Ten den začal naprosto normálně. Totiž, radši bych byla, kdyby "normálně" znamenalo jinak. Nebudu ti kecat, Deníku, James mi prostě a jednoduše chybí. Nějakej šestej smysl mi řiká, že by měl bejt v pořádku, ale abych si tim byla jistá... No, zkusim mu hned na začátku prázdnin napsat.
Ale zpátky. Vstala jsem asi před polednem. Potkala jsem Amaie na chodbě u knihovny. Uznala jsem mu ten první trest a ten druhej zrušila. Co bych se s nim zabejvala, a navíc - pokud se to nedozví Thorinson, neni co řešit. Amai mi řek, že prej má podezření na některý profesory, který by mohli bejt pod mnoholičnym lektvarem - konkrétně Fowler, Thorinson (počkat, co když ty tresty ani nezadával skutečnej Thorinson?) a Carrington. Začala jsem se na hradě najednou cejtit mnohem víc v nebezpečí a ta několikadenní tma ten pocit jenom umocňovala.
Procházela jsem se po škole. Vlastně ani ne s nějakym zvláštnim záměrem, neměla jsem náladu nikoho sekýrovat, a dokonce se mi všichni zdáli hodný. Neodolala jsem. I přes ten strach a temnotu jsem se vydala podívat na famfrpálový hřiště... Totiž, jenom na ty mini trosky, který z něj zbyly. Přísahám, kdybych věděla, co se bude o pár metrů dál pár minut po tom, co jsem si odnesla na památku nějakej bordel, kterej jsem tam sebrala, dít, nikdy bych tam nevlezla.
Došla jsem zpátky do hradu. O chvíli pozdějc hlásila Alice, že jsou ve sklepení ty dvě osoby, který byly pod mnoholičnym lektvarem. Při mý smůle jsem na ně musela narazit, když jsem se z toho sklepa snažila dostat. Nevim, možná si mě nevšimli, možná jsem jim za nějaký útoky nestála, protože, jak brzo několik studentů zjistilo, šlo jim evidentně o něco jinýho než útočit na mírumilovný studenty pochodující po chodbách.
Pak se Alice vrátila, ty dva utekli na pozemky. Pod jejim vedenim jsme tam ve skupince šli. Nevzpomínám si, jestli bylo hezky nebo ne - nepršelo. Víc než hvězdy nebo mraky se mi do paměti vrylo znamení, který na obloze jasně zářilo a který žádnej student nemoh přehlídnout. Došli jsme až k pozůstatku famfrpálovýho hřiště a tam - já fakt nedokážu pochopit, jak se tam něco takovýho mohlo během půl až tři čtvrtě hodiny objevit - probíhal rituál. Kolem dokola stáli lidi, u artefaktu pak nejspíš jejich velitel a holka, co se měla v příštích okamžicích stát obětí.
Nejdřiv se nás snažili nalákat k sobě. To se jim, překvapivě, nepovedlo, a tak pokračovali v rituálu. My se zatim rozestavili kolem kruhu Rudých ještěrek (či jak se jmenovali; pokud to teda byli oni) a začli jim artefakt ničit. Netušim, co to kouzlo bylo vůbec zač a možná to ani vědět nechci. Důležitý bylo, že to ničilo ten artefakt, a sem tam se nám povedlo zasáhnout i nějakýho z těch lidí.
Oni si to samozřejmě po chvíli nenechali líbit a na pár lidech přistáli různý kletby - někdo měl na konci ještě furt na očích pásku, někdo ležel v bezvědomí a ty šťastnější, mezi nima bohužel i já, si vyzkoušeli, jaký to je prožít si Cruciatus. Mrazí mě z toho po zádech do teď a myslim si, že ještě nějakou dobu bude. Ta... bolest... nedá se to snad k ničemu, co jsem kdy zažila, přirovnat. Nechápu, jak jsem pak mohla ještě vstát a bojovat dál, dokud se ten artefakt nezničil a pomoct nějakou holku dostat z bezvědomí.
Bystrozoři, ministerstvo, profesoři... Brrr... Nechali nás v tom samotný. Dva bystrozoři se objevili těsně po tom, co už leželi všichni příslušníci Rudých ještěrek omráčeni a odzbrojeni. Takže mi zachráníme život nejen sobě, ale i nějaký holce a oni nám ještě budou vyhrožovat zatčenim? Nakonec si odvedli jenom Alice (mimochodem, kvůli tomu, že tu holku odvedla k Mungovi, aneb logika bystrozorů) a napsali si jména ostatních. Mezitim tam přišel Aquarin a snažil se to celý trochu urovnat, po odchodu bystrozorů si nás odtáh stranou do nějakýho skladu. Ve skutečnosti se nic nevyřešilo, nebo o tom aspoň nevim.
Další den jsem se pro jistotu zdržovala na koleji. Člověk nikdy neví, kdy narazí zrovna na ty dva bystrozory a budou po něm něco chtít. K večeru mě to tam samozřejmě přestalo bavit, takže jsem se vydala hlídkovat. Prošla jsem si temný sklepení, nic. Došla jsem až k veverce, pak tou chodbou za ní a jen jsem odsunula stěnu na konci, vešlo tam něco, co jsem v prvnim okamžiku ani nedokázala pojmenovat. Potom jsem si uvědomila, že je to kostlivec. Nezmohla jsem se na nic; jenom jsem pevně doufala, že až ke mně dojde, nic mi neudělá, zase se otočí a vyjde z tý chodby ven. To se taky stalo. Opatrně jsem šla za nim. Dveře do nejbližší učebny byli otevřený, po chodbě pochodovali asi dvě další stvoření, podobný tomu, který se objevilo v chodbě. A na druhý straně se krčila mrzimorská prefektka - kdo jinej než Annie. Byla vyděšená stejně jako já, a navíc se mě lekla, když jsem ji pozdravila. Sehnali jsme profesora, s nim pak přišli další dvě holky (netušim, co tam vlastně dělaly a ani to vědět nechci) a všechno se to nějak vyřešilo. Ale pochodující kostlivci - brrr - už nikdy.
