přised si ke mně Adam Barr, ten kluk, se kterym jsme skladníci klubu lektvarů. Jsme stejně starý, stejně neoblíbený, skladníci ve stejnym klubu, a nikdy jsme se spolu nebavili. Měla jsem i pocit, že by z něj moh bejt dobrej kamarád, akorát... Od tý doby ho nějak moc často potkávám - o Vánocích, na Silvestra a o Valentýnu mi od něj přišla valentýnka, kterou mi nějakej pitomej růžovej amorek recitoval uprostřed vstupky, když stál vedle mě Seb, ten zmijozelskej prvák. Bylo to strašně trapný, takže ta valentýnka - vlastně jenom to, co z ní zbylo po roztrhání - skončila v odpadkovym koši.
Dějou se ale mnohem horší věci. Letos mě čekaj OVCE a jak jsem tak zjistila, vůbec na ně nejsem připravená. Jestli dopadnu hůř než Marry a Amai, asi skočim z nebelvírský věže, Annie to beze mě nějak bude muset přežít. Všechno se to nabaluje - místo hodin cvičim a místo cvičení kouzel se učim... Je to složitý. Nemám s kym dělat blbosti, protože od mojí funkce se očekává, jak půjdu příkladem studentům... Jo, Azzurová, vzpomeň si na Annie, jak se nebála, jakožto primuska, obarvit Alertovi/Leadenrose vlasy narůžovo! Jak jako prefektka vlezla do naší koleje a pašovaly jsme spolu panáka. Jak jsme unesly, jako primuska s prefektkou, s Merovolem za zády, naši skvělou tabuli! Jak nám profesorka Mang-Quartanon dala ten úžasnej nábytek. Jak jsme unášely sovy... Jak Stačí, to se tu opakuje pořád dokola. Na takovýhle blbosti nějak nemám čas. Ale kdyby tu byla Annie, určitě bych si ho našla.
Chodim spíš jenom na hodiny, na kterejch nebudu poslouchat nějaký znuděný, protivný, senilní důchodce. Ne, Gratha nemyslim, s nim to náhodou neni tak zlý, jak to vypadalo. Ale radši chodim na jasnovidectví, profesorka Grimes je strašně v pohodě. Už moje zoufalost došla tak daleko, že jsem k ní nakráčela, drze si poručila čaj, snědla jí pár karamelek a málem jí tam nechala odznak na rozloučenou. Co si budeme nalhávat, je toho na mě moc a stejská se mi hlavně po Annie. A potom jsem dokázala něco, na co jsem hrdá - pomstila jsem Maxe, aspoň částečně. Ten kluk by to určitě rád viděl, jak se zástupkyně ředitele tváří, že mi věří, a... A. To bude asi všechno. Radost z toho nemám, jednonohýho spolužáka mi to nevrátí...
Ještě se musim zmínit o novym famfrpálovym družstvu. Ó, ten šikmookej Amai, ten je tak skvělej střelec! Marry by možná potřebovala utrhnout hlavu, třeba by jí konečně došlo... No to je jedno. Ať si vychvaluje třeba Blackburna. Ale mě by mohla nechat bejt, nepotřebuju se ztrapňovat před bandou prváků a druháků a před Amaiem. Každá ta vzpomínka na to, jak mě Shyam pochválil za to, že střílim dobře, jak mě pochválil Matt, že mi to jde... Nevim, jestli zvládnu dál hrát famfrpál, minule jsem odešla dřív, protože jsem to prostě nedávala. A tyhle myšlenky na minulost mě pronásledujou všude.
Jdu jen tak po chodbě a vzpomínám. Tady tu místnost mi ukázal David, tady jsme se s Artem zašívali a trénovali kouzla, tady jsme s Annie blby, tady jsme jednou měli hodinu s Phyrem... Je to tak dávno. Už za pár dní se tudy budu procházet naposled. Až si dám poslední procházku školou, projdu si i pozemky. Protože kdo ví - třeba v tom jezeře pořád plavou ryby, třeba je v tom skleníku pořád moje mandragora a moje.... hm... co jsme to jenom tenkrát sázeli v druháku? Pak si uvařim lektvar v lektvarovym klubu, skočim si zablbnout do divadelního klubu a projdu si všechny tajný chodby... Všechny.
Měla bych jít spát, zejtra mě čeká další část tréninku kouzel - co bych tady asi tak dělala příští rok? Přesně tak, skákala z astronomický věže...