Kapitola LXXXII - RITUÁLNÍ VRAŽDY, ZNOVA

Je den. Nebo noc? Nebo večer? Ráno? Já ani nevim. A přísahám, tentokrát jsem se alkoholu ani nedotkla! Vlastně za to nemůžu vůbec. Kdybych totiž veděla, co bude následovat, když se po delší době vydám do společnosti, bejvala bych zůstala zalezlá v pokoji. 

Hned první den jsem šla na obchůzku hradu - prostě jen tak (protože pohyb mi, mimo cesty do koupelny a zpátky, opravdu chyběl). Ani mě nijak nepřekvapovalo, že jsem nikoho nepotkala, to už tak v neděli bejvá. Jenom ve vstupce bylo pár lidí a na koleji se pak objevila Jen. Tady to začalo.

Dala mi přečíst noviny. Další rituální vražda, pohřešovaný lidi... A mezi nima Emily (ta, co se potuluje po večerce s Marry, žádnou jinou aspoň neznám), Art, Merovol Grosse (o tom jsem se tu už taky kdysi zmínila) a Archer. S tim, že by moh bejt Merovol únosce. Nevim, tohle se mi teda vůbec nezdá. A dokonce, podle všeho, muselo zmizet víc lidí. Protože od nás z koleje potkávám jenom Jen, Marry, Amaie, Dannyho, Ary a... ještě nějakou prvačku. Nechala jsem to bejt, snažila jsem se to nebrat tak, jak bych to asi brát měla, nepřemejšlet o tom, nezabejvat se tim.

Jenže první den NKÚ se zkoušky musely hned zrušit. Tim se dostávám k tomu hlavnímu. Noc už je dokonce i ve dne. Kam zmizelo slunce zůstává záhadou. Takže vidíš, žádnej alkohol. Všude je tma. Ale ne taková, jako když je zataženo. Prostě tma jako v noci. Ideálně někdy v zimě. O to bylo děsivější, když Carrington zavolala ostatní profesory do sklepení. Nějaký studenti se tam šli taky podívat, tak jsem se vydala za nima. Nejdřiv jsem to pořádně neviděla, ale když si moje oči na ještě větší tmu začínaly zvykat a profesorka na zeď posvítila hůlkou, viděla jsem tam krvavej nápis. Krev. Krvavej nápis. Z něčí krve. Krve. Lidská krev? Nějakýho studenta? Profesora? Samozřejmě mě hned napadlo, že... Ne, to je blbost. Někdo, kdo prodává sladkosti v Medovym ráji (ještě jsem se neotrávila, takže!) se nemůže přiživovat něčim takovym. Navíc je to už tři roky, co po mně Matt chtěl krev a skoro dva roky, co jsme si to všechno vyjasnili. Ale ty rituály. Ne. On s tim určitě nemá nic společnýho. Sakra, jsem paranoidní, vždyť mu přece zase důvěřuju!

Teď se nabízí otázka, co to má teda všechno znamenat. Nejvíc znepokojující je ovšem to, že jsem za celou tu dobu nepotkala Jamese. Ptala jsem se i ostatních, a taky ho neviděli. Co když... Co když se mu něco stalo? O tý krvi na zdi radši ani nebudu přemejšlet. Určitě se to celý nějak vysvětlí a dobře to dopadne. Vždyť ty oběti už maj bejt všechny, no ne? Navíc, proč by si vybírali Jamese? Na světě je sedm miliard dalších lidí, z toho je jich určitě nějaká část kouzelníků a pár jich bude žít v Británii. Potřebovala bych jeho objetí. Tu jistotu, že je v pořádku a že jsme na to na všechno furt dva. Ale musim bejt silná. Sice pochybuju o svejch schopnostech ochraňovat celej Nebelvír, ale jako od jedinýho prefekta a jediný "autority" ode mě určitě bude pár lidí očekávat, že se zbaběle nezamknu v pokoji. A vůbec, co tam? Sama, opuštěná, ve strachu nejen o Jamese...

Tohle neni konec, jenom začátek. Dneska si mě odchyt Danny. Prej byl zavřenej na ošetřovně. Napadli ho. V koupelně. V koupelně v Nebelvíru? A to jsem si myslela, jak je spolka super bezpečný místo. Už prostě chápu, proč se má bejt po skupinkách. Jo, je pravda, že jsem se stejně zašila do Divadelního klubu. Sama. Moh tam kdykoliv kdokoliv přijít. Dokonce pak, když jsme šli za Senter (která mimochodem neni k sehnání), nějaký holky vypadaly fakt vystrašeně. Odebrala jsem se na kolej.

Trochu jsme si tu nekonečnou noc zpříjemnily hranim na kytaru, zpěvem, Nikdy jsem a dalšíma věcma. Snažila jsem se Marry uklidnit ohledně Emily. Jinak všichni mlčej. Už mě to nebaví, bojim se i vystrčit paty z pokoje... Je vůbec ještě noc?

Kapitola LXXXI - MELANCHOLIE

Jsou asi tři hodiny ráno. Venku svítí měsíc, všude je až podezřele ticho. Sníh už venku dávno roztál, od požáru hřiště uběhly skoro tři měsíce a NKÚ jsou za dveřma. Je tu duben. Hodiny, který jsem zameškala, už radši ani nepočítám. Je mi nějak smutno - zastesklo se mi po rodičích...

Přišel mi svitek pergamenu, napsanej mně dobře známym písmem, zpečetěnej rodinnou pečetí... Na konci je podpis "Máma". Přijde mi neuvěřitelný, že by po tolika měsících mohla ještě vůbec umět psát to napsala ona. Uběhla strašně dlouhá doba od chvíle, kdy jsem jí naposled objala. Prostě mi to nějak... chybí. A nejhorší na tom je *něco začáráno a zřejmě následně rozpatláno* Už jsem přišla o hodně lidí, tohle musí skončit. Hlavně bych se furt mohla stranit kolektivu, a tentokrát jsem to tak trochu přehnala, dva měsíce je dlouhá doba.

Co se dělo před tim? Den po tom požáru jsem hned ráno potkala Jamese. Byl v pořádku, a až na to, že jeho sešit na přeměny měla Annie, i v dobrý náladě.

Akorát Fowler asi zas tak v pohodě nebyla. Něco vykládala, James se furt hlásil a měl k tomu nějaký poznámky, což jí samozřejmě vadilo. Chtěla jsem se ho zastat, ale moji zvedlou ruku ignorovala a furt mlela dál, tak jsem to nechala bejt. Ježibaba jedna. S Moonstonem ty hodiny byly lepší, ač jsme se teda učili jenom kouzla.

Za zmínku pak už stojí asi jenom napadení knihovny. Přesně tak. Někdo tam, pokud jsem to dobře pochopila, rozházel a poničil knihy. Nelíbilo se mi, jakym způsobem to profesoři řešili. Postavili si nás do asi čtyř řad před knihovnu a tvářili se, že za to můžem všichni, a proto musíme bejt všichni potrestaní. Tohle je vážně logika. Hlavně se to prej stalo v tý době hašení požáru, odkud jsem odešla, takže bych určitě byla mezi podezřelejma... Naštěstí se to nakonec moc neřešilo, prostě nás pustili.

Pak už jsem neměla náladu na nic. Lehnout si a spát. Ve svý posteli, kde mi společnost dělaj plyšáci. Jenže oni neuměj objímat ani mluvit, nedávaj ten pocit bezpečí...