Kapitola LXXXV - FRANCIE POMUDLOVSKU I

Ještě jsem skoro ani nestihla dopsat poslední řádky mýho posledního slohu a už bylo ráno. Vlastně ještě spíš noc a nejradši bych si pár hodin přispala... Jenže mamka mě vytáhla z postele s poznámkou, že si tu Francii přece nemůžu nechat ujít, když už jsem ji tak ukecávala, a nakonec se mi to povedlo. Stejně tak mě dokopala na to letiště. Jo, jinak bych - naprosto určitě - přišla pozdě.

Marry se objevila na letišti až po mně, dokonce i s doprovodem. Bude mít asi fajn tátu, ale na první pohled z něj jde opravdu respekt. Pro jistotu jsem se moc nepředváděla co se týče různejch ksichtů a možná až nevhodnejch poznámek. Marry to určitě ocení, ale její táta? Radši nic nepokoušet. Jenže on se mi zdál tak povědomej! Bohužel mi to ujelo, takže když mi došlo, kde jsem ho viděla, musela jsem dělat, že to byl omyl. Nechtěla jsem kazit atmosféru vzpomínkama na období "Marry u Munga".

Letadlo... Taková velká lítací věc plná fyziky! Kdyby se tak dalo rozebrat a prozkoumat a zase složit a... Jo, já vim. Marry se mnou nadšení z těhlech věcí vůbec nesdílí. Vlastně jsem ještě člověka, kterýho by to zajímalo, nenašla. To je teď jedno. Ta cesta, to byl prostě zážitek! Jak je jenom možný, že se těm mudlům něco tak obrovskýho nezřítí dolů. Oni jsou prostě úplně hustý a geniální. Ale abych zas jenom nevychvalovala... Na koštěti se mi lítá líp. Pravda, je to asi o zvyku, ale stejně. Jenžé!!! Na koštěti bych se takhle jako v tom letadle neprospala, a nemohla bych tak dospat tu šíleně dlouhou dobu, kterou jsem proseděla v noci nad tebou, a o kterou jsem musela vstát dřív.

Po příletu do Francie jsem se seznámila se strejdou Marry, Eriquem. Hned mi nabíd tykání, což mě celkem překvapilo, ale aspoň jsem si připadala trochu líp než při setkání s jejim tátou. Eriq mi totiž přišel od prvního pohledu sympatičtější, přátelštější a ještě jsem mu mohla tykat. Je zvláštní, že jsme jeli autem Jeli jsme autem. Ano, autem! Další naprosto fascinující mudlovská věc. Jezdící vynález. Vždycky jsem se nějakym tim autem chtěla projet a - světe div se - ten den se mi to konečně splnilo! Dobře, památky byly zajímavější. Autem se jezdí všude, francouzský památky jsou, překvapivě, jenom ve Francii. Vždycky na mě dopadne taková ta historická atmosféra, když něco podobnýho vidim. Heh, skoro jak ve Florencii. A když jsme se dostaly dovnitř, doslova mě to tam okouzlilo...

No ale potom následovaly nějaký katakomby, či co. Jak už to tak se mnou bejvá, napadaly mě různý myšlenky typu rozebírání, rozkopávání, prozkoumávání... Abych na takový nechutný věci moc neupozorňovala, pro jistotu jsem jenom tak poznamenala, kolik lidí je tam pohřbenejch. No, vlastně kdyby se to rozkopalo hodně pečlivě, dalo by se to možná i spočítat.

Celej ten den jsem si připadala jak v pohádce. Všechny ty stavby na mě působily tak luxusně... Dokonce jsme byli na tý Eiffelovce. Taková ta zvláštní konstrukce, která je složená z nějakejch trojúhelníků. Neuvěřitelně romantický místo... Takže i když jsem si to nechala pro sebe, někdy sem musim vytáhnout Jamese... Třeba za pár let...

Pak jsme konečně (opět tim autem) dojeli domů. Poznala jsem Marryinu tetu, Charmaine. Docela mě zaskočilo, když se se mnou začla bavit anglicky, protože jsem to tak trochu... nečekala. No jo, nevzpomínám si, že by o ní Marry kdy mluvila, ale Charmaine musí bejt její pokrevní příbuzná. Šla nám uvařit čaj (jo, trochu britskej přístup). Ale co nějakej čaj, těch si můžu doma uvařit, kolik budu chtít. Ta televize! Já ji hned poznala. Zas tolik věcí, který by měli tu věc... no, jak se to jmenuje... obrazovku, tu nebylo. K mojí smůle byla vyplá.

To se však po chvilce změnilo. Něco cvaklo, obrazovka se rozzářila a objevila se na ní nějaká pochybně vypadající Francouzka, která připravovala něco stejně pochybně vypadajícího k jídlu. Kdybych to viděla ve skutečnosti, nijak by mě to nenadchlo. Ale v tý televizi! Vždyť je to úplně fascinující! Hejbající se obrázky... Na tohle se budu muset poptat Archera (nebo nějakýho jinýho profesora na mudly), protože by mě opravdu zajímalo, jak to funguje. Co způsobuje ten obraz? Proč jde z toho zvuk? Z čeho je ta televize složená? Kdyby se to tak jako rozebral- Dobřé, už toho nechám. Na návštěvě by se měl člověk chovat slušně. Upřímně, nikdy jsem nic zajímavějšího než televizi neviděla. A jeden z těch velkejch životních snů se mi konečně splnil...

Marry mě pak vytáhla ještě trochu po okolí. Nejdřiv ukázat zbytek rodiny (ty dvě dětičky jsou fakt roztomilý!), potom na procházku. Jenže, Deníku, znáš mě. Jak se jednou pro něco zapálim, hodnou chvíli trvá, než mě to omrzí. Takže jsem nic kolem nevnímala, furt jsem jenom mlela o tý televizi... Ani nevim, o čem všem jsem uvažovala, protože mi ta pauza strašně rychle utekla.

Když jsme se vrátily, následoval hřeb večera dne. V tý televizi bylo puštěný něco o technice. A anglicky! Mluvili tam o nějakejch podčítačích (nebo počítačích?). Nebo tak nějak. Má to taky takovou podobnou obrazovku jako televize, jenom trochu jinou. Všechny ty částečky tam... Někdy bych si chtěla nějakej ten počítač naživo rozpitvat. Měla bych se asi začít krotit. Ještě si to s tou lektvaroložkou budu hodně rozmejšlet...

Kapitola LXXXIV - PREFEKTKY S MINIATURNIM NÁBYTKEM

Půlnoc už dávno byla, a i přesto, že zejtra opravdu brzo vstávám, abych se s Marry sešla na letišti a společně jsme tak započaly naši cestu do Francie, tu píšu věty do deníku. Bože, to zní, jako kdyby se Proctter snažila o uměleckej proslov o mudlovskym způsobu dopravy. Heh, fanklub profesorky Proctter, to mi připomíná jistou organizaci a jistý novinky, který by tu rozhodně neměly chybět...

Annie... Snad kamarádka, která dokáže nejlíp rozjasnit (případně zpestřit) den. Samozřejmě, v tom dobrym slova smyslu. Hlavně když přijde a začne vám nabízet stoly! No jo, to je pro mrzimorskou prefektku typický. Jenže ona to myslela vážně. Někam odběhla a pak už mě táhla k Mang do kabinetu. Má to tam nějaký přestavěný, řekla bych. I když je fakt, že v tý druhý místnosti, a dokonce na balkóně, jsem nikdy nebyla. Jo, přesně na tom balkóně měla stůl a čtyři židle. Zmenšování zůstalo na Annie, to ona je tu ta... znalejší a zručnější. Sice to trvalo dlouho, ale nakonec se povedlo a my si tak odnášely miniatury nábytku někam do třetího patra. Nová místnost LPOSu. Počkat, to je blízko k profesoru Brzorůžovláskovi a jeho (ač úžasný) učebně.

Po prázdninách si určitě užijeme místnosti LPOSu až až. Ale den odjezdu na sebe nenechal dlouho čekat. Domluvily jsme se s Annie na společný jízdě (vlastně bychom stejně jakožto dvě prefektky jinou možnost neměly). Ona ji strávila hlídkovánim, já sezenim v kupé. Byla jsem celkem bez nálady, takže jsem pak Annie i odmítla jako spolubydlící (svedla jsem to na Jamese, ač moc nevěřim, že se v Kotli o prázdninách objeví...).

Děravej Kotel byl přecpanej k prasknutí, ale i tak se vedle mě po chvíli zjevil Danny. Zase se ptal na tu stížnost Senter... Přiznávám se, tohle bylo zanedbání prefektský povinnosti. Jenže kdyby tam třeba Senter byla... Dělala jsem, že mám na práci důležitej rozhovor s Annie a s nadějí vyhlížela průvodčího a brigádníka. Ten brigádník byl fakt super. Pochopil Annie a jejího spolubydlícího, dělal si srandu z kufrů Amaie a skoro co hláška, to vtip. Aspoň tam nebyla ta divná ženská, která tam bejvá vždycky a je celkem nepříjemná.

V Kotli jsem si toho moc neužila. Co tam? Bez Annie, bez Jamese... Ani rybařit jsem nemohla, protože rybárnu zavřeli. Investovala jsem poslední peníze do židlí a stolu, abych měla v tom pokoji na čem sedět (mimo postele). A taky u toho rybaření, až zas rybář otevře. Rozhodla jsem se rybařit pryč od lidí, tenkrát mě tam zavedla Jen... No jo, Jen. Strašně dlouho jsem ji neviděla. Ty lidi mi chyběj... Ještě, že musim strávit většinu prázdnin doma...